Druhý den děti se Stáňou vyrážejí na pláž a já jsem si naordinoval servisní den. V první řadě musím sundat dolů stěžeň a zjistit rozsah poškození uchycení sálingu. S mrtvým mužem to jde dobře a rychle, a tak za pár minut zjišťuji, že jediné, co musím udělat, je zkrátit ulomený sáling o pár centimetrů a vyvrtat do něj nové díry. Všechno jsem si obkreslil na pahýl sálingu a jdu shánět, kde mi to kdo navrtá.
Mašíruju si to ulicemi a marně hledám někoho, kdo by připomínal řemeslníka. Jo pizzerií a restaurací jsem minul bezpočet, ale nikde žádná dílna. Jdu kolem rybářských kutrů a ptám se rybářů. Bon giorno, due trapano prego, potřebuji vyvrtat dvě díry do tohohle profilu. Jo kamaráde, vrtačku nemáme, takhle kdybys chtěl zašít plachtu nebo síť… Kousek vedle přistane velký dřevěný keč. Tam musí být nářadí, říkám si a hrnu si to k němu. Hi, já tady mám zlomenej sáling a potřeboval bych dvě díry, nemáte vrtačku? Proč na mě nemluvíš německy, říká starší Rakušan. Enschuldigen, ich spreche Deutsch schlecht, Já německy jen málo a špatně. Aha a odkud jsi. Z Česka, jo táák, tak pojď na palubu a mrkneme se na to. Zajde dolu do podpalubí a za chvíli vyleze s bednou. Das ist alles meine Werkzeuge. Vytáhne vrtáky a dokonce aku vrtačku. Jsem u cíle, zatetelím se štěstím. Jenže aku je úplně vybitá. No das ist problem. Já musím za hodinu odplout a ta baterka se bude nabíjet nejméně tři hodiny, je mi líto ale nemohu ti pomoci. Hele támhle na kraji města jsou loděnice, běž tam, tam ti určitě vyvrtají 4 díry.
Kráčím tedy městem k loděnicím a doufám, že konečně najdu někoho, kdo to vyvrtá. Přijdu do první loděnice a říkám ženě, kterou potkám, co potřebuji, ale ona vytrvale trvá na tom, že nic takového jako vrtačka tu nemají. V dálce za dveřmi tuším svářečku a mám pocit, že spíš kecá nebo mi nerozumí, či spíše nechce. Jdu tedy dál a vidím chlapíky, jak brousí antifoaling na trupu velkého motoráku. Jsou mojí poslední nadějí, za nimi totiž loděnice končí. Rovnou na ně jdu s mojí italštinou poskládanou z asi dvaceti slov, co znám. Naštěstí pochopí, o co mi jde, a tak jeden sleze z lodi, sedne na kolo a řekne pojď za mnou. Vlezeme do parádně vybavené zámečnické dílny, kde mi za jednu minutu vyvrtá na sloupové vrtačce 4 díry a je hotovo. Jsem štěstím bez sebe a cpu mu 10eurovku. Jenom mávne rukou a směje se, že to je dobrý. Chvatně dojdu zpět na loď a nandám sáling. Pasuje nádherně.
Lidé se na ulici zastavují a koukají na stěžeň který je sklopený na lodi. Nikdo to tady nezná a koukají na to jak zjara. Za chvilku jde stěžeň nahoru a já jdu dotáhnout vanty. Všechno parádně funguje a já si lebedím. Práce je hotová, a tak si roztáhnu bimini a vyndám si z lednice bílé víno, které si otvírám. Zapaluji si doutníček, popíjím studené víno a je mi dobře. Koukám se na ten cvrkot na ulici na nábřeží a jelikož je děsný vedro, zmizí do mě za chvilku láhev vína. Celkem jsem si umotal pěknou opičku, ale je mi tak dobře. Prostě jsem vyřešil problém se sálingem a jsme zase plavbyschopni. Po nějaké době vstanu a jdu se podívat na ostatní na pláž, jak tam válčí se zmrzlinou, sluncem a mořem. Nacházím všechny v rozverné náladě, jak se střídavě zahrabávají do písku a užívají si válecí pohody. K večeru hodíme ploutve a šnorchly do lodi a jdeme korzovat městem. Chodíme kolem krásných starých domů, kostelů a náměstí a celá Itálie je najednou tak mile rozvláčněná a příjemná. Koupíme si pár pizz a jdeme je zbaštit na loď.
Servisní a válecí den máme za sebou a zítra ráno vyplouváme na jih podél italského pobřeží do Bibione. Vstáváme v sedm hodin. Je krásný den a ty tam jsou chorvatské bouřky. Vyplouváme z města rybářským kanálem a oproti míjíme rybáře, co se navrací z moře. Že byl úlovek bohatý poznáme podle hejna racků, kteří pronásledují takto naplněnou loď a pochutnávají si na rybách a vnitřnostech, které rybáři házejí do vody. Racci je chytají ještě za letu a náramně se u toho rvou a skřehotají. O kus dál vidíme dva prastaré dřevěné trupy lodí, které ztroskotaly dávno na mělčinách a vítr a moře je postupně demontují. Ještě pár let a zmizí úplně.
