Jak se plave na Slapech 2015

Píše Marcela Devátá:

Sedím v kanceláři a je děsné horko. Takhle již dlouho nebylo. A trvá to několik dní. Vzpomínám na výlet s rodiči před mnoha lety. Vydali jsme se na jednodenní výlet na Slapskou přehradu, na místo zvané Měřín. Bylo to tam krásné. Písčitá pláž, skvělé koupání, dokonce jsme s tátou přeplavali řeku na druhý břeh a zpět. Vodu zdobily bílé plachty plachetnic, barevné windsurfů, tu a tam nějaká kanoe a veslice. Byl to krásný den a my si tehdy představovali, jak si tam někde u vody pořídíme chatu. Bohužel se tak nestalo. Od té doby jsem tam již nikdy nebyla.

No a co si tam na sobotu zajet? Stejné místo, koupání a pohoda. Skvělý nápad!

Hned ráno nakládám auto, vlastně potřebuji jen deku, ručník a plavky, takže by stačila motorka. Navigace Měřín našla, nechávám se tedy vést a po hodince jsem na místě. Místo na parkování jsem našla, cestu k vodě také, moc se toho tady nezměnilo. Na pláži je spousta lidí, ale to tehdy bylo také, je to prostě hezké místo a dnes je horko. Rozkládám deku, svlékám šaty a chvilku se nahřívám na sluníčku. Pomalu se propadám do blaženého stavu bezvědomí, když v tom mé smysly začnou zase pracovat na vyšší obrátky. Ježíš, já si asi lehla k vosímu hnízdu! Co je to tu za bzukot? A musí tady někdo o víkendu sekat sekačkou? A přidal se další! Otvírám oči a zvedám hlavu, abych se rozhlédla, kdo to tady ruší. Vosy nevidím, ani sekačku a během chvilky mi to dochází. To jde od vody! A už to vidím – od Ždáně se blíží dva vodní skútry. Před nimi jede motorový člun a ti dva se baví tím, jak skákají na vlnách. A od Živohoště se v opačném směru řítí motorový člun, za který by se nemusel stydět ani nějaký rejdař. Mezitím se motá několik nafukovacích člunků s motorovým pohonem pochybného stáří a stavu. Moc doufám, že to tak nebude celý den…

Ale jak se ukázalo, mé modlitby vyslyšeny nebyly…

Desetkrát se zhluboka nadechnu a říkám si, že se přece nenechám rozhodit. Voda bude určitě teplá, koupání miluji. Metr před vodou se zarazím. Co to je? Co to na té vodě plave? Vždyť budu potřebovat “bordeloborec”, abych si prorazila cestu…. Snažím se ten nepořádek identifikovat – listí a větvičky, tu a tam nějaký větší kus dřeva a mezitím plastová lahev a tamhle je dokonce igelitový pytlík… Právě kolem projel motorák a jeho vlny splachují vše do dvou metrů od vody. Už mi to dochází. To bude asi přirozená očista břehů.

Nenechávám odradit a jdu do vody. Vždyť to je jen příroda. Pokud při tempech před sebou rozhrnuji listí a nevadí mi to, pak je voda úžasná. Pod horním nánosem je krásně čistá a teploučká. Žádné sinice ani řasy. Nádhera. Připadám si jako kdysi. Škoda, že už tu se mnou nemůže být můj táta, dali bychom řeku tam a zpátky spolu. Tak se tedy na jeho počest vydávám na druhý břeh.

Začnu kraulem, ale za chvilku si uvědomím, že by bylo dobré přece jen vidět kolem sebe a krom toho můj kraul má levotočivé tendence. Pokračuji klasicky a zatím to vypadá dobře, jen tu a tam pomalý motoráčky, které zvládám kontrolovat. Jsem asi ve třetině, když od Ždáně se řítí velký motorák. Vypadá to, že jede mým směrem, přidávám tedy a říkám si, že se mi vyhne. Nezabírám přeci celou šířku řeky. Během pár vteřin se ale přiblížil tak, že jsem znervózněla. On mne asi nevidí, pitomec. Nekouká? Otočím se a lámu světový rekord v plavbě ke břehu. Cákám při tom, jak to jde. Člun mne míjí o pár metrů a já si nejsem jistá, jestli mne vůbec viděl. Tohle musím rozdejchat.

Probůh CO SE TO DĚJE!! Jak je tohle možný? Vždyť tady se nedá být! Natož rekreovat! Klid tu není, koupat se nedá!

Chvíli sedím na břehu a jen tak počítám. Za 3 minuty kolem mne prosvištěly 3 velké motoráky se zvednutou přídí, 2 skútry, co dělají neuvěřitelný hluk a velmi se baví tím, že jezdí blízko pláže a kolem ostatních pomalejších loděk a šlapadel. V mém dohledu je v jednu chvíli 12 (!) malých motorových loděk. Jedna se snaží nastartovat a není skoro vidět v oblaku dýmu. Na tuto hlučnou zábavu hrstky lidí nešťastně kouká několik set lidí ze břehu. Vlastně tisíců, pokud započítám i ty v chatách, kteří už ani na pláž nejdou a sedí venku na zahrádkách se špunty v uších. Nějak tomu nerozumím, jak je tohle možné….

Sedím opět v kanceláři, je opět (nebo stále?) horko a já opět (nebo stále!) vzpomínám na svůj dávný i nedávný výlet na Slapy. Co se stalo? Zdálo se mi to tam tehdy idylické, protože jsem byla malá holka a okolí jsem tak nevnímala, nebo se něco změnilo a proto se tam nedá vydržet? Já fakt nevím.

