Opět přišel pátek, kdy jsme se vydali na místní tancovačku. Já už musel trošku polevit, protože jsem toho za ty dny nachodil tolik, že mě bolely nohy. Colin ze Skotska si na parketu našel slečnu, celkem jsme mu to s Eduardem záviděli, koukali jsme na něj z dálky, jak se s ní líbá, drží jí za zadek a v rytmu muziky se k ní lísá. Něco mi tam však nepasovalo, měla nějaký menší zadek než tu bylo zvykem a místní se začali náramně bavit pohledem na ten nový zamilovaný pár. Nedalo mi to a začal jsem vyšetřovat… a bylo to jasné… JE TO CHLAP… průšvih.
Už jsem si vyhrnoval rukáv, že ho půjdu veřejně pomstít, ale když jsme viděli tak šťastného kamaráda, chvíli jsme ho v tom ještě nechali, ať si to užije, a začali jsme se tím náramně bavit také. V chvíli pauzi se celý nadšený vracel k nám jak našel svou dívku snů, že to bude ještě dlouhý večer a jak je úžasná. Už jsem dlouho nezažil větší srandu a trapas v jednom. Ještě tak hodinu jsme si to užívali, a pak jsme mu to museli jako kamarádi říct. Byl opravdu hodně zklamaný, ani se nazeptal na její, teda jeho, jméno.
Druhý den ráno, když jsem byl na břehu a pral prádlo, přijelo auto s místními kluky a všichni z toho měli legraci. No aspoň bylo zase o čem vyprávět. Po dvoutýdenních místních radovánkách, krásných výletech a večerech jsme začali plánovat přejezd na jiný ostrov, v tom se ale ve vjezdu ukázala malá plachetnice…. Měla zřejmě problémy, chyběl jí přední stěh, rolfok a ráhno. Na palubě byl mladý pár, co vypadal spíš jako dva kominíci. Nechali jsme je v klidu zakotvit a hned po tom jsme je já a Colin vyrazili zpovídat, on dokonce zjistil, že je už dávno zná, potkal je v Panamě. Byl to Karel ze Švédska a jeho přítelkyně Adeena z Jižní Afriky. Plavba jim z Kolumbie trvala 50 dní, kdy se jim ulomil vrchní díl stěžně, co drží přední stěh a rolfok s plachtou. Byli teď celí černí, protože jim došel plyn, a tak si vařili na hadru namočeném v naftě s alkoholem. Colin je znal z příběhu, ve kterém si Karel v Panamě polil přirození horkým kafem a strávil tak dva týdny v nemocnici v rukou krásných sestřiček, což mu každý záviděl.
Byli jsme připraveni odplout, ale nedalo se na ně dívat. Trošku jsem začal vyzvídat co zamýšlí dělat s jeho dost závažnou závadou na stěžni a když jsem poznal, že nemá ani tušení, a hlavně že chce sundat stěžeň, rozhodl jsem se odjezd posunout a pomoci jim. Vzpomněl jsem si na své těžké začátky, kdy se mi několikrát švédské lodě staly velkými zachránci, a tak to pro mě byla čest. Alya je postupně dobou trávenou na moři lodí plnou nářadí i materiálu a je na podobné závady připravená, právě do těchto destinací, kde se nic nedá sehnat. Je potřeba být soběstačný.
Hned druhý den jsem odstartoval záchrannou akci. V každém případě se stěžněm na svém místě, protože manipulace s ním není tak úplně jednoduchá záležitost a zdrželo by je to tu na několik dní, možná i týdnů. Lezu nejdříve na vrchol stěžně, abych zjistl vážnost závady, beru si papír, metr, tušku a foťák, abych oměřil a zaznamenal co nejvíce. Výtah mají trošku prodřený, a tak se snažím jistit. Kotviště je ale hodně neklidné, stává se z toho celkem bojovka. Lezu zpět dolů a vymýšlím strategii a plán. Musíme vyrobit celý vršek nový, takovou klemu, která bude sevřena okolo stěžně a vznikne opět pevný bod na přední části. Už dloho jsem vozil dlouhý asi 3 mm tlustý pruh nerezu a hned jsem věděl, že se nám bude náramně hodit.
