La Grace přes Atlantik – Z HORTY NA GIBRALTAR

Píše Iva Muflonek Endrychová

Vyplouváme

29.5.2012
LaGrace konečně dorazila do Horty.  Není mnoho času a je třeba rychle doplnit zásoby. Ovšem odplutí proběhlo celkem hekticky. Dá se říct, že nás doslova vyhodili. Tak popořádku.

30.5.2012
Ráno nás probudily mohutné vlny, a to i na přístavní rejdě. V nárazech foukal vítr o síle až 45 uzlů. Bylo jasné, že v tomhle nevyplujeme. Naopak jsme ještě více přivázali loď k molu. Část posádky se rozprchla ještě dokoupit zásoby a část nás zůstala na lodi, kdyby bylo něco potřeba. Od mola se nás snažili vyhodit celé dopoledne, ale bocman Viktor rezolutně prohlásil, že my se v tomhle počasí rozhodně nehneme.

Co rozzuřené moře dokáže, nám předvedla malá plachetnice, které selhal motor a vlny a vítr ji hnaly na vlnolam. Viktor poprvé uslyšel ve vysílačce na kanálu 16 volání MAY DAY. Všichni jsme hned vyběhli a zápas malé plachetnice se živly jsme sledovali ze zádi lodě. Nejprve ji přijeli pomoci na malé dinghině (gumový člun), za chvilku připlula další dinghina a společně se snažili plachetnici udržet od vlnolamu. Pak jsme viděli, že z přístavu vyjel i remorkér. Pokus odtáhnout loď do bezpečí selhal, protože se jí vinšna urvala. Pak se jí urval ještě vazák. Nakonec plachetnici přivázali za patu stěžně a odtáhli ji do bezpečí přístavu, ale poškozená byla zřejmě značně.

Vítr se začal utišovat po poledni. Snahy o naše vyhození z přístavu sílily, protože měla přijet velká kontejnerovka a kapitán lodě před námi už boj vzdal a chystal se na odplutí. Náš kapitán prohlásil, že mi odplujeme až budeme mít alespoň vodu, tak aby to urychlili, tak nám poslali cisternu. Přístav jsme opustili někdy kolem páté hodiny odpoledne a vydali se směrem do závětří ostrova Pico a dál k Sao Miguel. Bohužel jsme La Grace nestihli zvěčnit na zeď slávy.

Učím se kormidlovat

Povinností vachet je střídat se u kormidla a hlídat zda není v okolí nějaká loď nebo rybářské sítě. Kormidlování prostě neuniknete.

Vědoma si své neznalosti, tak jsem jako prvního pustila ke kormidlu Jožku, který si s kormidlem rozumí více. Jenže v kormidlování se musíme střídat, takže za chvilku došlo i na mě. Zatímco Jožku loď poslouchala a plula, kam měla, tak se mnou docela cvičila. Každou chvíli na mě Martin nebo Viky houkli, že jsem mimo kurs. Lítalo mi to i o 40 stupňů, což je fakt hodně. Byla jsem ráda, když byl konec. Za tuhle první hlídku jsem se alespoň naučila poslouchat na povel, kam kormidlem točit. Ale já budu lepší a lepší, uvidíte.

Spaní na lodi

Postelí je dost a kadetů málo, takže někteří jedinci se postupně stěhují podle náklonu lodi. Především ti, kteří spí na horních patrech paland v některých chvílích vyhledávají volná nižší patra, proč, to je jasné při náklonech lodi.

Měla jsem toho plné brýle, a tak jsem zapadla do naší kajuty naproti kuchyni. Bydlím s Viktorem a naše kajuta supluje i sklad, takže tam máme spoustu polic s různými krámy. Viky zútulnil skladištní prostředí různými uměleckými výtvory, takže to už je i galerie. Někteří nevěřili, že se tam dva vejdeme, ale je to na pohodu. Do polic, které mi Viky vyčlenil jsem se vešla bez problémů a při spánku v náklonu na levobok, což je nejčastější, nám police brání v pádu na zem.

