Mazury sólo a nadšeně – část 1.

Sedím na lodi. Je to už postarší, asi patnáctiletá, téměř osmimetrová dáma a na příštích sedm dní se stane mým parťákem, domovem a jediným útočištěm před světem, lidmi a jezerními živly zde na severovýchodě polské země.

Jemně se pohupujeme na přístavních vlnkách, které decentně naráží o mírně povrzávající trup lodě (typ Tango 780). Sluníčko svítí, mráčky beránkují a větřík vane. Dokonalá romantika. Chystám se otevřít a vychutnat onu základní námořní pochutinu a dodat tak této situaci toho pravého mořského ducha. Než to všechno ale stihnu domyslet, rozblikají se bouřkové majáky.  Já rychle pobalím a pozavírám co se dá, zamknu loď a zbaběle prchnu do nejbližší krčmy.

V tomto bordelu se totiž na lodi nedá větrat, což je ale momentálně po mém chemickém útoku na nechtěné lezoucí spolubydlící docela potřeba. A já mám ještě ke všemu jako obvykle děsný hlad.

Tak… A už nesedím na lodi. Sedím v upocené hospodě s bandou polských turistů a vůbec to není romantika a vůbec nemám chuť na rum a už vůbec se nemůžu soustředit na písmenka, která tu navzdory všemu a všem ostentativně datlím do notesu. A bouře venku si zatím v klidu ničí moje hmyzí sprejerské dílko. Tož teda: “Nazdar Mazury!”, jsem tu a váš pozdrav na uvítanou beru v potaz. Uvidíme, jak si budeme rozumět v dalších dnech. Ale asi by bylo vhodné začít tento příběh od začátku.

Je to docela nedávno, co jsem přičichnul k jachtingu a musím říct, že jsem kouzlu plachet totálně podlehnul. V tomto úžasném koktejlu chutí a vůní je totiž namícháno téměř vše, co jsem poslední roky hledal a postrádal. A to ještě ke všemu v poměru mně nadmíru uspokojujícímu. Od špetky adrenalinu, přes krapet romantiky až po hrubý materialismus pro pohlazení srdíčka technikova. A to nemluvím o souznění s přírodou. Prostě mě ta dokonalost tvaru plachty, po tisíciletí funkční pohon ve formě větru a krutá, nic neodpouštějící spravedlnost vodní říše (umíš-neumíš, jseš připraven-nejseš připraven, přežiješ-nepřežiješ) úplně dostala a pohltila.

Protože jezdím na lodi hlavně sám (proto mě to baví.., alespoň prozatím) a financovat jachtu na moři je v jednom poněkud nákladné, snažím se orientovat hlavně na vnitrozemské vodní plochy.

Jednoho zimního dne jsem tedy začal plánovat týdenní pobyt na jachtě na Mazurských jezerech. Chybou bylo, že asi půl roku dopředu. Mezitím totiž ono šílené nadšení, kdy jsem v hlavě neměl nic jiného, než půjčovny, lodě, jezera, porty a ještě jsem byl ochoten o tom vykládat a vykládat každému, koho jsem potkal, vystřídalo období téměř lhostejnosti až apatie. Za tu dobu to všechno prostě nějak vyšumělo. A tak, abych se neunudil k smrti, musel jsem si aspoň půjčit motorku. A to hned dvakrát. Svoji krásku jsem před pár lety prodal, tak teď holt vymetám půjčovny a dealerství.

Honda Africa Twin CRV1000L ve verzi Adventure Sports 2018. Detaily píšu zcela záměrně, protože jsem fakt netušil, že v dnešní šílené době šíleně komerčních a ještě šíleněji sterilních strojů narazím na něco, co mě dokáže totálně, ale opravdu totálně rozsekat. A ještě ke všemu na rozbitých okreskách. A čím víc rozbitých, tím větší je s tím sranda. Tak aby nevznikla nějaká mýlka v typech nebo tak něco…

Asi týden před odjezdem na Mazury jsem zjistil, že je mi to ještě pořád tak nějak volný a vůbec se mi nechtělo nic plánovat, natož balit. Mě docela nepodobná situace. Docela dost. Dokonale vypracovaný seznam všech potřebných i nepotřebných věcí jsem samozřejmě měl. Jedna věc je ovšem něco takového sepsat, a druhá…

Rozhodl jsem se (a to beztak z mé pověstné pohodlnosti), že to nechám tak. Že to prostě nějak dopadne. Prostě a jednoduše – punk. Takže jsem se balil půl hodiny před naplánovaným odjezdovým spánkem. Což samozřejmě úplně neklaplo a spánku tím pádem bylo asi o hodinu méně.

