26. 6. 2014, čtvrtek, ostrovy GALAPÁGY.
Ještě ráno jsem na poslední chvili dopisoval předchozí článek na moje webové stránky, vybíral a zmenšoval pár fotek. Povolení ke stání mi ten den už vypršelo, a tak odeslání znamenalo celkem risk, že budu draze pokutován. Ráno jsem si všiml, že kousek ode mě kontrolovali katamarán, který žádal o povolení ke stání, vidět těch osm hodnostářů s fotoaparáty a papíry v ruce, jak vše důkladně kontrolují, mě nepřidalo na pokoji. Bylo nemožné dělat na těch pár metrů neviditelného, natož si zavolat vodní taxi na stejném VHF kanále, jako mají oni. Takže mě rychle zaregistrovali. Na jejich přísná gesta, rozhazující ruce a ostré otázky ´Co tu ještě dělám…´ jsem začal taky mávat rukama s flashkou, a prosit s úsměvem o nutnou max. hodinovou návštěvu břehu… a ´Slibuju, pak už hned odplouvám.´ Prošlo to. V jedné loďce s nimi, jejich vážnými tvářemi, se dostávám na břeh. A pak v rychlosti i stresu odesílám materiály, pohledy a dokupuji čerstvá vajíčka a bagety.
Vracím se co nejdříve na loď, kde musím nutně alespoň trošku očistit spodek lodi. Místní lachtan a několik opravdu divných nemalých masožravých ryb mě při tom asistovali, nasávali oškrabané škeble jako vysavač. Startuji motor a v odpoledních hodinách s rozloučením přes VHF s místní kontrolní stanicí se vydávám opět na dlouhé pláně Tichého oceánu, čeká mě 3200 NM, směr Markézy, a to bez možnosti zastavení.
PACIFIK
Je nereálné zde v krátkosti popsat, co všechno se mi na této plavbě odehrálo, a tak se opět pochlubím jen s něčím. Zbytek celého mého příběhu zůstává v mé paměti, a také částečně v mém deníku, na fotkách a videích. Celá plavba proběhla bez velkých technických závad. Pokud opomenu třetí den, kdy se dost rozfoukalo a v hlavní plachtě, kterou používám na stoupání ve slabším větru, se udělalo asi metr a půl velké okénko. Musel jsem plachtu v silném větru vyměnit a přenýtovat uchycení ráhna. Stále jsem měl v podvědomí, že Tichý oceán by měl být klidný, se slabým větrem a ustálenými vlnami. Čekal jsem na ty bezvětrné pláně a klidné dny a místo toho každý den bojoval s vlnami velkými jak domy, které jsou naprosto neučesané a několikrát mi vnikaly až do kajuty. Poryvy větru pod bouřkovými mraky také. A v kajutě jsem kolikrát létal jak vlaštovka v průvanu. Čím víc jsem se dostával na jih a západ, tím víc se plavba stabilizovala.
První týden jsem nemohl najít polohu, v které bych se trochu normálně vyspal. Podél, napříč postele, nebo na podlaze. Stále to bylo jako by mě někdo celou noc mlátil. Krev se mi v těch neučesaných vlnách přelívala do mozku a noh, tam a zpět. Několikrát došlo i na Brufen. Nejméně únavná pozice ke spánku při ródeu ve vlnách se stala na podlaze v sedě.
Navíc foukal studený vítr, a protože jsem měl často deštěm a vlnami promočené vlasy, rozhodl jsem si je ostříhat. V polovině stříhání se mi rozbil strojek, ještěže jsem ho za hodinu opravil, ta představa, že bych někam připlul s napůl vyholenou hlavou, mě celkem děsila. Po cestě jsem si četl knihy a pouštěl filmy. Musel jsem ale třídit žánry, horory a další katastrofické příběhy z plaveb v podobných vodách Pacifiku jsem dával raději bokem. Plavím se sám, někdy ve velké tmě, dost naslepo, nikdo neví co se v těchto končinách a hlubinách může hladového prohánět, radši jsem zachovával chladnou mysl. Četl jsem si tedy kuchařku, knihy o počasí, trimování plachet, koukal jsem na komedie a poslouchal Cimrmana, a když jsem měl chuť, došlo i na další procvičení použití sextantu.
