Martin Doleček: 20. Plavba přes Atlantik 2013

ZKUŠEBNÍ TRASA PŘES ATLANTIK PRO NÁSLEDNOU OSAMĚLOU PLAVBU KOLEM SVĚTA

15. ledna 2013 – den, kdy jsme se já a Pepa konečně dokázali vypravit k odplutí. Odjezd nám stěžovalo nejen plno věcí, které bylo potřeba zařídit a dodělat, ale také svátky – Vánoce, Nový Rok a zde ve Španělsku svátek Tří Králů. Tento den byl opravdu náročný. Rozlučka s místními kamarády a sousedy, kteří nám s Pepou pomáhali se připravit. Všichni se potom pořád ptali, kdy už teda vyplouváme.

Pepa je v tuto chvíli zatím naprosto nezkušený plavčík a i on sám nemá ani tušení, co ho vlastně čeká. A já jako kapitán právě v tuto chvíli přebírám plnou zodpovědnost za jeho osobu a že v pořádku doplujeme.

Zjevné bylo, že lidé jako Nikolaj nebo Sunny, kteří vědí, co umí oceán, mě nijak nestresovali. Nechali by mi čas klidně další týden a dokonce se mi i nabídli, že by mi tu i zaplatili marínu. Čím víc uděláme zde a čím méně toho zapomeneme, tím lépe, rychleji a hlavně bezpečně se nám podaří dobýt druhý kontinent…

Na lodi proběhly jak drobné úpravy uvnitř lodi, tak hlavně celkem velké kolem upevnění stěžně. Loď jsem připravoval během dvou let do těžkých podmínek, avšak samozřejmě jen s tím, co bylo k dispozici. Stěžeň má tedy celkem slabý profil, ale je upevněn 8 mm nerezovými lanky, vyztužen dvěma sálingy, jeden z nich je v horní třetině zvaný „diamant“. Hlava stěžně je nyní zjednodušena a vystrojena nerezovými kladkami a náběhy na lana, aby se mi neprodíraly. Dalšími hlavními novinkami je upevněné větrné kormidlo ATOMS,  stále jsem ale zachoval místo na staré kormidlo Admiral, které už znám… proběhne zkouška výdrže energie 600AH při ledkovém zatížení, používání nových navigačních programů, atp.

Pepa si bere hlavní roli kuchaře s tím, že uvaří jen to nejnutnější, aby se co nejrychleji naučil pořádný uzel, ovládat loď a stal se tak plnohodnotnou posádkou. Musí být schopen ovládat motor, rychle zastavit či bezpečně obrátit loď. A v případě nutnosti být schopný se rozhodovat a doplout sám, nebo si umět alespoň přivolat pomoc.

Vyplouváme tedy odpoledne ve 14:00 hod.,  máváme našim přátelům, kteří nám pomáhali a přišli se na molo rozloučit. Fouká celkem silný severovýchodní vítr, máme stáhnuté týdenní počasí v našich programech, jsme odhlášeni, můžeme tedy opustit přístav Las Palmas.  Prvních pár mil motorujeme, abychom se dostali z dosahu velkého přístavu a nepříjemných vln. Nastal však první problém…

Začalo mi být hodně špatně, už jsem totiž neměl odvahu komukoliv říct, že se ještě v klidu naobědváme, uklidním se a teprve potom vyplujeme. Možná i z toho deptání a stresu mi nebylo dobře a vlny s námi houpaly zleva doprava a já už jen rval hlavu přes palubu, zvracel žaludeční šťávy a nekonečně dlouho čekal, kdy to mozek pochopí a bude zase vše v pořádku. Pepa naštěstí nezvracel, i když sám přiznal, že měl taky na kahánku. Hlavní drama ale nastalo, když už jsme byli dostatečně daleko, rozhodl jsem loď stabilizovat a vytáhnout hlavní plachtu. Pepa dostal pokyn stočit loď proti větru a já jsem šel ke stěžni. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy se výtah hlavní plachty zasekl. Oba jsme koukli vzhůru a pochopili, která bije. Ve stejné chvíli se mi ale opět brutálně natáhlo a já musel hlavou přes palubu.

