Leden 2010. Vypluli jsme tedy ve středu 13.ledna 2010. Už mí drazí rodiče byli nervózní, aby to hlavně toho třináctého nedopadlo…je totiž pověstné a známé, že to přináší smůlu a je jedno, že to není zrovna pátek. Plánovaný den před tím jsme byli však už tak unavení z těch všech příprav , že jsme museli vyčkat právě do tohoto dne, ať jsme chtěli nebo nechtěli.
Ještě ráno jsem šel zjistit stav počasí a rozloučit s pár dalšími lidmi…jakoby všichni věděli, že nás nečeká žádný lehký úkol, a to co budeme hlavně potřebovat je opravdový kus štěstí… Startuji motor a odvazujeme lana… Náš milý soused z Estonska přivázaný poblíž se přišel rozloučit i se svými dětmi a s krásnou skladbou hranou na flétnu… Přejeli jsme jen o kousek dál na benzinku, kde jsme dokoupili dalších 50l vody a hlavně 70 litru benzínu – na dobití baterek, potřebné manévry při práci s plachtami a na dojetí do přístavů či kotvišť. Poslední kroky na pevnině, poslední nanuk …až ve dvě už tedy opravdu a vážně opouštíme pevninu, signál a vše stabilní.
Při vyplouvání z přístavu se rozeznělo nespočetné množství troubeni od ostatních lodí, které jsme naší trubkou vesele opětovali a snad všichni, kdo nás znali, a plno dalších, nám přišli zamávat a volali různé pozdravy a přání. Přeci jen jsme byla jedna z nejmenších amatérsky postavených lodí. Já navíc bezkonkurenčně nejmladší a nejchudší kapitán s bezkonkurenčně nezkušenou posádkou ( Tom ), co se na takovou plavbu kdy vydal. I ta naše česká vlajka co jasně značí, že nemáme moře a tak kdo ví, co oněm opravdu víme. V mnoha lidech vzbuzovala spíše obavy, ale i určitý druh obdivu…
Vyndáváme poprvé plachty a Tom zjišťuje na jakou stranu loď zatáčí při pohybu kormidelní pákou. Co vlastně znamená doleva, doprava a proti větru či po větru. Byly to opravdu kruté chvíle a já si uvědomil, že to nebude lehké a budeme muset začít s výukou rychle a od základů… Potvrdila to i první noc, kdy se Tom na své první noční hlídce rozhodl vyhýbat obrovské kontejnerové lodi. Naštěstí mě pár metrů před možnou kolizí zavolal a já rychle vyběhl a srážce na poslední chvíli zabránil. Na moři se totiž vždy doprava protijedoucím lodím jako na silnici autům nevyhýbáte… Myslím že jsme museli pro ně vypadat buď jako kamikadze a nebo řízené torpédo s pozičníma světly. No určitě nechápali…
Tom se ale hned druhý den rozhodl opravdu sám aktivně učit a poznávat loď,vážně se ptát na cokoliv, študovat knížky s teorií, pozorovat počasí, vítr i lodě a jejich světla, učil se uzly…Abych se i já mohl brzy v klidu vyspat, moci se na něho spolehnout a on dokázal ovládat loď sám, kdyby se cokoliv stalo. Začalo taky první vaření za jízdy ve velkých vlnách, různé věci si nacházeli svá pravá místa a já jako obvykle první tři dny krmil rybičky, protože mi je vždy dost blbě, než si zase zvyknu. Naštěstí byl ale Tom vůči mořské nemoci imunní a houpání někdy až v osmi metrových vlnách mu nic nedělalo. Proto mohl v plné síle vykonávat práci kuchaře. Záhy jsme začali chytat krásné ryby, pevninu ztrácet z dohledu a každých dvanáct hodin zapisovat naši zeměpisnou polohu, atm.tlak, směr a sílu větru, stav vln,upluté námořní míle,teplotu vody a vzduchu a také důležitý stav měsíce, abychom si tím mohli odvodit změny nebo třeba předpovědět si počasí. Také vypočíst průměrnou rychlost a kdyby třeba všechna navigace GPS selhala, abychom věděli, kde jsme naposledy byli a kurzem se máme držet.
