Milionářem s dvoustovkou v kapse

Píše: Weston Martyr, 1932

(Přeloženo z anglického originálu The £200 millionaire)

Minulé léto jsme se s manželkou plavili na pronajaté plachetnici vodami Zeelandu, největšího Dánského ostrova, když nás silné západní větry přinutily hledat útočiště v přístavu Dintelsas. Za chvilku nás následovala malá zelené šalupa s britskou vlajkou. Její posádku tvořil pouze jeden starší muž, ale hned jsme si všimli, že svou loď vede jistě, bez sebemenším potíží. Silně foukalo a jeho malá plachetnice vplula do přístavu plnou rychlostí. Když se ale přiblížila na úroveň naší lodě, otočila se rychle do větru, obě divoce se třepotající plachty byly v mžiku dole a její kapitán přirazil podél nás s takovou bravurností, že by ani vejce nerozbil. Převzali jsme lana a zatímco jsme zelenou šalupu vázali k naší lodi, její kapitán vytáhl korkové odrazníky a dal se do rovnání plachet. Žena si mě přísně změřila pohledem: „Podívej, jak je starý, je na to všechno sám, běž mu pomoct.“ Nabídl jsem tomu osamělému námořníkovi svoje služby, on ale odmítl: „Děkuji, ale nedělejte si starosti. Rád dělám všechno sám. Koneckonců to je součást celé téhle zábavy. Máte-li ale chuť, pojďte na palubu a rozhlédněte se kolem. Nenajdete tu nic, co by jeden člověk hravě nezvládl.“

Přijali jsme pozvání a zjistili jsme, že ta malá zelená šalupa je velice šikovně vybavená. Popis konfigurace jejího vybavení by se neobešel bez spousty technických termínů, a proto postačí poznamenat, že vše bylo vymyšleno tak, aby to sloužilo co možná nejefektivněji, ale zároveň aby byla zachována jednoduchost. Všechny plachty bylo možné ovládat, aniž by kormidelník opustil kokpit. Loď byla 30 stop dlouhá a 9 široká a moje žena, která je nižší postavy se mohla v kajutě pohodlně postavit. V přídi byla kajuta plná důmyslných zásuvek a polic s malým, ale dostatečně pohodlným záchodem. Za tím vším následovala hlavní kajuta, 12 stop dlouhý byteček, s širokou postelí na jedné straně, pohodlnou sedačkou na druhé a sklápěcím stolem uprostřed. V jednotlivých rozích stály šatník, navigační stolek, spižírna a kuchyňka. Vzadu za tím vším, ukrytý pod podlahou, byl motor. Na jedné stěně tikaly hodiny a druhá byla plná knížek vyrovnaných v malé knihovničce. Na stole ležela série dýmek a na sporáku pohvizdovala měděná konvice.

„Co si on ní myslíte?“ zeptal se náš hostitel, zatímco sestupoval po schůdkách do lodi. „Ale než cokoli řeknete, musím vás varovat, že jsem na svůj dům velice pyšný. Vlastním tuhle loď už deset let a celou tu dobu jsem na ní dělal různé malé úpravy. Říkám tomu vylepšení. Je to skvělá zábava. Tak například minulý týden jsem udělal tenhle držák na sirky. Možná vám to připadne jako taková hloupost, kdyby mě to ale napadlo trochu dříve, nemusel bych celou tu dobu používat obě ruce, kdykoli jsem potřeboval škrtnout sirkou. Teď mi stačí ruka jedna a nemusím vám vysvětlovat jaké to má výhody v malé lodi, zvláště když skáče po vlnách a vy se snažíte držet se, vařit a zapálit Primus v jeden a ten samý okamžik. A pak ta radost vyřezat si ten držák z jednoho kusu dřeva, který jsem kdesi našel, nemluvě o potěšení, když se podívám na další užitečnou věc, kterou jsem vyrobil vlastníma rukama. Řezba pěkně odkryla kresbu vláken toho dřívka, nemyslíte? Teď postavím na čaj a vy musíte zůstat a dát si se mnou.“

Na čaj jsme zůstali a nelitovali jsme. Nejenže to byl neobyčejně dobrý čaj, především jsme ale měli možnost vyslechnout nejzábavnější a nejpodnětnější vyprávění, s jakým jsme se kdy v životě setkali. Ten příběh byl natolik inspirativní, až to vypadalo, že úplně změní život můj i mojí ženy.