Spát na lodi, chce totiž trošku zvyku. Na boku se moc spát nedá, to se člověk hned kutálí. Takže zbývají břicho nebo záda. Člověk si také musí zvyknout, že se spí s otevřenými dveřmi a při červeném světle, aby se hned zorientoval, kdyby musel hned vypadnout na palubu. Časem se však člověk naučí svaly náklony vyrovnávat a houpání lodi uspává. Zvyknout si na tohle všechno netrvá fakt dlouho. Člověk je pak tak unavený, že mu je všechno jedno. Padne a spí, a je jedno kolik hodin zrovna je. Když musí, tak musí.

Mořská nemoc (je potvora)

Tak a ani mně se to nevyhnulo. Prostě jsem jeden den trošku problila jako Amina. Jíst jsem se snažila, ale až na polední polévku šlo vše bez pardonu ven. No co, tohle občas potká i zkušené mořské vlky. Ony oceánské vlny jsou přeci jen něco jiného než poklidný Jadran.

Na další vachtu jsem vstávala v sedm hodin ráno. A už tkaničky jsem si musela zavazovat ve zvýšené pozici. Pohled dolů mi prostě nedělal dobře. Ke kormidlu jsem šla jako první a sledovala jsem kompas. Ten také není zrovna ve výšce očí, takže za chvilku jsem křikla na Martina, aby na chvilku vzal kormidlo a šla jsem krmit rybičky. Za ten den jsem je nakrmila několikrát. Nebyla jsem jediná, se žaludky to zacvičilo více lidem.

Ten den jsem nebyla schopná dělat nic jiného, než ležet v podpalubí a maximálně se přinuti vylézt na palubu na vachtu. Ani na alkohol jsem neměla chuť.o) Zkusila jsem sníst i večeři, ale snědla jsem sotva pár soust. Dezertu – vynikajících muffinů se šlehačkou a kiwi jsem si jen kousla a víc z toho opět měly rybičky.

Celé to trvalo jeden den. Vůbec jsem se proti tomu nepokusila bojovat nějakými prášky nebo bonbony (a to jsem si přivezla spoustu zázvorových). Prostě po dni tohle všechno odeznělo a já už jsem opět schopná dělat vše. Včetně čtení si v podpalubí a psaní deníku.

I tak stále věřím, že mořská nemoc je spíše psychické povahy. Prostě jsem si málo vsugerovala, že ji nedostanu a místo toho jsem pořád přemýšlela, co budu dělat, když mě to potká. Nedá se dělat vůbec nic, prostě když to přijde, tak to musíte přetrpět. Jak dlouho to bude trvat, je záležitost každého jedince.

Koupání uprostřed Atlantiku

Můj milý deníčku v kormidlování jsem den ode dne lepší a v neděli bylo po téměř týdnu učiněno za dost i hygieně.

Celý předchozí den a noc si to loď frčela pod plachtami. Při vachtách to kromě hlídání kursu lodi znamenalo i sledovat směr větru a tomu přizpůsobovat natočení lodě – vyostřit (víc proti větru) a odpadnout (točit kormidlem po větru) – aby se plachty moc neplácaly.

Když už jsme u toho, tak po dvou dnech hlídek už udržím kurs i já a navíc nebyla jsem to já, kdo loď jako první postavil do driftu (tedy ji postavil úplně proti větru – odpadl). Ono si totiž stačilo zapamatovat, že kormidlo je kolo a má 360° a jde to po směru hodinových ručiček. Takže když náhodou jedu méně než stanovený kurs, točím kormidlem po směru hodinových ručiček, když naopak více, tak proti směru. Jo, není to žádná věda a i mi to tak bylo vysvětleno, ale mému mozku chvilku trvalo, než si to přebral, tak se mi prosím nesmějte.