Po čtyřech dnech plavby směrem ke Kapverdským ostrovům na krásný silný severozápadní vítr, kdy Tom už názorně zjistil, že při plavbě na pravý zaďák nekontrolovatelně přehozené ráhno z jedné strany na druhou by dokázalo lehce zabít, vítr utichl.. Přejížděli jsme obratník Raka. Pro náš větrný pilot obalený folií na chlebíčky byl vítr tak slabý, že jsme museli zapnout pilot elektrický a nebo ručně kormidlovat. Byli jsme přibližně 300km od afrických břehů a potkali jsme červenou rybářskou loď plnou podivných lidí. V našich myšlenkách proběhlo, co kdyby nás třeba taková loď přepadla? Nikdo by se to nedozvěděl, jak a kde jsme zmizeli… jak se zachovat?Já přemýšlel jestli je elektrický paralyzér nabitý a Tom o nabroušené kudle. Hlavně tedy o tom, kam v těch vlnách asi zapadla. Nebyli to naštěstí žádní piráti, ale rybáři ve žlutých pláštěnkách, nejspíš někde z Mauritanie a zajímali je jen ryby…
Sedmý den byl opět větrný a vlny nás začali zalévat. Odnesl to náš eleltrický pilot, do kterého se dostala voda přes pístnici a utopila elektronický kompas zabudovaný uvnitř. První větší nepříjemná závada. Hned další den nás však čekalo něco horšího.Vítr foukal celkem velkou rychlostí 6-7 Bf a Alya začala na vlnách doslova tancovat. V jednu chvíli se velkou vlnou tak stočila, že se silný poryv větru dostal z druhé strany hlavní plachty a ta svou silou proti kikingu (kladkostroji držící ráhno dole) a kontra otěži (lanu spíše jen varující před přehozením ) hliníkové ráhno v půlce zlomila a přehodila. Naštěstí to nikoho nesejmulo…Musel jsme rychle srovnat kurz, stáhnout potrhanou plachtu,aby se nepoškodila více, odnýtovat ráhno a opět stabilizovat plavbu alespoň přední kosatkou…
Pokračovali jsme na poloviční rychlost okolo 4 uzlů. Ráhno i plachtu jsme si dali do kajuty a začali vymýšlet plán, jak vše opět stabilizujeme a opravíme. Bylo ale celkem neklidné moře 4-5 m vlny a nějaké sešívání, hledání vhodného materiálu, vrtání , řezání či nýtování nebylo možné. Navrhl jsem tedy jinou věc a to nasadit druhý přední fok stejné velikosti, udělat tak opravdového motýla a tím získat opět rychlost. Vytáhnout jsem druhý fok (přední plachtu), přivázal otěže a přidělal druhý peň držící plachtu rozevřenou. Podařilo se to na jedničku a my začali opět plout až 8 uzly smát se a tvrdit, že tu hlavní plachtu už ani nepotřebujeme.
Vše se zdálo v naprostém pořádku, stabilní jízda. Povečeřeli jsme výborný tažin (marocké jídlo) s chycené ryby a já si šel lehnout. V půlce noci mě však Tom v panice vzbudil, že se něco stalo. Vyběhl jsem rychle ven. Byl tam obrovský vítr a Alya plula naprosto přeplachtěná…To způsobilo, že se stěžeň příliš prohnul a boční vanty, ač mírně povolené, z 6mm nerezové lanka držící stěžeň, se začali na jedné straně trhat. Doslova se plachty rozhodly letět napřed, a s nimi i stěžeň. Museli jsme okamžitě stáhnout plachty a noční záchranářská akce začala. Úkol byl jasný – v žádném případě si nenechat přetrhnout vanty a tím zlomit stěžeň. Pro ztlumení rázů jsem použil jeden z dvou náhradních výtahů. Lanko vantu se pomalu, ale jistě dotrhávalo a vršek stěžně se začal ukrutně vlnit. Vytáhli jsme kus náhradního nerezového lana, měděné topenářské trubičky a ve velice divokých podmínkách jsme začali s podchycením závady. Chytit se na utržená lanka s jiným, zbouchat trubičku dvěma kladívky, stočit ji dvěma kleštěmi do vrtule a nový konec někde upevnit, aby šlo dotahovat…To vše provést za tmy,ve vodní slané smršti, ve vlnách, přitom nevypadnout z lodě a neztratit nářadí. Nebyl to nejlehčí úkol…Vše jsme ale díky vzájemné spolupráci zvládli a stěžeň zůstal na svém místě. Obdivuhodný spoj dostal jméno ,,Trubičkář“. Z tohoto měl Tom další zkušenost za sebou a to, že loď se musí stále poslouchat, a že není vždy dobré poslouchat neustále mp3. Na hlídkách se nesmí spát a vždy když zesílí vítr, je potřeba ztefovat plachty. Nejlépe hned, kdy vás to jen napadne, a ne až se něco začne dít nebo po…
Nacházeli jsme se kousek od Kapverdských ostrovů, kdy jsme se měli začít stáčet směrem na Martinigues. Alya ale ne jen že opět ztratila rychlost, ale vítr se začal stáčet na západní, tedy přesně proti nám.
