Další ráno se počasí začalo uklidňovat a tak padlo rozhodnutí vyplout. Den byl ještě celkem větrný a na Islemeeru dojížděly vlny z předchozí bouřky. Opustili jsme tedy Batavia haven a proplavili jsme se komorou z Markermeer na IJsselmeer. Za komorou je ještě asi kilometr ochranné zdi. Když zeď skončila, vpluli jsme do oraniště. Vlny se dohadovaly, která si nás podá víc, jestli ta zleva nebo zprava. Jak jsem již zmiňoval, Ijslemeer je velmi mělký a vlnění je tam celkem nepříjemné. Jsou to takové malé nízké vlnky z různých stran, které činí odpolední pití kávy na palubě značně nepohodlným. Čeká nás 10 Nm plavby do města Urk. Vítr 15–18 kn, alespoň že boční.
Městečko Urk je taková malebná rybářská díra na pobřeží vnitřního moře. Vyvazujeme se přímo v centru přístavu za ochrannou zdí. Přibíhá k nám pro výpalné milá slečna a ptá se, zda budeme stát přes noc. Když jí sdělíme, že jsme zde jen na čumendu, projdeme si městečko a plujeme dál, tak mávne rukou a nic po nás nechce. V Urku se za druhé světové války v jednom rybářském domku skrývala část posádky sestřeleného bombardéru RAF. Maják, místní dominanta, byl bohužel v rekonstrukci a zavřený. Ten malý kopec, na kterém maják stojí, je nejvyšší bod v okolí. I tak ale místní zastávka stála za to. Probrouzdáme uličkami a vyplouváme dále. Vítr opět zesílil a vlny se zvětšily. Naštěstí nás čeká krátký ale výživný úsek na zaďák. Je to jako jízda na pouti na labutích. Vytahujeme genu na třetinu a hlavní plachtu na první ref. Letíme po vlnách k vysokému mostu asi hodinu a pak se konečně dostáváme ze spáru vln. Vplouváme konečně na klidnou vodu.
Naše dnešní plavba končí v průlivu mezi dvěma ostrovy Ijsseloog. Jsme v závětří a poprvé zde v Holandsku nejsme uvázáni u žádného mola, ale musíme hodit kotvu. V průlivu jsou i další zakotvené lodě, které se připluly schovat. Některé posádky využívají klidnou vodu k odpočinku a přípravě jídla a některé, tak jako my, zde plánují přenocovat. Vypadá to tu jako na Slapech někde v zátoce.
Celou cestu Holandskem táhneme zcela zbytečně paddlebord, který nám překáží v lodi. Rozhodneme se ho nafouknout a udělat přepad na vedlejším Škorpionovi. Moment překvapení se zdařil, a tak vypuklá krátká taškařice, kterou ukončil až oběd. Po jídle si vlezu na padlík a jedu prozkoumávat okolí. Přístup na břeh prakticky není a celý ostrov je zarostlý hustým porostem. Je to domov tisíců ptáků, různé vodní druhy se tu přetahují o stromy a jsou tu jako v ráji. Nikde nic, jen vodní plocha, jejich ostrov a my jako návštěvníci. Vypádloval jsem z průlivu a nechal se chytit proudem a větrem. Uháním teď po návětrné straně ostrova a užívám si ten pocit větru, který mě nese. Trochu ve mě hlodá vědomí, že stejně jako když jdu z kopce, čeká mě zákonitě i chůze do kopce, tak i tato plavba bude vykoupena na druhém konci ostrova pěknou makačkou proti větru. A taky že ano. Plazím se podél proti břehu a rackové se mi za mou pošetilost svým křikem smějí. Mám ale co jsem chtěl, na lodi člověk toho pohybu moc nenadělá a tak si alespoň protáhnu tělo.
