Ono se to řekne, zapřáhnout vlek s plachetnicí a vyrazit k moři. Jenže to máte zabalit proviant, naskládat ho do lodi, zkontrolovat celou loď, dotáhnout vanty, naložit všechno kotevní nářadí, jednu kotvu, druhou kotvu, záložní kotvu – ta se vždycky hodí. Dopumpovat pneumatiky u vleku, promazat nájezdovou brzdu. Zkrátka naložit to a ono, a hlavně na nic nezapomenout. Jo trailer sailer, ten tvrdej chleba má. Když už bylo vše natankováno, naloženo a zkontrolováno, mohli jsme vyrazit.
Skočíme do auta, přepočítáme naposledy sebe, pasy, telefony a peněženky. Stejně určitě na něco zapomeneme. Asi 50 km od domova jsem si vzpoměl, že jsem nechal na stole USB flash disk s muzikou do lodi. Tak dlouho jsem na poslední chvíli odkládal nahrání muziky k poslechu, až k tomu vůbec nedošlo. No co, na palubě je kytara a tak si budeme alespoň více zpívat. Uháníme stabilním kilečkem po dálnici na Plzeň a Rozvadov, dolů na jih, až na samotný cíp Istrie. Už jsme všichni v klidu, protože víme, že co jsme si zapomněli vzít, prostě nemáme a musíme se bez toho obejít. Jedeme podle dvou navigací a jak to tak bývá, občas se nám rozcházejí trasy. Na jedné takové odbočce v Rakousku sjedeme z hlavní a projíždíme přes jakési “kotáry” po malých silničkách. Vlastně nám to až tak nevadí, alespoň se podíváme po kraji, ale náš tahač Mitska protestuje. Přeci jenom je to polykač dálničních kilometrů, má raději svoje tempo a klid na práci.
Po zkušenostech z minulého roku, kdy jsme během tří týdnů probrouzdali střední Dalmácii, jsme se rozhodli tentokrát pro změnu. Chceme více měst a památek. Volba tedy padla na proplutí kolem Istrie, dál na sever do Terstu a potom podél pobřeží se doprdlat do Benátek. Z Benátské laguny přeplout zpět do Chorvatska a pak se toulat dle libosti. Jenže nejvíce se ti tam nahoře smějí, když vidí člověka sedět doma u stolu nad mapou a plánovat. Myslím, že letos to platilo nejmíň trojnásobně. No ale nebudu předbíhat událostem. Na druhý den jsme dorazili na jížní cíp Istrie. Takové malé, roztomilé rybářské “vidle” jménem Ližnjan. Když říkám ”vidle” myslím to s uspokojením a není to nadávka. Takových krásně zapadlých vesnic s rybářským přístavem a skluzem totiž ubývá. Beru tedy dvě chlazená pivka a jdu na průzkum terénu.
Za chvilku už od dědků, vysloužilých rybářů, sedících na lavičce v přístavu, vím, jak a kde dám Lente do vody a kde mohu nechat auto s vlekem. Lente se moc do vody nechce, jako by tušila, co ji zde čeká, a tak pomohli kluci slovinský, co šli kolem. No co vám budu povídat, prasklo na to dalších pět piv, ale loď byla hned ve vodě. Začali jsme stavět takeláž a balit, co je třeba. O kus dál na pódiu vystupovala česká dechovka a tančilo se v krojích. Škoda, že jsem si to nestihl užít. V deset už měli sbaleno a jeli jinam.
Jeden starý rybář mi poradil, kam mám uvázat loď. Jenže ouha, nebyl tam mooring. To nevadí, říká, skoč tady do vody, vezmi si provaz a brejle. Na dně vede starej řetěz. Provlíkni provaz skrz oko řetězu na dně a dej si ho na přední vazák. Povídal si s námi, radil co jak máme dělat a nakonec nám dal dnešní skromný úlovek. Tři rybičky a jednu chobotnici. Jsem moc rád za podobná setkání. Je z nich cítit lidskost a vřelost. Takový ten obyčejný svět bez turistických cen a natažených rukou. Měl jsem taky plachetnici, když jsem byl mladý, povídá rybář. 25 stop dlouhou, jezdil jsem tady s ní po moři, ale manželka se bála náklonů a nechtěla se mnou jezdit. Teď mám už jen motorový člun a jezdím chytat na moře ryby, když se mi chce. Popřál nám hodně štěstí a odkráčel do tmy.
