13.8.
Balení a úklid jako vždycky. Tentokrát to ale všechno komplikuje hustý déšť. Aby toho nebylo málo, tak cestou k lodi boural náš mikrobus. Odřený bok o kamion nevypadá nic moc.
V 17 hod. nakonec přece jen odplouváme. Spěcháme. Na tento úsek máme týden, a to musíme uplout skoro 500 NM. Po podjetí obou mostů plujeme ještě dalších skoro 25 NM. Na noc jsme našli krásné dřevěné molo u města za dalším mostem. Přestalo pršet, ale začíná se zvedat protivítr.
14.8.
Po západu slunce na chvíli přistáváme v hafnu na konci Limfjordského průplavu vlevo od vjezdu na Severní moře. Ani si nepamatuju jeho jméno, ale je to tím, že jsme si sem přijeli jen chvilku odpočinout a vyvenčit Merlina.
Vítr po západu slunce zeslábl na 15 a později na 10 kn. Na moři jsou však stále velké vlny. Filip s Tadeášem v nich řádí skoro hodinu. Ne, že by v nich plavali, ale mají legraci z toho, že se snaží na písečné pláži utíkat před skoro čtyřmetrovými vlnami. Občas se to nepovede, a tak jsou mokří od bot až po bundu.
Mezi 1 hod. ranní a 3:30 hod. všichni spí. Ve 4 hod. vyplouváme. Vlny na Severním moři jsou vysoké a špičaté. Svítá.
Celý den se plavíme na západ. Plachtíme, ale v rychlostech pod 3 kn si pomáháme motorem. Před námi je 350 NM, na které potřebujeme 3 dny a tenhle rybník nikdy nebývá klidný tak dlouho, aby se to dalo přeplout v klidu. Konstelace je však tentokrát skvělá. Vyplouváme těsně po bouři, která před námi ustupuje a další se blíži za námi. Uvidíme jestli nás dožene…
15.8.
Plachtíme si na boční vítr o síle 15-20 kn. Jede to krásně, ale lodí to hází jako blázen. Severni moře je známé tím, že než se na něm vlny stihnou uklidnit, už zase přicházejí z jiného směru. Tak se stane, že na jedněch velkých vlnách se vlní dvě až tři jiné menší. Ještě, že máme ta stabilizační křídla, i tak je plavba dost nepohodlná.
V poledne přichází od Marka varování na přicházející silnou tlakovou níži se silou větru 9°Bf. Hezké počasí máme zaručené maximálně na 24 hod. Musíme zrychlit. Do nejbližšího portu nám zbývá ještě přes 150 NM.
Merlin trucuje, nejí a skoro nepije, aby nemusel nikam na záchod. Nemá dlouhé plavby rád a já vlastně také ne. Trasa 650 NM na týden je prostě nesmysl. Blbé je, že uprostřed prostě vystřídat posádky nejde.
16.8.
Fouká protivítr a tak motorujeme. Hodně lidí zvrací, protože plavba není příjemná. Je jasné, že je to poslední severská výprava La Grace. Bez podmínek, které mají jiné lodi kolem, jako je sucho v kajutách, topení či krytá kormidelna, se tu plavit není žádná legrace. Vím, že jednou na tohle všechno budem vzpomínat jako na veliké dobrodružství a plácat se po ramenou, jak jsme byli drsní. Pravda je ovšem ukrytá v samotné definici slova dobrodružství. Říká se:
„Dobrodružství je hazard, co skončil dobře!“
10 hod. dopoledne. Skotsko je na dohled. Všichni už se moc těšíme včetně Merlina. Přestože má všechny papíry, očkování atd. v pořádku, jsme nesmírně zvědaví, jak projde na celnici.
12 hod. Konečně Skotsko. Země kouzelné přírody i fascinujících legend. Jsme tady…
17.8.
Stání ve Fraserbuggu bylo super. Labyrint přístavu nás dokonale chrání od velkých vln a pevná zeď drží nápory větru o síle až 40 kn. Jsem nadšený, že jsme pryč z moře. Nepříjemný je jen třímetrový příliv, takže musíme i v noci hlídat délku lan, abychom La Grace neoběsili.
Jinak je tu nádherná, nekonečná písečná pláž, staré kamenné město, muzeum majáků s obřím mlžným rohem a v přístavu plavou dva velmi přátelští tuleni. Byl to hezký výlet.
18.8.
