La Grace přes Atlantik – LETÍM DO HORTY

Píše Iva Muflonek Endrychová

La Grace je historická charterová a školní plachetnice, kterou si banda dobrodruhů postavila za dva roky v Egyptě. Začalo se stavět koncem roku 2008 a voda se kýlu dotkla přesně 5. prosince 2010. Na stavbě této lodi se podílelo stovky Čechů a Slováků, občas pomohli i Egypťané. Ba ne, ti postavili celou hrubou stavbu. To vše jsem se ale dozvěděla až zpětně, když mě tahle kráska chytila a nepustila.

Já sama poprvé jsem se o nějaké partě dobrodruhů dozvěděla, od našeho „kapoše“ v Chorvatsku, když popisoval, jak se ve Valašském Meziříčí vyrábí různé kladky, stěžně, kormidelní kolo a třeba ještě úvazové stolice. Moc jsem tomu pozornost nevěnovala, to až zpětně mi docvaklo, co je to za loď.

Do Egypta jsem už pracovat nestihla jet, ale byla jsem alespoň drobně pomáhat na Gran Canarii s přípravou na přeplavbu Atlantiku. A právě tam ve mně začala klíčit myšlenka, že by nemuselo být vůbec špatné se vydat na moře na delší plavbu. V době, kdy čtete tyto řádky, se mi můj sen i díky pochopehopení mého zaměstnavatele a kolegů, plní. Díky všem. Jsem v Hortě na Azorských ostrovech a spolu s dalšími šesti muži čekáme na La Grace. Společně se všichni vydáme přes poslední část Atlantického oceánu do Gibraltaru. Já se na ní poplavím až do Itálie.

La Grace je někde před ostrovem Faial na kterém přístav Horta je. Má menší zpoždění, ale kromě obav těch, kteří se vrací z Gibu, že nestihnou let, to nakonec nikomu moc nevadí. Azorské ostrovy jsou totiž nádherné a stojí za to se tu pár dní zdržet (podrobněji je představím v nějakém z příštích článků, takže podnikneme nějaké treky po okolí.

Jaké to je, když se blondýna, která si často plete pravou a levou stranu a která se zatím plavila jen na malých charterových lodích v Chorvatsku, vydá na skutečně velkou plavbu, budete nyní moci číst i vy. Na lodi je to s připojením na internet obtížné, ale krátké zprávy budu zasílat své kamarádce Katce, která má k tomuto blogu přístup a slíbila mi pomoci. Díky Katko.

Balím

Jsem cvok a maximalista, takže jakmile mi šéf schválil dovolenou, vypukla u mě cestovní horečka. Můj diář se pomalu začal plnit věcmi, které „nutně“ potřebuji, každého jsem se pořád vyptávala co a jak a některým už ze mne musela jít hlava kolem. Hlavně jsem si pořídila letenku, a pak trnula aby náhodou nebouchla zase nějaká sopka nebyly předčasné volby a další podobné jobovky.

V době, kdy byl v Česku na dovolené Viktor, člen stálé posádky lodi (posádku představím až budu na lodi), jsem ho uhnala a pořídili jsme mi naprosto nezbytné vybavení na loď – horolezecký sedák, karabiny, přes internet jsem si koupila těžký jachtařský oblek. Konečně jsem si koupila nové trekovky, které jsem potřebovala, a pak také trekové sandále s plnou špičkou. Jako správná ženská jsem si musela pořídit i nové plavky.o))) Pro jistotu jsem absolvola speciální kurs první pomoci pro odlehlá místa a zařídila si dobré pojištění, které mi kryje i adrenalinové sporty a hlavně oceánskou plavbu.

Nakonec je mi jasné, že „co nemám nepotřebuji“ a v dnešní době jsou bankomaty dostupné skoro všude a stačí mít jen dostatek financí na účtě.

Protože jsem měla nabitý týden, balila jsem na etapy. Uprostřed mého bytu se začala tvořit obří hromada věcí, které si chci vzít s sebou. Do krosny jsem je začala rvát až ve středu v noci a pokračovala ve čtvrtek v noci.

Je to s podivem, ale fakt jsem to vše dostala do dvou batohů. Pravda, měla jsem trošku obavy o váhu, ale tak nějak jsem předpokládala, že mí spolucestující budou mít místa více (nespletla jsem se.o) ). Kdybych obě má zavazadla postavila na sebe, značně by mě převyšovaly (měřím 168 cm), ale kamarádi o mně říkají, že jsem tažný muflon, takže jsem je obě i unesla. Nakonec, moc příležitosti jsem k tomu neměla. Svět je stále plný gentlemanů.

