Jaro 2010 Ahoj všem! Je opět nejvyšší čas se ozvat. Od připlutí do našeho cíle na ostrov Svatého Martina už uběhlo několik desítek dní a právě tyto dny dokázaly plno věcí ukázat,ovlivnit a změnit . Začnu tedy stručně příjezdem sem. Jak už všichni víte došly nám oběma peníze…a to opravdu úplně. Tato situace nikdy není příjemná, ale právě proto odhalí nejen naše schopnosti jí čelit, ale také lidi kteří jsou v blízkosti kolem nás nebo i v kontaktu s námi. Ocitli jsme se na naprosto neznámém místě, mezi novými lidmi s hodně poškozenou lodí. Někdo by si představoval rychle najít práci a když se to hned nepodaří je na řadě propadávat panice, půjčit si a utéct na místo kde to je jisté. Kdo se ale už vyskytl v podobné situaci určitě mi dá za pravdu, že vše chce svůj čas. Ocitli jsme se ve velmi nebezpečné, kriminální zóně a už dlouho před tím jsem věděl, že tu práce je, ale taky to, že se můžeme dát lehko k drogám či k jiným problémům.
Nejdříve bylo potřeba najít správné místo pro naši Alyi a hned v další řadě, pomalu, ale jistě, začít poznávat lidi kolem nás. Bylo celkem zajímavé, jak nám jeden o druhém povídal, jak je špatný a s kým se nemáme stýkat. Sám už ze zkušeností vím, že není důležité hned něco zbrkle najít, ale rozhodnout se co vlastně dělat, kde, pro koho, za co a za jakých podmínek. Já dostal kontakt od Vámi už známého Philipa z Martiniku, který mi dal číslo na chlápka jménem Therry. Prý tu staví loď, je to jejich známý a minimálně to tu bude alespoň znát a třeba jen dobře poradí..Therry však měl přijet až za několik dní a čím víc jsem poznával okolí, tím víc jsem věděl, že bude lepší počkat. Mája se mezi tím vydala po místních barech poptávat na místo barmanky, či třeba i jen v kuchyni. Přišla však denně velmi zklamaná a hlavní problém měla s tím, že nemluví francouzsky a i sezona je u konce.
O několik dní později přišla tedy schůzka s Therrym. Už v telefonu byl velice milý a o to milejší, když jsme se sním setkali u jeho šílené lodi. Hned po prvních pár větách jsme zjistili, že se vlastně vůbec s Philipem neznají. Že snad jen někdy před deseti lety učila jeho žena Katrin Therryho syna ve škole a on se jí zmínil o tom, že se potápí a staví lodě. Byl však plně rozhodnutý nám pomoct! Jednalo se o dvoupatrový hlinkový motorový katamarán určený pro potápění se speciálními kopulemi na hlavě. Je vybaven výtahem spouštějícím lidi do vody, zároveň barem, vířivou vanou, ale taky plno technickými vymoženostmi jako 18 kompresory, několika nádržemi a láhvemi na vzduch,dvěma generátory, proste velký projekt.
Po zjištění, že jsem elektrikář neváhal a okamžitě nás odvezl do kanceláře, kde sepíšeme smlouvu a budu moci hned nastoupit. Nastal však háček a to ten, že minimum co slečna potřebovala byl pas, adresa, přeložený rodný list do francouzštiny a místní účet. Naše nadšenost tedy opět opadla…Než toto vše seženu bude už jasně pozdě. Sedli jsme si tedy s Therrym společně k poslednímu pivku a už i to jsme si museli nechat od něj potupně zaplatit. Druhý den jsem mu byl alespoň za vše poděkovat s rozhodnutím, že nemůžeme dál čekat, nedokážu té hysterii na lodi čelit a že ještě rychle přejedeme na Holandskou stranu, kde bude mít novou šanci i Mája. On mě však doslova nenechal odejít a rozhodl si mě vyzkoušet dřív než si vše zařídím. Další den jsem tedy nastoupil. Mé potřebné papíry se také díky mým ochotným rodičům rychle vyřídili a dělám tam šťastně až do dnes. Musím jen stále tvrdit, jaký jsme velcí přátelé už deset let a jak znám jeho ženu a děti.
Mája se poté rozhodla o jiný způsob výdělku a to pomoct přeplout Davidovi z Aljašky na ostrov St. Thomase a navštívila i sousední americké a britské Panenské ostrovy. Byl jsem hodně proti, i když jsem ho zlehka poznal tím, že mi dal taky práci na jeho lodi. Rozhodla se jet ale společně s naší kamarádkou Annou muzikantkou a tak jsem tedy ustoupil. O několik dní později jsem zjistil, že se tam rozhodla hledat práci na déle a že má řádně sbaleno. A taky to, že hledá rychlou loď do Evropy. Už se zdálo, že se opravdu ani nerozloučíme… Nakonec dopadlo vše úplně jinak. Náš milý David (60let) se nám do Máji zamiloval a pomalu, ale jistě začínala i dědit jeho loď. Vrátila se tedy prvním možným letem zpět k Alyi a začala hledat práci dál. Po pár dnech i ona získala šanci a to v Lagoonies baru, kde dodnes vaří a už ji konečně nikdo nehlídá kolik těch cigaret za den spálí a vydělává nějaký ten peníz.
Tento bar, převážně pro jachtaře, se nachází na holandské straně a tak některý den, když to zrovna vyjde se mája doveze na půjčeném člunku sem na Alyi. Výborné je, že i ona tam potkává plno skvělých lidí, co dokážou poradit, či pomoci při čemkoliv a může mi tedy pomoct urychlit opravy.
Je tedy už každému jasné, že naše cesty se zde rozdělují. Mája zůstává pracovat zde na Svatém Martinu a pokračuje ve splácení dluhů za již prožitá dobrodružství a bude dál šetřit na nová. Půjde si svou vlastní cestou a možná se zase brzo potkáme tady, nebo někde jinde ve světě. Čeká nás tedy posledních pár společných dní a potom loučení. Vlastnit loď a cestovat na ní určitě zní lákavě, ale nese to i plno úskalí a většinou to je z nuly do nuly, což není pro každého jednoduché přijmout, jako dlouhodobý životní styl.
Za sehnanou práci, jsem se tedy mohl dát do shánění a kupování věcí k Alyi. Vše začalo novým člunkem, novou luknou, el.kompasem do autopilota, ráhnem, spinakrovým pňem, generátorem, upínačkama a norsmanama, silnými lanky pro vystužení stěžně a plno dalšího. Nyní jsme už v červnu…Hurikánová sezona již opravdu začíná a já jsem rozhodnut 14. června vyplout opět na Atlantik. Tentokrát však sám. I když vím, že tato cesta mě bude stát opět úplně všechny peníze, co jsem si zde našetřil, čeká mě však velké dobrodružství a zároveň další břeh s možností se uplatnit a najít opět nějakou tu práci.
K této cestě napíšu více podrobností opět před jistým odjezdem… -moc zdraví-Martin a Mája