Katastrofa s dobrým koncem
Budíček je v 7:30 hod. a hned se připravujeme na odplutí. Odvazujeme nepotřebná lana, startujeme motor a cca 1 sekundu po tom, co naskočil, se něco zastavilo. Koukám, jestli nemám náhodně zařazeno v představě, že se něco namotalo na šroub, ale nic. Vrtule se ani nehla. Zkouším to podruhé a motor běžel cca 5 sekund a než se opět zastavil, ozývají se z něho zvuky, jako by do válců někdo nasypal hrst matiček. Rychle ho chcípnu a nechápu, co se děje. Včera jsem ho po klidném přistání vypínal a motor nejevil známky problému 🙁 Je pravda, že běžel cca 30 hod. a závada mohla vzniknout až po jeho zchladnutí. Kontrolujeme olej a zkoušíme s ním točit ručně. Klikovka se ale zasekla a nejde protočit. Všechno ukazuje na to, že je motor zadřený a čeká nás jeho celková generálka mimo loď. Stejnou diagnózu mi řekli jak lidi po telefonu, tak dva mechanici, co tu opravují velké motory rybářských lodí. Jsem zoufalý, protože si dobře uvědomuji, že nový motor je 1,5 milionu kč a samozřejmě to chce potřebný čas, díky kterému už nikdy nedoženu plán plaveb, čímž zkazím dovolenou desítkám lidí, co se na LG letos těší.
Honza začal rozebírat motor. Potřebuju vědět, co se stalo. Během chvíle jsou desítky součástek po bednách, ale závada stále nikde. Zbývá otevřít vanu a zkontrolovat klikovku a šály. Něco tu nehraje. Motor to není a převodovka také ne. Rozebírá se dál. Začínají se objevovat ustříhané kovové části jako jsou hlavičky šroubů a závitovek. Sláva, je to na setrvačníku. Motor je volný a může se dávat zase dohromady. Problém je ale sehnat na anglické půdě metrické šrouby, a to ještě s jemným stoupání. Také dostat ven zalomené šrouby se podařilo až na dílně mimo loď. Když se sehnaly šrouby, ukázalo se, že to chce opravit i závity. V Evropě by to byla hračka, ale tady mají mechanici díly a nářadí jen na anglické stroje. Nakonec dostávám tip na jednoho mechanika, co přišel Honzovi Tůmovi na pomoc a je ochoten pracovat i pátek v noci a nakonec i v sobotu. Teď už mám na lodi šikovný ruce dvě. O některých kadetech, co také pomáhali, nemluvě, a i tam je můj velký dík.
Daří se, ale odplutí se několikrát posouvá. Nervozitu lidí, co se mají nalodit raději popisovat nebudu. Zorganizovat vylodění a nalodění 60 lidí je taky pěkný oříšek.
Před půlnocí to vzdáváme. Vyplout by byl hazard, musí se to ráno ještě zajistit jinak a lépe.
19.8.
Práce začíná hned před snídaní. Do toho dotankováváme naftu, platíme atd. V poledne je loď nachystaná odplout. Lidi se rozdělili na ty, co chtějí počkat v Inverness a ty, co chtějí naskočit cestou. Začíná boj s časem. Aby toho nebylo málo, tak se na moři začaly zvedat vlny a protivítr. La Grace se jen se stálou posádkou teď statečně probíjí vlnami k západu…
20.8.
5 minut před půlnocí ve 25 kn větru přistáváme bokem v úplně malém přístavu Lossiemouth. Podle mapy je tu jen 0,4 m hloubka, ale před chvílí vrcholil třímetrový příliv. Naložení cca 20 lidí bylo bleskové. I tak nám za 30 minut uteklo přes 20 cm a máme to přes mělčiny jen tak tak. Uvíznout tady by byla katastrofa. La Grace by zůstala ležet na boku v mělké vodě 10 hod. Co by se ji stalo ani nechci domyslet.
Všechno klaplo a během chvíle jsme na otevřeném moři. 30 kn vítr a protivlny lodí hází ze strany na stranu. To tedy fakt neocení ti, co jsou na moři poprvé. Rychlost klesá a La Grace se harcuje k Inverness celý zbytek noci.
Ráno je ale krásné. Mlha na zelených kopcích, klidný záliv, pevnost, maják a teplý šálek čaje.
Otočil se proud, takže pod mostem jsme proletěli 10 kn rychlostí.
Pak první zdymadla a přistáváme v Dochgarroch nad Inverness. Konec dobrodružství, začíná nejlepší plavba na kterou jsem se těšil.
21.8.