Vítr však v neděli po poledni utichl a přišla flauta – bezvětří. Sundaly jsme všechny plachty a bocman vyhlásil koupání. Lidem se do vody moc nechtělo. Zvláště poté, co včera někdo zahlédl poblíž lodi zlověstnou černou ploutev.

Bocman šel všem příkladem a vrhl se do vln jako první. Nakonec tam naskákali skoro všichni. Přeci jen jsme se potřebovali po téměř týdnu umýt.o) Je to zvláštní pocit, koupat se uprostřed oceánu na hloubce 2 až 3 km a nevědět, co je pod námi. Nezdá se to, ale voda byla velmi příjemně osvěžující.

Pak se nastartoval motor a od té doby tu vrčí a vrčí. Všichni se už ale těšíme, že by mohla přijít nějaká fronta a mohla by přinést trochu větru. Alespoň meteorologické předpovědi ukazují, že severně od nás bude pořádná bouře, tak snad příjde nějaký vítr i k nám. Nesmí ho však být zas až tak moc…

A nefouká a nefouká

Když na severním Atlantiku nefouká, je to pěkná otrava. Loď se jen tak plácá anebo se musí nastartovat motor, který pak vrčí dnem i nocí.

Větru jsme si z Azor příliš neužili. Typická tlaková výše nad Azorami se někam ztratila a my jsme měli počasí vhodné na opalování, ale rozhodně ne pro jachting. První dva dny jsme ještě vytáhli plachty, ale pak přišlo dlouhotrvající bezvětří a prádlo jsme zase schovali. Protože musíme být na Gibu včas, tak se nastartoval motor a jelo se pořád na něj.

Kormidlovat loď na motor je snažší. Jenže to není taková zábava, jako když při plachtách musí člověk hlídat aby nejel moc proti větru, aby jel v kursu a aby loď nepostavil do driftu. Když se jede na motor, tak se hlídá vlastně jen kurs a občas se musí kouknout na budíky, zda se motor nepřehřívá. Samozřejmě se musí také hlídat provoz kolem. Uprostřed Atlantiku není provoz moc hustý, ale jak se blížíme k Evropě, kolem pluje více a více lodí.

Na spaní za vrčení motoru si člověk také rychle zvykne. Bocman Viky si pochvaluje, že se konečně pořádně vyspí. Za to strojník si stěžuje, že když vrčí motor, tak toho moc nenaspí, protože hlídá, zda vrčí správně a zda nehrozí nějaký problém.

Celkem jsme provrčeli asi pět dní a nocí. Strojník sice vyhrožoval, že není dostatek nafty a motor to nevydrží, ale nakonec se to povedlo. Pepa totiž zkontroloval všechny nádrže a vysál ty nejmenší zbytky nafty a slil je do jedné, takže nakonec ani nevadilo, že jsme nečerpali naftu v Tangeru, jak bylo i jedním z plánů.

Posádka

Někde v minulých příspěvcích jsem slíbila, že jednotlivé členy posádky trošku představím. Tak možná dneska, kdy je na to ta správná chvíle.

Posádka se skládá ze čtyř stálých členů a jedenácti kadetů. Nejprve začnu představovat stálou posádku, vezmu to podle hodnosti.

Kapitán Martin Štikar
Martin je zkušený jachtař, který většinu roku tráví v Karibiku. Jeho druhým domovem je nádherný karibský ostrov Dominika. S La Grace se takhle dlouhou štreku plaví poprvé. Je to obrovský kliďas a jen tak hned ho nic nerozhodí. Posádku má pevně v rukou.

Bocman Viktor Neuman
Viky je člověk, který La Grace zná dokonale. Není divu, vyrůstal s ní. To on dohlížel na egyptské dělníky, aby stavěli podle plánů. On ví, kam vede které lano a co ovládá. Vždyť si také sám ty desítky kilometrů lan natahal. Naprosto mě fascinuje svou schopností jen z kývání lodě zjistit, že kormidelník uhnul z kurzu. Je to trošku pruďas, zvláště, pokud mu kadeti tahají za špatná lana než mají, to pak i dost podstatně zvýší hlas a kleje. Jenže jak říká, na lidi to zabírá, uvědomí si, že dělají blbost a přestanou. Proto o něm možná kolují zvěsti, že je na kadety jako pes a že se pořád mračí.