Přišel 15 den plavby a další noc plná dobrodružství stojící za zmínku. Tom měl opět hlídku a už věděl, že hlavní noční nebezpečí jsou velké lodě, co nás mohou přehlédnout. Během dvou hodin se může ocitnout těsně vedle vás, aniž byste ji před tím zaregistrovali. Vzal to správně vážně, ale na zrovna projíždějící loď začal blikat svou velice výkonnou čelovkou, a to třikrát, aby nás určitě viděla. Jeli jsme velice pomalu proti vlnám i větru, pořád bez ráhna a se zrefovanou kostakou, aby nedošlo k přetížení ,,Trubičkáře“( opraveného lanka). Museli jsme vypadat podezřele. Zdálo se, že loď v klidu projela a Tom mi hlásí zažehnání kolize. Ale po pár minutách se ozval obrovský hukot. Vylézám rychle ven a jen oba čumíme, jak si to obrovská kontejnerovka míří přímo na nás, svítí obrovským reflektorem a začíná kroužit kolem. Byl jsem rád, že nás za ten SOS vtípek nepotopila, protože když zjistila, že jsme v pořádku, střihla to opravdu těsně před naší přídí a my bez rychlosti a s vytáhlým motorem jsme neměli moc možnost manévrovat. Alespoň jsme zjistili, že velké lodě by dokázali opravdu pomoct a změnit svůj drahocenný kurz i pro takového vořecha, jako jsme my…
Byl nejvyšší čas opravit ráhno, sešít a nasadit hlavní plachtu, abychom mohli lépe stoupat proti větru a vlnám. Za výztuhu nám posloužil hliníkový žebřík, který jsme rozřezali, vložili do vnitřku profilu a sešroubovali čtyřmi šrouby. Nedalo se čekat na lepší počasí. Alya byla bez potřebné rychlosti a pod údery vln zpředu a zboku opravdu trpěla. I pro nás byla plavba vysilující a náročná. Vše lítalo zleva doprava, přední luknou se dostávala voda dovnitř a každou chvíli se někomu něco vysypalo či vylilo. Já jsem musel zase párkrát vrhnout…
Taková plavba dožene snad každého člověka, co není pod drogou, k šílenství. Navíc se kolem nás točili různé bouřky, které nevypadaly vůbec přátelsky a několikrát zapršelo. Zvolil jsem ústup více na jih a náš denní postup ve směru Karibiku byl pouze 20km. Čekalo nás jich ještě 3500. Přišel ale den osmnáctý 30.leden, úplněk, a s ním i pomalá změna směru větru v náš prospěch. Opět pasát v zádech a silnější proud, teplota vody stoupla od vyplutí z 21°C na 25°C a my se začali zase přibližovat. I když už ne na plné plachty, ale stále s obavami, co nás asi potká zítra a čím budeme provádět případné opravy, až trubičky i šrouby dojdou… Plavba se stala opravdovým dobrodružstvím a bojem o šťastné doplutí.
