Pokračování líčení dobrodužství Luďka Chovance na plavbě z Tahiti na Novou Kaledonii. První díl najdete tady.
Připravujeme se k odjezdu. Ve velkoobchodním skladu poblíž letiště nakupujeme zásoby na další měsíc. Je to typický americký obchod. Polovina regálů jsou sladkosti a nápoje, jedna malá police se zeleninou a pár druhů konzerv – Corned Beef, Chilli a Špagety. Naplníme dva velké vozíky a u pokladen je skládáme do kartónových krabic. Opět se projeví místní pohostinnost – příjde k nám chlapík a ptá se, zda máme odvoz. Když řekneme, že ne, pokyne nám, ať naložíme všechno na korbu jeho pickupu, který má zaparkovaný před obchodem. Odveze nás až k lodi.
Poslední problém, který musíme vyřešit, je pitná voda. V přístavu je volně přístupná hadice obecního vodovodu, hodně lidí nás ale odrazuje od toho, abychom tu vodu pili. Samotné vodárny doporučují, aby se voda převařovala. Na několika místech jsou automaty, kde si za pár dolarů můžete načepovat vodu do vlastních nádob. Automaty jsou připojené na vodovod, ale údajně vodu filtrují a ošetřují UV zářením. Nakonec volíme kompromis – nádrže plníme vodou z vodovodu a k tomu si bereme 80 litrů z automatu. Jen co jsme vzali do rukou naplněné kanystry, už u nás zastavil pickup a nabídl nám odvoz. Chlapík nás odvezl do přístavu a pak jsme si chvíli povídali, jako s mnoha dalšími lidmi za těch pár dní, co jsme tady strávili. „Americká Samoa je jediné místo na světě,“ povídá hrdě chlapík, „kde nechám svoji dceru jít samotnou kamkoli ve tři hodiny ráno, a nebudu se o ni bát.“ Asi to bude díky těm kostelům.
Další den ráno se odhlásíme ze země a vyrážíme na dlouhou etapu. Cílem je doplout až do Torresova průlivu, 2800 mil daleko, s jednou případnou zastávkou na Vanuatu. Ze začátku nám fouká dobře, ale po pár dnech vítr slábne. Vypadá to na dlouhé motorování a navíc nás má zasáhnout silný vítr z obrovské tlakové níže, která se sune od Austrálie na východ. Nakonec se rozhodujeme stočit na jih na Fidži, i když to znamená, že Torres už možná letos nestihneme. Po dvou dnech brzy ráno dorážíme k přístavu Savu Savu na druhém největším ostrově souostroví Fidži – Vanua Levu. Voláme vysílačkou do maríny, mariňák vyjede a pomáhá nám uvázat se na bójku. Je sedm ráno, břeh Fidži je padesát metrů od nás. Ale zatím tam nesmíme, nejprve je potřeba se proclít.
V devět ráno přijíždí tlustý celník a ptá se, zda jsme v předstihu poslali vyplněné formuláře. Neposlali, nemáme na lodi vysokorychlostní internet. Celník pokývá hlavou a odjíždí. Vrací se ve čtyři odpoledne (za sedm hodin!) a přiváží formuláře. Vyplňujeme je a podáváme zpět. Celník odjíždí. Neděje se nic. Jsme jediná loď, která ten den přijela, takže velký nával tu není.
Celník se ten den už neukáže. Padá tma. Potřebujeme si koupit místní SIM kartu, abychom se mohli ozvat domů a začít vyřizovat administrativní záležitosti. Rozhodneme se to risknout. Spouštíme dinghy na vodu a jedeme na břeh. Doptáme se na obchod, kde prodávají SIM karty. Je tam tma, ale uvnitř sedí lidi. „Máte otevřeno?“ ptáme se. „Máme.“ Kupujeme si SIM kartu a přitom se dovídáme, že by otevřeno mít neměli, ale tím, že mají zhasnuto, se to nějak nepočítá. Papíry vyplňujeme při svitu mobilů, a platíme cash, ale to nám nijak nevadí. Když vyjdeme z obchodu, přímo naproti stojí náš známý celník. Ignorujeme jej a vracíme se ke člunu. Přitočí se k nám chlapík s obrovskou baterkou a vyzvídá, kam jdeme, kde máme člun, atd. Na půl cesty zpět vedle nás zastavuje pickup s celníkem a ten nám oznamuje, že máme průšvih a zítra dostaneme pokutu. Pokrčíme rameny a vracíme se na loď. Druhý den se neděje zase nic. Až v jednu odpoledne přijede celník, aby sepsal protokol o našem včerejším výletu. Když odjíždí, říká, že ještě dnes přijedou všichni úředníci a budeme proclení. OK.
Ve čtyři odpoledne přijíždí nějaké dvě paní. Vylezou na loď a předávají nám papíry o tom, že máme zakázáno vstoupit na Fidži. Máme hned odjet. OK. Tak hned to nebude, další ostrovy jsou od Fidži 800 námořních mil daleko. Dělám nezbytnou navigační přípravu a před západem slunce odplouváme. Na Fidži jsme byli. Asi patnáct minut, došli jsme od maríny k autobusáku a zpět. Ale byli.
