Reportáž z plavby na La Grace
26.7. – 3.8. 2014
Plavbu jsme s bratrem Ondrou a jeho přítelkyní Sárou plánovali již delší dobu, ale aby nás nebylo málo, přemluvila jsem ještě svého kamaráda Pepu a spolužačku Katku. Všichni jsme ještě s kadetkou Božkou nasedli v pátek večer do půjčeného auta a vydali se vstříc dobrodružství.
Všichni jsme byli natěšení a nálada v autě byla pohodová. V noci jsme na pár hodin zastavili v Rakousku na odpočívadle a vyspali se ve spacácích vedle auta, přeci jenom je spaní v tolika lidech v autě dost nepohodlné. Po probuzení jsme zjistili, že stojíme přímo pod krásnou vyhlídkou na rakouské hory a tak jsme se šli pokochat a protáhnout.
Cesta do italského Piombina byla pěkně dlouhá, tak jsme ke konci soutěžili o to, kdo uvidí první moře a kdo první La Grace. Vítěz získal pět bodů, a pět bodů se rovnalo pěti minutám masáže zad od Katky. Na masáže nakonec stejně nedošlo, ale i tak to byla zábavná soutěž do auta.
Kapitán Pepa stál s La Grace v zátoce u Porto Barati. Vyklopili jsme z auta všechnu bagáž, Pepa s Katkou a Božkou odvezli vše za pomoci strojníka Honzy Prokopa na loď a my zbytek jsme mezitím odvezli auto do Piombina do garáží. Musím říct, že zajet s půjčeným autem do garáže a odevzdat klíče usmívajícímu se pánovi v monterkách s tím, že za týden jsem zpět, není úplně nejpříjemnější pocit. Ale vyšlo to.
Na loď jsme dorazili jako poslední a hned začala přednáška o praktickém životě na lodi a výcvik pro kadety. Kadeti byli rozděleni do čtyř skupin, které se každé čtyři hodiny střídaly o hlídky. Hlídky byly také rozděleni do čtyř typů- navigační (kormidlování, sledování okolí, navigace), bocmanská (práce s plachtami), hospodářská (pomoc s přípravou jídla a mytí nádobí) a osobní volno. Na nástěnce u kuchyně visel rozvrh těchto hlídek na celý týden. Po důkladném výcviku jsme všichni zalehli do kajut, abychom se na ten krásný týden dobře vyspali.
Druhý den, v neděli, jsme se probudili do zamračeného počasí. Během dopoledne, kdy nám bocman Boris vysvětloval zbytek plachet, začalo pršet, takže jsme se museli přesunout do podpalubí. Kvůli vlnám tam ale některým nebylo nejlépe. Naštěstí brzo déšť ustal a my mohli konečně vyplout na moře. Kapitán nařídil kurz směr Porto Ferraio, kde jsme měli dobrat vodu. Bohužel nás do přístavu pro vodu nepustili, takže jsme to otočili směr Korsika. Předpověď ukazovala příznivý severní vítr a my jsme se jím chtěli nechat zfouknout na Korsiku. Bohužel předpověď nebyla úplně přesná.
Pluli jsme přes noc a pravidelně se střídali o navigační hlídky, moje skupinka, ve které jsem byla já, kamarád Pepa a Jirka Kolbaba, jsme přebrali hlídku v pondělí ve čtyři ráno. Foukal jihozápadní vítr, takže jsme se snažili stoupat proti větru co to šlo. Moc to nešlo, byli jsme nuceni pořád odpadat od kurzu na Porto Vecchio a pluli jsme čím dál tím pomaleji. V osm ráno vylezl z kajuty kapitán a prohlásil, že jsme ho měli hned v noci vzbudit a nahodit motor. Zastyděli jsme se, předali kormidlo další skupině a šli se nasnídat.
Pluli jsme pak celý den, kolem nádherného ostrova Monte Christo. Všichni se nadšeně hrnuli do hlídek a do lanoví. Užívali si krásného počasí, i když nepříznivého větru. Dopoledne jsme zakotvili u malého majáku a konečně skočili i do vody. Ve vodě jsme ale zjistili, že proud a vlny kolem jsou tak silné, že musel člověk poměrně dost plavat, aby se vedle lodi udržel. Tak jsme se se Sárou a Pepou chytli za ruce, Pepa se držel schůdků a my jsme „vláli“ za ním ve vodě. No byl to spíš boj než pohodové koupání, ale my byli rádi, že jsme v moři. Během dalšího úseky plavby vypukla na palubě vzpoura. Nejdříve nikdo moc nevěděl, kdo bojuje proti komu, pak se ale ustanovila skupina dětí proti skupině dospělých. Děti zvítězili na celé čáře.