První den únorový se však opět vyklubal jako katastrofální. Začala se trhat i druhá strana vantů. Opět jsme museli zasáhnout a vymyslet, jak lanko zajistit než praskne. Tentokrát jsem vsadil na dvě nerezové provrtané pásovice, do kterých lanko vložíme, dotáhneme a upevníme zpět na upínačku. Strategie byla jasná, ale napjaté nervy, strach a neuvěřitelně sprostá slova při realizaci rozhodně nechyběly. Stěžeň se nám prohýbal víc jak metr. Škubal s ostatními lanky a my se hlavně snažili o to , jak si ho chytře v těch vlnách chytit a operaci zdárně dokončit. Dokázalo mě to nadzvednout až půl metru vysoko. Po dvou hodinách konečně podařilo nebezpečí zažehnat a mohli jsme plout dál a náš společný výkon oslavit chlazeným pivkem a pokřtít náš další spoj na ,,Robota“.
Náš respekt k plavbě se každým dnem zvětšoval. Věděli jsme, že loď je na oceán slabší a už hodně poškozená, a každodenní otřesy a vlny jí dávají hodně zabrat a je potřeba k tomu tak i přistupovat. K naší osobní bezpečnosti, což patřilo hlavně stálé uvázání přes harnesy k pevnému bodu , nebo 50m lano vlečené za námi, jsme už vážně přemýšleli o používání mé přilby na motorku, co se plaví s námi. Opravdu jsme si přestávali být jistí, co nás může ještě na této plavbě potkat a překvapit…
Únor začal být však konečně šťastnější a přetrhly se jen další dvě lanka ze všech osmi. Tom i já jsme byli už opravdu sehraní , obezřetní a několikanásobně opatrnější na svých 4- 6h hlídkách. Zároveň i připravení na vše, třeba i na to, že doplujeme na provizorní oplachtění a možná až za několik desítek dní. Přišly ale krásné větrné a slunečné dny… Hejna stejných ryb se s námi táhli a my si mohli kdykoliv nějakou chytit a hodit přímo na pánev. Ani každodenní koupaní nebylo výjimkou. Kolem se objevovali delfíni , velryby, ryby jako Zlak zlatavý (Doráda), Bonity a plno dalších. Létající rybičky nám přistávaly na palubě a obrovský, aspoň tři metry dlouhý mečoun, s námi plaval dva dny. Byla to opravdová příroda a nádhera, jako bychom patřili k ní a oni nás doprovázeli. Několik druhů ptáků nás přiletělo navštívit, pozdravit a ukázat své lovecké schopnosti …
12 únor- mé 26 narozeniny a 31. den plavby, zároveň osmý rok pokusů o,,svérázné mořeplavby“. Opravdové bezvětří. Skvělý den na to, abych podpořil mé největší přání – v pořádku, bezpečně, v celku a co nejrychleji dorazit do cíle, kterým se stal nově ostrov Barbádos a aby Mája, co tam už brzy doletí, nemusela čekat. Den jsem začal výlezem na stěžeň, kam jsem se vydal uvázat pár dalších jistících lan. Nebyl to zase nejlehčí úkol, ale určitě jsme se oba začali cítit bezpečněji. Hned potom následovalo očištění spodku lodi. Tom sice v přístavu vše osobně kontroloval a čistil motor, ale srovnával vše s katamaránem uvázaným už sedm let vedle nás. A ten na tom nebyl nejlépe. Já však pochopil, že to opravdu není tak zlé a neuvědomil jsem si, že o lodích Tom nevěděl nic, navíc něco dorostlo… Měli pod čarou ponoru obrovské porosty a a loď díky tomu jela o dost pomaleji, než by mohla. Tím se staly moje narozeniny opravdovými. Pod námi bylo stále 4500m hloubky a my začali seškrabávat škeble a všechen ten různý porost. Ryby se začaly chovat jako blázni a vůbec se nás nebály. Vždycky jeden musel hlídat, kdybychom přilákali nějaké žraloky, či jiné kdoví vůbec jaké, oceánské hlubinné potvory. Šlo o to rychle druhého varovat a z vody okamžitě vypadnout. Byl to hodně zvláštní pocit. Oba jsme se ten den doslova znovu narodili a tak nesměla chybět večerní oslava a pravé grilování chycené ryby přímo na palubě.