V podpalubí mezi tím probíhá čtenářský kroužek a nikdo si ani pořádně nevšimnul, že tu nejsem. Na večer postavíme bimini a dáme stoleček do kokpitu. Na padlebordu dorazí Michal s Kačkou, a tak trávíme večer povídáním a hraním při svíčkách. Luky jako převozník naopak dorazí na Škorpióna a za chvíli máme pocit, že se oba kluci rozhodli loď vevnitř kompletně vybourat. Od lodi se nese huronský smích a světlo z kajuty se komíhá ze strany na stranu. Michal trochu nervózně pokukuje, co se mu děje v podpalubí, ale nakonec si dáme svařák a na to, co se asi děje na Škorpionovi, zapomeneme.
Ráno odplouváme do nedaleké vesnice Belt-Schutsloot. V hlavním kanálu necháváme lodě a pokračujeme pěšky asi dva kilometry do vesnice. Je to takový mikroskanzen plný domků se slaměnou střechou. Celkem rychle vesnici projdeme a když už se chceme otočit, zaslechneme muziku. Protože zvědavost je naše přirozená vlastnost, jdeme se podívat, co se kde děje. Dostaneme se na hranice kempu, do kterého vlezeme a přimícháme se mezi místňáky. Břeh končí a začíná jezero, na kterém se staneme svědky podivné podívané. Je tu mrak lidí, pivo teče proudem a všude jsou zakotvená malá i velká plavidla. Různě jsou provázány k sobě a lidé s plastovými půllitry přecházejí z lodě na loď. Cítíme se tu tak nějak nepatřičně v tom mumraji, ale čekáme, co je cílem této sešlosti. Najednou přijede člun a z něho vystoupí za ryku obecenstva kapela a začne hrát. Obecenstvo propukne v jásot a pivo teče ještě víc. Nějakou dobu posloucháme koncert a užíváme si atmosféry místa. Kapela se jmenuje Ancora a je velmi oblíbenou holandskou kapelou. Spustí koncert pořádným otvírákem. Jak jsem později zjistil, jmenuje se ta píseň Frei wie der Wind (volný jako vítr) a je to pořádná dávka chlapských hlasů v rytmu mořem ošlehaných námořníků.
Publikum je u vytržení a kapela to do nich pálí vším, co umí. Nikdy jsem ty písně neslyšel, ale bylo v nich cosi vikingského, silné melodické nápěvy a rytmika, která říkala mým nohám šlapej jako ostatní. Konečně jsme viděli Holaňdáky v jejich přirozeném prostředí. Staletí života v drsných podmínkách moře, které jim vždy vyrvalo vše, co si pevně nedrželi a nevydobyli. Ta jejich země a bohatství je po staletí dána dohodou s mořem. Moře jim dalo zemi, kterou si museli vysušit a osídlit, moře jim dalo obživu rybolovem a obchodem. Moře jim bralo životy a naději ženám, že se jejich muži ještě vrátí domů. I to je jeden z důvodů, proč dle starých tradic domy nemají záclony. Vždy muselo být vidět dovnitř, že ženy doma vedou počestný život, zatímco jejich muži byli na moři a bylo jedno, jestli někde v dalekých koloniích nebo na lovu sleďů a tresek za rohem.
Vracíme se k našim lodím, na blízkém jezeře hledáme molo na noční vyvázání. Počasí to zase hrotí a do ksichtu nám fouká 18 uzlů z deštěm. Když jsme konečně našli volné molo, zbývalo ještě provést přistávací manévr. Bylo potřeba trefit se do podélného stání mezi dvě lodě. Silný vítr z boku a malá hloubka, která si žádala přizvednout kýl, abychom se k návětrnému molu mohli dostat. Jenže zvednutý kýl v silném větru rovná se harakiri, loď bez kýlu je jako divoký kůň a dělá si co chce. Jsou to situace o nervy. Jednou si obeplujeme místo, abychom si ho prozkoumali a vymysleli postup. Pak se řítíme špičkou k molu, těsně co nejblíže to jde, Luky vytáhne kýl já stočím kormidlo a dám zpětný chod na maximum. Špička se jemně dotkne dřevěného mola, Stáňa vyskakuje a omotává lano kolem vazáku. V ten okamžik už je na mole i Verča a dotahuje zadek k molu. Uf, tentokrát to vyšlo. Prší a je hnusně, nám to ale nevadí. Uvaříme, zatopíme a dáme si svařák. Je to vlastně krásné slyšet bubnovat déšť do paluby a sám být v teple a suchu.