V zátoce se na dva dny rozhučel můj generátor s rozbruškou a vrtačkou. Nebylo úplně lehké pracovat s tak tlustým materiálem, bylo to dost nesymetrické. Dost nám dalo najít si místo na lodi, kde se dá materiál ohýbat. Byla to práce opravdu dost na koleně, vytvořili jsme společně opět z prdu kuličku a lodi okolo se na nás jezdily dívat, obdivovaly nás a byly připraveny pomoci. Sehnali jsem od jiných i další materiál a řezné kotoučky. Problém byl hlavně s následnou montáží, stěžeň lítal z leva do prava, dokonce se mi jednou nahoře udělalo tak špatně, že jsem myslel, že budu zvracet, později jsem si raději bral igelitový pytlík. Vznikl pevný bod a stěžěň byl zajištěn zpředu. Za pomoci dalších přátel z lodí jsme mohli opět zavěsit rolfok. Ani já už jsem v jednu chvíli nevěřil, že se mi to tam vše podaří v těch podmínkách napasovat a sešroubovat.
Když bylo hotovo, bylo co slavit a bylo poznat jak moc si mé pomoci váží. Přátelé už přepluli na další ostrov a já se rozhodl také pokračovat…. Karel potřebuje ještě pár dní na zotavení a věřím, že je zase brzy potkám. Dostal jsem od nich krásný solární větrák na odsávání kajuty a oni ode mě na oplátku teflonovou pánev. Vyměňujeme si kontakty, stali se z nás tím dobří přátelé.
Místo, kde jsme tak dlouho kotvili, je rodištěm žraloků, a já ze stěžně viděl čtyři obrovské kladivouny větší než můj člun…. JE ČAS ZMĚNIT KOTVIŠTĚ.
8. 8. 2014, pátek, ostrov TAHUATA
Vytahuji kotvy, loučím se s loděmi a mířím za ostatními. Zhak, francouz se svou lodí a novou posádkou, pluje ten den také. Bylo celkem škaredé počasí, déšť, ale za to větrno, a tak jsem v zátoce na sousedním ostrově celkem rychle. Hážu kotvu do průzračně čisté vody vedle krásně bílé pláže. Naše parta je opět kompletní, je čas na uvítací drink a večerní grilování na břehu. Objíždím všechny přátele, všichni už se těší na břeh. Přeci jen čtyři dny jsme neměli ohýnek.
Stavuji se také u Eduarda a Coliho, co tu už jsou pár dní, kde se dozvídám o místním domorodci, co žije na pláži mezi palmami. Prý je nepříjemný a nenechá je chodit volně. Situaci s ním vyhrotil katamarán z Nového Zélandu, který k večeru vytáhl kotvu a ještě před odplutím udělal otočku směrem ke břehu, kde byl domorodec u ohně. Od něhož se následně ozvaly opravdu divné zvuky, jako by nadávky a rozčílení. A kapitán katamaránu taky vypadal divně. Vypadalo to na konflikt, provokaci, či snad kanibalovi právě ujela večeře.
Mezitím však přijel vysmátý Zhak, který už byl připravený na grilovačku a oslavu jeho 54. narozenin. A prý už tam na nás někdo čeká a je skvělé, že začal s ohněm…. K jeho rozhodnutí vydat se na břeh se přidala i rodinka z Holandska s tříletou dcerkou Ferou a pár z Kanady. Na břehu to vypadalo tedy zajímavě, dalo se to vše vysvětlit dvoustranně. No, nechtěl jsem se stát srabem a kazit oslavu, navíc jsem to vymyslel já, a tak jsem se tedy držel plánu s nimi.
Vyslali jsme nejdříve Zhaka s tím, že když ho hned nesežere, připlujeme i my ostatní. Z domorodce se ale stal kamarád jménem Steaven. Měl tam plno svého ovoce a hájil rodinnou kokosovou farmu. Okolo běhala dvě malá prasátka. Na grilu se po zbytek večera peklo opět vše možné, ryby, kuře, chlebovníky, banány. Pil se rum s kokosovým mlékem a domorodcovo pivo. Později se i vysvětlila jeho předchozí scéna, byl to prý pouze domorodý zpěv, loučení s kamarády na katamaránu, od kterých dostal cigarety. Byl to krásný společenský večer, Steaven si dělal stále legraci, že mě stejně sní a mohli jsme se zase všichni smát.