Ráno vstanu po 4, abych tak v 5 v klídku vyjížděl. Čeká mě cca 10 hodin jízdy. Říkám si: pojedu cestovním tempem, abych šetřil auto, naftu… Pěkně mi to odsýpá. Kousek před Ostravou jsem s tou dokonalou pohodou naprosto spokojen. Přemýšlím, co všechno jsem zapomněl – ano, až teprve tady. Dřív se mi díky navozené turistické atmosféře opravdu nechtělo. Hmm.., že by mě trošku škrabkalo v krčku? Nevadí, jedu do civilizace, zapomenutý Orofar doladím v nějaké lékárně na místě. Hmm.., hrnec… Pořád nevadí, jedu přece do civilizace, nějak vyřeším na místě. Spacák!!!! Můj luxusní, široký, a hlavně teplý spacák! Sháněl jsem ho na netu 2 měsíce! Měl jsem ho ráno v ruce, protože jsem ho přemisťoval a trhal z něj cedulku. Měl v ruce, ale nenaložil! Do takové civilizace zase teda jako nejedu, abych se bez něj obešel. To už by byl trochu moc punk. Následuje rychlá kalkulace finančních a časových ztrát a ano, vyhrálo samozřejmě to nejméně populární řešení: návrat pro spacák. Už jsem nešetřil auto, naftu. Žádná cestovní rychlost. Pohodička v čoudu. Sprintem zpátky domů a zpět. Časová ztráta: 2 hodiny.

Ve znamení sprintu se nesl i přesun přes Polsko. Ze začátku opatrně, nesměle. Po zjištění pravé situace na polských silnicích už ale opět suverénně, téměř nejrychleji. Předjelo mě pouze jedno červené Porsche a jeden černý Mercedes. Před vstupem na polskou zemi jsem ladil svůj antiradar dle jejich používaných policejních radarů. Jejich stacionární radary v obcích a na předměstích používají frekvenční “K” pásmo. A že jich mají. Těch radarů. Antiradar pípal téměř neustále. Jenže stejné pásmo ale taky používají fotobuňky samootevíracích dveří v obchoďácích a bezinkách. A těch mají ještě víc. No, jsem zvědav, kolik mi přijde domů foteček.

Je asi taky třeba zmínit polský řidičský styl. Je velmi těžké ho nějak konkrétně popsat. On to styl asi ani v podstatě není. Prostě brzda, plyn, doleva, doprava. Hrk sem, hrk tam. Prostě, přesně tak, jak tyhle polské řidiče známe z našich silnic. Je lepší se jim obloukem vyhnout. Jenže to se daleko lépe realizuje u nás než u nich. Něco jako plynulý rozjezd z křižovatek neznají. Místy jsem se musel hodně soustředit, abych na zelenou stačil i podstatně slabším strojům. Stejný řidič se ti lepí těsně na prdel, aby v další minutě jel 200 m za tebou. Žádný řád ani sklad. Při předjíždění moc neblikají. Není pro ně problém předjíždět pravým pruhem, stejně jako jet vytrvale a bez hnutí v levém 70 km/h v úseku, kde se jezdí tak 120-130. Teda, v mém případě možná i trochu… (už jsme si říkali, proč). Jedině blondýnky za volantem jsou stejné u nich, jako u nás. Sečteno, podtrženo – prostě nepředvídatelní.

Po nějakých 5 hodinách za volantem – E75, Czestochowa, Warszawa… – no užil jsem si to, se ale začínám trošku nudit, a tak vymýšlím různé vtipné a ještě vtipnější popisky situací, které jsem na cestě zažil. Při té příležitosti přehlížím odbočku v navigaci – mám totiž vypnutý zvuk, protože jsem líný hledat v nastavení všech tří aplikací, které tak po různu používám, aby zvukově upozorňovaly jen na důležité odbočky, a to pouze jednou, a ne 300krát po každých 5 metrech. Takže musím koukat a sledovat za kolik kilometrů bude jaká odbočka. Jenže koukejte na odbočky, když zrovna vymýšlíte ten nejvtipnější popisek, že…