Před odjezdem to totiž vypadalo často tak, že já jsem pracoval třeba na stěžni mého souseda Santiaga, kterému jsem slíbil opravit osvětlení a v té samé chvíli na mém stěžni byl vylezlý náš dobrovolný pomocník Kamil, který dostal instrukce s čím by mohl pomoci. Jeden z úkolů byl oblepit nebezpečná ostrá místa, která by mohla škodit plachtě. Až teď jsme si však všimli, že oblepil stěžeň dokola a tím zneprůchodnil drážku pro jezdce hlavní plachty. Teď už víme, že to bylo tím, že těsně před tím dostal velkou ránu do oka od mých nýtovacích kleští, které se mu vymrštily při práci na sálingu, a tak pořádně nepřemýšlel a už chtěl být rychle dole.

Nezbývalo nic jiného, než se na to pořádně vyzvracet, obléct si horolezecký sedák, nechat se od Pepy vytáhnout na stěžeň a drážku proříznout. Nebyla to vůbec sranda, loď sebou na vlnách škubala a kdykoliv jsem se jen trošku sklouzl nohama ze stěžně, házelo mě to mezi nerezovými lany sem a tam. Naštěstí se to brzy povedlo a mohli jsme konečně vytáhnout plachtu, stabilizovat loď, vyndat motor z vody a směrovat jižně, směrem ke Kapverdským ostrovům.

První dva dny, ve dne i v noci, jsme jeli celkem rychle (nedá se říct, že klidně), ale natolik, aby to zvládl el. pilot. Neměli jsme chuť na pořádné jídlo, a tak jsme jedli bagety a paštiky. Pepa v tu chvíli hlavně přemýšlel nad tím, jak se budeme vůbec živit, až nám bagety dojdou. Nejen mně, ale i jemu se dělalo zle při vstupu do podpalubí, navíc ta představa tam ještě něco vařit… Pepa, myslím, začal hodně litovat toho, do čeho se to pustil. Mořská nemoc je ubíjející. Jakákoliv malá činnost vás unaví, nebo dostane do stavu nevolnosti, člověk se rád drží jednoho místa, lape po čerstvém vzduchu a moc svůj žaludek nepokouší. Já ale vím, že je vše jen o zvyku. Mozek si musí říct, že houpání je normální záležitost a najednou si zvyknete. A to bylo i v našem případě. Třetí den jsme se už odvážili vařit  a konečně jsme si začali užívat celou plavbu.

Vítr zesiloval a pro el. pilota se staly podmínky moc těžké, chtěl jsem tedy použít větrného pilota Atoms. Namontoval jsem záseky ke kormidelní páce, kladky a lanko vedoucí od pilota a celý systém jsem uvedl do provozu. Dopadlo to ale tak, že se loď okamžitě začala stáčet a já to tak tak stihl vyháknout. Začaly se zvedat vlny 3 až 4 m vysoké, a tak jsem se raději rozhodl testování ponechat na jindy. Nezbývalo nic jiného, než použít mého starého Admirála, který je skvělý hlavně do silného větru. Dali jsme na něho tedy křídlo omotané fólií na chlebíčky, ještě jsem propiloval a namazal teflonová futra, aby se otáčel co nejlehčeji, a mohli jsme pokračovat dál na jih. Co jsme si s Pepou ale uvědomili oba, že ty dva měsíce příprav a práce s nářadím byly dobré. Protože teď přesně ví, kde mám co na lodi, jaké nářadí jak pojmenovávám a v té rychlosti, kdy není čas na vysvětlování, jde vše jak po másle a to po celou dobu jakýchkoliv závad během plavby.

Blížíme se ke Kapverdským ostrovům. Už musíme pomalu ale jistě rozmyslet, jaká zelenina a ovoce je potřeba zapojit do jídelničku, abychom neměli velké ztráty. Po týdnu plavby, cca 850 Nm, se dostáváme do blízkosti souostroví. Původně jsme tyto ostrovy chtěli navštívit, ale z časového hlediska jsme se rozhodli na nich přistát pouze v případě velkého problému někoho z nás nebo lodi.

S pomyšlením na to, že bychom si měli opět dva dny těžce zvykat na mořské podmínky, nás to ani nemrzí. Takže je čas změnit kurs postupně na západ, směr Martinik,  čeká nás ještě 2000 Nm.

