Píše Václav Jay Michálek
Sobota 2.7. POROS
Ze zátoky na Kythnosu jsme nabrali přímý směr Poros. Předpokládali jsme stejně přívětivý vítr jako předešlý den, ale v předpovědi jsme se šeredně sekli. Foukalo slabě, takže jsme zase nahodili motor. K obědu byl rukolový salát a téměř úspěšně jsme spotřebovali všechny zbytky. Jenom lednička už trochu páchla.
V podvečer jsme dopluli do Porosu, kde nás měl čekat muž jménem Vangelis, ale nestalo se tak. Domotorovali jsme tedy až přímo před Michaelovu tavernu Oasis, kde jsme se vyvázali na velký bristský katamarán.
Jako první cíl na břehu byly sprchy se sladkou vodou a výborná osvědčená zmrzlina. Slunce neúprosně žhnulo a dva kopečky obří prvotřídní zmrzliny byl naprostý ráj. Když mi v ruce už nezbylo nic než ubrousek, zamířil jsem o obchod vedle do potápěcích potřeb, kde jsem si konečně sehnal šnorchl.
Jakmile jsme udělali nákup a zpacifikovali ledničku, usedli jsme k Michaelovi na vytouženou večeři. Ti bláhoví, mě nevyjímaje, si objednali předkrm. Já si dal grilované kalamáry, na kterých jsem si fakticky pochutnal. O chvíli později následovala grilovaná chobotnice, se kterou jsem sváděl těžký boj. Stejně tak všichni ostatní úpěli nad svými talíři, že si neměli dávat tu zmrzlinu před večeří. Chvíli jsem přemýšlel, že vykrmím některou z potulných koček, které se hladově promenádovaly pod stoly restaurací. Žádná ale kolem mě neprošla, tak jsem musel Michaelovi vrátit poloplný talíř.
Najednou Michael poklepal Tetris na rameno s tím, že máme jít pomoct další lodi vyvázat se na nás. Ona loď byl katamarán o velikosti toho, na který jsme se vyvazovali my. Naše GAIA byla najednou skříplá mezi dvě hrozivě velká plavidla – šest trupů vedle sebe od mola. Vyhlídky na odpočinkové spaní se postupně rozplývaly a všichni v duchu proklínali Vangelise. Abychom si ještě zpříjemnili večer, vyrazili jsme po promenádě na nějaký dobrý drink.
Pohledem jsme přejeli přes klub Malibu, kde jsme završovali plavbu loni, a když jsme slyšeli vlnu decibelů, která odtud přicházela, zapadli jsme do tichého cocktail baru hned vedle.
Číšnice s tvrdým výrazem po nás nevlídně mrskla nápojové lístky a zjistili jsme, že výběr je značně omezen. Tetris, coby mluvčí naší sedmičlenné skupiny, prohlásila: „Pina Colada for all of us“ a číšnice si to přeložila jako „čtyři“. Naše ruská vyslankyně Káťa šla dovysvětlit naše přání. Když nám drinky donesli, uvědomili jsme si, že nejpřesnější přirovnání chuti i vzhledu by bylo „kefírové mléko s vodkou“. Všichni už byli ale tak unavení, že jsme nad tím mávli rukou.
Když jsme se šli ukládat ke spánku, k naší radosti jsme zjistili, že katamarán, který se na nás vyvazoval, zmizel. Za tepu disko hudby z pobřežního klubu jsme ulehli a usli jako praštění…
Neděle 3.7. MÉTHANA
Z Porosu jsme zamířili na Méthanu, stále aktivní sopku, která do moře vypouští síru barvící do mléčna vodu, která tak páchne po zkažených vajíčkách. Zakotvili jsme a čekali na příchod Mariny – ženy, která měla na starost přístav Methany. Jarda nám řekl o její pověstné hysteričnosti a zanedlouho mu její blížící se ječivý hlas dával za pravdu.
Utekli jsme se svlažit na pláž a osprchovat sladkou vodou. Cestou zpět jsme narazili na podnik vábící pitami se suvlaki, a tak jsme se nechali nalákat ke stolu. Když nám z talířů a skleniček zmizly poslední zbytky gyrosů a vína, vydali jsme se obhlídnout horký pramen, který tu nedaleko prý vyvěral.
Po deseti minutách chůze podél ostrova jsme došli k malému kamennému „bazénku“, poblíž kterého seděli dva řečtí senioři. Voda byla skutečně horká a přestože nebyla do bíla a nesmrděla po vajíčkách, senioři nám radili: „Only 20 minutes!“ Naložit se do ní však bylo opravdové blaho.
Později odpoledne jsme napochodovali ke břehu přístavu zarostlému opunciemi, abychom si zaplavali v tom, údajně ozdravném, mléce. Pocit to byl skutečně zvláštní. S večerem jsme se vrátili do gyrosové restaurace, ale jelikož jsme si k naší škodě vybrali vzdálenější stůl a ty ostatní se obsypaly donedávna ukrytými ostrovany, museli jsme utřít slinu na některé dobroty. Při placení nás číšník obdaroval džbánkem vynikající ovocné alkoholické šťávy.
