Dva měsíce v Atlantiku: 14.díl 21. – 25. DEN NA LODI

V minulém díle jste četli: Jiří a Jura jsou již 20 dní na Atlantiku. Stále se potýkají s ucpáváním filtrů v motoru, s velkými vlnami, bouřemi a hlavně ponorkovou nemocí. Kvůli nedostatku spánku a kupících se problémů s lodí se oba dva pořádně pohádali. Jura vyčetl Jiřímu, že nic nedělá a Jiří si jako odpověď na to začal do deníku psát veškeré úkony, které dělá. Na věčné houpání lodi si ale začínají oba pomalu zvykat. 

21.den

V noci jsem se s obavou probudil ve čtvrt na jednu. Myslel jsem, že jsem zaspal nástup do služby, ale na palubě nikdo nebyl. Našel jsem Juru v posteli, jak si klidně spí a tak jsem udělal totéž. Jaká to byla slast odpočívat a nemuset bojovat o život. Bezvětří vydrželo až do sedmi hodin ráno. Když se konečně rozfoukal vítr, nasadili jsme kosatku s hlavní plachtou. Naštěstí jsme mohli plout správným směrem. Už nám ta nečinnost začala lézt na nervy. Jura rozvinul teorii o jakési anticykloně a namaloval mi záhadná kolečka v domnění, že tomu rozumím. Navzdory bolesti celého těla jsem se rozhodl, že uvařím „šunkofleky“ a čaj. Čaj se povedl, ale „šunkofleky“ šly do moře. Po hodině soustředěné práce jsem chtěl svoje dílo vylepšit posledním vajíčkem a ono bylo zkažené. Kdybych to Jurovi neprozradil, tak to klidně snědl a ještě si liboval, jak je to pikantní. Vůbec se mu to nezdálo špatné. Přes jeho protesty o plýtvání jsem se pustil do vaření nové varianty, která už nebyla tak skvělá.

Počasí bylo stále solidní, foukal studený vítr ze severu. Řízení lodi převzal automat a tak jsme po dvaceti dnech vychutnávali vzácnou chvilku volna. Z moře jsme vylovili svazek konopných lan a Jura rozhodl, že se naváží na vodní kotvu, neboť měl neustále pocit, že stávající lano je krátké. Nechtěl jsem vyvolávat spor a tak jsem lana rozpletl a navázal na vodní kotvu. Byl jsem přesvědčený, že lana prasknou, protože nevydrží ten obrovský tah. Vodní kotvu jsem považoval za svoji „parketu“ a tak jsem v noci pokaždé, když jsme na ní viseli, ji chodil kontrolovat, protože na tom závisel náš život. Jura tuto kontrolu prováděl také, aniž jsem o tom věděl. Tyto kontroly byly potřeba, protože kotva byla uvázána za příď a v bouři tak vznikal drakový efekt. Lano vodní kotvy bylo připevněno za kotevní řetěz a bylo nutno dbát na to, aby při těch neustálých pohybech nedošlo k únavovému lomu.

Na lodi vládla atmosféra ponorkové nemoci, která se projevovala různými formami. U mě to bylo tak, že jsem zásadně nesouhlasil se vším, co Jura řekl. Když jsem byl v pohodě, tak jsem si svůj názor nechal pro sebe, abychom se nehádali. Bohužel jsem to udělal i v tomto případě. Lana byla plná všelijaké havěti, takže jsem získal návnadu pro ryby. Strašně jsem toužil po ulovení ryby, přestože je nejím. Byl jsem myšlenkou lovu ryb přímo posedlý a pořád jsem neměl úspěch. Opět jsme pracovali. Vysáli jsme vodu z podpalubí a přetěsnili okna. V šest hodin jsme byli za svoji píli odměněni setkáním s třemi velrybami. Bylo to nádherné divadlo a fotili jsme jako zběsilí. Přitom jsem přemýšlel, jak bychom jednu z nich ulovili, ale toho masa by asi bylo příliš…

Ze seznamu očekávaných zážitků z plavby jsme si škrtli „velryby“ a už zbývali jenom „žraloci a bludný Holanďan“. Měli jsme štěstí, že v době setkání s těmito obrovskými tvory řídil loď Jura a ne autopilot. Ten by totiž do nich zřejmě narazil, protože se nacházely přesně v našem kurzu. Jak by tato srážka asi dopadla, jsme raději nedomýšleli. Připluli jsme k velrybám  na vzdálenost padesát metrů. Bylo to úchvatné a majestátní představení pana Poseidona. Hejno se skládalo z jednoho mláděte a dvou dospělých. Zrovna, když jsem neměl připravený fotoaparát k akci, jako na povel zvedly ocasy a zmizely v hlubině. Pokračoval jsem v rozmotávání lan a Jura sepisoval závady, které se musely odstranit. Po chvilce nastalo bezvětří.