Vlny v tomto místě však dostávaly gigantických velikostí. Čekal nás úplněk a opravdu takové vlny jsem snad ještě neviděl.  Pepa je nazval „DOMY“, avšak později slovo „dům“ vystřídalo „panelák“.

Zde však začala velká škola pro Pepu. Na vlastní kůži si mohl vyzkoušet, co umí síla plachty a větru, čekalo nás totiž provést obrat halza. Je to v silném větru celkem náročný a hlavně nebezpečný úkon, kdy se na zadní vítr přehazuje ráhno z jedné strany na druhou. Při takovém úkonu může ráhno zabíjet, může kdokoli dostat do hlavy a nebo být shozen do vody, může se však i zlomit ráhno, vyrvat kiking (kladkostroj, co drží ráhno dole), nebo se polámat stěžeň a potrhat plachta… Těchto úkonů jsme s Pepou už několik dělali, ale nikdy nebyly tak drsné podmínky jako teď.

Vítr zesiloval v nárazech a vlny se každou chvíli jen zvětšovaly. Rozhodl jsem udělat bezpečnější obrat tedy skoro o 360°. Nejdříve stočit loď proti větru a vlnám, nechat plachtu vyvlát a pomalu stáčet loď po větru a mít tedy ráhno na druhé straně opět ve stejném směru. V tomto manévru je potřeba hlavně rychlost, aby se loď dokázala přetočit. Vše se podařilo, já i Pepa jsme byli rádi, že jsme nikoho, ani sebe, nepoškodili, naladil jsem opět mého Admirála a vydal se s harnessem připoután k lodi na příď předělat kontraotěž ( lano, které drží bezpečně ráhno proti přehozu).

V tom okamžiku se však právě přihnala obrovská vlna, nejen že šla přes celou palubu, ale stočila nám loď. Ozvala se obrovská rána a škubanec, kontraotěž se mi z ruky vyškubla, ráhno se rozletělo nad Pepovou hlavou a proběhla pravá nekontrolovatelná HALZA. Pepa mě naštěstí poslechl a sklonil rychle hlavu dolů. V této situaci, když tomu tedy člověk nezabrání, je nutné hned chytit kormidlo a držet vítr v plachtě, jinak se může tento smrtelný a ničící obrat během pár vteřin zopakovat. Řval jsem tedy na Pepu, který byl u kormidla, a on se naštěstí se směrem kormidla tentokrát nespletl. Úplně se roztrhla celkem silná nerezová kladka se stoperem hlavní otěže, ale stále lepší, než aby se někomu něco stalo, nebo nám to vyrvalo bok lodi, kde mám otěže při zadním větru upevněné.

Pro Pepu to byla velká zkušenost. Od té doby bedlivě sledoval odkud fouká vítr, třeba pohledem na vlajku, na jaké straně má ráhno, a jestli máme správný kurz. Vlajka, ráhno, kompas… To nejdůležitější, co bylo potřeba neustále ve dne i v noci sledovat. Otěž se však nedala hned opravit, taková výměna kladky chvíli trvá. Museli jsme okamžitě hlavní plachtu sundat a pokračovat jen na přední kosatku.

Vítr a vlny však zesilovaly víc a víc a my jsme se ocitli v opravdově drsné bouři.Vítr dosahoval v nárazech 8 beaufortů, velikosti vln se nedají popsat a upluli jsme 140 mil denně. Nakonec jsme byli rádi, že hlavní plachtu nemáme vůbec vytáhlou, protože i malý trojúhelníček na kosatce se zdál na tu sílu větru hodně. V jednu chvíli jsem přemýšlel i o refování vlajky. Nikdo z nás však nečekal, že nás to uvězní v lodi na pět dní. Pět dní se nedala pořádně loď otevřít, lítali jsme uvnitř jako dvě kuličky v krabičce. Připadali jsme si jako někde za války. Slyšíte hvískoty vln, jak nějaká torpéda, pak se vše najednou zvedne a potom ukrutná rána. Škubanec mnohokrát větší, než když jedete vlakem přes výhybku. Říkali jsme tomu „nájezdy autobusu“. Máte pocit, že se na vás řítí odněkud velký autobus, dostává smyk a bokem do vás narazí celou svou váhou. Loď se vymrští do boku, u toho chytáte pár letících věcí – jako hrnců, brambor atd. No a tvrdý náraz na vodní hladinu takový, že jsme mohli okny pozorovat kilometry hlubiny pod námi…

