Už pár let pořádám tzv. „studentské plavby“, což vypadá tak, že vezmu své kamarády studenty a vyrazíme plachtit buď do Chorvatska nebo v posledních letech hlavně do Řecka. Plavby to jsou nezapomenutelné, a protože jsme všichni mladí a plní energie, tak posádku moc nešetřím. Tentokrát jsem vymyslela plavbu z Atén na Kykládské ostrovy, konkrétně byl náš cíl potopené letadlo Arado z druhé světové války ležící ve 9 metrech hloubky u ostrova Irakleia. Výlet to byl dobrodružný a občas díky větru a vlnám i napínavý. Za dva týdny jsme celkem upluli 362 nm a z toho hlavně celých 297 nm jen během prvních 6 dnů! Zde je vyprávění jednoho člena posádky, Václava Michálka.
Píše Václav Jay Michálek
Pondělí 27.6. – SOUNION
Prvním vítězstvím celého zájezdu bylo lokalizování busové zastávky v Aténách – směr Sounion, kde jsme se měli nalodit na naši úžasnou plachetnici GAIA. Po příjezdu jsme zvažovali návštěvu Poseidonova chrámu, ovšem Katy zkonstatovala: „Jsou to jen staré šutry.“
Poté jsme už vykročili úzkou skalnatou cestičkou k pláži, kde nás již čekala posádka s dinghynou. Naložili jsme všechny naše batohy do člunu ve velkém nervózním chvění a nejistě motorovali vstříc GAIE. Bez otálení jsme zvedli kotvy a vypluli po naplánované trase – Kyklády. Jak se Poseidonův chrám vzdaloval, stejně tak se vzdalovaly i naše šance na zvednutí plachet; ani kouska větru nezadulo. Za monotónního brumlání motoru a sledování kursů lodí z/do Istanbulu jsme započali jednu z našich intelektuálních debat, tentokráte na téma „volební právo“.
Po žhavé diskuzi jsme již připlavali k břehům Kythnosu, prvního z kykládských ostrovů, kde jsme dokoupili potraviny, dočerpali elektřinu a vodu, zaplatili €20 za stání a šli vybírat restauraci na večer. Nakonec nás ukecal velice výmluvný pán s charismatickým projevem, a tak jsme usedli ke stolu na písečné pláži za západu slunce. Pán byl naprosto uchvácen faktem, že náš kapitán není zralý, prošedivělý muž, ale drobná, mladá a líbezná dívenka, což mu posloužilo k zábavě na celý zbytek večera. O důvod víc, proč nás rozmazlovat předkrmy, skvělým vínem a dezertem gratis.
Máme nakoupeno a připravujeme se na dlouhou noční plavbu na ostrov Ios .
Úterý 28.6. IOS
Ve tři hodiny ráno započala první hlídka svou službu noční přeplavby. Já a Dan jsme přebrali hlídku od páté hodiny ranní a sledovali rudě žhnoucí kotouč Slunce pomalu stoupat z obzoru. Monotónní brumlání motoru pokračovalo dalších 24 hodin.
Dopluli jsme do zátoky za překvapivě silného větru a velkých vlnách a zakotvili vedle plachetnice s obrovskou švýcarskou vlajkou na zádi. Zde jsme stihli chvíli koupání, nalili si sklenice vína a šli spát. Noc připomínala nonstop horskou dráhu; loď se kymácela a skřípala za větru o síle 30 uzlů. Chvíli jsem čekal, jestli začnou první lidi padal z palandy, nebo spadnu já pod stůl z pohovky v salonku. Výsledku jsem se nedočkal, víno a únava vzaly za své.
Středa 29.6. – PAROS
Brzy ráno GAIA vyrazila ze zátoky za snesitelného větru směrem místu s potopeným vrakem letadla z 2. světové války v devíti metrech pod hladinou u ostrova Irakleia. Cesta se odehrávala opět za bručení motoru a plavby olejovitým mořem.
Potom ale plavba totálně změnila režim, ostrý vítr a vlny přímo proti nám odporovaly našemu kursu s velikou vervou a věci v podpalubí začaly padat spolu s mou náladou. Zanedlouho mé střední ucho zamávalo bílou vlajkou a předalo službu mořské nemoci, která mě donutila vyzvrátit skrovnou snídani. Od té chvíle mi byl pobyt v podpalubí zapovězen, na rozdíl od ostatních, kteří dobíjeli energii spánkem.
Konečně jsme pak dorazili do krásné zátoky, kde jsme měli najít onen vrak letadla. Místo bylo krásně označeno bójkou a v čisťounké vodě bylo se šnorchlem letadlo krásně vidět. Přestože byl zcela dosažitelný při potápění, bylo na něm cosi strašidelného. Jako by spadl teprve před deseti lety.