„Vstávat lajdáci, čeká nás velké dobrodružství – vyplouváme!“
Asi za 30 minut to byla pravda. V ústí kanálu, těsně před vjezdem na jezero, se motor zastavil. La Grace začala nekontrolovatelně splouvat. Honza letěl do strojovny, já do člunu a Robin připravit kotvu. Nikdo z ostatních lidí na palubě nebyl nervózní, asi si mysleli, že jde o cvičný poplach a netušili, že jim jde o život, dál snídali. Tím ošklivým, nevkusným a pramálo historickým člunem, co bych podle názoru některých LH (living history) neměl mít, jsem dokázal táhnout La Grace na bezpečnou vodu rychlostí skoro 1,6 kn. Závada se naštěstí ukázala jako triviální. Pumpička odvzdušnění nafty netěsnila a zavzdušnila palivový systém. Tak sláva – jedem…
Na jezeře Loch Ness stojí za vidění hrad Urquhart. Je to poměrně hezká a často fotografovaná zřícenina. LG stojí na kotvě pod ním jako krásná kulisa. I přesto naši lidi musí letos zaplatit 8 liber vstupné. My, co už jsme tam byli, se jdem raději podívat do Nessielandu na plovoucí betonovou sochu zdejšího jezerního monstra a nebo třeba ponorku, která ho v 19.století neúspěšně hledala.
Za další hodinku plavby jsme se přesunuli do jižní části a pěšky se vydali k nádherným Foyerským vodopádům. Minule jsme je nenašli, protože jsme k nim vyrazili po špatné straně řeky. Stojí ale za vidění, a proto jsem se sem musel vrátit! I Merlin je z dvouhodinového lítání po lese nadšený. Potom taháme plné plachty na celém předním stěžni a s 10 kn zadním větrem majestátně plujeme k Fort Augustus až do večera. Nádherné je sledovat narychlo zastavující auta na břehu nebo třeba blikající blesky fotoaparátů za skly autobusu plného turistů, co jezdí po břehu jezera. My i La Grace si to užívá.
Dnes byl krásný den bez deště. Zakončili jsme ho dalším hororovým příběhem a promítáním dětského filmu „Já a moje příšera“ o přátelství kluka s tvorem z jezera.
Pod námi je už sladká voda z jezera Loch Ness, a protože tu máme děti, vyprávíme jim každý večer hrůzostrašné příběhy. Mám pocit, že dávní obyvatelé chránili tuhle zem hlavně strachem a zde v podstatě není příběh bez uřezaných hlav, mrtvých a utopených lidí a strašidel typu Kelpie (Vodního koně), Selpie (nalůl ženy a tuleně) apod.
Večer nás ještě přišla navštívit posádka Českých a Slovenských hausbótů. Kluci jsou prý otužilci, co plavou napříč všemi jezery. Ale (podle mě) hlavně blázni, co dokáží být ve vodě 15°C studené. Jsou ovšem dobří, Loch Ness přeplavali za 10 hod, a to byl dosavadní rekord skoro 11hod.
22.8.
Vstáváme, abychom stihli první ranní zdymadlo. Přestože jsme byli objednáni, dostáváme se až do třetího. Zdejší soustava komor nám pak zabírá celé dopoledne.
Právě jsme dosáhli bodu 33 metrů nad hladinou moře. Jezero Loch Oich a po něm Loch Lochy jsou zároveň nejkrásnější. Mají ostrůvky a rozprostírají se v zalesněné krajině. Dnes už občas prší, jak se na Skotsko sluší. Z časových důvodů se moc nezastavujeme. Jediné, co jsme si neodpustili, je zastávka u potopeného vraku Eala Bhan (Gaelsky psáno Bílá Labuť). Ta ztroskotala na nový rok 2015 a překvapivě i po dvou letech je v ní k nalezení stále mnoho potřebných věcí. Již menší radost mi udělal zpustošený hrob Cathleene v podzemí hradu Invergarry. Urna v sametovém obalu, kterou jsme zde našli před dvěma roky, byla někým vysypaná a nedbale pohozená na zemi. Uspořádali jsme ji s dětmi pohřeb a udělali důstojný hrob s křížkem. Doufám, že její duše našla klid.
Do večera jsme překonali obě jezera a začali hledat klidnou zátoku na noc. Jedna se nám obzvláště líbila. Mapa ukazovala hloubku kolem 10 m. La Grace driftovala zátokou a my připravovali kotvu. Náhle to však zadrncalo a my se zastavili. Hloubkoměr ukazoval 4,9 m, a přesto jsme prokazatelně stáli na mělčině – sakra. Motor na La Grace i člunu šel na plné obrátky a nic. Uvízli jsme. Svolali jsme všechny lidi a posunuli je na záď – opět nic. Jako by nás něco drželo.
„Tak všichni na příď a člunem tlačit vpředu z pravoboku“
Ono se to nezdá, ale 35lidí je skoro 3tuny. Loď se dala pomalu do pohybu vzad.
„Tak sláva – bůh žehnej nápadu zpevnit náš kýl traverzou!“
Zakotvili jsme nedaleko a večer si udělali táborák. Opekli si maso i buřty a zazpívali při kytaře. Byl to krásný večer. Pršet začalo až v noci a vydrželo to až do rána.