Druhá etapa velké plavby přes Atlantik. Směr Kanárské ostrovy
Podzim 2010 Po týdenní zastávce na krásných Azorských ostrovech přišel opět čas odjezdu. Moc jsem toho neprovýletil, ale hlavně jsem si pořádně odpočinul, vysušil loď, dokoupil zásoby, zapošil plachty, potkal plno lidí a mohl jsem si užívat opět kulturní Evropy, pohledů na krásné dívky a opravdu fajnových domorodců. Konal se navíc velký festival, který trval celý měsíc avšak tak dlouho jsem zůstat nemohl. Peníze jasně došli a zároveň hrozilo nebezpečí nového porostu na trupu Alye.
Je jistou tradicí to, že kdo se doplaví na toto místo nechá po sobě určitou stopu. Tou je nejen obrázek podél zdí přístavu, ale taky nutná návštěva a zanechání určité věci v populárním Petr cafe sport baru, kde se už po staletí scházejí námořníci z celého světa. Kdo docílí tohoto místa a má napluto více jak 10 000Nm, řadí se už mezi opravdové námořníky… Bylo mi tedy velkou ctí tuto tradici respektovat a darovat i naši českou vlajku a pověsit ji mezi mé zahraniční přátele. Na oplátku jsem dostal i já vlajku tohoto baru. Ročně se zde objeví stovky lodí z celého světa avšak 26stopá plavidla, amatérsky postavená v bytovém domě, v solo režimu s 26letým kapitánem a vlajkou třeba i jiného než vnitrozemského státu bez sponzorů toto místo moc často nenavštíví…Můžeme být tedy opravdu rozumně hrdí na to, co jsme dokázali v dnešním obrovském, nelehkém mezinárodním světě jachtingu.
Potkávám zde také Mišela(USA) , je mu necelých sedmdesát let a marně hledal posádku na jih Francie, aby mohl navštívit svého bratra. Bylo mi ho tak líto, že už jsem přemýšlel tady loď nechat a plout s ním. Plavil se z Ameriky sám, ale teď ho čekala Evropa, kde je velký provoz lodí a člověk se moc klidně nevyspí. Poradil jsem mu, ať si zakoupí alespoň systém AIS, který vám hlásí min.každou velkou loď zadané vzdálenosti. Je to dost drahý systém, ale poslechl mě a zároveň i ten samý den sehnal nějakého mladého itala co s ním prý popluje. Mohl jsem tedy v klidu vyplout dál…Na rozloučenou jsem od něj dostal dárek a tím byl SEXTANT(přístroj na určování zeměpisné polohy pomocí slunce nebo hvězd).Vždy jsem o něm jen snil a jediný na co mi kdy jednou vyšli peníze byla příručka. I on dostal na oplátku dárek (keramický hrnek na čaj vyrobený českým umělcem Markem Zamazalem ). Vesele jsme se rozloučili a další osamělé dobrodružství mohlo začít. Ještě 1080Nm ( 2000km) do cíle…
Z přístavu Horta jsem se odvázal v úterý 3.8.10 dosti pozdě asi v 18:00. Byl však celkem silný vítr v průsmyku a opět silný proud v můj prospěch, bylo to fajn.. na ostrov se totiž hnalo škaredé počasí a zasáhla ho bouřka.
O pár mil později jsem se dostal do závětří sopky Pico a musel jsem použít motor s posledním 10l benzínu. Kdybych to neudělal, asi bych se tam houpal do dnes. Počasí nebylo nejlepší, nestálý vítr co se točil z různých stran a sem tam dešťové přeháňky.Vše začalo větrem severním, potom východním a nakonec z toho všeho byl převážně jihovýchod. Hnalo mě to přímo na jih a druhá návštěva Madeiry se stávala jasně nereálnou. Už jsem začínal mít strach, jestli mě to nefoukne zpět do Karibiku nebo někam na Kapverdy. Problém v tu dobu jsem měl však úplně jiný. Delší zastávka mi opět narušila už přeučenou frekvenci těla a bylo mi nejméně tři dny špatně…Nedokázal jsem se pořádně najíst, aniž bych následně nekrmil rybičky. Došlo alespoň na sunary a ovesnou kaši.