Takže přejetá odbočka, navigace zmatkuje, ve mně sílí nedůvěra… Nové hledání cíle, výběr té nejefektivnější trasy ze tří možných a jedem. Netuším, jak to ty navigace dělají, ale se 100 % přesností ta nejefektivnější trasa čas/délka je vždycky ta nejhorší/nejpomalejší možná skrze dopravní zácpy, uzavírky, děravé silnice a jiný bordel. Takže si to teď svištím na trojku po roletě, za kterou by se nemusela stydět kdejaká africká pista, kolem hromada bezcílně se potulujících traktorů. Někteří z nich předstírají nějakou činnost převážením bílých balíků čehosi. Je to nádherný, dalo by se říci až surreální, pohled. Žlutá pole, po nich jezdí sem a tam červené traktory a mezi nimi si vykračuje spousta bílých čápů. Zajímavé souznění. U nás už zřejmě nereálné. Hlavní podstata činnosti zdejších traktorů ale spočívá v tom, stoupnout si na silnici vždycky tak, aby člověk při jejich objíždění skočil do té největší díry ze všech děr v celé galaxii.

Blížím se ke konci jedné dědinky a v protisměru za pletivem na mě významně kouká borec s opakovací brokovnicí na rameni. Pro jistotu dvakrát mrknu, jestli jako nemám halucinace. Stojí tam pořád. A čumí taky pořád. Na rameni tu brokovnici. Pak si všimnu, že ten plot je nějak významně vysoký, nahoře ostnatý drát a uprostřed dvorku parta muklů zřejmě spekuluje, jak, že to ten Kajínek vlastně udělal. Tak to jsme doma. Proto ta zbraň. A zřejmě tu moc koukali na americké filmy, tudíž opakovací brokovnice. Anebo netrefí na 5 metrů ani vrata od stodoly. Těžko říct. Ale proč furt tak čumí? Co je mi po něm a jeho muklech? Já mám přece před sebou týden dovolené na lodi a hodlám si ji náležitě užít i bez něj. O 200 m dále mají dětské hřiště, naproti bytovka. Zajímavý kontrast. Otevřená věznice kontra dětské hřiště. Mimochodem docela pěkné, travnaté a velké. Zde bychom si měli vzít příklad péče o děti.

Vyjedu z dědiny. Další roleta. Za roletou křižovatka, odbočka doleva a za ní slušný asfalt. Výborně, konečně můžu zařadit aspoň pětku. Sotva ji ale dořadím, už jde zase ven. Tvrdé brzdy, čtyřka, trojka, gumy pískají, čumákem skoro žehlím ten slušný asfalt na ještě slušnější a jeden vyhýbací manévr střídá druhý. Při řazení té vytoužené pětky totiž koutkem oka zahlédnu cosi bílého v pohybu. Přesunu tedy na to cosi bílé celou pozornost a on to čáp, který se zrovna rozhodl přistát v mé blízkosti. Koukám, koukám, čtvrt vteřiny, půl vteřiny, víc času jsem na to neměl. Ten manévr mu prostě nemůže vyjít, aniž by neskončil na silnici. A taky že jo. A přímo přede mě. Proto ty brzdy. Doleva, doprava, tak kam vlastně sedneš? No samozřejmě, jak jinak. Ať kličkuju, jak kličkuju, přímo před čumák. Naštěstí mu asi došlo, co zrovna provedl, udělal ještě dva rychlé čapí kroky, dvakrát mávnul a poposkočil do protisměru do příkopu. Těžko říct, kdo z nás se leknul víc, ale řekl bych, že i ten čáp už po našem setkání nebyl v některých oblastech až tak 100% bílý.

V poklidu projíždím dalšími dědinkami. Už nikam nespěchám. Dokonce jsem si dovolil i 10minutové tankování. Psal jsem před hodinou majiteli lodě, že přijedu o něco později a vychází mi to úplně přesně. Sice jsem chtěl ještě před naším setkáním potkat nějaký bankomat, abych vybral trochu zlotých, protože „oplata za wynajem jest v gotówce“, ale to se nějak vyřeší. Když punk, tak punk.

Ještě k tomu tankování… Někde jsem četl, že v Polsku je potřeba si dávat bacha na tankování, že jejich síť benzínek je velmi řídká. Tady bych to trochu upřesnil. Polská síť benzínek je hlavně velmi vtipná. Pohyboval jsem se až dosud hlavně na čtyřproudých silnicích. Nejsou to dálnice, ale legální rychlost je na nich tuším někde kolem 120 km/h. Nestihl jsem za hranicemi přečíst ceduli s rychlostmi, protože těch údajů a obrázků tam najednou bylo nějak moc. Ke každé silnici min. dvě varianty, a ještě navíc různě podmíněné. Zkoušel jsem to tedy najít na netu v telefonu, ale měnil jsem nedávno tarify a v řeči mobilních operátorů zřejmě když něco bylo, neznamená, že to taky bude. Takže jsem tady bez dat. A protože brejle se bez brejlí těžko hledají (říkal to Mach a Šebestová, tak to musí být pravda), bez externí pomoci z Čech s tím teď nehnu. No nic. Přeložil jsem si tu jejich ceduli tedy tak, že všude jezdím děsně rychle a vůbec mi to nepřijde blbý.