Fidži je velké souostroví, trvá nám skoro dva dny, než se vymotáme na oceán. Chvíli uvažujeme, že se stavíme na Vanuatu, ale naše pozemní spojka má problém vyřídit na dálku všechny papíry, tak to po zkušenostech z Fidži necháme být a míříme rovnou na Novou Kaledonii, která patří Francii a mělo by to tam být všechno trochu jednodušší.
Naštěstí nemáme problémy se zásobami, máme dost na měsíc plavby. Navíc se nám podaří konečně chytit rybu – krásného tuňáka, akorát na dva velké filety. Upekli jsme si jej v troubě a k tomu vařené brambory, olizoval jsem se až za ušima.
Příjezd k Nové Kaledonii je docela náročný. Korálový útes se táhne hodně daleko, je to taková menší obdoba Velkého korálového útesu u Austrálie. K průjezdu v korálové bariéře přijíždíme za tmy, navíc prší. Už jsme skoro u vjezdu, když se naproti vynoří tažná souprava více než 200 metrů dlouhá. Míjíme se dost natěsno. Za vjezdem je silný proud, který nás táhne na sever a my se chceme držet v nepříliš široké plavební dráze. Jsem rád, když se mi o půlnoci podaří dojet k chráněnému místu v zátoce, která se jmenuje Bonne Anse – Dobrá zátoka. Hážeme kotvu a jdeme spát.
Ráno se budíme do nádherného jitra. Břehy pár desítek metrů od nás jsou porostlé bujnou vegetací a vypadají dost jinak, než ostrovy, které jsme navštívili dosud. Nemůžeme je bohužel prozkoumat, protože každá loď, která připluje na Novou Kaledonii, se musí nejprve proclít v celním přístavu, který je tady jediný, v hlavním městě Noumea. Moc nefouká, tak nakopneme motor a vyjíždíme z krásné Dobré zátoky. Po obědě jsme v Noumei. Chytáme volnou bójku hned před marínou a začínáme přihlašovací kolečko. Je zase pátek, a to se ve Francii moc nepracuje. Navštíví nás jen zdravotnická inspekce, která dbá na to, abychom nezavlekli na Novou Kaledonii nějaké nepůvodní druhy. V černém odpadkovém pytli, který si přinesou, mizí naše vajíčka, česnek, ale taky suchá hlína z květináče. Jinak jsou ale příjemní a řeknou nám, že celníci a imigrační máme navštívit až v pondělí. Víkend máme využít k tomu, abychom si prohlédli co nejvíce z Nové Kaledonie. Jaká rozdíl proti Fidži, kde by se z nás na celní bójce asi brzy staly mumie.
Jako vždycky po přistání v nové zemi lovíme wifiny a sháníme místní SIM kartu. Na Nové Kaledonii je to dost bída. Mají tady totiž jediného mobilního operátora, který svého monopolu zdatně využívá. Data pro turisty jsou zde drahá a nedostatková jako u nás v devadesátých letech. Drahé je tu vlastně všechno, třeba jedna krabička cigaret vyjde na českou pětistovku, což Břeťu moc nepotěšilo.
Blíží se konec října a je jasné, že přes Torresův průliv už letos nestihneme projet před začátkem období hurikánů. Rozhodujeme se, zda nechat loď tady, nebo v Austrálii. Navazujeme kontakty s místními. Žije tady třeba Karl, Němec s českou matkou. Říká, že život na Nové Kaledonii je „fůbec nejlepší kompromis z celého sfěta.“ Staví tu čluny metodou „cold molding“ a je v pohodě.
V sobotu večer je na náměstí koncert francouzského šoumena Didiera Super s kapelou Výprodej. Je to pecka. Podnikáme výlet do bývalé trestanecké kolonie v zátoce Prony. Už podruhé za této plavby si vymknu kotník (poprvé na Bora Bora). Stejně ale dobelhám k teplému prameni v ústí řeky do zátoky. Posledních dvě stě metrů se musí brodit mořem, ale je to zajímavé. Mezi nánosy minerálních depozitů proudí ze dna teplá voda. Cestou zpátky se svezeme s Francouzkou, která pomáhá na turistické chatě. Když nás vysazuje u zastávky autobusu, je na ní vidět, že se jí moc loučit nechce. Jsme ale tvrdí jako skály, zamáváme jí a jdeme na autobus.
Hledáme místo, kde nechat loď na zimu a máme štěstí. Kousek za obchodním přístavem je malá loděnice, kde mají poslední volný flek na břehu. Domlouváme vytažení lodě na konec týdne a konečně máme čas si vydechnout. Letošní plavba končí. Na rozloučenou si dopřejeme malý výlet na padesát mil vzdálený ostrůvek Ile des Pins. Jsou tam krásné bílé pláže, korály na potápění a minimum turistů. Prostě tropický ráj. Lidí je tam tak málo, že dva potulní psi z pláže s námi šlapou až na vrchol nejvyššího kopce v naději, že něco dostanou. Dám jim aspoň napít.
A pak zpátky do Noumey, vytáhnout loď z vody a na letiště. Čekají nás skoro tři dny cesty domů.
Zveřejněno s laskavým svolením Luďka Chovance. Fotografie Luděk Chovanec
Tohle a mnoho dalšího najdete na webu
Luďka Chovance, horala, mořeplavce a dobrodruha.