Vypadá to, jako by Krásu jachtingu ovládl duch plaveb na sever od našich zeměpisných šířek. A proč by taky ne, jachtařsky krásná a vděčná oblast, byť jen trochu náročnější, než obvyklé letní jachtařské destinace. O to zajímavější jsou plavby do těchto míst, zvláště, když jste založením sólo jachtař a loď 30 stop vám připadá neúměrně veliká. Stejně jako Petrovi Hejdukovi, který je známá v jachtařské komunitě spíše jako Lynx, nebo také Osamělý rys, jehož první část zprávy o plavbě z roku 2010 na sever právě přinášíme.
Redakce
píše: Petr Hejduk
Úvod
Srpen až září 2010
Loď jménem Trixi jsem si půjčil v Goteborgu. Jednalo se o typ Maxi 84, což neznamená 84 stop, ale 840 cm. Jak jsem později zjistil, loď to není špatná – například ve velkých vlnách se chovala dost dobře, ale téhle konkrétní chyběla údržba a zodpovědnější přístup k vybavení. Také, a to jsem se dozvěděl asi dvě hodiny před odplutím, nebyla pojištěná za čáru Kristiansand – Skagen. Protože jsem chtěl na Shetlandy, při jednání o charteru jsem to výslovně napsal, ale informace o rozsahu pojištění se mi tenkrát nedostalo. Po dost otravném vyjednávání jsme se dohodli, že na Shetlandy tedy nepopluji, ale že můžu plout podél norského pobřeží na sever až k Bergenu. I to pak dopadlo jinak, ale to už byla vůle Neptunova, u kterého se nejedná o nesolidnost, ale pouhý rozmar.
1. etapa: Göteborg – Kristiansand
Marína se nachází poblíž Göteborgu a jmenuje se Björlanda Kile. Svého času to prý byla největší marína v Evropě. Dlužno poznamenat, že i přes svoji velikost je velice přehledná a dobře uspořádaná. Co je nepochopitelné, je naprostý nedostatek záchodů a sprch. Asi je to dáno tím, že tu mají svá stání místní a ti to mají domů blízko.
Den pro předání lodi byla netypicky neděle. Nebylo dobré počasí (déšť, NE 5 – 6, poryvy až 8 Bft), takže jsem s odplutím nespěchal a nechal to na pondělí. Majitel ještě seřizoval autopilota (kterého jsem pak se střídavým úspěchem použil právě jen na první etapě a vždycky jen na chvíli – kvůli navigaci, práci s plachtami atd.), nakonec jsem vyplul až odpoledne. Počasí bylo stejné jako v neděli, ale už jsem nechtěl otálet.
Vyplul jsem z maríny a postavil asi 1/3 kosatky. Trixi se rozeběhla pěti až šesti uzly, takže jsem víc plachet nedával. Proplétal jsem se mezi stovkami ostrovů, ostrůvků a skalisek, která lemují celé pobřeží od hranice s Norskem až do Kattegatu. Chvílemi trochu pršelo, ale nijak prudce. To vítr se činil víc – předpověď byla stejná jako na neděli a realita také.
Používal jsem kvalitní mapový plotter Lowrance, takže průjezd, byť docela komplikovaný svojí klikatostí, nebyl těžký. Po dvou hodinách jsem vyplul na volné moře. Tady byl docela hustý severo-jižní provoz, takže jsem byl ve střehu. O to víc, že se pod zataženou oblohou rychle stmívalo. Když jsem se vzdálil od plavební trasy, postavil jsem hlavní plachtu s jedním refem (víc jich neměla ). Protože vítr byl zadoboční až zadní, dal jsem zpětnou otěž – nechtěná halza v osmičkovém poryvu by nebyla to pravé.
Později začala kosatka plácat, protože hlavní plachta ji zakrývala, tak jsem ji zaroloval. Vítr střídavě sílil a slábnul.
Kolem jedné hodiny v noci jsem míjel dánský Skagen. Abych se vyhnul zdejší velice frekventované plavební dráze, plul jsem asi 15 mil severně od nejsevernějšího dánského mysu. Světlo dvou velkých majáků mě provázelo dlouhou dobu. S žádnou velkou lodí nebyly problémy – jediná, která mě předjížděla, mě ohleduplně objela. Divil jsem se, proč se tak vzdaluje z plavební dráhy. Vše se vysvětlilo později – nezamířila po objetí mysu na západo-jihozápad jako ostatní lodi, ale na severozápad, tedy k západnímu pobřeží Norska.