Odpoledne se moře zklidnilo a kapitán nám zastavil a povolil skoky do vody. Za konec hlavního ráhna je přivázán provaz, pomocí kterého se dá zhoupnout podél boku lodě a skákat do vody. Samozřejmě jsme začali hned zkoušet různé blbosti, od „kapitánské šipky“ přes salta dopředu, dozadu i do strany.
Během plavby vyhlásil kapitán hlasování, jestli bychom se radši nechali vysadit na pár hodin na pláži blízko od Porta Vecchia nebo se jeli potápět k nedalekému vraku. Hlasování vyhrála pláž, protože vlny u vraku by byly tak velké, že by zalévaly šnorchly a potápění by se stalo spíš bojem o dech. Na pláži jsme strávili asi dvě hodiny šnorchlováním v mělké vodě a stavěním mořské panny z písku.
Do Porto Vecchio jsme dorazili k večeru. Po vynikající večeři jsme se vystrojili a nechali se převézt na břeh. Porto Vecchio je pěkné přístavní městečko s promenádou plnou obchůdků, barů a restaurací. Prolezli jsme tradičně pár obchodů se suvenýry a sedli do baru na výborné kokteily. Jen na Pepu, který měl na sobě jen tradiční námořnické plavky s kšandami a plátěné kalhoty, koukala obsluha trošku nesouhlasně.
V úterý bylo celý den zataženo a od snídaně pršelo. Hráli jsme v podpalubí karty nebo jiné hry a zabavovali se po svém. Před polednem zajistil kapitán místo u mola a tak bravurně zajel mezi dvě luxusní jachty na mooring, že jsem si říkala, že s tím zajížděním s klasickými plachetnicemi dlouhými okolo čtyřiceti stop naděláme asi až moc caviku.
Naše parta se vydala pomoct Monče s nákupem a nakoupit nějaké vlastní zásoby. Po několikaterém optání se místních jsme našli velkoobchod až 15 minut chůze za městem. Protože takový nákup pro 30 lidí na týden není jen tak něco, co by 5 lidí pobralo do rukou, byli jsme nuceni vypůjčit si z obchodu vozík a nákup na loď dovézt. Pepík pak vozík odvezl zpět do obchodu, abychom nebyli za bezohledné turisty.
Celý den poprchávalo, takže jsme nadšeně pokračovali v podpalubní zábavě, jen odpoledne jsme v rámci každodenní očisty naskákali do vody, která byla krásně teplá, a i když nám pršelo na hlavu, nacvičili jsme krátkou a úspěšnou sestavu „La Grace akvabely“.
Kolem nás se točily zlověstné bouřkové mraky a předpověď na noc hlásila bouři o síle až 50 uzlů. Kapitán se navlékl do jachtařského a holinek, tak jsme se připravovali na nejhorší. V noci se drželi kotevní hlídky, ale přestože na obzoru blýskaly asi čtyři bouře najednou, v zátoce byl naštěstí celkem klid. Ty čtyři hodiny hlídky od půlnoci do čtyř do rána byly ale nekonečné…
Ve středu se počasí už trochu udobřilo a my se vydali na plavbu do zátoky jižně od nás, znovu proti větru, takže znovu na motor. V plánu byl bunkr u pláže. Nechali jsme se Honzou strojníkem vysadit na pláži, že se nejdříve vykoupeme, ale voda byla tak studená že jen ti odvážní z nás šli do vody po pás, a ti nejbláznivější si to dokonce užívali. Vydali jsme se tedy podívat se na bunkr vyšlapanou cestičkou. Cestička se ale po chvíli stáčela úplně mimo směr k bunkru, tak nás kluci svým perfektním orientačním smyslem vedli skrz trnité keře a stromky. A to šel otužilý Pepik bez bot. Bunkr jsme našli a část jsme prolezli, ale protože tam zas moc k vidění nebylo, vymýšleli jsme různé blbosti k nafocení. Poté jsme zjistili, že z druhé strany vede široká cesta přímo z pláže k bunkru.
V zátoce u pláže jsme zůstávali přes noc. Večer za námi na loď dorazili další dva kadeti, Adam s Robinem, takže jsme měli posilu na hlídky.
