V první části vyprávění jste mohli číst, kterak Lentilka do Holandska dorazila. Nyní je zde část druhá, o přeplavbě Ijsselmeeru.
26. 6. 2022
Naše plavba pokračuje po jezeru Morra, máme nový motor a tak trochu testujeme, jak se chová a jak moc se na něj můžeme spolehnout. Tenhle Tohatsu má elektrický start a chytá, jen si vzpomeneme. Odpadají tak zbytečné stresy, kdy jsme potřebovali nastartovat, taháme za šňůru od startéru a nic se nedělo. Zaplouváme do malého úzkého kanálku a jdeme prozkoumat blízkou vesničku Koudum. Kolem kanálů vedou cesty a pěšiny. Na jedné z nich mě upoutají černé ostré pazourkové kameny zalité v asfaltu. Je to taková zvláštní věc, vidět tolik pazourkových kamenů pohromadě a prostě se po tom chodí a jezdí na kole. Docela by mě zajímalo, kolik kol už na této cestě píchlo o ostré hroty pazourkových kamenů.
Dnešní plavba byla krátká a o to více se můžeme procházet po okolí a prozkoumávat místní kostel a první větrný mlýn, který máme v dosahu. Ráno se vstává velmi brzy, plujeme kanály do města Stavoren, které je na pobřeží Ijsselmeeru. Krásně fouká a na břehu se pasou ovečky. Pozorujeme vnitřní moře a odhadujeme, jak se počasí bude vyvíjet dál. Fouká SZ tak 15–20 uzlů. Bude to na stoupačku a snad nám to vyjde, doplout na protější stranu do Medembliku bez velkého křižování. V Holandsku fouká snad furt a někdy až moc. Ijsselmeer bývá prý někdy zákeřný a nevyzpytatelný. Je poměrně mělký a rychle se v něm dokáží zvednout nepříjemné vlny. Pozorujeme velké holandské plachetnice, tak typické pro tyto mělké vody. Mají spouštěcí ploutve na obou stranách a ploché dno. Ten pohled mi připomíná staré obrazy, rozfuněná voda, na kterou právě vyplouvá plachetnice z přístavu, v pozadí městečko jak malované z obrazu holandských mistrů.
No nic, brouzdání je konec, vane dobrý vítr a je třeba ho využít. Vyplouváme přes velkou vodu. Kurs je 235 a kanál pro komunikaci VHF se Skorpiónem je zvolen 88. Vane dobrý vítr, obloha je jasná, všechno nám přeje. Valíme to po mírných vlnkách na druhou stranu a Ijsselmeer nám ukazuje svou vlídnou tvář. Verča leží na palubě na přídi, kochá se, a my ostatní se u kormidla střídáme. Všichni máme nafukovací vesty s harnessy na sobě. Štěstí přeje připraveným a my jsme k přeplavbě rozhodně pokorní.
Vyrážíme za Škorpionem se slušnou úsekovou ztrátou, ale nějak nás to netrápí. Našeho syna Lukyho to ale vyloženě žere. Dělá s plachtami psí kusy, aby z Lente vyždímal maximum. Koneckonců se mu to dobře daří, a tak zatímco já pochrupuji dole v kajutě, podařilo se mu dohnat a dokonce předjet Škorpiona. Posádka Škorpiona, zjevně rozladěna ztrátou prvního místa i večerního přídělu rumu, nám neochotně mává na pozdrav. Škorpión má 26 stop, delší vodorysku, větší váhu a také větší plachty. No upřímně, Michal pobíhal po palubě a zkoušel co by ještě mohl udělat, aby jel rychleji, za lhostejného přihlížení své posádky.
Pomalu jsme se prokousali do Medembliku. Musíme teď složit stěžeň a z naší plachetnice udělat kanálovou myš. Čeká nás nejméně týden plavby po kanálech, kde budeme podjíždět tucty mostů. Musím náš stěžeň na přídi zvednout asi o metr, kvůli pohodlnějšímu pohybu po palubě a také abych mohl postavit bimini. Na to se mi nějak nedostává dřeva na vypodložení stěžně a tak využiji situace. Kotvíme u loděnice, kde se opravují lodě. Jdu tedy na somračku do dílny a pustím se do hovoru s místním dělníkem. Neustále mě překvapuje, jak všichni umí bezvadně anglicky. Kdejaký komorník či zvedač mostu mluví plynule anglicky nebo německy. Vysvětluji chlapíkovi, že potřebuji dva dřevěné trámky a na co. Plechovka českého piva otevírá dveře všude dokořán. Za chvilku mám trámky, které potřebuji, a můžeme dokončit dostavníkovou úpravu.