V druhé polovině noci jsem začal být docela ospalý. Abych se trochu probral, začal jsem experimentovat s autopilotem. Kvůli jídlu, navigaci a z dalších důvodů jsem autopilota vždycky asi na deset až patnáct minut zapnul. Někdy si poradil dobře, jindy se odchýlil od kurzu, někdy to nezvládl vůbec. Ale ve velkých zadobočních vlnách to asi není jen tak.
Po poledni vítr zesílil a vlny se zvětšily. Měly asi tři metry, ale občas přišla skupina dvou až tří strmých vln vysokých čtyři metry. První taková vlna mě zastihla bokem a naklonila loď asi o 60°. Pak už jsem se zaskočit nenechal. Kurz byl vůči vlnám zadoboční až boční, takže mezi vlnami jsem jel bokem, mírnější vlny jsem bral také bokem, ale ty strmé jsem vyjížděl asi pod úhlem 35° – hodně jsem vyostřil. Šlo to dobře – jachting to byl krásný! V časném odpoledni dokonce vysvitlo slunce a moře se zbarvilo do šmolkova, stříbro-šeda a stříbro-zelena. Později se zase zatáhlo, ale krásná jízda pokračovala. Už ale byla docela dlouhá – byl jsem unaven.
V pozdním odpoledni jsem začal rozeznávat obrysy norského pobřeží. Těšil jsem se do přístavu. Časně večer jsem poznal vjezd do zátoky a spatřil ještě nesvítící majáky. Jak jsem se blížil k pobřeží, vlny se zmenšovaly a i vítr trochu zeslábnul.
Ve vnitřní zátoce jsem loď připravil k přistání a vjel do maríny. Trochu mě překvapilo, že Trixi na zpátečku moc nereagovala. Majitel mě upozornil, že zpátečka není moc účinná. Protože jsem ale vjížděl nejnižší možnou rychlostí, loď se zpomalila jen odporem vody.
Když jsem zajížděl do stání, přišel po molu jediný člověk, který tam byl a ukazoval, že chytí příď. Byl bych si poradil sám, tohle mám dost nacvičené, ale když už byl tak ochotný … Jako obvykle jsem loď dobře vyvázal, uklidil a jal se odpočívat. A že bylo proč – etapa trvala 26 hodin a byla z těch náročnějších.
2. etapa: Kristiansand – Kristiansand (měla vést do Farsundu)
Po jednom odpočinkovém dni, kdy jsem zašel do knihovny na internet a koupil mapu norského pobřeží od Stavangeru do Bergenu, jsem se rozhodl, že zařadím jen snadnou – téměř odpočinkovou – etapu pouze do asi 40 mil vzdáleného Farsundu. To se dá stihnout za denního světla. Obzvlášť když předpověď říkala, že bude foukat NE 4 – 5 s poryvy do 7 Bft, večer pak E 3 – 4. Co by si člověk pro plavbu na západ mohl víc přát? Ve čtvrtek dopoledne jsem vyrazil za větru NE 5 – 6, takže to vcelku odpovídalo předpovědi. Liboval jsem si, jak příjemná tahle etapa bude. Proplul jsem úžinou mezi pevninou a ostrovem Flekkeroya a pokračoval na otevřené moře.
Kolem poledne začal vítr slábnout, takže na stěžeň šlo téměř celé velké prádlo. Dokonce vylezlo Slunce, takže jsem vzal sextant a měřil jeho výšku – poprvé na moři. Ve vlnách a bez člověka u kormidla to není právě snadné. (Pozdější zpracování dalo poziční linii, která vedla 8,5 míle od polohy, kterou dávala GPS. Vzhledem k podmínkám a tomu, že jsem s sebou měl jen sextant Davis Mark III, tedy náš milý plasťák, to není zase tak zlé.) Pak vítr odešel úplně. Poryvy do 7 Bft jsem nějak nemohl najít. Kosatka ve vlnách plácala, tak jsem ji zaroloval. Abych mezi ostrovy u Farsundu vjížděl za světla, nastartoval jsem motor. Od západu se blížily hodně tmavé mraky, ale byl ještě úplný klid. Když se rozfoukalo, bylo to od západu a silně. Hodně silně. Spustil se déšť. Vítr rychle zesílil ještě víc, myslím, že v poryvech měl 9 Bft. Vlny také rostly. A rostly a rostly. Probíjel jsem se proti větru na motor, který by při stejném výkonu dal v klidném moři rychlost asi 5,5 uzlu, rychlostí 1,5 maximálně dvěma uzly. Uvědomil jsem si, že takhle pojedu k vjezdu do Farsundu (a mezi ostrovy) dalších 10 až 15 hodin, takže vjíždět budu určitě za tmy. To jsem v žádném případě nechtěl! Kvůli dešti byla občas viditelnost i pod jednu míli. V takových vlnách by vjezd mezi ostrovy a skaliska byl velice nebezpečný.