V případě potřeby to byl docela problém, protože chodit v tomto počasí na palubu bylo opravdu o život. Nepít a nejíst je nejbezpečnější řešení…

Měli jsme ale to štěstí, že celou tu dobu dokázal kormidlovat Admiral, a že i když se zdálo, že se snad už opravdu převrátíme, vždy se Alya dokázala vrátit zpět díky svému balastu a těžkým bateriím na dně. Jediné, co se stalo bylo, že při jednom nešikovném otevření hlavního vchodu si jedna šikovná vlna našla cestu dovnitř. Bylo to jako by někdo z venku vychrstl kbelík přímo do el. panelu. Od té doby jsme měli problém s navigačními světly, osvětlením uvnitř, instrumenty, atd. Po dlouhé, drsné, pro nás nekonečné a opravdu únavné plavbě, spíše rodeu, se počasí začalo zlepšovat. Konečně jsme mohli opět do kokpitu lodi a postupně i nechat opět věci vyschnout a větrat.

Vítr slábl a my se dostávali do poloviny oceánu. Vlny se držely ještě hodně dlouho dost vysoké a větrný pilot nestačil kormidlovat. Opět jsme mohli nasadit hlavní plachtu a museli jsme použít el. pilota, který se nám několikrát kvůli velkým vlnám zablokoval, hlavně když ho člověk nestihl včas vypnout. Znamená to ho rozdělat, uvolnit zaseklá kolečka a opět sestavit. V tu dobu musí však někdo kormidlovat. Přejeli jsme přes úplněk a já už jen čekal bezvětří. A taky že jsme se dočkali…

Čtrnáctý den plavby jsem konečně našel trošku chuť a klid a rozhodl se nahodit nástrahu. Napadlo nás to hlavně proto, že se začínala objevovat hejna lítacích rybiček. Příroda kolem nás najednou ožila. Hned první úlovek byla dorada, ani velká ani malá, ale divoká. Ukazoval jsem Pepovi, jak chytat. Rybaření na oceáně je celkem jednoduché, pouze za sebe hodíte správnou návnadu a čekáte až se něco chytí. Ovšem potom je důležité umět o rybu a návnadu nepřijít. Přitáhnu si ji pomalu co nejblíže k lodi, postavím se na schůdek, v ruce mám zahnutou vidličku na provázku, kterou musím zachytit rybu pod žebry. Potom jí ve správném okamžiku přehodím přes zábradlí přímo do kokpitu, ona tam sebou začne ukrutně mlátit a krev z ní stříká všude okolo. Věřím, že kdybych tam nechal ležet ostrý nůž, tak ne že se ryba sama zabije, ale ona by se dokázala snad i sama vykuchat a nafiletovat.

1. února, máme dnes smutný den. 1900 Nm za námi a ještě 1000 Nm před námi. Ocitli jsme se v totálním bezvětří, už včera vítr zeslábl natolik, že jsme den strávili koupáním a já si vylezl na stěžeň, že si natočím loď jak pomalinku pluje a ten všude stejný horizont.  Nikde nic, ten krásný západ, pouze zlaté dorády a různé ryby kolem nás… Čas však vůbec neutíkal, v noci sem navíc sundal všechno oplachtění, aby se nic neplácalo a podařilo se nám zacouvat asi 16 Nm. Jsme tedy uvězněni nehybní v takovém zubu.

Další věc, která byla potřeba vyzkoušet bylo natáčení, zkouška techniky a zároveň upevnění kamer. Náš plán byl natočit další dokument, kde Pepa něco naanimuje a samozřejmě i já chci natočit celou plavbu kolem světa. Pepa se tedy rozhodl udělat pár záběrů klidné olejové hladiny nejlepší kamerou co mám, Go Pro Hero 2. Všiml jsem si, jak si kameru bere a dál jsem ho nevnímal. Po chvíli jsem ale zaslechl nářek“ „Neeeee oh neeee“ a potom jsem poznal, že skočil do vody. Jdu se ze zvědavosti podívat, co tam blbne a hned vím. Pepa si kameru nepřivázal a při protahování kamery pod zábradlím si do něho ťukl a kamera mu vypadla z ruky do 5 km pod námi.