Ale vždyť Eva mne mnohokrát zvala na její chatu na Slapech! A jezdí tam od dětství! I její rodiče! Už vytáčím číslo a chystám se se pozvat k nim, ale Eva je rychlejší. Po úvodním pozdravu hned říká, že teď nemá na hovor čas, ale o víkendu že bude sama na chatě a jestli nechci zaskočit. Že mne čeká v sobotu v 10 a vyrazíme si zaplachtit. Tak ahoj a položila to. No to byla tedy rychlost. Ani jsem nemusela použít svoji vyhlášenou diplomacii.

Těším se tak moc, že ani nevím jak, už sedíme s Evou na jejich mole  v zátoce. U mola  je vyvázaná malá kajutová plachetnička. Povídáme si,  koupeme se, tady v zátoce nám při plavání rychlé čluny nevadí. Ale stejně neplaveme ven ze zátoky. Vlny od člunů ale mají vliv i tady. Kromě splaveného listí na hladině dostává slušně zabrat i molo  s loďkou. Každá vlna chce plato odtrhnout od břehu a loďku o molo rozbít. Eva říká, že musela koupit víc fendrů a větší, aby se plachetnici nic nestalo. Na mou hloupou otázku mi vysvětluje, že to jsou ty nafukovací balony  mezi lodí a platem.

Už nás nebaví sedět na platě a poslouchat to nekonečné vrzání a tak se chystáme vyrazit. Eva je zkušená kapitánka, takže projížďka po Slapech je pro ni jako malá násobilka. Běhá po lodi a jen občas řekne co mám podržet a kdy to pustit a najednou jsme odvázáni a volně plujeme. Fouká jen malinko, přesto se bojím a ujištuji se, že se nepřevrátíme a neutopíme a ptám se kde jsou záchranné vesty. Eva se směje. Nikdy jsem na plachetnici nebyla a tak jsem celá vyjevená a netuším, co mne čeká. Uprostřed řeky Eva vytahuje plachty a já dostala za úkol držet kormidlo. Tak se klepu, že nejsem schopna udržet směr. Oddechnu si teprve, až si sedne ke kormidlu Eva. Pomalu se uklidňuji a za chvíli se začnu rozhlížet a vnímat okolí. Najednou sebou začala lodička házet a já mám co dělat, abych se něčeho chytla a neletěla přes palubu. Eva nadává. Za chvilku se loď uklidní a já vyděšeně koukám kolem, co se to stalo. Eva už přestala nadávat, palbu ukončila relativně slušným “prase”. Když uviděla můj vyděšený výraz a zelenou tvář, opět se začala smát. Vysvětlila, aˇ si raději zvykám, že oproti loňsku se plachtění na Slapech stalo zároveň jízdou na horské dráze. To ty čluny, vzdychne. Jel kolem nás pitomec, který si asi myslel, že je pro nás obrovskou zábavou se pomlátit na jeho vlnách a riskovat roztržení plachet. Nebo spíš nemyslel vůbec…

A prý se často stává, že ani plachetnici plující na plachty nedají přednost, ačkoliv musí. Bud většina to vůbec netuší, protože nemají na řízení lodě papíry a tudíž jim to nikdo neřekl a nebo v horším případě to ignorují. Eva je letos je prý na lodi teprve podruhé, protože je to trochu o nervy.

A je to tak, kolem nás jezdí jeden člun za druhým, někdo tak rychle, že ani nezvládneme přečíst jméno lodě, někdo pomaleji, ale o to déle hluk trvá. Korunu tomu nasazují skútry, které dělají opravdu velký a dlouhotrvající kravál. A očividně patří k těm, co se přednostmi na vodě nezabývají ani vůči ostatním lodím.

Je pěkný teplý večer, sedíme s vínkem po večeři na terase chaty a protože je již skoro tma, tak i hluk z vody utichl, jen tu a tam slyšíme poslední odvážné opozdilce spěchající zpátky do některé z pěkných hospůdek.

Pořád mi ale leží v hlavě, co se to tu vlastně stalo. Z myšlenek na koupi malé chatičky zde někde u vody zbylo jen vědomí, že jsem tím pádem hezky ušetřila a asi raději budu cestovat. Evy se ptám, kdy se to změnilo a jestli ví proč. Eva sem jezdí od malička, tak mi vysvětluje, že před 89tým tu nesměly motorové čluny jezdit vůbec a byl tu božský klid. Pak se to různě měnilo, podle toho, jak kdo přišel, ale víceméně se to ustálilo na omezení, že mezi 15.6. a 15.9. tu mohly motoráky jezdit, ale pouze pomalu, v tzv. výtlačné plavbě, nikoliv ve skluzu, tedy se zvednutou přídí. A říční policie to tu občas i kontrolovala. Skútry a vodní lyže tu nesměly jezdit vůbec, pouze na pár vyhrazených místech mimo rekreační oblasti. V kompetenci to měly obce do jejichž katastru spadala Slapská vodní nádrž. A obce samozřejmě měly zájem o spokojené turisty, kteří u nich nakupovali a chodili do hospůdek.

A letos se to nějak zvrtlo. Kompetence jsou v rukou ministerstva dopravy a zvláštním děním osudu se přihodilo, že od letos  se může cokoliv a kdekoliv.

Má další otázka – komu to prospělo? Normálním lidem co chtějí trochu klidu u vody? Nebo pár frajerům pro které je exhibice s motorovým člunem nebo skůtrem nadevše? Co na to vlastně říkají rybáři, kteří prý chodí k vodě kvůli klidu? Bývala to takový krásná oblast….

Jdu si otevřít další láhev vína a na Slapy se asi jen tak nevydám….