„Doufám, že vám ten čaj bude chutnat,“ začal náš hostitel. „Je to lisovaný čaj, ruská karavana. Mám ho z Oděsy, byl tam prostě směšně levný. To je podle mého názoru jedna z výhod tohoto způsobu života. Díky tomu, že se plavím kolem Evropy ve své vlastní lodi, si mohu dovolit kupovat přepychové věci, abych tak řekl, za pořizovací cenu. V podpalubí pod vašima nohama jsou například uloženy čtyři lahve burgundského, které mi zbyly z původních dvanácti, které jsem nakoupil v Cadajacu, když jsem se plavil Garonnským kanálem. Koupil jsem je všechny za méně jak dvacet šilinků a to je víno, za které v Londýně zaplatíte libru za láhev. Vždy když narazím na výhodnou koupi jako je tahle, zatoužím po větší lodi. Je překvapivé, co všechno se sem vejde, ale opravdu by mi přišlo vhod trochu více úložného prostoru. Kdybych například měl dost místa, nakoupil bych si doutníky na celou zimu, protože tady jsou dobré a levné. Mám totiž rád slunce, víte, a za dva měsíce pojedu na jih po Rýnu a zimu strávím v jižní Francii a tam je tabák příšerný a navíc drahý.“

„Žijete stále na lodi a sám?“ vytřeštila moje žena oči. „A proč ne?“ zněla odpověď našeho hostitele. „Teď ale vyzkoušejte topinky s pomazánkou z makassarských ančoviček. Dostal jsem ji v Rotterdamu od pokladníka Java Mail, který tam přijel minulý týden, takže je tak čerstvá, jak jen může být. Vlastně je škoda dělat z tohohle chleba topinky. Je to sice obyčejný chléb, který kupují bárkaři, ale zjistil jsem, že dánský chléb je ten nejlepší chléb v celé Evropě. Francouzi mají také pár dobrých chlebů, ale ty nevydrží tak dlouho jako tenhle. Taky ve Vídni jsem dostal výborný chléb, když jsem někdy před rokem plul po Dunaji. Byl ale trochu nasládlý, takže se úplně nehodil pro každodenní stravu jako tenhle dánský. Nejhorší chléb, jaký jsem kdy měl, byl v Polsku. Plavil jsem se kanály východního Německa a myslel jsem, že popluji po Visle přes Krakov, kde bych dal loď naložit na železnici, až dorazím na hranici splavnosti u Myslovic. Odkud jsem chtěl loď poslat těch pár mil na kanál Klodnitz a pak plout skrz Slezko a Braniborsko a přes Vratislav po Odře. Byl to dobrý a naprosto proveditelný plán a myslím, že by to byla zajímavá cesta. Ale ten příšerný polský chléb mě zastavil. Nejenže to bylo to jediné, co se tam dalo sehnat, ale zdálo se, že polský chléb se peče pouze ze slámy a brambor. Takže hned jak jsem minul Varšavu, otočil jsem loď a utekl dolů po Visle a Brombergským kanálem a dále po Netze do Frankfurtu. Vezměte si ještě trochu čaje.“

Dali jsme si další šálek. Byl to vynikající čaj, stimulující jako dobré víno, a jak jsme upíjeli z šálku, zvědavost vůči našemu hostiteli a jeho neobvyklému způsobu života v nás vřela, až se nakonec vyvalila ven v podobě záplavy otázek a pohřbila poslední zbytky dobrého chování.

„To myslíte opravdu vážně, že žijete na téhle lodi stále úplně sám? Po celý rok? A plavíte se do Oděsy a Varšavy? A jak jste se dostal až na Dunaj a na Černé moře a…“ Chrlili jsme se sebe otázky a náš hostitel se jenom usmíval způsobem, který nás ujistil, že jsme právě získali nového přítele.