No, a když už teda potkáte nějakou tu benzínku, je za dvojitými svodidly. Žádný sjezd nebo výjezd před, ani za. A za svodidly vždycky ještě třímetrový plot. Asi aby chudák řidič nemohl ani s kanystrem do nepojízdného vozu pro pár kapek přeskočiti. A nějaká dědina, ke které by zmíněné benzínky mohly patřit byla vždy min. půl kilometru daleko. Minimálně. Že by měli Poláci nějaký extra výbušný benzín?

Mimochodem, za celou cestu jsem viděl pouze dva policejní vozy. Jeden uprostřed jakési divné křižovatky, druhý zrovna kurtovali na odtahovce právě na jedné takové čtyřproudovce. Že by se nedostali přes plot pro benzín? Odtahovky jsou tu zřejmě velmi výnosný kšeft. A polští majitelé benzínek mají zřejmě velmi zvláštní smysl pro humor. A to i proto, že v každé dědince, kterými teď projíždím, jsou benzínky minimálně jedna až dvě.

Ha! Pindám, pindám…, totiž…, přemýšlím, přemýšlím…, a co nevidím! Bazar! A nejen tak ledajaký bazar. Bazar s loděmi, prosím pěkně. Vodu jsem teda zatím žádnou nepotkal, ale bazar lodí viděti, to už je slušná šance, že by tu někde nějaká louže být mohla.

Do cíle zbývá ještě cca 80 km. Pohodovou jízdou už docela pohodovými dědinkami. Dokonce se objevují ukazatele na Gižycko, což je domovský přístav mé charterové lodě. Už nekoukám na navigaci, čučím na cedule. Kruháč! Ježíši, který výjezd je ten správný? Proč nejsou ty výjezdy značený?! Aha.., je potřeba koukat dovnitř kruháče, nikoliv ven, jak je našinec zvyklý. Poláci umisťují cedule na ostrůvek uvnitř, a to i s různu květenou a keříky, takže občas docela sranda. No dobrý, člověk se pořád učí.

Dorazím na místo. Majitel charterovky by tam už měl být. Mezitím přijede postarší týpek na oranžovozlatém Gold Wingovi. Na hlavě bílou námořnickou posádkovou čapku. Říkám si, v jeho věku a s jeho výškou si docela troufá na takový autobus. Z týpka se vyklube majitel charterovky. Ok, říkám mu: “Teď už spolu musíme česko/polsky, když nemám online překladač, polsky umím akorát šukat sklep. Rozuměj, hledat obchod. Přijde mu to vtipné. Zřejmě nevěří, že se domluvíme a pro jistotu to hned líčí první ženské, kterou jsme na molu potkali. Asi se znají. Doufám. Nezdravili se.

Chvilku mi předvádí loď. Tvářím se, že všemu rozumím a všude jsem byl. Není to tak úplně pravda, v jeho polštině se občas docela ztrácím a snažím se s nezměněným výrazem odezírat z čehokoliv to jen jde. Výrazy jako grot, fok, bomb, mašt, mieč, zlewozmywak, pagaj a bosak jsem nastudoval předem. Nicméně zjištění, že faul foka znamená výtah kosatky, mi dalo docela zabrat a musel jsem si to s ním vyříkávat natřikrát. Najednou mrkne na oblohu, prohlásí, že bude asi padat (rozuměj pršet), skočí na autobus, totiž na motorku, a je pryč.

No dobrý, a co teď já? Chtěl jsem se aspoň hodinovou jízdou posunout někam mimo přístav, abych se po cestě v klidu vyspal. No, nevyspal. Nevěděl jsem úplně, co si o té jeho předpovědi myslet, a při zvažování nastalé situace jsem nestihl vyrazit. Naštěstí. Rozblikaly se totiž bouřkové majáky a přihnala se bouře, jak sviň.. Ale to už jste četli. A výsledek? Diskotéka v přístavu jela do půl šesté do rána a ve čtyři mě pro jistotu vzbudil budík, nastavený na čas před odjezdem.

Pokračování příště…