Druhý den ráno mi to nedá, beru si neopren, abych viděl tu podmořskou krásu ostrova. Kolem lodi vidím krásného ježdíka, který se umí pěkně nafukovat. Eduard a Colin jsou na lodi u Zhaka, který kotví na druhé straně zátoky. Něco tam vymýšlí, a tak se tam plavu podívat, abych o něco nepřišel. Jak jsem se ale přiblížil k jejich lodi, krev mi ztuhla v žilách, pod kýlem bylo tak osm obrovských žraloků kroužících kolem nařezaných ryb, které tam kamarádi házeli. Zhak měl ve vodě kameru a vše natáčel. Ocitl jsem se v mraku krve z ryb, rychlostí jsem se vymrštil na jejich palubu, měli z toho švandu, nevšimli si ani, že k nim plavu a já zase toho, co tam dělají.
Později se to pod vodou uklidnilo, Hana s Iljem z Kanady, kteří byli na sousední lodi, mě berou mezi sebe a plaveme spolu zpět, abych se nebál. Viděli jsme rejnoky tygrované, hejna nádherných korálových ryb a obrovských skalár, neumím tu krásu popsat. Rozhodl jsem se svůj strach překonat a plavat znovu na Zhakovu loď sám. Vydávám se kolem břehu a pak příčně k jeho lodi…. Tu zpozoruji obrovského žraloka, snažím se ho nenápadně obeplout s očima pořád na něm. Mění směr a míří přímo na mě. Radili mi, zaujmout postoj čelem proti němu, a nedávat najevo strach…. Otočil jsem se tedy přímo na něj, a sledoval jeho pohyby… ale on ani nezpomalil, natož aby se mě lekl. Za chvíli ho mám už pět metrů před obličejem, v tu chvíli zaujímám strategii ústupu, a to dost zběsile. Otáčím se, kopu ploutvemi, a v tu chvíli na neštěstí dostávám křeč do obou lýtek. Okamžitě hrabu rukama a plavu čubičku. Chytám se lana od člunku Zhakovi lodi, po kterém bleskurychle ručkuji do jeho kokpitu. Myslím, že můj rychlý posun před žralokem udělal takový vír a množství bublinek, že jsem ho musel tím manévrem úplně zmást a vylekat zároveň. Ploutve mám stále celé, sedím tam, a Zhak, Colin a Eduard, co vykoukli z kajuty, ze mě mají zase srandu.
Dal jsem si u nich rum, ještě mě čekalo přeplavání celé zátoky zpět k lodi. Říkám tomu adrenalinové plavání. Odpoledne jsem zvolil raději návštěvu pevniny. Vzal jsem pytlíček tabáku a jeden doutník pro Steava, aby mě nesežral a ukázal mi břeh. Udělalo mu to radost. Ukázal mi farmu, kde suší kokosy, dostal jsem od něj celou tašku mang, citrónů a grapefrujtů. Dali jsme si spolu prda travky, dostal jsem škebličku na památku a ještě mi ukázal velkou kuriozitu – rozdvojenou palmu. Smutné bylo, že jedno jeho prasátko mezitím zalezlo do uřízlé petláhve a tím se udusilo. Sešli jsme se opět všichni jachtaři na břehu, opět jsme grilovali, pili kokosy s rumem. Zůstal jsem tam až do pozdní noci. Jen těžko se na tyto chvíle zapomene.
10. 8. 2014, neděle, TAHUATA vesnička
Eduard a Colin se rozhodli přeplout před nedalekou vesničku. Já se ještě zdržuji na lodi manželů z Holandska, kteří plánují také brzký přejezd k lagunám Tuamotos. V jednu chvíli jsem na cestě k nim měl tak silný poryv, že jsem si nebyl jistý, že mu budu moci dlouho se svým člunkem vzdorovat. Strávil jsem u nich poledne a rovnou i oběd. Vyměnili jsme si poznatky, možné varianty plavby a porovnali své mapy. Úseky kam dále míříme budou hodně nebezpečné, a je potřeba mít dobrou strategii a raději ne jednu. Do lagun se musí vplouvat ve správný denní čas a nikdo z nás vlastně pořádně neví kdy. Odpoledne i já přeplouvám do nedaleké vesničky. Byl tam silný protivítr, hážu kotvu, podařilo se mi najít místo až na podruhé, ale i tak jsem se tak hodinu stále posouval ze zátoky. Jako by mi kotva klouzala po skále. Neopovažuju se loď opustit, dokud si nenajde kotva své místo a vypouštím tak 40 metrů řetězu.
