Pokračujeme v líčení dobrodružství Lentilky v Holandsku. Dnes nás čeká Amsterdam. Předchozí tři díly najdete zde.
Ráno zase vstáváme brzy, neb Michal trpí patrně nespavostí a od rána nás všechny žene směr Amsterodam. Je to ale dobře, jinak bychom vychrupovali do 11 a nikam bychom se nedostali. Akorát si skoro každý den nařizuji budíka, což mi připadá na dovolené poněkud nepraktické. Je ale fakt, že když chce člověk něco zažít, někam doplout, je třeba brzy vyrazit. Takže jsme ve finále rádi, že máme vedoucího zájezdu, který nás honí. Michal má v Amsterodamu jedno osvědčené molo, kde se dá stát 24 h. zdarma. Jinak bychom museli do klasické maríny. Molo tam na nás opravdu čeká a my se na něj spokojeně vyvazujeme. Jsme nedaleko centra, a tak vyrážíme do námořního muzea. Po cestě přes hlavní nádraží zkoumáme cestu, jak by se dalo dostat do Uitgeestu pro díly na RC model autíčka.
Kluci se rozhodli, že pojedou sami, cítí z toho dobrodružství a chtějí si to vyzkoušet. Trošku mám pochybnosti, ale dle skautského přísloví dokážeš dvakrát víc, než si myslíš, třikrát víc, než si myslí tvůj vedoucí, a pětkrát tolik, než si myslí tvoje máma, jim kupuji lístky. Vidím tázavý pohled Katky, jestli jako fakt kluci pojedou sami, ale už je to upečeno. Mají dva lístky na Schnellzug z nástupiště 11 a pojedou na sever, budou muset zavčas vystoupit, v Berlíně už to bude moc pozdě. Na perón je bohužel nemůžeme doprovodit, neb jsou všude turnikety a bez lístku se tam nedostaneme. Vlak jim jede až odpoledne, a tak s námi mohou pokračovat do námořního muzea. Námořní muzeum v Amsterdamu je jedno velké zklamání. Prošli jsme všechny patra a tak nudnou expozici jsem dlouho neviděl. Snad jen sekce navigace mi připomněla plavby na La Grace a mou marnou touhu naučit se pořádně se sextantem. Vzpomněl jsem si, jak mi po prvním měření byl poněkud úzký i kanál La Manche. Když to tak porovnám s muzei v Londýně, Monaku, Toulonu či Marseille, tak vám rovnou řeknu, že podruhé už bych tam nešel.
Jakýsi kustod v patře se mě zeptal, jak se mi to líbí, naprosto nediplomaticky jsem mu sdělil mé zklamání a on jen přitakal, že ví a děkuje za upřímnost. Abych však nebyl jen negativní, jeden nádherný exponát tam přece jenom mají. Jedná se o repliku obchodní lodi Amsterdam, která ztroskotala na své první cestě do Nizozemské východní Indie, tedy dnešní Indonésie. Loď má na délku 48 m a hlavní stěžeň je 56 metrů nad hladinou. Úplně vidím, jak skvěle se tam nahoře v té výšce musela gasketovat v bouři brámová plachta. Provozovala ji VOC Vereenigde Oostindische Compagnie, tedy Holandská východoindická společnost. Tato společnost vznikla v roce 1602 a byla ve své době obchodní supermoloch. Něco mezi dnešním Aliexpresem a Amazonem. Díky této společnosti se stal Amsterdam prvním globálním finančním centrem Evropy. VOC byla první akciová společnost světa a vlastnila více lodí než Anglie, Španělsko, Portugalsko a Francie dohromady. Vydržovala si vlastní armádu, razila si vlastní měnu a uzurpovala si právo zakládat vlastní kolonie, kde platilo právo obchodní společnosti VOC. Prostě taková moderní globalizovaná společnost v království, stát ve státě. Původně tato firma měla monopol na obchod s kořením. Postupně však dováželi i jiné komodity, na kterých se dal trhnout nějaký ten zlaťák. Takto jim to vydrželo úctyhodných 300 let. VOC byla globální korporací s celosvětovým záběrem, ale i nemalou byrokracií s mnoha chybnými rozhodnutími, takže na konci 18. století byla předlužena a ZESTÁTNĚNA! Tak vidíte, všechno už tu jednou bylo.
Holandsko v té době stavělo lodě jak na běžícím pásu, aby uspokojilo poptávku trhu po obchodních lodích na dlouhé trasy. Jedna taková plavba s nejistým koncem trvala kolem 8 měsíců.
Už nám z té prohlídky vyhládlo, a tak si sedneme do malého sleďostánku (buřty tu nemají) ke konzumaci místních specialit. Dáme si syrové naložené sledě s cibulí a kybelingy s majonézou. Kluci mezi tím utíkají stihnout svůj Schnellzug (rychlík) do Uitgeestu a my doufáme, že je ještě někdy uvidíme.