Pepa plaval ve vodě, kamera jen světélkovala a padala dolů. Plno krásných, ale i potřebných záběrů pro náš další film šlo s ní. Byli jsme odkázáni na druhou rezervní kameru, kterou jsme kupovali těsně před odjezdem v obchodě Indijcu i s mým stále problematickým přehrávačem MP3. (Každých 30 minut ho musím nabíjet a při písničce delší jak 5 minut se automaticky vypíná. Jediné, co je na něm dobré jsou sluchátka, které jsou z mého mobilu(Odjezd se zpozdil i kvůli tomu, nejdříve jsme koupili vodotěsnou kameru, žlutou Ful HD, která měla však naprosto nepoužitelný zvuk. Rozhodli jsme se ji jít vyměnit, problém byl ten, že jsme dost smlouvali a teď už nám dávali na výběr jen kamery v hodnotě smlouvané ceny, tzn. že kameru jsem usmlouval ze 270 na 170 euro a teď nám dával vše pouze s doplatkem plné ceny. Vybrali jsme tedy nějakou Koniku jen abychom už na lodi neměli tu hroznou žlutou věc, ale věděli jsme, že to bude hrozné. Příště už pouze značku. I tak je zvuk špatný, ale navíc nám opravdu oddaluje. Zabírá vše, co je před vámi 1,5 m, takže pro natáčení na osmimetrové lodi je to opravdu nevhodné.)

Přišli jsme tedy o nejlepší kameru a stále nefoukalo. Deptalo nás to skoro 4 celé dny, všechny různé propočty a výpočty, kam bychom kdy mohli doplout byly na nic. Rozhodli jsme se ale odreagovat a upéct bábovku. Postupně jsem sepisoval, co vše nám chybělo koupit, nejdříve recepty (zapomněl jsem si vzít na loď kuchařku), ale nakonec jsem si uvědomil, že někde na starých videích v počítači mám z předchozí plavby natočené čtení receptů. Vše jsem našel a mohlo se péct. Velkým nedostatkem byly kompoty, na celou cestu jsme měli pouze čtyři. Na druhou stranu mám tolik protlaku, že věřím, že za celou plavbu kolem světa ho nespotřebuji. To Pepovi nikdy nezapomenu, hlavně ty kompoty!

Ale jinak vaření za vedení receptů od jeho maminky bylo skvělé a na jedničku. Přiznám se, že jsem měl celkem strach svěřit mu nákup za pomocí našich dvou přátel Šárky a Kamila, kteří jsou vegetariáni. Za plavby jsme ale měli opravdu pestrý jídelniček: zapékané brambory, těstoviny, luštěniny, tortely, knedlíky, křapáče, ryby, špagety, různé pomazánky atd. PEPO, DÍKY! Určitě ale Pepa nezapomene na to, jak jsem ho učil, aby se snažil vařit opravdu dobře přílohy jako rýži, brambory, těstoviny, protože i to se dá chutně jíst samotné. Jednou uvařil totiž tak brutální těstoviny, že by se snad i ryby zvracely. Při vaření jsem mu samozřejmě pomáhal a to nemyslím jen radami. Ono se totiž na tak malé lodi od práce moc daleko neuteče.

Pokračovali jsme ale konečně dál. Vítr se opět rozfoukal a ulovili jsme další obrovskou dorádu. Ocas z ní jsme dali sušit mezi ostatní, rybami jsme se přejedli. Přeci jen nejsme kuchaři a jíst rybu jen na soli a kmínu s citrónem se nedá pořád. Pasát nás hnal směrem k cíli, avšak opět to nebylo jednoduché. Tvořily se kolem nás tlakové níže, tmavé těžké mraky, které když přes nás přecházely, nám dávaly pěkně zabrat. Silný vítr pod nimi a někdy i pěkný slejvák. Museli jsme mockrát  refovat a někdy přišly takové poryvy, že se loď několikrát stočila i s třetím refem bokem k větru, aby mohl proletět.