Proplujeme několik komor a vyvážeme se za městem. Na břehu si večer rozděláme gril, vytáhneme židličky a já hraju na kytaru. Prostě letní piknik, který si užíváme v krásné atmosféře zapadajícího slunce s dřevěným mlýnem v pozadí. Zítra se k mlýnu určitě musíme vydat.
Ráno děti přepadla lenost a nikam se jim na procházku nechce. Vyrazíme tedy jen my dospěláci. Vlastně to vůbec není k zahození. Dojdeme ke krásnému větrnému mlýnu, který je bohužel zavřený, a tak si jen čteme popisné cedulky. Zajímavé je, že asi kilometr od tohoto starého mlýna je nový moderní obrovský větrník. Je zde i srovnávací tabulka vyrobené energie. Dosti nás překvapilo, že veliký moderní větrník dokáže za rok vyrobit 7000 MWh, což je el. energie pro několik tisíc domů. Medemblik má i překrásnou starou radnici a hrad. Vím, že se budu opakovat, ale ta městečka jsou taková útulná a rádi se tu procházíme.
Vyplouváme směr Alkmaare. Kanály zde jsou opuštěné a bez provozu. Krajina, jak jinak, placatá, občas industrální. Potkáváme spoustu komor a mostů. Některé podjedeme a jiné nám musí zvednout. Málokdy je zde na mostě obsluha a tak voláme buď na telefon nebo VHF vysílačkou, někdy je u vyvazovacích kůlů tlačítko, které spouští zvedání mostu. Leckde se také dost načekáme. Nám to ale nevadí, je krásně teplo a tak se u jednoho vyvazovacího místa strhne vodní bitva. Děti i dospělí na sebe útočí vodními pistolemi, polévají se vodou z kýble a nakonec se shazují z mola do vody. Radost nám překazilo až zelené světlo na mostním semaforu, které ukončilo vodní bitku a jasně naznačilo, že je čas plout dál.
V Alkmaaru se uvážeme hned na hlavním nábřeží a vyrážíme do ulic. Město má bohatou historii, je tu trojlodní bazilika, krásná radnice a náměstí, kde se každý pátek (o prázdninách v úterý) koná trh se sýrovými bochníky. Bohužel jsme se netrefili do termínu. Jdeme alespoň do místního muzea sýrů, kde se dozvídáme, jak se vůbec tyto dobroty vyrábějí. Je to velmi poučné a i naše děti začínají konečně chápat, že sýr není jen nakrájený na plátky ze supermarketu, ale že má v originále krásný bochníkovitý tvar. Na závěr nám pán v muzeu poradí, kam máme směřovat své kroky, pakliže si chceme koupit a ochutnat nepřeberné druhy sýrů. Poslechneme ho a nelitujeme. Ve starém cihlovém krámku za rohem nám opravdu paní dává ochutnat různé druhy sýrů a vypráví, jak který dlouho zraje a odkud pochází. Velmi ji také zajímá, odkud jsme a kam máme namířeno.
Celá tato milá návštěva nám provětrala peněženku, ale uspokojila nás vlídná slova prodavačky a lahodné chutě. Obtěžkáni taškami se sýry jdeme tentokráte nasytit naší strádající duši do blízké a obrovské baziliky sv. Vavřince z roku 1518. Stavba je to nádherná, ale uvnitř nás čeká velké překvapení. Přímo uprostřed je bar s pípou, čepující několik druhů piva. Je to takové zvláštní, procházet se gotickou bazilikou, koukat na vitráže a pak si sednout uprostřed na pivo. Musím smeknout klobouk před tímto náboženským marketingem. Jít kostela na jedno pivo a jedno kázání, tomu říkám geniální tah, jak přivítat nové souvěrce. Vím, že Holanďané mají všechno přeci jenom více posunuté ke svobodě, ale tohle je i na nás, obyčejné ateisty, silná kořalka. Před katedrálou se setkáme s posádkou Škorpióna, právě se vrací s úsměvem na rtech z galerie. Kola mají obtěžkána pudinky a sýry. Co naplat, lodní sklad se zase vyprázdnil.
Pokračování příště.
Mapa celé plavby