Máme teď pár hodin čas, než se kluci vrátí, a tak se brouzdáme po městě. Kráčíme čtvrtí červených luceren, pak koupíme nějaké pochutiny v sámošce a sledujeme demonstraci pro a proti potratům. Je to hodně zajímavá lekce demokracie. Ty tábory jsou přímo proti sobě a přestože mají zcela rozdílný názor, neteče tu žádná krev. Zevlováním jsme užili zbytek odpoledne a kluci se vrátili vlakem zpět. Svojí zkoušku dospělosti mají za sebou a k tomu fůru zážitků, co jim nikdo nevezme. Nadšeně vyprávějí, jak sledovali svojí polohu na mobilu, jak si jeden mobil nechali nabitej do rezervy, jak počítali stanice a překvapilo je, když vlak zpět jel jinou trasou než tam, až k moři a pak se teprve stočil na jih. Uondaní se vrátíme na loď. Do toho našeho malého, ale útulného zázemí, kde si můžeme uvařit jídlo, lehnout na postel a přečíst pár stránek knížky.
Vyruší mě až Michalovo zaťukání a vstup na palubu. Prej jestli se nepojedeme navečer projet do červené čtvrti. Přes den tam nebylo nic k vidění, a tak by to mohlo být teď zajímavější. Nadšeně souhlasím a obouvám si boty. Naše manželky jsou taky nadšené, že konečně vypadneme, akorát součástí opušťáku je podmínka, že šrajtofle zůstane v lodi na stole. Nedá se nic dělat, manželství jsou plná kompromisů. A tak jedem na kole večerním Amsterdamem, chudí, ale svobodní. Michal pádí ulicemi a já ho sotva stíhám. Přeci jen všude jsou uskakující lidi, auta, kola, semafory. Podél nábřeží přes pár mostů, pak známou ulicí a na rohu přivazujeme kola řetězem k lampě. Dál už musíme po svejch a pěkně pomalu s davem.
Čeleď je tu, jen co je pravda, různá. Studenti, turisté, cestovatelé, námořníci, posádky ze všech koutů světa, černoši, běloši, asiati, hotovej Beneton. Brouzdáme ulicema a ve výlohách se na nás usmívají krásné, mladé, ale někde i staré a ošklivé holky. Se zájmem si je prohlížíme a já se snažím představit si příběh, který je zavál až sem, na tohle místo, do výkladní skříně. To mě vlastně na tom zajímá asi nejvíce. Připadám si jak v nějakém filmu od Quentina Tarantina, je tady tolik vizuálně zajímavých podnětů. Třeba jdeme kolem jednoho baru a najednou z něj vyleze liliput, stará a moc ošklivá ženská a je namalovaná celá na modro jako šmoulinka z té pohádky. Má i bílou čepici na hlavě. Za ruku jí drží asi tak dvoumetrovej chlap s neurvalým plnovousem, co vypadá jak trpaslík z Pána prstenů. Šmoulinka strašně sprostě anglicky nadává a říká, že už do toho zkurvenýho podniku nikdy nevleze, že musí jít někam jinam.
Stojíme na ulici a míjí nás teplouši, heterouši, transexuálové a bůh ví ještě jaká sebranka. Začíná pršet, a tak se s Michalem schováme pod lešení a čekáme, až to přejde. Vedle nás je schovanej ještě takovej starej černoch. Takovej strejda to je. Vypadá dost pomateně a každému, co jde kolem, něco šeptá a naznačuje. Za chvíli zjistíme, že mu kazíme byznys. Ten starej strejda je totiž drogovej dealer.
„Hele Michale, za kolik si myslíš, že ty holky asi tak jdou?“ ptám se. „Myslím, že dle stavu našich na lodi opuštěných peněženek nám to může bejt jedno“, říká. „Já vím, ale jen tak pro zajímavost… “ Michala by to taky zajímalo a tak dle hesla líná huba holé neštěstí, otevřu náhodné dveře do jedné výlohy. Než stačím jen otevřít pusu, ta holka na mě koukne, změří si mě pohledem a řekne 100 Euro twenty minutes. Zavřu dveře skleněné výlohy a začnu se smát. Ty vole, za dvacet minut bych si ani nezul v klidu boty.
Jdeme dál kolem baru u starého námořníka. Vedle je evidentně nějaký počestný klub, lákající gentlemany na lehký drink. Před podnikem stojí v zástupu řada chlapů, asi frontu na lízátka nebo nevím co. Před bordelem stojí chlap jak vystřiženej z nějaký kriminálky. Zastavím se a koukám na něj. Živím se mimo jiné jako fotograf a mám perfektní paměť na obličeje. Né že bych snad tohohle typa někdy někde potkal, ale ten ksicht je úžasnej. Kdyby někdo hledal komparz do filmu, nějakého pořádnýho gangstera co má ksicht jak kufr na zmije, tak tohle je přesně on. Ani by se nemusel líčit, maskovat, kostýmovat, prostě nic. Rovnou na plac, kamera a jedem. Jeho těkavé oči nemilosrdně propichují kunčafty a hledá a kouká a skenuje okolí. Ten jeho rypák, zlatý řetěz na krku a kudrnaté vlasy neuhladí sako a kravata, do které ho navlíkli jeho chlebodárci, aby vypadal kultivovaněji. Najednou se jeho oči setkají s mýma. Zastaví se, zkřiví se mu huba a vyštěkne na mě: “Problém?”.
Shodneme se s Michalem, že už jsme viděli dost a je třeba se vrátit domů, tedy na loď. Lehounce prší a my plni dojmů jedem nočním Amstrem do přístaviště.
Trasa plavby