22.den

Loď se sotva hýbala a my jsme se poprvé mohli vykoupat v moři. Slunce svítilo a na lodi panovala vcelku dobrá atmosféra. Kolem pasu jsem si uvázal lano a vrhl se přes palubu. Měl jsem brýle se „šnorchlem“, abych mohl neustále kontrolovat prostor kolem sebe. Provázel mě divný pocit, že jsem vydán na pospas všem „mořským potvorám“. Vůbec se mi to koupání na otevřeném moři nelíbilo, když tu kolem mě začaly kroužit tři placaté ryby o délce padesát centimetrů. Z tlamy jim vyčnívaly dva malé zuby. Byl jsem nadšený, že po tolika dnech vidím normální rybu, ale zároveň jsem pořád pociťoval úzkost z otevřeného moře. Ryby plavaly stále blíž a blíž a mohl jsem si na ně doslova sáhnout. Vylezl jsem na palubu což byl docela problém, neboť se loď mezitím dala do pohybu. Vyprávěl jsem svůj zážitek Jurovi. Ten neváhal a uvázán na laně skočil přes palubu mezi ryby. Zařval na mě abych mu podal malajské kopí, což jsem učinil. Podařilo se mu rybu číslo jedna trefit, ale kopí odskočilo, protože bylo beznadějně rezavé a tupé.

„Nůž, podej mi nůž!“ křičel na mě lovec Jura.

Běžel jsem do podpalubí a zpět a podal mu kuchyňský nůž. Ryba číslo dvě nastavila bok a Jura ji tak mohl hladce propíchnout. Než však stačil dát ruku nad hlavu, ryba mu uplavala. Byl jsem zoufalý z toho,že už jsme měli úspěch na dosah, a zase nic. V tom se ryba číslo tři rozhodla, že nám daruje svůj život a nastavila Jurovi bok, takže ji pohodlně ulovil. Tentokrát nezaváhal a dal ruku s úlovkem včas nad hladinu. Když jsem to uviděl, byl jsem radostí bez sebe a utíkal do podpalubí shánět podběrák.. Venku se ozýval řev Jury a já měl strach, že přijdeme o vzácný úlovek. Drahocenné vteřiny ubíhaly a Jurův řev byl čím dál tím zoufalejší. Popadl jsem kýbl místo podběráku a utíkal zpět na palubu. Z vody se ozvalo : „Vole vy……r se na to focení a přitáhni mě! Já se topím!!!!!“

Můj kapitán netušil, že touto větou ve mně spustil pekelný stroj. Hystericky jsem začal bušit kýblem o palubu a řval na něj, že jdu domů, a že mě už dávno štve, a další a další nesmysly. Bylo mi v tu chvíli jedno jestli se utopí i s drahocennou rybou, či nikoliv. Všechno to napětí uplynulých dnů ze mě tryskalo ven. Přitáhl jsem ho k lodi a chtěl jsem ho „zabít“, ale ruce mi zaměstnal rybou. Když se dostal na palubu, tak se mi omluvil. Myslel si totiž, že fotím a jemu šlo přitom o život. Snažil se rybu držet nad hlavou a loď jej táhla ke dnu.

Uraženě jsem mlčel a šel trucovat na záď. Vydrželo mi to pět minut a byl jsem opět při smyslech. Po dvaceti dnech jsem si vyčistil zuby a povolil cigaretu. Prožitý zážitek s lovem ryby a hysterickým záchvatem byl velmi silný.

Jura mezitím rybu vyvrhl a vyvstala otázka jestli je jedlá. Komisionálně jsme rozhodli že ano a tak ji usmažil na pánvi. Po tolika dnech stereotypní stravy to byla delikatesa, třebaže ryby nejím. Na lodi byl najednou čistý vzduch a zase jsme se měli rádi. Protože moře bylo klidné, řízení lodi převzal automat. Bylo velmi příjemné nic nedělat s plným bříškem. Krátce jsme si zdřímli a po probuzení jsme opravili kolejničky na vytahování kosatky. Konečně se rozfoukal vítr a začali jsme nabírat rychlost. Jura zkoušel na rybí vnitřnosti chytit žraloka. Automat zatím situaci zvládal a tak jsme si mohli hrát. Bylo paradoxní, že po tolika dnech snažení o rybolov, jsme rybu ulovili nožem.

23.den

Ve dvě hodiny ráno začala bouře. Už nám to chybělo. Střídali jsme se po hodině u kormidla a bylo to opět vyčerpávající. Potkali jsme nákladní loď a to nám psychicky pomohlo. Vědět, že jsou na blízku lidé bylo velmi povzbudivé, i když možnost záchrany v těchto podmínkách byla relativní. Uplynulo deset hodin a bouře stále trvala. Rozhodli jsme se pro střídání po dvou hodinách, protože to bylo výhodnější s ohledem na spánek. Jeli jsme na bouřkovou plachtu, což bylo úmorné a hlavně pomalé. Jura nechtěl vytáhnout zrefovanou hlavní plachtu, neboť měl strach, že by ji to roztrhalo. Já jsem měl ale opačný názor. Bylo velmi zvláštní, že svítilo sluníčko a moře jakoby se zbláznilo. Nakonec jsme plachtu přece jen vytáhli a zjistili, že couváme. Zřejmě zde panoval silný protiproud. Vlny byly podivné svým tvarem, dosud jsme takové neviděli. Situace byla zoufalá. Večer se nám podařilo připevnit kosatku a zase jsme jeli dopředu.Ukázalo se, že jsme v bouřce ztratili kbelík.