Plavební dráha na moře je vyznačena kůly a za nimi číhají nebezpečné mělčiny. Kousek od výjezdu je na kůlech křížek a Panenka Marie. Má ochraňovat ty, co vyjíždí na moře, a žehnat jim. Ve slabém větru nabíráme kurz podél pobřeží a pomalu se ploužíme dolů. V dálce za sebou máme krásně osvícené hory. Děti ještě chrápou, a tak si užíváme ten klid a pohodu. Slunce zatím jen příjemně hřeje, ale nepálí. Plavba podél pobřeží probíhá dobře a klidně, rychlost 4 uzle nezarmoutí, ale ani si nemusíme držet čepice. Vpravo od nás se rozprostírá velikánská laguna Marano a za ní se tyčí ještě stále zasněžené vrcholky hor. Škoda, že jsme přišli díky počasí v Chorvatsku o tolik dní. Mohli jsme zajet do lagun a pořádně je prozkoumat. Pokračujeme dále a po pravici se objeví obrovská letoviska plná deštníků a hotelů. Jeden obzvláště tmavý panelák nám v dálce poslouží jako perfektní terestrický navigační bod.
Hloubka je malá, a tak se držíme raději v dostatečné vzdálenosti od břehu. Koukám do mapy, kde natankuji benzín. V podstatě jediná pumpa v okolí je u Bibione. Vplujeme tedy úzkým písčitým průlivem za pláže Bibione a pomalu se plížíme kolem všech těch kempů, až se dostaneme k benzínce, kde nám automat za 1,7 Eur prodá benzín. Na moře zpátky to nemá cenu a tak vymyslím novou trasu, která vede přes kanály vnitřní lagunou. Je to náramně zábavná plavba. Krajina je rovná placka a okolo jsou rákosiny jako v jižních Čechách nebo na Mazurech. Někde je hloubka pouhý metr, a tak povytahujeme kýl. Na březích jsou roztomilé chýše s rákosovými střechami a u nich jsou na kůlech ohražená stání pro rybářské loďky. Připadáme si, jako bychom projížděli skanzenem. Chceme někde zastavit a vystoupit na břeh, abychom si mohli ty dokonalé stavby prohlídnout. Všude jsou ale cedule Proprieta privata. Na kraji kanálů jsou veliké až 5metrové vrše na chytání ryb. Voda je sice brakická (smíchaná slaná se sladkou), ale až sem dosahuje příliv a odliv a dělá tu rozdíl v hladinách až jeden metr. Jsem rád, že některými místy proplouváme za vrcholícího přílivu.
Míjíme ostrůvky plné ptactva a podjíždíme pod mostem, což si vyžaduje použití našeho “mrtvého muže”. Za mostem stavíme stěžeň zase nahoru a s pobavením pozorujeme rybáře na břehu, jak jsou doslova překvapeni, že jsme schopni udělat před mostem jednu otočku navíc, sundat stěžeň, proplout a pokračovat se znovu vztyčeným stěžněm, a to vše během pár minut. Na mapě najdeme nádherný slepý kanál asi 10 metrů široký, který je v závětří. Hodíme kotvu z přídě do mělkého bahna a zadní vyvezeme na člunu. Budeme tak držet rovnoběžně v kanálu a nebudeme riskovat, až se s odlivem otočí proud, že se otočíme na štorc či vytrhneme z přední kotvy.
Na palubě celý týden probíhá čtení na pokračování z knihy Arthura Ransoma Záhadné vody. Přeci jenom je třeba ty děti trochu masírovat, aby měly vztah k plachtění a vodě vůbec. Jinak bych to tady mohl zavřít a jezdili bychom třeba do Bibione na pláž pod deštník. Děti se rozhodly, že dají do člunu baterii, elektromotor, vezmou si tužku a blok a pojedou mapovat kanály a okolní vodu vůbec, stejně jako hrdinové rozečtené knihy. Voda je tu krytá a nic jim nehrozí, jenom je upozorňuji na proud, který by je mohl teoreticky někam odtáhnout. Dostávají zásobu vody, sušenek a vysílačku. Mají rozkaz být stále v kontaktu a stále musí vidět stěžeň mateřské lodi. Odplouvají, to je najednou klid. A tak zatímco na palubě probíhá lenošení, vaření a čtení, děti zuřivě mapují, abychom pak porovnali jejich výsledek s reálnou mapou. Nadšeně připlouvají asi po dvou hodinách a hlásí, co všechno kde objevily.
Lukyho vegetování na palubě nebaví a tak projeví přání jet prozkoumat slepé rameno kanálu. Verča je líná a nechce se jí, a tak po chvilce přemlouvání ségry nakonec vyráží sám. A tady nastává chyba. Jede sice do slepého ramene, které končí po pěti stech metrech, ale na vodě nikdo neví co se bude dít.
Pokračování příště