Strojník Josef Storžer
Pepa má šikovné ruce. Pro přeplavbu nahradil Honzu, který teď odpočívá doma. Tak jak jsem je oba poznala, je to velmi schopná náhrada. Pepa má na starosti motor a další techniku na lodi. Jinak je to skaut a ve volných chvílích si tu plánuje jak si vybaví doma maringotku a hry na tábor, kam vyráží hned jak se vrátí do Česka.

Kuchař Ivoš Pokluda
Na lodi musí být schopný kuchař, jinak hrozí lodní vzpoura. Ivoš jím rozhodně je. Byla jsem nadšená, když jsem zjistila, že během přeplavby do Evropy bude vařit on. S kuchyní Mr. Cooka, jak mu říkáme, jsem se seznámila, když jsem loni na podzim pomáhala s přípravou lodi na přeplavbu do Karibiku. Pokud někdo jede na loď s vidinou toho, že zhubne, tak s Ivošem v roli lodního kuchaře, se s tím velmi rychle rozloučí. Jednotvárnou stravu nezná a vaří i poctivou českou klasiku. V sobotu měl bocman narozeniny, a tak na jeho počest vykouzlil pravou českou svíčkovou s knedlíkem. To fakt je zásluha, protože kdekoliv jinde na světě neznají hrubou mouku a bez ní se knedlíky dělají složitě. Ke svíčkové chyběly jen brusinky, které se zapomenuly koupit. Snídaně kuchař chystá většinou formou švédského stolu. K obědu je něco lehkého, třeba sashimi z čerstvého mečouna.o), salát nebo polévka. Večeře bývají vrcholem kulinářského umění a jsou většinou doplněny i dezertem.

Mikuláš Sova
Mikuláš pluje už z Karibiku. Na lodi mu důvěrně říkáme lodní opice, protože kromě bocmana je jediný, kdo se nebojí i v bouři vylézt na stěžně a gasketovat plachty. Mikuláš žije v Británii a živí se stavěním soch z písku. Za odlivu ji postaví na pláži, dá k ní kloubouk pro drobáky a příliv mu ji zase spláchne. Bocman mi tu říká, že nesmím zapomenout napsat, že je to i rekordman v délce pobytu v Egyptě na stavbě lodi – dokázal tam vydržet sedm měsíců. Jinak je velmi zručný a během přeplavby supluje i roli lodního tesaře.

Oldřich Staněk
Olda před důchodem dlouhá léta pracoval na letišti jako správce ploch nebo vedoucí technik odtud pramení i jeho preciznost. Soubor pravidel zabraňujících srážkám na moři (COLREG) má v malíčku. Patří k neúnavným hudebníkům. Jakmile je chvilka a nechce se mu zrovna číst, či psát lodní deník, už má v rukách kytaru a zdařile do jejích strun brnká.I Olda pluje už z Karibiku.

Petr Novák
Petr je jeden z nejobdivuhodnějších lidí na přeplavbě. Vůbec jsem nechápala, když jsem ho na palubě viděla, jak se mohl vydat na přeplavbu z Karibiku jen s jednou nohou. Ten hendikep mu však vůbec nevadí. S berlemi se po lodi pohybuje s obrovskou jistotou. Na rozdíl třeba ode mě, která se během prvního dne, co loď stála vyvázaná u mola málem dvakrát přizabila jen tím, že někam chtěla jít. On vůbec žádnou asistenci nepotřebuje. Jinak je to velký fanoušek Nikoly Tesly, Za den pobytu v Hortě Petr sám vyrazil na procházku do přírodního parku na a baví ho některé jeho nápady rerealizovat (to slovo je tak skutečně správně).