Voda byla celkem ledová, ale i tak se několikrát nechávám tahat za lodí. Jedoho dne mě při umývání talíře požahala medůza, modrá se stříbrnými chapadly. Zrudla mi ruka víc než když jsem se opařil čajem. A tak moje pozdější mytí nádobí probíhalo nabráním vody do kýble a pak teprvé opláchnutím. Rybaření bylo ale opravdu skvělé, když jsem měl chuť na rybu, stačilo nahodit, a za chvíli byl záběr, nejvíc jsem měl štěstí na mahy mahy. Maso jsem smažil, nebo nasolil a sušil, nebo naložil do octa s cibulí jako zavináče. Zabití takové ryby bylo vždy celkem rychlé. Ještě než jsem si jí stačil nafotit, s ní Alya několikrát zahrkala v kokpitu, a ona se vlastní váhou a kluzkostí umlátila o stěny. Krev rovnou odtekla odtokami. Kokpit je jako sektorka a dřez v jednom, lehce se v něm ryba zpracovává a vše se později spláchne belíkem.
Můj jídelníček se zpestřil také několika bábovkami, které vždy úžasně provoněly kajutu a připomněly mi domov. Jen se šlehačkou na pudinky a ovocné poháry jsem měl problém. Ani jeden z mých dvou mixérů ji nedokázal ušlehat ve šlehačku, asi proto, že nebyla chladná… nevím, ale chutnala stejně, a tak jsem jí pil k pohárům brčkem, i palačinky jsem kolikrát musel jíst lžící, vypadalo to spíš jak žemlovka. Ale musím se pochválit, moje pekařské a kuchařské schopnosti se za ty roky na lodi zlepšují.
Ve vodě mě doprovázela obrovská hejna delfínů a létajících rybek, které utíkaly před velkými rybami, co je honily. Skákaly mezi vlnami jako kobylky. Z výšky je pozorovali velcí draví ptáci, kteří se střemhlav pouštěli také do svého lovu. Čekal jsem, že brzy uvidím i toho tuňáka okřídleného… když se ten pták netrefí do té malé ryby, ale do té velké, co jí chytá. Vypadalo to srandovně. Paluba Alye byla kolikrát obsypána létajícími rybkami, které jí při svém letu přehlédly… ty větší jsem si smažil, a ty menší usušil na památeční suvenýry.
Plavba byla překvapivě rychlá, foukalo okolo 25 uzlů, a tak po 24 dnech jsem se dostal na první ostrov Hiva Oa, souostroví Markéz. Podařilo se mi konečně zregulovat rychlost a doplout do kotviště brzy ráno. V noci mě trochu zmátlo zelené světlo přímo proti mně, které nebylo v navigaci, nevěděl jsem jestli mohu důvěřovat svým mapám, později se ukázalo, že je to plachetnice plující proti. Ostrovy byly v noci úplně tmavé, bez majáků, na které jsme my Evropané zvyklí. Ani světla jakéhokoliv města či záře pouličních lamp… prostě nic, tma. Pouze GPS věděla, že jsem už blízko a mezi ostrovy. Později ale ta vůně pevniny, hlučný příboj a obrysy obrovských hor, které stínily hvězdám, prozradily, že jsem blízko.
S přicházejícím ránem se ostrovy s mohutným pohořím úžasně vybarvovaly, rozezníval se zvuk různých ptáků, kohoutů, ovcí a koz. Delfíni mi za svítání opět začali skákat kolem Alyi, vítali mě a dělali různé vylomeniny. Obrovská sopečná údolí prorostlá různou zelení. A potom konečně známka civilizace a schované kotvištsě s dalšími plachetnicemi. Dokázal jsem to, jsem stále na živu a v RÁJI NA ZEMI. Úžasný pocit vítězství několikaletého snu, po takové době příprav a komplikací.