Nás čekala první noc v relativním bezpečí malého rybářského mola. Ráno děti vyrazily člunem na průzkum, kudy se vlastně vymotáme od mola. Všude trčely po odlivu balvany a hloubka kolem nepřesahovala více než metr. Povytáhl jsem kýl a pomalu se prokličkoval na moře. Vytáhli jsme plné prádlo a na 10uzlový vítr jsme plachtili směr ostrov Fenoliga. Obepluli jsme Medulinský záliv a blížíme se k ostrovu. V dálce na severu je trochu tmavší obzor. Kouknu se do tabletu na počasí, na DHMZ i na bouřkové varování, ale nic neobvyklého se tam nejeví. Kolem jsou lodě, a tak jsem také v klidu. Zakotvíme u Fenoligy a člunem vyrazíme na průzkum ostrova. Posádce není zrovna nejlépe, a tak jsou rádi, že jsou na pevné zemi. Moře je takové neklidné a sever se pořád začíná zatahovat. Najdeme několik stop pravěkých potvor, ale ve mě vzrůstá neklid z toho, co vidím na severním obzoru.
Mám takové podezření, že ať je to co je to, nepřinese nám to nic dobrého. Zavelím k urychlenému opuštění ostrova. Odkotvíme a vydáme se na plný výkon motoru směr Medulinský záliv. Náš šestikoník vrčí a dává lodi rychlost 5 uzlů. Vidím, jak kolem mizí jachty směr záliv. Mám takovou představu, že v zákoutí Medulinského zálivu najdeme bezpečné místo, kde bouři přečkáme. Za námi se ozývá zlověstný hrom a blesky křižují oblohu. Obloha potemněla a jakoby se rozdělila na tmavší horní půlku, pak záclona a světlejší spodní půlku oblohy. Paluba je uklizená, všechno zajištěno. Všichni mají na sobě nafukovací vesty a bezpečnostní harnesy přicvaklé k pevné části lodi. Jsme napjati a doufáme v nemožné, chceme se dostat do bezpečí. Jenže kde je vlastně to bezpečí. Doma v obýváku u televize. Mohli bychom třeba sedět a koukat se na pohádky s dětmi. Nebo na nějakou zábavnou stupidní kravinu, to je jedno. Jenže my jsme tady a tuším, že za chvíli budeme muset čelit přírodě. Najednou se zvedl vítr a prudce sílil. Nebe a moře potemnělo a vítr začal strhávat špičky rychle se tvořících vln. Najednou nebylo vidět dál než 50 metrů před sebe. Jenom po paměti jsem věděl, kde je pevnina a kde je moře. Motor jel na plné koule a najednou se to stalo. Vítr prudce změnil směr a měli jsme ho proti sobě. Drsně a plnou silou se rozhodl nás zastavit a nepustit dál do zálivu. Motor to nezvládal a nebylo možné dál postupovat proti větru a vlnám. Bouře nás obešla a udeřila z východu. Začali jsme se prudce stáčet bokem k větru a vlnám. Jsme malá, 21 stop né dlouhá, ale krátká jezerní plachetnice s ploutví. Typovaná pro příbřežní plavbu do čtyřky Beauforta. Tohle pro nás může být konečná, problesklo mi hlavou. Do prdele, do tohohle jsme se vůbec neměli dostat. Bokem k vlnám a větru to nemůžeme ustát a proti plout nedokážeme. Angličané mají přísloví “drž svou loď dále od břehu a ona tě udrží při životě”.
Otočil jsem loď v náklonu, zády k bouři a směrem na volné moře. Vlny nás začaly okamžitě podbíhat a Lente sjížděla po nich. Déšť a kroupy do nás začaly nemilosrdně mydlit. Stáňa a obě naše děti zmizely do podpalubí a uzavřely vchod. Zůstal jsem tu sám. Musím se maximálně koncentrovat na kormidlo. Pořád zády k vlnám a větru, kormidlo na otevřené moře. Plachty jsou dole, motor pořád jede na plné obrátky a pomáhá mi snižovat rychlost vln zezadu. Když sjíždím dolů z vlny, cítím tendenci zadní části trupu ustřelit do strany. Tím bych se k další vlně dostal bokem a to by nedopadlo dobře. Kormidlem a motorem koriguji hned v zárodku jakýkoliv náznak jiného postavení než zády k větru a vlnám. Je to zběsilá jízda a windmeter mi ukazuje rychlost větru 52 uzlů, ale s větrem v zádech, takže reálně plus moje rychlost proti dnu. Vůbec mi přístroje hrozně pomáhají. Viditelnost je chvilkama tak špatná, že nevidím nahoru na stěžeň na frklík, proto raději koukám na displej windmeteru. Navíc i ta pouhá půl vteřina času, kdy jsem se kouknul nahoru, mi chyběla ve správném vedení lodě. Vlny se zvětšují čím více se vzdalujeme od pobřeží. Pořád se snažím nedostat se k vlnám bokem. Je to těžké a namáhavé, ale zvládám to. Vlastně jsem rád, že jsem zůstal na palubě sám, protože neřeším nic jiného než loď. Co se odehrává v podpalubí jenom tuším, musí tam být hrozně. Cosi se vedle lodě třepotá jako papírový drak. To je náš člun. Lítá ve vzduchu a jenom lano ho poutá k lodi. Najednou karabina praskne a člun odlétá pryč. Vidím ho v dálce, jak mizí za hřebeny vln, opětovně se mi objevuje a ztrácí. Je ztracen, ale nejsem schopen se otočit a pokusit se ho najít. Vůbec mi ten pohled dozadu za nás neudělal dobře. Tmavé vlny jsou žíhané bílou barvou a pěnou. Hrom hřmí a blesky rozsvěcí oblohu. Vrcholky vln strhává vítr a tvoří tak vodorovný prudký déšť, který bodá do těla a do očí.