Při neklidné jízdě patří do mé strategie plavby vaření špaget. Jsou rychle připravené a zaručeně se jimi vždy nasytím. Dal jsem vařit balíček a zjistil, že se v nich nachází kmín, který jsem tam ale určitě nedal a nikdo jiný na lodi není. V tu chvíli mi však došlo, že tu opravdu nejsem sám a že ze solo plavby se stává velice společenská akce. Nějací brouci mi napadli všecky krabičky špaget a pustili se i do krabic kus kusu. Už jen ten pocit, že mě čeká žrát brouky mému žaludku vůbec nepomohlo. Rozhodl jsem se vše napadené alespoň uzavřít do pytlů a nechat si to ještě na nejhorší časy, kdyby mě to opravdu někde nechalo dlouho či fouklo zpět do karibu. Došlo alespoň opět na pečení chleba a na zbytek pytlíčků rýže…
O pár dní později jsem byl ale opět schopný všeho potřebného , potkal jsem hodně velkých lodí co mířili do Gibu a stále jsem dával pozor, abych netrefil nějakou tu velrybu, kterých je tu prý dost. Nejvíc jsem se bál v noci, když vítr zeslábl a loď se pohybuje jak myška, nejsem stejně schopen nic vidět. Pouštěl jsem jim alespoň nahlas jediný CD co tu mám s Michalem Jacksonem a taky lekce angličtiny. To jsem ale nemohl spát ani já. Vymýšlel jsem něco jako cinkátko na příď ale s takovou melodii, aby je to nerozhněvalo na dálku ještě víc, než když do nich narazím. Mohli by totiž opravdu zaútočit a lehce mě potopit. Těžko jim ale budu vysvětlovat, že jsem fakt nechtěl. Po uplutí asi 500Nmil na jih se vítr stočil na klasický severovýchod. Vlny se zvedly a já mohl konečně i když opět ostře proti větru nastavit kurs směr Kanárské ostrovy. Celá loď se stala opět hrkátkem a tak můj strach opadl. Opět se objevili další díry v hlavní plachtě, které bylo potřeba rychle zašít a zároveň i na přední kosatce, které jsem už ale nechal být a radši jsem doufal, že už to nějak dojedu. Nechtěl jsem strávit poslední míle jako švadlena a raději jsem se rozhodl rozluštit reálné použití sextantu.
Už první překvapení bylo úžasné. Při otevření krabice jsem zjistil, že je to přesně ten samý model, na který si vezu příručku v češtině. Je neuvěřitelné jak to ti Američani umí drze okopčit. Byl jsem zato ale moc rád, že jsem se nemusel zabývat odborným překladem a i tak jsem si stránky musel přečítat nejméně desetkrát, abych pochopil jak to básník myslel. První den se mi podařilo rozluštit správné nastavení a seřízení a hned druhý den jsem se mohl pustit do opravdového měření a výpočtu mé polohy. Základní měření se provádí v poledne, kdy už musíte začít měřit několik desítek minut před vaším předpokládaným polednem každý tři minuty a vy mohli pak zjistit co nejpřesnější čas a výšku slunce, kdy je opravdu přesně v bodě nad vámi , kdy tzv.visí. Pouhý čas vám stačí na zjištění zeměpisné délky. Musíte však znát přesný anglický čas a použít vzorec a údaj z tabulek z příručky. Pro zjištění zeměpisné šířky použijete naměřenou nejvyšší hodnotu a opět pomocí pár vzorců a tabulek a zadáním vaší výšky nad hladinou jí docílíte. Realita a pomyšlení na to, že bych měl tento přístroj začít používat mi opět zvedalo žaludek. První výsledky mého měření byli asi takové, že jsem mohl říct, že jsem někde v prostoru jako je velikost ČR. Zároveň musí být vidět Slunce a při pěti metrových vlnách, kdy člověk lítá ze strany na stranu a někdy i ta vlna přeletí přes palubu se stává měření velice dobrodružným a doslova bojovkou a vyžaduje praxi. Jen při menší odchylce se vaše poloha o dost změní a to já osobně vidím jako přístroj, kterému bych dal spíše název KAMIKAZE a nebo co si vyžaduje vlastnit zbrojní pas. Lidem co to používají patří opravdu obdiv a já si raději seženu třeba i pět GPS navíc a budu věřit, že ty satelity nad námi budou funkční….Ať žijou GPS!!!