24.den

Situace byla nadále špatná. Podle přístroje jsme sice pluli rychle, ale v podstatě jsme stáli na místě. Nahodili jsme motor a zkusili tento stav změnit. Měli jsme v tu chvíli pocit, že se odtud nikdy nedostaneme. Začala nám docházet voda v nádrži. Jura uvařil perfektní kafe což bylo povzbudivé. Kolem lodi pluli delfíni s podivnou ploutví. Zoufalá situace trvala už čtyřicet hodin a lodí zmítaly obrovské vlny. Jeli jsme stále na motor. Střídali jsme se po dvou hodinách a v noci jsem při jednom velkém náklonu spadl s postele, naštěstí bez újmy na zdraví. Stále mě bolel loket a začal se ozývat žlučník. Dostávali jsme další lekci od Atlantiku. Opět jsme viděli velryby, ale už nás to nedojímalo. V jednu hodinu v noci jsme vzdali boj s mořem a šli spát. Lodí zmítaly vlny, ale nám už to bylo jedno.

25. den            

Ve dvě ráno jsem se probudil a sedl za kormidlo. Vítr byl příznivý a hodinu jsem dokázal jet dopředu. Potom se spustil silný déšť a vítr značně zesílil. Opět se velmi zkomplikovalo řízení lodi. Situace se nezměnila až do jedenácti hodin. Byli jsme rádi, že vůbec jedeme a zase se rozběhl ten stereotypní kolotoč střídání u kormidla. Na našem kurzu jsem viděl mohutná těla neznámých ryb a měl jsem z toho divný pocit. Dosud jsem nic takového neviděl a tak jsem raději změnil směr. Průměrná rychlost byla pět uzlů. Pojedli jsme jednu z „bujabéz“ a zjistili jsme, že na nás vlají šaty. Byl jsem potěšen, že mi mizelo bříško. Jeli jsme na zrefovanou hlavní plachtu a kosatku. Legrační bylo, že ještě před pár dny bychom za stejných podmínek měli již dávno nasazenou bouřkovou plachtu. A teď se rozmýšlíme, jestli nedáme celou hlavní. Jak se člověk otrká!!! Vzpomněl jsem si na naše floridské problémy, kdy byly šesti metrové vlny tvrdým oříškem, a my to teď považovali za klidné moře.

Jura zatoužil vyfotit plavbu v extrému. Představoval si fotku, jak vlny zalévají palubu lodi. Jeho přání mi bylo rozkazem a tak jsem mu začal schválně najíždět bokem na vlny, aby se přes nás přelévaly. Trošku jsme si začali hrát. Bylo to navzdory tomu zoufalství kolem nás a velmi nám to psychicky pomohlo. Naší hrou o unikátní záběr plavby v extrému jsme ztratili čtyři míle. Zalití paluby vlnou se bohužel povedlo vždy, když Jura nefotil. Po tomto zážitku jsme se opět začali střídat u kormidla. Řízení lodi v těchto složitých podmínkách s naším oplachtěním nám brzy vysálo zbytek sil.

Dokouřil jsem poslední cigaretu a tak pro mne nastal další problém. Jako silný kuřák jsem velmi trpěl abstinenčními příznaky. Potkali jsme další nákladní loď a pozorovali, jak se rve s mořem. Na rozdíl od nás ty obrovské vlny prorážela, kdežto my jsme byli jako na obrovské houpačce. Před lodí nám skákaly půlmetrové ryby, ale vzhledem k náročnosti řízení lodi mě nechávaly chladným. Neustále jsem myslel na domov a své blízké. Na strach už jsem si jakž takž zvykl a doufal jsem, že nás již nic horšího nepotká. Nevěděl jsem v tu chvíli, jak strašně se mýlím. Opět se nám roztrhla hlavní plachta, takže nás čekala nudná práce. Záplaty jsme vyráběli z darované plachty od Američana z Charlestonu. Nebýt jeho, tak nevím co bychom si byli počali. Byl jsem v tu chvíli rozhodnutý, že pokud to přežijeme, tak mu pošlu děkovný pohled.

Podmínky nám dovolily, abychom celou noc jeli na „motýla“. Chtělo se mi hrozně spát. Když jsem měl službu u kormidla, tak jsem najednou dostal prudkou ránu do čela. Okamžitě jsem se probral a zjistil, že jsem usnul. Moje čelo se přitom zastavilo o kormidlo. To vše za plné jízdy, kdy jsem stál na jedné noze, abych vyrovnal náklon lodi a přitom motal kormidlem sem a tam, aby loď jela rovně.

Autorovy stránky www.radarka.cz

Pokračování příště

200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Do eshopu pro více informací