Ve čtvrtek byla v plánu zastávka v krásné přírodní rezervaci Des Tre Padule de Suartone. Malebná krajina s hladkými kameny, mezi kterými rostou chráněné květiny a keře. Je tu neuvěřitelně čistá voda a spoustu lagun, které přitahují turisty s fotoaparáty jako mouchy na med. Celá krajina je protkána vyšlapanými cestičkami a písčité pláže a mohyly jsou téměř na každém kroku. Vydali jsme se po stezkách přímo za nosem, užívali si krásných výhledů a sluníčka (sluníčka jsme si užívali asi až příliš, protože se většina z naší party vrátila na loď se spálenými zády).
Jako správná mládež jsme vylezli na větší skupinu kamenů s tím, že nafotíme nějaké skupinové zábavné fotky. To se nám povedlo, ale když jsme z onoho místa odcházeli, že půjdeme dál, začala na nás z dálky volat nějaká slečna. Zastavili jsme se zkoumali, jestli to volá na nás. Slečna za námi běžela po kamenech dobrých 200 m, aby nám pak zadýchaně vynadala, že lezeme na kameny mimo stezky, což se nesmí. Prý jsou všude na každém kroku cedule (my žádnou zatím nepotkali) a že nám dá pokutu 500 euro jestli to uděláme ještě jednou. Snažila jsem se jí uklidnit, že se omlouváme a že už to neuděláme, ale ona pořád mlela dokolečka to samý a než odešla, stihla nám to zopakovat celý třikrát. Později jsme zjistili, že cedule jsou všude akorát u parníkového mola a pláže, kde se vysazují turisti.
Nejkrásnější mohyla s výhledem byla na skalnatém výběžku kousek od jedné z pláží. Bohužel se tam ale nedalo dostat suchou nohou, prý se tam dá přebrodit po cestě, kde je tak po prsa vody. Správnou cestu jsme nenašli, tak jsme si trochu zaplavali. Výhled z mohyly ale stál za to. Při návratu jsme se já, Ondra a Katka jali podplavat La Grace, protože jsem řekla, že bez toho domů nejedu. La Grace má ponor tři metry a v nejširším místě má šest metrů. Není tedy těžké potopit se do čtyř metrů, ale pak se musí plavat chvilku vodorovně, aby si člověk neodřel záda o trup. Pohled nad sebe z pod kýlu na tu obrovskou masu dřeva je fascinující a maličko děsivý. Ale stejně jako výhled z nejvyššího místa La Grace je i pohled na nejnižší místo La Grace velkým zážitkem.
Protože jsme s Pepíkem měli službu v kuchyni, už v neděli jsme zavedli tradici zpívání při mytí nádobí. Nádobí tak rychleji odsýpalo a my si pořádně zazpívali. Když jsme si ve čtvrtek po obědě chystali nádobí k umytí, stálo kolem kuchyně asi šest dalších lidí. Když tam přišel i strojník Honza, zastavil se a ptal se, co tam všichni dělají. My to nevěděli, tak bylo chvíli ticho a po chvilce se z kouta ozval hlas: „No, když ono se tady bude zpívat…“
Čtvrtek byl zakončen tříhodinovou plavbou na ostrov Madallena. Cestou nás potkal silný až 30 uzlový vítr a dvoumetrové vlny, takže kasání plachet se stalo trochu dobrodružnější zábavou. Po bravurním přistání u mola v mestečku Madalleně následovala menší oslava Jonášových devátých narozenin. Monča mu upekla vynikající perník s polevou a šlehačkou.
Večer jsme se zase vyšňořili a vydali se do městečka na wifi a kokteil. Cestou jsme potkali pouť, na které jsme zabrali všechny autíčka na autodromu, nadšeně do sebe vráželi jak malé děti a snažili se ignorovat podivné pohledy od kolemjdoucích. Po krátké procházce jsme si, aniž bychom o tom věděli, sedli do salsa klubu, ve kterém po západu slunce začala hrát hudba a začalo se tančit. Adam, výborný tanečník, nás všechny vytáhl alespoň na jeden tanec, a když už nikdo z nás slečen nemohl, odchytával slečny italské.
Na pátek večer se chystaly dvě velké události. Lodní svatba bocmana Borise a kadetky Katky, kteří se poprvé viděli na La Grace v sobotu. No šli na to rychle. Boris Katce koupil prstýnek a Katka sháněla něco nového, starého, modrého a půjčeného. Druhá událost byla až do večera tajná, byla to oslava Sářiných osmnáctých narozenin. Ve čtvrtek jsme se tedy všichni vydali do obchodu a přivezli na loď tolik pití a jídla, že skříňky praskaly ve švech.
