Píše Kateřina Andrlová
S historickou plachetnicí La Grace jsem se už párkrát setkala i o ní několikrát psala. Loni v květnu jsme byli na jejím křtu v Athénách, pak v listopadu na křtu knihy v Luxoru a letos (konkrétně 1.10. 2012) jsme ji pokřtili znovu – nasadili jsme na ní čelenovou sochu.
Musím se přiznat, že mě teď docela mrzí, že jsem se kvůli práci nedostala k tomu, abych při stavbě lodi mohla jet pomáhat do ValMezu (nebo přímo do Egypta!), ale všechny ostatní důležité okamžiky v jejím životě se staly, když jsem u toho byla. A to je úžasná věc =)
Sochu jsem po prvním shlédnutí na fotce shledala jako „ne příliš povedenou“ a byla jsem z ní rozpačitá. Nakonec se ale ukázalo, že za to nemohla panna sama, ale fotograf. Panna ujde. Sice bych si jí představovala krapet jinak, ale do takových věcí má co mluvit jen náčelník (ano ano, zrovna když jsme byli na lodi, slavil Cimrman své výročí, tak to tu musím také zmínit), a ten je s pannou spokojený 😉
Jelikož jsem byla pověřený dokumentátor, a protože se mi teď prostě dobře fotí, mám z montáže sochy skoro třista fotek. Bohužel mi chybí jeden zásadní okamžik, ale pokud se k jeho fotce někde dostanu, tak jí sem přidám.
Nemusíte se bát, nebudu vás nutit prohlížet všech 291 fotek, ale pokud po tom toužíte, můžete to zcela dobrovolně udělat v galerii mého blogu.
Sem vyberu jen ty důležité okamžiky. Začnu tím, jak jsme sochu vyzvedli ve ValMezu. Kluci ji společnými silami naložili do vozíku.
V Itálii ji zase vyndali a nechali čekat na pláži na zodiak z La Grace.
Zodiak s pannou na palubě odjel. Kapitán a dva kluci od nás jeli taky, aby pannu vysadili na La Grace a to je bohužel ten moment, který mi chybí. Byla jsem totiž stále na břehu a vyčkávala vlastního nalodění. Vím ale, že minimálně jedna fotka té akce existuje, takže se budu snažit jí sehnat a doplnit.
Když jsme se nalodili všichni a pominulo počáteční ubytovávací šílenství, začlo se pracovat. Sochu bylo potřeba natřít lněným olejem a pořádně zatmelovat. To se dělalo už cestou na Porto Ferraio.
Když jsme dorazili na místo, musela se panna zase dostat z paluby na pevninu. Nejlépe bez ztráty na životech a majetku, kluci tedy sestrojili kladkostroj.A pak milá panna strávila na kladce následujících cca 20 hodin. Bývalo by to bylo míň, kdyby nezačalo pršet. Ale to začalo, takže ukončovací práce se dělali až následující den. A mezitím bylo potřeba ke kladce přidat ještě jeden provaz do dalšího směru.
Byla potřeba z ní odřezat pár kil, aby dobře sedla a nebouchala se hlavou o čelen.
Pak už zbývalo pannu nasadit na čelen, upevnit klíny, aby nám ji vlny nesrazily a bylo hotovo.