HIVA OA – Francouzská Polynésie, 21. 7. 2014, pondělí
Vplouvám do přístavu. Závěsný motor Honda si spokojeně bručí a já se stále nemohu vynadívat na tu krásnou krajinu a ty barvy. Míjím první zakotvenou kanadskou plachetnici, posádka mě s úsměvem zdraví, a další a další,…. Napočítal jsem asi osm plachetnic a všichni z nich opětují mé pozdravy a úsměv. Kotviště je kryté před silným větrem, ale jsou tu mrtvé vlny a kotví se tu na dvě kotvy, a tak mi chvíli trvá zaujmout svou pozici. Volím místo vedle švýcarské plachetnice starších manželů, kteří mi později ochotně říkají plno důležitých informací. Zhasínám motor, vyvěšuji žlutou vlajku Q a jdu si na chvíli lehnout, přeci jen jsem tu předchozí noc spíš probděl a cítím únavu.
Odpoledne mi to nedalo déle spát, mířím na břeh. Nejdříve to ještě znamenalo rozbalit můj člun, ale el. fénem na matrace je to radost, za pět minut je připravený k plavbě.
Je tu voda, provizorní sprchy a malý domeček s terasou, kde je možné po zaplacení 300 F od 8 h ráno do 11h připojení k internetu. Do městečka to je asi 3 km, ale první auto, které mě vidělo se kymácet ze strany na stranu, mi zastavilo, a já se svezl na jeho korbě až před policii, kde jsem se mohl přihlásit. Je to vše najednou tak bezproblémové. Vyplnil jsem jeden papír, který se jen odešle na Tahiti. Díky tomu, že jsme členové EU, nemusím platit tzv. BOND vratnou zálohu v hodnotě letenky každého člena posádky. Je to způsob jak zamezit delšímu pobytu než je povolený. Prohlížím si malé městečko Atuona a navštěvuji místní hřbitov, kde je pochován slavný skladatel a zpěvák Brel a malíř Paul Gauguin.
Později se seznamuji s astronomickými cenami v místním obchodě a konečně také s kurzem polynézského franku vůči dolaru. Obchod byl plný krásných slečen, které pomáhaly rovnat regály, byla to krása pohledět po těch osamělých dnech na oceáně. Platím si své chlazené pivo. Paní za kasou se mě ptá odkud jsem. Díky tomu, že se už francouzky domluvím, odpovídám, že z České Republiky a ona se najednou rozzářila jak žárovka. Začala se usmívat, představila se mi jako Kristýna a vysvětlovala, že její pradědeček Dušek pochází z Prahy, i když už není naživu. Dokonce si vzpomněla na pár českých výrazů.
Chodil jsem tam od té doby rád a celkem pravidelně, a to hlavně na zmrzlinu, kterou mi pokaždé servírovala ta nejhezčí pomocnice s kvítkem za uchem a úžasně přirozeným úsměvem. Později jsem poznal celou její rodinu včetně tří synů, obdarovali jsme se dárky, a všichni jsou ode mě pozvaní do České Republiky, aby věděli, odkud jejich generace pochází. Nikdo mluvící česky na tomto ostrově teď není, ale na Tahiti prý ano.
Co bylo milé je to, že na každém kroku jsem nacházel nějaké tropické ovoce, banány, grepy, manga, citróny. Po menším optání příjemných a kamarádských domorodců není problém se občerstvit a něco si rovnou přihodit do báglu. Vracím se k lodi, kde se dávám do seznamování s ostatními jachtaři. I když se plavím sám, vlastně jsem extrémně společenský člověk a už je to jako věčnost, co jsem nedělal nějakou párty, a tak hned druhý den organizuji společnou grilovačku na břehu, kde se všichni seznámíme a popovídáme. Připluli navíc moji dva kamarádi Eduard a Colin, které jsem poznal v Panamě a podílel jsem se na záchraně jejich driftující lodi, když byli nepřítomni. Opět by se o těchto dnech dalo psát dlouhosáhle. Začali jsme podnikat společné večery při kytarách, ukulelích a jiných nástrojích, ale také společné výlety. Třeba na nejvyšší možný bod ostrova… ´Byl jednou jeden Francouz, Mexičan, Skot a Čech a ti se vydali na výlet.´, znělo to jako vtip když se nás místní ptali odkud jsme, delší dobu to trvalo vysvětlit, byla to pro některé i lekce zeměpisu.