Josef Oškera
S Jožkou jsem byla v hlídce (vachtě). Jožka toho moc nenamluví, ale hodně mě toho naučil. Nebál se snad žádné práce a byl jeden z mála, který lezl na stěžně. Jožka je bývalý horník. Už si užívá zaslouženého důchodu. Patří k těm, kteří pomáhali La Grace stavět v Egyptě. Je to zkušený námořník s polskou námořní školou. Tato přeplavba byla už jeho třetí. Pokaždé se přes Atlantik plavil z Ameriky do Evropy.

Marek Turba
Marek je chlap z Brna a dobrodružné geny má v rodině. Jeho rodiče se již v důchodu vydali na Severní pól. Během přeplavby to byl asi největší zvídavec. Všemu se snažil přijít na kloub a zjistit jak co funguje. Během přeplavby se věnoval astronavigaci.

Marián Furda
Marián se zapsal jako neohrožený člověk. Byl prvním z nás, který lezl spolu s Mikulášem do stěžňů, když bylo na rozbouřeném moři potřeba odgasketovat plachty. Bocman mu tedy často zadával práci ve výškách. Marián byl členem speciální policejní zásahové jednotky.

Jiří Polák
Jirka je hasič z povolání a nadšený jachtař. Na La Grace se neplaví poprvé. Absolvoval s ní už plavbu na Kanárské ostrovy. Vůči mně to byl tak trošku rejpal, ale nikdy nezkazil žádnou legraci.

Jan Krombholz
Honza dlouho zvažoval, zda jet, když bude mít loď zpoždění, ale nakonec to hodil za hlavu, a že se to v práci nějak vyřeší. Přeplavbu si užíval především v leže. Houpáni lodi mu moc nedělalo dobře. Prý ho z domova na loď vyslali s tím, že má zhubnout. Obávám se, že tohle rozhodně nesplnil, protože když vaří Ivoš, tak je to prostě nemožné.

Jan Faltys
Druhý Honza je kolegou z práce prvního. Ani on se nevyhnul mořské nemoci. Na La Grace nebyl poprvé. Pokud se nepletu, tak pomáhal i v Egyptě, a pak se s La Grace plavil v Řecku. Během přeplavby jsem ho moc neregistrovala. Byl v hlídce po nás, takže jsme jim většinou předali kurs a šli spát.

Pavel Bürger
Pavel je jachtař z Lipna. Byl v hlídce s Markem a Mikulášem před námi. Práce se rozhodně nebál a když bylo třeba, bez reptání pomáhal. Podle Marka, který této vachtě velel, se z Pavla stal na přeplavbě schopný kormidelník.

Muflonek
No a co napsat o sobě? Jediná ženská na přeplavbě, která se často snažila pomáhat, ale většinou to dopadlo špatně – prostě klasické pro dobrotu na žebrotu :o) Zpočátku mi kurs za kormidlem hodně lítal, ale postupně se to zlepšilo a ještě zlepší, protože na rozdíl od všech ostatních kadetů, já s LG pokračuji až do Itálie, takže já ta lana zvládnu!

Do Gibraltaru

Konečně ten správný sailing, jak by řekl můj jadranský kapitán Dalibor. Viky je sice nedůvěřivý a říká, že za dvě hodiny to prádlo zase sundáme, ale tentokrát se spletl. Neptun nám asi chtěl poslední den na vodě zpříjemnit.

Celý den jedeme na motor, všichni si myslíme, že se podíváme do Marockého Tangeru. Je tam prý levná nafta, a je to blíž než Gibraltar. K tomu nám v poledne chybělo 110 NM. Pánská posádka se už těší na krásné marocké děvy. Postupně se všichni střídáme u kormidla a pomalu hodnotíme přeplavbu. Ti poslední, co nebyli v koši tam ještě na poslední chvíli lezou.

První závan větru. Že by? Všichni jsou ale skeptičtí a k lanům od plachet se nehrnou. Ale tak jo. „Dáme si plachty,“ velí bocman a všichni se ženeme k lanům. Viky sice varuje, že za dvě hodiny to jistě sundáme, ale všichni jsme natěšení na plachtění, takže nám to nevadí.