Kolem půl šesté jsem se otočil zpět ke Kristiansandu a jenom na čtvrt kosatky svištěl zpět. Některé vlny měly mezi 5 a 6 metry. Zjistil jsem to tak, že jsem je porovnával s výškou sálingu. Výška stěžně nad hladinou byla 11,65 metru. Sáling byl nad polovinou téhle výšky. A když Trixi byla v údolí mezi vlnami, ty největší nabíhající vlny měly vrcholy asi v té výši. Vlny naštěstí nebyly tak strmé jako ty, které jsem potkal při předchozí etapě. Podél pobřeží hlídkovala norská vojenská loď (označená F 313). Byla tak 80 až 100 metrů dlouhá. Několikrát mě míjela, jednou dosti blízko. To aby se podívali na blázna, který v tomhle počasí plachtí. Na straně můstku směrem ke mně stálo pět nebo šest lidí, někteří mě sledovali dalekohledem. Opatrně jsem jim zamával (to aby si to nevysvětlili jako volání o pomoc), několik jich odpovědělo. Docela mě potěšilo, že se starají, co se mnou je. Další hodiny jsem se podél pobřeží vracel na zadoboční vítr. Tady je to pro mě snad zakleté – v roce 2008 jsem se tudy vracel z neúspěšného pokusu doplout do Skotska. To mě zradil motor, který v půli cesty přestal pracovat a už to nerozdýchal.
Se stmíváním vítr slábl – trochu – a vlny se zmenšovaly – hodně. Už za tmy jsem vjel do úžiny (Flekkeroya), kde vítr zeslábl ještě více. Nastartoval jsem motor a vjel do vnitřní zátoky před Kristiansandem. Před tím jsem ještě dal přednost jedné nákladní lodi, která křížila mojí dráhu. Přijížděla zprava, takže měla přednost. Krátce po půl dvanácté jsem přistál v maríně – tentokrát na molu nikdo nebyl, takže jsem to zvládl sám. Uklidil jsem loď a během odpočinku jsem přemýšlel o událostech etapy. Překvapením bylo, že vůbec nevyšla předpověď počasí. Spokojen jsem byl s tím, že jsem v obtížných podmínkách obstál. Spát jsem šel až asi v půl druhé. To víte, rozbouřený adrenalin se musel trochu usadit.
Volno v Kristiansandu
V místní knihovně jsem zjistil, že předpověď počasí je značně nepříznivá. Pro Skagerrak dávala západní vítr o síle 6 až 8 Bft s poryvy 9 až 10 na dalších osm dní. Jedinou výjimkou bylo pondělí, kdy mělo foukat jen 5 až 6 s poryvy 7 Bft. Ani Severní moře na tom nebylo lépe.
Pátek, sobotu a neděli jsem se rozhodl věnovat odpočinku a výletům do okolí Kristriansandu. Usoudil jsem, že pokud se předpověď nezlepší, nemá cenu se pokoušet probojovat na západ a později na sever podél norského pobřeží. V takovém větru by to nebylo nic příjemného. Jedna věc je absolvovat takhle jednu etapu a dál pokračovat, když vítr zeslábne, ale bojovat s takovým počasím třeba celý týden by asi bylo nad moje síly. Takže bude-li v neděli ještě takhle, nejrozumnější bude obrátit příď k východu a zbytek plavby strávit ve Skagerraku a Kattegatu.
Během volných dní jsem navštívil skanzen historických staveb z 15. až 19. století. Projel jsem se úžasným úzkorozchodným parním vláčkem ze začátku 20. století, který v současnosti jezdí po asi osmikilometrové trase vinoucí se krásným skalnatým zalesněným údolím podél řeky a kolem několika jezer. Při a po jízdě jsem byl nadšen jako malý kluk.
Taky jsem se jel podívat na pobřežní dělo, které tu instalovali Němci za druhé světové války a které bylo součástí Atlantického valu. Má ráži 38 cm a je to opravdu macek. Na zážitek z jízdy parním vláčkem prohlídka děla ovšem neměla.
Když jsem se v neděli odpoledne vrátil do maríny, vítr se choval velice rozumně (což v tomhle případě znamená, že nefoukala víc než šestka), takže jsem přehodnotil plány a rozhodl se nečekat s odplutím až do pondělního rána.
Kolem půl sedmé večer jsem vyplul na další etapu. Směrem k dánskému Skagenu.