Z grilovacích večerů se stal každodenní rituál, byli jsme super parta, každý den připlul někdo nový, nebo naopak odplul. Nejen my, jachtaři z různých zemí jako např. Kanada, Texas, Mexico, Holandsko, Anglie, Nový Zéland, Austrálie, Švýcarsko, Švédsko, Finsko, Francie, Skotsko, Česká Republika, Brazílie, ale i místní domorodci se přišli rádi k ohni ohřát a pobavit. Byly to skvělé večery. Grilovali jsme kuřata, banány, chlebovníky, ryby, každý něco přinesl. Zároveň jsme šetřili topnou energii na lodích každého z nás. I na večerní projekci mým projektorem pod otevřeným nebem došlo. Opět se potvrdilo, jak umíme být jedna velká rodina, která se umí bavit a navzájem si pomáhá zpříjemnit tu dálku od domova a rodin.
Nejen krása místní přírody mě uchvátila a lákala, ale i poznat místní rituály a zvyky. Byl pátek a já se už od začátku týdne těšil na místní tancovačku. Poznat místní děvčata a prostě se zas jednou pořádně bavit. Vydal jsem se tam s Colin a Eduardem. Nejdříve jsme si poslechli hru na bubny a zhlédli místní tance, a potom byla řada na nás. Krásně zastřešené prostory z bambusu, kde byl místní DJ, který vždy tak deset minut věnoval místní muzice a dalších 50 minut technu. Vyváděli jsme s holkama a ostatníma jak malí. Byla to paráda. Seznámil jsem se s holčinou Tahinou za barem,… trošku širší, ale znala každou postavičku tady. Zahleděl jsem se do jedné slečny a po chvíli jsem zjistil, že to je místní Miss krásy, což bylo dost o úraz, a hned jsem pochopil, proč na mě místní kluci tak vražebně civí.
Vracíme se vytancovaní na loď a už víme, že hned druhý den půjdeme zase. Každý den, čím více nás už místní znali, byl mnohem příjemnější a kamarádštější. Ovšem počasí začalo být deštivé, přeci jen už je tady dešťová sezóna. Můj nejpoužívanější foťák tyto změny počasí a vlhkost neunesl, po několika dalších krásných výletech a zapaření v mém batohu jsem se s ním mohl rozloučit. Mrzí mě to, protože dělal skvělé fotky, a teď jsem závislý na foťáku v mobilu a vodotěsném Olympusu, který je vhodný spíš pod vodu. I kdybych měl pěníze navíc na to, abych koupil jiný, vlastně by se tu ani nedal sehnat. Ale to do mého příběhu patří krádeže, ztráty, poruchy, kladné, ale i záporné zkušenosti, s kterými se musím umět smířit.
Další týden na tomto ostrově věnuji průzkumu a poznání, opět s ostatními. Paní Sandra z místního domečku a zároveň ofisu v kotvišti mi nechávala několikrát zaplý internet po celý den. I když jsem totiž nebyl schopný dokončit včas to, co jsem zrovna potřeboval, vždy jsem druhý den přišel zaplatit a ona měla pochopení, a já si u ní šplhl, když dostala keramickou lodičku, kterou dostává jen příjemná osoba, která mě na plavbě pozná.
Pokračování příště…
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…
Hezke cteni. Drzim palce na cestach. Snad jednou se povede neco podobneho i me 🙂