Zažili jsme toho denně mnohem více a dalo by se o tom psát a psát… Třeba když nám přestala svítit navigační světla a já narychlo sháněl čím světla nahradit. A těch krásných západů a východů slunce… Co je hlavní – nikomu se nic nestalo, z lodi totiž opravdu můžete vypadnout jen jednou. Můžete se urvat i s karabinou, nebo nemusíte zachytit vlečené lano. V noci, když druhý spí, vám nemusí pomoct, ani vás nemusí slyšet. Avšak Pepa mě celou dobu poslouchal a brzy se stal opravdovým pomocníkem. Věděl, že máme plno nářadí, ale i různého materiálu na opravu čehokoliv, co by se mohlo porouchat. Ale to, co třeba neumíme, je přišít druhému hlavu a dokázat si okamžitě přivolat rychlou pomoc. A tak bezpečnost před úrazem byla na prvním místě.

13.2. 2013, středa. Po třiceti dnech náročné plavby, po 2900 Nm, jsme konečně zahlédli ostrov Martinik a večer, po kličkování mezi sítěmi rybářů a kolem korálů, si Pepa hodil poprvé kotvu. Navigace s monitorem uprostřed lodi se ukázala jako velmi praktické řešení. Zde jsme přečkali noc, dali jsme si spolu s Neptunem pivo a konečně se v klidu prospali až do rána. Druhý den nás čekal průjezd mezi bójemi do přístaviště Le Marin, kde jsme znovu zakotvili, přihlásili a konečně pořádně ozvali rodině.

Nyní, kdybych jen mohl rozdávat nějaké diplomy, Pepa by ho ode mne dostal. Obstál u velké praktické, fyzické i psychicky náročné zkoušky, a za celou dobu už od příletu na loď až po doplutí jsem s ním nezažil velký problém. Hlavně díky tomu, jaký je, jsme zvládli vše bez vážných problémů a ztrát. Proto tu Pepovi veřejně moc děkuji, ale zároveň i jeho rodině, která mi dala důvěru. DÍKY.

A co bude dál? Karibik je krásné místo, ale je to turistická destinace a je tu draho.  Pepa si procestuje ostrov a za pár týdnů poletí domů. Má osamělá plavba tu teď teprve opravdu začíná. Mám stále dlouhý seznam věcí, které je potřeba vyřešit. Nyní jsem se dostal do soukromí na bójku rybářů, před baráček mého kamaráda Filipa, kde jsem dostal k dispozici skvělé zázemí. Mohu si tu vyprat, mám rychlý internet a hlavně je tu malinká venkovní dílnička, kterou mohu využít.

Čeká mě opravit motor, který špatně startuje a když chcípne, půl hodiny ho nenastartuji. Nejlépe by bylo ho vybavit elektrickým startérem. Dále seřízení větrného pilota, upevnění vrátku na řetěz, musím sehnat jiný hloubkoměr, upravit ráhno k snadnějšímu refování, atd. Při tomto všem navíc musím shánět nějakou práci, abych vůbec mohl pokračovat dál. Začátkem dubna tohoto roku se chci posunout na Kolumbii a hned poté do Panamy, kde je hlavní brána mé cesty kolem světa.

Mohu nyní ušetřit na jídle a na bezpečnostních systémech, které bych měl nebo mohl mít. Ale abych opravdu zvládl takovou plavbu v pohodě a zároveň neudělal nějaký mezinárodní průšvih, musí fungovat motor, refování, kotvení a odkotvení, navigace, hloubkoměr, řízení pilotů za každých podmínek a spoustu dalšího. Jen stočení lodi proti větru je v jednom mnohem náročnější, když nebude fungovat el. pilot. To vše je právě přede mnou. Pokračuje teď nejen boj s financemi, ale už i s úřady a mocnou přírodou, zároveň se budu brzy ocitat na místech, která neznám a mohou se stát pro mě pastí či jiným problémem.

Moc zdravím Vás do Letohradu a celou mou rodinu.  A kdo by chtěl nejen cestu sledovat, ale zároveň mi třeba i trošku pomoci zvládnout první českou osamělou plavbu kolem světa, pořiďte si alespoň mé DVD. DÍKY MOC VŠEM, KDO UŽ TO UDĚLALI!

S pozdravem KPT Martin Doleček, 21.2.2013, Karibské moře, ostrov Martinik

Poznámka redakce: Pokud si chcete pořídit Martinovo DVD o jeho předchozích plavbách, což rozhodně doporučujeme, obraťte se na redakci Krásy jachtingu na mail: jaroslav@ifp-publishing.cz Celý výtěžek z DVD jde Martinovi!