Po nějaké době přicházejí kroupy jako třešně. Mlátí do mě hlava nehlava. Otevřou se dvířka a Stáňa mi hází jachtařskou bundu. Jenom na ní dupnu, ale nejsem schopen se jí navléci. Držím oběma rukama kormidelní pínu a sleduju okem ručičku ukazující směr a sílu větru. Děti dole jsou k smrti vyděšené a pláčou. Vítr slábne na 40–45 uzlů. Srdce mám až v krku a zadkem bych mohl štípat vanty, ale cítím, že to nejhorší máme za sebou, pokud se bouře neotočí. Slábne, bouře slábne, zařvu po nějaké době dolů. Pořád hustě prší a vlny jsou zpěněné, vítr řve a já mám plné oči mořské vody. Brýle by se hodily, ale teď vůbec nevím, kde jsou. Poklop se otevře a Stáňa vyleze nahoru. Přicvakne se karabinou k zábradlí. Už je to lepší, ale ztratili jsme člun, říkám jí. Prď na člun, tohle se vůbec nemělo stát! Říká mi. Já vím, každý kapitán má odpovědnost za posádku a loď, nemáme plachetnici stavěnou do takovýchto podmínek, všechno to vím, ale stalo se to. Vítr klesl na 30–35 uzlů. Rozhoduji se zkusit otočit loď. Na vrcholu vlny se otáčím jako na pětníku, jdeme hledat člun a jedeme proti větru zpět k pobřeží. Jsi blázen, ten stejně nenajdeme, huláká na mě ve větru Stáňa. Zkusíme to, vím, jakým kurzem jsme celou dobu pluli, zkusíme se vrátit. Třeba ho najdeme.
Loď skáče proti ostrým a vysokým vlnám jako koza a motor nám vyskakuje z vln. Ale víme, že už je to lepší. Plujeme v opačném kurzu a opravdu po cca hodině uvidíme na levoboku ve vlnách se houpat člun. Tamhle je. Stáčím příď lodi směrem ke člunu a za pár okamžiků se ho pokoušíme bidlem chytit. Ale jde to těžko. Přejíždí nám přes vlny a Stáňa při jednom pokusu uklouzne a narazí bosou nohou do zábradlí. Průšvih je tu. Člun sice máme, ale Stáňa má zlomený prst na noze. Mám zlomený prst, hlásí hned v kokpitu, ale vůbec to nebolí. Sedíme proti sobě u kormidla a koukáme na její vychýlený prsteníček. Je evidentně do strany. Vem kormidlo, ukaž mi to. Vzal jsem její chodidlo do dlaní a prsty jsem sevřel prsteníček na noze. Trhnul jsem k sobě. Jáuu! Ty vole, to bolí jako prase!
To bude dobrý, v bezpečí to ošetříme octanem a svážeme s vedlejším prstem. Prozatím je prst srovnán, lepší to udělat dříve, než to oteče. Je po bouři, dojíždíme do zátoky u poloostrova Kameňjak a házíme kotvu. Bouře mizí kdesi v dáli na jihu, kde se stále blýská, už jenom drobně prší. Dala se do mě zima a drkotám zubama. Vaříme čaj a nějak nemůžeme uvěřit tomu, co jsme právě prožili a čím jsme propluli. Děkuji ti Neptune a děkuji ti Lentilko, že jsme to společně zvládli. Lavičku vytrženou z člunu přijímáme jako minimální daň, kterou jsme museli zaplatit.
Pokračování příště