Já se po večeři vydám leštit lodní zvony. Zvolím ale na počátku blbý postup, takže bocmana fakt naštvu. Já, ale fakt byla přesvědčená, že to dělám správně, tak jako na Kanárech! No nic, jdu raději spát. Udobřovat Vikyho si budu až zítra.

S větrem se tentokrát bocman přepočítal. Jsou dvě hodiny v noci a já vstávám na hlídku. Všude je ticho. Ha, jedeme stále pod plachtami. Nadšená se obléknu do šturmáků (jachtařské oblečení) a vydám se na palubu. I v té tmě vidím Markovi rozzářené oči. No uznejte, co víc si přát? Loď uhání vstříc Evropě pod plachtami za vlahé noci pod nebem plným hvězd (no dobře, já to básnické střevo prostě nemám). Marek kormidlo jen nerad opouští. Ještě si s námi chvíli povídá, a pak to také zalomí.

La Grace si to uhání nocí rychlostí 5 až 7 uzlů. Jak jsme se přiblížili k Evropě přibylo i lodí okolo. Obzor je poset světly a ten kdo má hlídku za kormidlem musí dávat pozor aby se nějaké nepřipletl do trasy a hlavně by ji neměl más přílišnými výkyvy z kursu. No chvilku trvá, než opět kormidlo opanuji a jedu dle kursu.

Při jízdě pod plachtami a na vlnách se nevyhnete náklonům. Já za kormidlem se při těch prudších v duchu omlouvám těm, co spí v podpalubí. Občas mám strach, že jsem někoho vyklopila z postele. Prý ale ne. Jen když jdu spát, tak sbírám popadané věci na chodbě v podpalubí.

I my po uplynutí doby naší hlídky předáváme kormidlo těm příštím jen velmi neradi. I celé dopoledne plujeme pod plachtami. Posádka se různě poflakuje po lodi. Pozorujeme dalekohledy okolní lodě, povídáme si a sledujeme přibližující se pevninu.

Vzhledem k velkým vlnám a neznalosti poměrů v přístavu v marockém Tangeru se nakonec kapitán lodi rozhodne změnit kurs přímo na Gibraltrar.

Po poledni máme s Jožkou hlídku, loď je stále pod plachtami. Protože si příliš nevěřím a mohlo by se stát, že bych měla kormidlovat už hodně blízko Gibraltaru, tak si výjimečně vlezu za kormidlo první. Kurs je mírně upraven. Jsme už blízko pevniny, tak se snažím jet podle terestrické navigace, tedy příbřežní. To znamená nesledovat už tolik kompas, ale spíše si hlídat objekty na pobřeží – majáky, útesy, mělčiny. Viky mě zpočátku tak kurs rozhodí, že ho nejsem schopná opět vyladit, tak s vrčením mě vyhodí od kormidla a La Grace srovnává. Kdyby mi dal víc času, tak to taky dokážu :o) Loď provedu kolem Tarify, pak se kormidla ujme Jožka a já zase pozoruji okolí, zda nemáme nějakou loď na nebezpečném kursu nebo není v okolí nějaká bójka či jiné nebezpečí.

V Gibraltarské užině si za kormidlo vleze kapitán a do přístavu vplouvá loď pod jeho velením. Trvá velmi dlouho než se někde upíchneme. V britské části není místo a ve španělské také ne, navíc to, které nám nabízí je pro Grace nebezpečné. Nakonec tedy zakotvíme uprostřed španělského přístavního bazénu.

Po vynikající večeři se většina kadetů nechala odvézt dinghinou na břeh. Ti co byli unavení, tak zůstali na lodi. Šli jsme spát velmi brzy po večerníčku s nadějí, že se na břeh podíváme další den.

Další díl: La Grace přes Atlantik- Z GIBRALTARU DO ITALIE