Večer připlouvají Eduard a Colin na svém člunku ze břehu opět nadšeni jak si sami natrhali banány, viděli opět nějaké holky a celkově z tohoto místa. Zvu je na palubu, dělím se o večeři a čaj, povídáme o dalších plánech, při čemž už víme, že se naše cesty už brzy rozdělí. Oni mají více času navštívit další ostrovy, protože plují jen na Tahiti, ale já už moc času nemám, jestli chci doplout na Nový Zéland.
11. 8. 2014, pondělí
Je deštivo, ale i tak se těším na břeh, nacházím zde vodu, celkem silný signál na mobil a místní poštu, kde ale nemají bankomat. Jsou tu dva předražené obchody. Rozbilo se mi zrcátko, a tak si kupuji nové. Potřebuji ještě cibuli a nejlépe líh na vaření, ale nic takového tu teď nemají a loď připluje až za týden a na tu nemohu čekat.
Dochází mi peníze a není je teď ani kde vybrat. Ono to ani na tom mém účtu nebude žádná sláva, ale radši to ani nechci vědět. Zvykám si na přírodní zdroje a výměnný obchod. A vzhledem k tomu, že už se nějakou tu dobu plavím, počítám s tím, že dopluju zase někam úplně na doraz. Stále mám ale loď plnou množstvím potravin, a tak není zatím třeba podléhat panice.
Je tu krásný kostel s oblázkovými stěnami a dřevěnou střechou. Za oltářem je krásná skleněná mozaika s Pannou Marií a celý kostel je dokola otevřený. Domorodci jsou tu opravdu dost tlustí. Potkal jsem malého kluka Lea, který mě tu trošku provedl. Natrhal jsem si nějaká manga a vyšplhal na nejvyšší bod, abych si mohl vyfotit Alyi z výšky. Kotvu mám s řetězem omotanou kolem korálu, tak jsem se ji nemusel bát opustit. Myslel jsem, že Leovi koupím aspoň pivko, ale i na to se tu musí počkat týden….Vzal jsem ho alespoň k sobě na loď, nikdy na plachetnici nebyl, a tak měl alespoň zážitek. Vydávám se ještě na další výlet, potkávám prasátka, kozy a koně. Ale chvíli jdu, a najednou cesta končí,… vydávám se další cestou a zase končí…. Je to tu jak vězení a představa, že bych tu měl bydlet, mě naprosto děsí. V ulicích potkávám Eduarda a Coliho, chvíli sedíme na obrubníku a říkáme si zážitky. Už známe skoro všechny místní.
Měli s Colim úplně stejný nápad jako já, koupit kuře a zase se jednou pořádně najíst. Jdeme k vodě směrem k molu, kde byl velký příboj a Eduard si všiml, jak jeho člun pomalu, ale jistě dryftuje v dálce ze zátoky ven někam na širý oceán. Půjčuje si rychle můj a vesluje za ním jak to jen jde. Být tam o deset minut později, o člun by přišel, a nejen o něj, ale i o velké kuře, které v něm měl schované. Večer jsem k nim pozvaný na velké pečené kuře na chlebovníku, opět máme co slavit. Na ostrově trávím ještě pár dní, trhám místní tropické ovoce a nosím ho na loď, dobíjím baterie generátorem, dělám inventůru potravin. Zasahuji proti škůdcům a přesypávám vše, co jde, do plastových lahví. Doplňuji zásoby vody a ještě musím mezi žraloky nějak očistit dno Alye.
Má osamělá plavba pokračuje dál, opouštím každým dnem ostrovy Markézy směrem k korálovým lagunám Tuamotos, vzdáleným asi 600 NM, dále na Tahiti až k Novému Zélandu.
Nehledám místo, kde bych chtěl žít, zbohatnout, nebo se zamilovat. Můj cíl plavby je reprezentovat naší zemi, dále poznávat a obeplout svět bez cizí pomoci a být tím i prvním Čechem hned po Richardu Konkolském, co takovou plavbu dokončil sám, … a opět vidět rodinu. Aby i každý z vás, kdo se někdy dostane do debaty mezi jachtaři z jiných zemí, mohl říct, že i naše Česká Republika má stále nové a nové jachtaře, i své amatérsky postavené lodě, které dokáží brázdit světové oceány a Alya II byla jednou z nich.
Mám před sebou stále dalekou plavbu, na které se může cokoliv přihodit, proto nadále držte pěsti, moc si toho vážím.
S pozdravem Martin Doleček, 14.8.2014, /OSTROVY MARKÉZY/
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…