Určitě mi tím ale plavba utekla rychleji a doporučuju to každému si to alespoň zkusit. Po cestě jsem potkal obrovský bojler a co dál? Velkou bílou boji s jménem,,Matilda“ a při zaostření dalekohledu jsem zjistil, že se toho drží obrovská ŽELVA. Asi přeplouvá někam do USA a cítí se bezpečněji. Kdo ví jestli v té boji neměla i radarový reflektor, není lehká doba….
Konečně jsem se opravdu blížil k cíli. Začala však další komplikace a to ta, že jsem mířil hodně ze západu a do cesty se mi začal dostávat ostrov Teneriffe. Jeho vrchol měří 3700m a nic jiného než se mu vyhnout mi opravdu nezbývalo. Vítr kolem něho zesiloval a vlny a proud byly dost velký. Nastal noční poslední boj se silným proti větrem a křižování. Vzdát se znamenalo lehce ztroskotat. Mohl jsem se už ale díky signálu opět ozvat domů a můj bratranec mi opět ochotně poslal stav lokálního větru. Přední plachta tak tak dokázala posledního ostrého stoupaní. Do svítání jsem se ale dostal za poslední maják ostrova a opět do pozice volného směru přímo do CÍLE!!!
I když to znamenalo už pohodově plout opět na boční až zadoboční NE vítr i tak jsem se dostal do přístavu Las Palmas až za tmy. Přístav jsem však už znal, je i pěkně označený, osvětlený městem a naštěstí ty poslední výpary v nádrži mi vyšli na prokličkování mezi velkými loděmi a k molu přímo před oficce přístavu. Jako by i ALYAII cítila určitý domov, měl jsem pocit že by se trefila už sama a i to místo v marině by si našla. Musí toho mít taky dost po pomalu dvouměsíční plavbě z Karibiku.
Musel jsem počkat do rána úterý 17.8.10 na otevření kanceláře a přidělení volného místa. Mezi tím krátkém dopoledním stání na tomto místě jsem stihl potkat mé staré známé ,kteří mě hned překvapeně poznali a opravdové párty mohlo začít! Veronika od Jeana Pola, Jadranka s Nikolasem(kteří teda zrovna na par dní odpluli se učit plachtit) a Claese, který vyplul měsíc přede mnou a srazil se v noci s velkou ruskou lodí zrovna, když koukal na film. Avšak můj přítel Mike, co startoval tři dny přede mnou tu zatím není, ale i o něm už mám zprávu, že by měl být poblíž. Je opravdu co slavit!!
DOKÁZALI JSME TO-,,MY“!!!
AlyaII opět ukázala, že je neporazitelná a patří mezi hvězdy a že pan Jiří Maslikiewicz, který tuto loď jako amatér před několika lety navrhl a s jeho rodinou i přes všecky problémy ne jen s místem, sháněním materiálu, ale i později vážnými zdravotními problémy opravdu dostavěl! Zaslouží si velký obdiv a gratulace k tomu, co společně DOKÁZALI.
Jako to bylo i u plavby na mém vlastnoručně postaveném katamaránu ELIS I, i ALYA II si vytvořila určitý stáj a tým, do kterého patří plno lidí, díky nimž se dokázala plavit i vrátit zpět.
Velké DÍKY! patří mé rodině, Máje a její rodině! Zároveň i všem posádkám(převážně amatérům), všem co fandili a drželi pěsti nebo jakkoliv pomohli-Toto téma si zaslouží speciální kapitolu, kterou pošlu už brzy s názvem ,,Svérázná mořeplavba II“.
DÍKY MOC VŠEM ZA POMOC PŘI TÉTO NELEHKÉ DLOUHÉ PLAVBĚ – KPT Martin Doleček (ALYAII)