Jen o pár metrů dál na nás blikala světýlka zábavních automatů a fotbálku, u kterého se strhl lítý boj mileneckých dvojic. Jakmile válečná nálada vyprchala, vydaly se dvojice pod rouškou noci opět navštívit horký pramen. Kýženou romantiku rozrušil asi padesátiletý Brazilec, kterého jsme tam potkali a který začal všem vyprávět o svých neuvěřitelných životních příhodách. Po návratu všichni za kolébavých pohybů lodě a pronikavého pachu síry usnuli.
Pondělí 4.7. AGKISTRI
Následujícího dne v podvečer doplula GAIA k ostrovu Agkistri. Jarda se dušoval, že to zaručeně vypadá na tlačenici v přístavu, ale opak byl pravdou – mohli jsme si dle libosti vybrat, kde si loď uvážeme. Napojili jsme elektřinu a spěchali ke Studiu Meltemi, kde na nás čekalo překvapení v podobě překrásného bazénu s cocktail barem a pohádkovým výhledem na moře.
Když se všichni svlažili bazénem a nějakým tím mojitem či Pina Coladou, usedli jsme k malému stolku, kde jsme rozehráli stolní hru Samurajský meč. Po dvou hrách nás Jarda doprovodil malebnými uličkami do restaurace.
Obžerstveni jsme cestou nazpátek v supermarketu dokoupili potraviny a piva na večer. Otevřené zátky zasyčely na promenádě před naší lodí a my se za západu slunce (já vím, je to docela opakující se kýč, ale to se prostě neokouká :D) oddávali společenské unavenosti a smíchu. Náhle na nás kdosi zavolal: „Čaute, krajani!“ Byl to jeden slovenský pár, se kterým jsme se dali ihned do řeči a jakmile došla řeč na plachtění, jala se opět Tetris vyprávění, přednášení a propagování i s krátkou exkurzí do podpalubí GAII. Po rozloučení jsme zapadli do svých kajut a chrnět.
Úterý 5.7. EPIDAUROS
Ne přímo s opicí, ale s mírnou dezorientací jsme odvázali loď a namířili si to k Epidauru pod plným velením kpt. Tetris, zanechavše Jardu ve Studiu Meltemi, neboť potřeboval dohnat nějakou práci. Počasí bylo příjemně slunečné a projednou jsme moc nespěchali.
Čas jsme se rozhodli využít pro nácvik navigace na moři a situace Man Over Board. Jako figurant posloužil jeden z fendrů, který jsme pojmenovali Franta. Sedmkráte zahučel Franta do vody a každý z nás si vyzkoušel řízení lodi a spolupráci při této situaci. Jakmile bylo splněno, přestali jsme kroužit sem tam a vypluli přímo na Epidauros.
Po připlutí do zátoky jsme na dvakrát vyhazovali kotvu, jelikož mělčina prudce stoupala po pár metrech. Kolem nás bylo pravé inferno a ani stín z natažených ručníků ničemu nepomáhal. Odvázali jsme tedy člun a vydali se poněkud zaodpadkovaným pobřežím hledat ruiny potopeného města v Epidauru. Pod hladinou jsme nakonec objevili, pro někoho známé, základy budov a trosky obřích nádob.
Když nás kusy cihel omrzely, vrátili jsme se k lodi trochu si zablbnout ve vodě. Dan chytal nevysvětlitelné záchvaty smíchu a prohlašoval, že je kachna. I když to nikdo nechápal, smáli jsme se taky. Poťouchlá nálada přeskočila na ostatní a za chvíli to vypadalo jako výlet Jedličkova ústavu k moři.
Jakmile bylo horko snesitelné, připravovali jsme člun k přepravě do restaurace na pláži, kterou nám Lucka doporučila. Když se majitel Dimitri dověděl, od koho jsme, zahrnul nás vřelou péčí a pozorností stolem na pláži, olivami a zmrzlinami počínaje a značně podsazenou cenou celé večeře konče. My to ovšem nenechali bez povšimnutí, a tak jsme na stole nechali velkorysé dýško – po tom, co jsme pozdě v noci dopili čtvrtý litr jejich vynikajícího bílého, kterého jsme ještě dostali dvě lahve jako výslužku.
Posadili jsme člun na vodu a k lodi s bílým světelným signálem, který jsme naštěstí neviděli dvojmo, jsme vypluli za občasné škytavky. Pokud nepočítáme Danovo zahučení do vody, dá se říct, že vše proběhlo bez úhony. Před spaním jsme si nařídili budíka, abychom ráno ještě stihli nakoupit olivové produkty od Dimitriho v krámku.
Pokračování příště…
[…] Předchozí díl zde […]