Den D je tu

Nemohla jsem dospat, a to i přes to, že jsem šla ještě ráno do práce. Ochotný kolega David si se mnou prohodil směnu, takže to šlo. V práci jsem skončila ve dvě a vyrazila jsem domů, cestou jsem si objednala taxika, vyměnila na poslední chvíli nějaká eura do začátku a ještě když už byl taxik pod okny, jsem vyrazila na nákup nějakých potravin.

Sraz se spolucestujícími jsme si dali na pátou hodinu na letišti. Já si zvážila zavazadlo, nebylo moc přes váhu, ale pro jistotu jsem raději některé věci rozstrkala k ostatním. I tak moje odbavené zavazadlo prošlo o „prsa čínské gymnastky“ (22,5 kg), ale na váhu jsem to zvládla dát sama. Moje příruční zavazadlo mi kluci tím miniaturním otvorem nějak prorvali. Celník se smál a říkal: „Ne takovou silou, vždyť se mnou odjedete,“ očividně byl otrlý.

Letadlo nám mělo původně letět chvilku před půl osmou. Jenže stejně jako všechny jižanské národy, i Portugalci rádi stávkují. Asi v této zemi nemine týden, aniž by někdo stávkoval. A tentokrát to byli letoví dispečeři. Už při check-inu byl odlet o dvě hodiny odložen. Nakonec jsme odletěli s tříhodinovým zpožděním

Musím říct, že TAP Portugal nás všechny mile překvapil. Paní na check-inu se velmi omlouvala a hned automaticky jsme spolu s palubní vstupenkou dostali poukázku na jídlo v hodnotě 250 Kč (je tedy fakt, že na pražském letišti si za tuto částku mnoho nekoupíte).

Po asi tříhodinovém čekání jsme se konečně dostali do letadla. Dveře za námi zaklaply a z reproduktorů se ozvalo, že povolení k odletu dostaneme až za tři čtvrtě hodiny. Start proběhl hladce. Cestou jsme zažili pár turbulencí, samozřejmě především v době, kdy jsme něco jedli a někde mezi Německem a Francii jsme prolétávaly nedaleko bouřky. Bylo zajímavé vidět blesky z trošku jiné perspektivy.

V Lisabonu jsme přistáli něco po jedné hodině v noci tamního času (oproti českému -1 hodina). Už před začátkem cesty jsme usoudili, že na těch pár hodin nemá cenu si zařizovat nějaký nocleh, že se uložíme nějak na letišti. Nejprve jsme zabrali malý odlehlý gate, ale pak Marek objevil gate, kde byly lavice a ne jen sedadla (rozumněj, chyběly područky), takže jsme se přestěhovali a uložili se tam (pokud tam někdy budete, tak to jsou gaty s čísly 19 až 21). Samozřejmě, ráno jsme zjistili, že gate, ze kterého nám to odléta byl ten, kde jsme chtěli spát původně.

Letadlo do Horty bylo poloprázdné, takže jsme si mohli dovolit ten luxus a sedět jen po dvou ne po třech. Let přes oceán byl poklidný. Celou dobu jsme letěli nad mraky. Ono by toho taky beztak moc vidět nebylo, jen všude samá voda a voda a voda a té si následující měsíc užiji víc než dost.

Zajímavé to začalo být v okamžiku, kdy jsme začali klesat. Kolem Horty letělo letadlo velmi nízko a my tak mohli vidět celý ostrov jako na dlani. Přelet nad přistavem a pak už to letadlo začalo točit na přistání. Já si nějakou náhodou vybrala sedadlo vpravo a z té strany jsme také šli na přistání, takže jsem téměř mohla spočítat každý jednotlivý kámen vlnolamu vedle kterého jsme těsně prolétali. Přistávací dráha tohoto letiště je těsně u moře a velmi krátká. Jakmile jsme dosedli, začalo letadlo ostře brzdit.

Takže jsme v Hortě. A je zrovna nejvyšší čas vyrazit do víru přístavního města, takže více informací o Azorách, kde spíme a jak si tu krátíme čas, napíšu zítra.

Další díl: La Grace přes Atlantik ČEKÁNÍ NA AZORSKÝCH OSTROVECH