Ráno se nebe vyjasňuje a sem tam vykoukne mezi mraky i slunce. Čeká nás lehká kanálová plavba do města Giethoorn. Má to být takový skanzen staré holandské kultury. Město bylo založeno už ve 13. století a přezdívá se mu Benátky severu. Procházíme uličky, které vedou podél kanálů, a sledujeme turisty, kteří se na vypůjčených lodičkách s elektromotorem snaží potopit jeden druhého. Stojíme na mostě a už se těšíme na další japonskou expedici, která ten oblouk pod naším mostem zase nevytočí. Je to ohromná zábava a moc nás to baví. Skoro si připadáme jako v těch přihlouplých TV pořadech, kde si lidi vzájemně dělají naschvály. Než stačíme zhodnotit japonský náraz do zdi, už se nám řítí z druhé strany tentokrát lodička s arabskou posádkou. Nevíme, kam se koukat dříve. Je skvělé sledovat pohled kormidelníka, který právě zjistil, že to co ovládá není auto, nestojí to, nemá to brzdu, neochotně to zatáčí a navíc je to jakýmsi tajným magnetem přitahováno k protiplující lodi.
O kousek dál narazíme hned vedle kanálu na baptistický kostel. Zrovna se tam odehrává mše a tak nás ten zvuk navnadil, že pronikáme dovnitř. Po schodech se potichu vydáme nahoru na kůr, který je otevřen, a pozorujeme mši. Liturgie je jinak vedená než v katolickém kostele a kazatel tak kolem 50 let se svými věřícími aktivně promlouvá, zdají se být velmi těsném spojení. Není to jen prosté předčítání z bible, ale probíhá tam jakási komunikace. Bohužel z holandštiny chytáme jen pár slov, která jsou podobná angličtině křížené s němčinou, u které je zapotřebí některé hlásky dochrochtat. Kněz se obrátí i k nám na kůr a anglicky nám žehná a komunikuje. Mše končí, a tak nás ještě odchytne u vchodu a s úsměvem nás zdraví a ptá se, odkud jsme. Nečekaná setkání přináší mnohá překvapení, a toto setkání bylo rozhodně příjemné. Nikdo na nás nekoukal jako na vetřelce, ale naopak jako na hosty.
Michal s Katkou se vrací zpět na loď a já se Stáňou jdeme do místního muzea. Život tu také lidé neměli moc zadarmo. Těžili rašelinu, rybařili, dělali dřeváky a věčně se museli potýkat se záplavami. Vždyť okolní půda, na které stojí domy, je jen pár decimetrů nad hladinou. Soustavy a hrází přečerpávacích mlýnů drží vodu na uzdě. Pokračujeme dál do kanálu u města Steenwijk. K večeru vyrazíme na kole nakoupit a projet si blízké městečko, je zde plno kostelů. Všude v ulicích visí na lanech zavěšené deštníky. Zapadá slunce a my projíždíme tím nádherně osvětleným městečkem. Fotografové této chvilce říkají zlatá hodinka. Ulice i krajina se koupou ve svitu posledních paprsků slunce, které brzy zapadne. V tento čas se mi Holandsko jeví kýčovitě malebné a krásné. Večer máme kytarovou seanci u láhve vína a sýrů na Škorpionovi. Kluci pro změnu vybourávají vnitřek Lente. Tvrdili, že jdou skládat Rubikovu kostku, ale spíš to vypadá, že tam někoho mučí. Asi ségru.