V pátek ráno kapitán zavelel směr Olbia. Bylo krásné slunečné počasí, takže kdo mohl, užíval sluníčka, kdo mohl, tahal za lana, a kdo nemohl, ležel v kajutě a vyspával. Po cestě nás kapitán zavezl do zátoky, kde stála 20. a 22. nejdražší loď na světě. Byly to dvě obrovské motorové jachty, jedna dokonce i s vrtulníkem na střeše. Vedle nich kotvila ještě dlouhá luxusní plachetnice. Jen pro představu, sálingů ani gaučů v kokpitu jsme se ani nedopočítali. Musím říct, sbalit tak nějakýho miliardáře, tak si něco takového nechám dát k Vánocům.
Druhá zastávka byla v zátoce kousek nad Olbiem. Byla zde křišťálově čistá voda a na výběr bylo buď se koupat u lodi (což zvolila většina naší unavené party), nechat se dovézt na pláž nebo se vydat na procházku k majáku, který měl být kousek od pobřeží. No, kousek to úplně nebyl, a to jsem na konci čekala nějaký krásný vysoký maják, který si vyfotím. Vysoký taky moc nebyl a o kráse se úplně mluvit nedá, ale za to jsme s Adamem a Robinem překonali bezpečnostní opatření v podobě prkna a provazu a vlezli dovnitř. Výhled stál za to.
Následovala už poslední plavba do Olbia. Vítr nebyl příznivý, tak byly pachty stažené a zagasketované. S Pepíkem jsme si řekli, že si uděláme ještě poslední fotky na brámu, a malý Ondra se nabídl, že nás vyfotí z druhého štěžně. No, trochu jsem se o ten foťák bála…
Po příjezdu do Olbia začaly přípravy oslav. Posádka se převlékla do historických kostýmů a moc jim to slušelo, až bychom některé členy ani nepoznali. První byla na řadě svatba. Svatebčané se shromáždili na střední palubě a k ženichovi byla přivedena nevěsta. Kapitán měl proslov a pak následoval výslech novomanželů. „Kdo koho sbalil?“, „Kdo začal první mluvit o svatbě?“ nebo „Kdo z vás více utrácí a kdo to platí?“ Otázky i odpovědi byly vtipné a bavila se celá posádka. Poté dostala nevěsta šátek přes oči a měla svého ženicha poznat nejdříve podle polibku, pak podle doteku a naposled podle břicha. Musím uznat že toho pravého spolehlivě poznala. Po nasazení prstýnků upletených z lanka a novomanželském políbení byli Boris i Katka nemilosrdně hozeni do vody. Všem se svatba moc líbila, jen je škoda, že není oficiální a legitimní.
Následovala Sáry oslava. Sára byla nemilosrdně předvedena před kapitána a strojníka Honzu Tůmu. Honza si pro ni připravil tři úkoly. Nejdříve jí zavázali oči a postavili na prkno, které „jakoby“ zvedali do výšky (přitom byla Sára pár centimetrů nad palubou). Sára pak měla skočit dolů. Musím uznat, že nezaváhala ani chviličku, i přesto, že podle svých slov měla pocit, že je tak metr a půl nad zemí. Druhý úkol byl vypít vše, co jí Honza naleje do hrníčku. Sára vše vypila a tím stoupla v očích celé posádky. Třetí a poslední úkol zahrnovat falšku od piva, cigaretu a sirky. Cílem bylo sedět na položené flašce piva, země se dotýkat jen patou jedné nohy a přitom si zapálit cigaretu. Vypadalo to jak domorodý tanec na zemi. A stejně jako novomanželé skončila Sára ve vodě. A chudáka Ondru, který jí pak nesl ručník, hodili nemilosrdně do vody i v oblečení.
No oslavy byly velkolepé a všichni se skvěle bavili. Myslím, že to byl perfektní konec perfektní plavby.
A na závěr patří velké uznání a poděkování Monče Dvorské, která je nejlepší lodní kuchař jakého znám. Ke spokojenosti na moři je nutné dobré jídlo a plné žaludky a v tomto ohledu se o nás Monika starala přímo špičkově.
Kadetka a redaktorka
Tereza Tetriska Forštová
Nádherná reportáž! I po třech letech ve mě vyvolala stejné pocity jako kdybych byla stále na palubě. Díky moc 🙂