Další dny opět začalo foukat do zad a blížili jsme se k cíli…ještě 1200km. Utrhlo se už jen pár věciček, jako třeba uchycení větrného pilota, pár šeklů a karabinek hlavně kolem kikingu a rozbil se jeden z foťáků. Teplota vody stoupla na 27°C a nám došly nápady, na jaký způsob si máme chycené ryby udělat. Jídelníček jsme však měli pestrý. Tom a jeho kuchařské schopnosti (dokázat udělat z prdu kuličky) se nezapřeli. Pekl se chleba,bábovky, dorty, mazance, palačinky… Zpočátku nechyběly chlupaté knedlíky, knedlo-zelo-vepřo, guláš, zapékané těstoviny, křapáče, špagety. Taky nehorázná chuť na majolku vyrobenou z vajíček po třiceti dnech v teple nám dokázala, že salmonela neexistuje. Tomáš se ukázal jako skvělý kuchař po celou dobu plavby a já na oplátku plnil roli uklízeče a myčky. Z mého umění vaření by totiž opravdu nebyl šťastný nikdo.
Po 40 dnech dobrodružné plavby, po uplutí 5500km jsme dorazili v pořádku k ostrovu Barbádos, s řádně vybudovaným respektem k přírodě. Tom jako zdárně vyučený plavčík a já opět s dalšími zkušenostmi z toho všeho, co nás potkalo. Myslím, že můžeme být oba opravdu (rozumně) hrdí na náš výkon a být moc vděční Alyi, která, i když nám zajišťovala spolu s přírodou každodenní vzrůšo, nás opět jako hvězda v pořádku dovezla a uměla si sama naznačit, co by ráda zlepšila do dalších mil.
Když by se někdo ptal, co ponorková nemoc… Určitě jo, ale ne že bychom se chtěli zabít nebo vykuchat se navzájem jako ryby. Hlavně hodně rozdílným způsobem života, zvykům a druhem názorů, vystupováním a pohledům na svět a na určité konkrétní věci. Nikdy jsem si nemyslel, že se se mnou poplaví někdo, s kým se dokážu tak hádat a bude tak jiný. Tím se plavba ale stala zajímavější. Nebyl totiž jen Tom, co se učil jachtingu, ale i já co jsem se učil od Toma. Má plno znalostí z cest Afrikou, ale i pobytem odjinud. Dokáže si vystačit s málem, je manuálně zručný. Řídí se podle lunárního kalendáře, snaží se žít zdravě a bez jakýchkoliv stresů, času, chemikálií … Také sjížděl řeku Senegal na vlastnoručně postaveném voru z kanystrů. Byla by to jedna velká kapitola sama osobě a i on by nám uměl hodně vyprávět.
A co je v plánu dál?
Zde na ostrově jsme se šťastně setkali nejen s pětimetrovým žralokem, ale opět s mou kamarádkou Májou, co sem doletěla z Irska. Tom se s námi, trošku komplikovaně (díky tvrdým zákonům) rozloučil. Jeho další cesta vede do Jižní Ameriky. My po krátké návštěvě tohoto pirátského ostrova poplujeme dál. Nejdříve na ostrov Martinigues a přes další ostrovy dál směrem na sever k ostrovu St.Martin. Tam se budu snažit vydělat nějaké penízýe, opravit závady na Alyi a rozhodnout, kam se schovat před hurikánovou sezónou začínající už v červnu. A taky rozmyslet, jakým směrem se vydat dál….
Na závěr tedy veřejně moc děkuji Tomovi za jeho spolupráci , přeju mu hodně štěstí v těch jeho snech a doufám, že se nám brzy ozve… TOME DIKY !!Zároveň chci poděkovat své rodině, která mi důvěřuje a pomáhá a všem lidem a přátelům, co drží pěsti, umějí povzbudit, čtou si mé webové stránky a stojí při nás… DÍKY MOC VŠEM A ZDRAVÍM DO ČECH!!
Další dobrodružství začíná…
KPT Martin