O chvíli později už jsme zase mířili o kus dál – na ostrov Paros. Vítr to opět svištěl proti nám a při prolamování vln za naší rychlosti tři uzle se cíl zdál nedosažitelný. Cestu jsme si pokoušeli ukrátit různými hrami na úrovni předškolního věku, ovšem dlouho nám to nevydrželo. Naštěstí jsem pak spánku dosáhl také, a to díky žvýkací gumě pro cestování, která zaplnila má ústa odpornou brufenovou chutí. Když jsem se nakonec probudil, už jsme kotvili u maríny ostrova.
Po krátkém nákupu jsme zasedli v jedné z restaurací a drželi své židle, abychom nespadli na houpající se pevnině. Spát jdeme opět brzy, neboť po náročné cestě (a vyhlídce na její stejně náročné pokračování druhý den) není nikomu do přílišného oslavování.
Čtvrtek 30.6. – SÉRIFOS
Z Parosu jsme vyrazili v osm hodin dále po trase k ostrovu Sérifos. Počasí nám přálo o kus více, a tak jsme do práce zapřáhli plachty na delší čas. Ten jsme si pokoušeli ukrátit dalšími hrami, jako např. vymýšlení co nejvíce zvířat na jedno písmeno (no hrajte to s biology) nebo implicitní slovní kopanou. Při těchto hrách jsme poměrně slušně překonali jazykové bariery mezi českou a ruskou částí posádky.
Ze skleslé a jednotvárné plavby nás vytrhla trojice delfínů, která si přišla prohlédnout naši loď. Celá posádka oživla jako děti, kterým slíbíte zmrzlinu. Skotačící trojka se ovšem zdržela jen pár sekund a za moment byli delfíni pryč.
Když jsme konečně dorazili k ostrovu Sérifos a našli místečko k vyvázání, okamžitě jsme se chopili hadice se sladkou vodou k osprchování lodě i nás samotných. O chvíli později jsme se tvářili, že už tu jsme týden a rozhodně nemáme komu proč platit. On ale nakonec ani nikdo nepřišel vybírat pohledávky.
Hned vedle nás kotvili dva Norové, na první pohled sourozenci. Docela rychle jsme se dali do řeči a vyšlo hned najevo, že to je otec a syn s ambiciózním plánem plavit se z Řecka zpět do Norska, přičemž to byla jejich první zkušenost na lodi. Bohužel měl ale jejich kapitán vážné zdravotní problémy, takže už týden čekají v přístavu, než se jim vrátí kapitán z Osla.
Po nákupu v Carrefouru a večeři express menu jsme je přizvali na skleničku někam do místní restaurace. Řekli jsme si, že jsme ještě neochutnali Ouzo, tak jsme si poručili rovnou celou láhev. V podstatě to byla lékořicová vodka s ledem, ale ten se nám s Nory díky Ouzu podařilo prolomit velice rychle.
Vše se velice rychle změnilo v přednášku o plachtění v Evropě a udílení rad ohledně bezpečné plavby. Dárkem od nás dostali balení žvýkací brufenové gumy proti mořské nemoci a oni nám prozradili webovou stránku, kde můžeme sledovat jejich výpravu. Přátelsky jsme se rozloučili a popřáli si dobrou noc.
Někteří se ukládali ke spánku, s vidinou přívětivějšího budíčku – až před desátou hodinou ranní! Takové blaho! Projednou se loď nekývala šíleně ze strany na stranu, takže jme očekávali klidný a zasloužený spánek.
Pátek 1.7. KYTHNOS
Náš další cíl byl opět ostrov Kythnos. Ze Sérifosu foukal vlídný vítr, který hnal naše plachty správným směrem a žádné vlny nebránily našemu kursu. Po připlutí jsme vyhodili v zátoce kotvu a šli se okoupat a doplavat k písečné lavici rozdělující dvě pláže. V nádherné vodě jsme objevili ráčky poustevníky a kambaly, malé placaté rybky u dna. Někteří se na břehu hned pustili do stavby písečného hradu.
Za západu slunce a písniček Michaela Jacksona jsme uvařili rizoto a jen co jsme odmyli nádobí, vyrazili jsme dinghynou ke břehu svlažit se nějakým drinkem. Hned u kraje pláže jsme vystoupali po kamenných schodech osvětlených lampami a usedli ke stolu taverny s nádherným výhledem na zátoku. Číšnice se nás okamžitě ptala, co chceme, aniž jsme měli ponětí, co nabízejí. Nakonec jsme vykomunikovali mojita, caipirinhu, víno a pivo. Drinky byly naprosto excelentní a chtěli jsme zůstat na nášup, ovšem nikdo si nás ostentativně nevšimal, a tak jsme si přídavek museli dát na lodi. Sklenička bílého neurazila.
[…] Předchozí díl zde […]