„To je jednoduché,“ řekl, když jsme nabírali dech. „Vy přeci rozumíte lodím a životu na nich, takže snadno pochopíte i mě. Žiju na palubě téhle lodi už deset let a doufám, že co budu živ, nebudu už nikdy muset žít jinde. Je to dobrý život. Je to ten nejlepší život, jaký může muž vést… nebo žena. Je to opravdu život, víte? Je to tak a myslím, že bych o tom měl něco vědět. Šedesát mi podruhé už nebude a zažil už jsem leccos, život v mnoha různých podobách. Jsem povoláním doktor nebo jsem jím alespoň jednou byl. Celý život jsem usiloval o to být dobrým lékařem, ale moc se mi to, obávám se, nedařilo. Oženil jsem se a s manželkou jsme měli pět dětí a já se hodně snažil dobře je vychovat a naučit je všemu, co potřebují znát. Pracoval jsem na tom usilovně a nakonec se mi to podařilo. Pak jsem se přestěhoval do Londýna a pokusil se vydělat nějaké peníze. To bylo ze všeho nejtěžší. Potom přišla válka a mě čekala další náročná práce ve vojenské nemocnici. Válka zabila dva z mých synů a mojí manželku. A když bylo po všem a já se rozhlédl kolem, život, který jsem viděl před sebou, se moc mi nezamlouval. Pokračovat v každodenní dřině se zdálo být tím jediným, co mi ještě zbylo, ale najednou jsem si uvědomil, že postrádám nadšení do života. Obě mé dcery se už provdaly a zbylý syn si vedl dobře v nové práci. Děti už mě nepotřebovaly, najednou nebylo pro koho dřít a já byl tak strašně unavený. Prodal jsem svoji lékařskou praxi a odstěhoval se do Harwich, odkud pocházím. Tam jsem brzy zjistil, že nemít co dělat je horší než tvrdě dřít na něčem, o co člověk ztratil zájem. Celých šest měsíců jsem nedělal vůbec nic. Myslím, že dalších šest měsíců by znamenalo mojí smrt. V té době bych za smrt byl i vděčný. Tahle malá loď mě ale zachránila.

Poprvé jsem si ji pronajal na víkend od jednoho místního námořníka. Plavili jsme se po řece Orwell do Ipswicku a zpět. Počasí bylo pěkné, Orwell je krásná řeka a já si to moc užíval. Zalíbilo se mi to natolik, že jsem si loď pronajal znovu. Vzal jsem si ji na celý týden a tentokrát jsem nechal jejího majitele doma a plavil se sám. Přirozeně jsem už dříve na lodích byl. Jako kluk jsem se pustil na vodu v čemkoli, co bylo právě v dosahu, a jako mladík jsem téměř všechny prázdniny strávil na jachtách. Brzy jsem zjistil, že dokážu loď sám ovládat, zvlášť takovou malou a v krytých vodách, a že si pamatuji dost z námořních znalostí, abych předešel problémům. Plavil jsem se do Pin Mill a pak po řece Stour do Manningtree a Misltey. Potom jsem nabral tolik odvahy, že jsem se jednoho krásného dne, kdy foukal příznivý vítr, pustil kolem pobřeží Essexu do Brightlingsea. Prozkoumal jsem městečko Colne a říčky v jeho okolí a na konci týdne jsem se najednou ocitl v Západní Mersea. Musel jsem tedy napsat majiteli lodi a prodloužit nájem. A když už jsem v tom byl, pronajal jsem si jí rovnou na měsíc. Rozumíte, najednou jsem se cítil šťastný, a to byl pocit, který jsem už dlouho neznal. Pohyb, čistý vzduch a jednoduché jídlo, to všechno mi dělalo dobře. Už jsem začínal trochu slábnout a přibírat na váze, ale pobyt na lodi to vše hned změnil. Každý večer jsem ulehal na lůžko unaven a s vědomím, že jak lehnu, tak usnu, a s očekáváním nového rána, kdy se zase budu moci postarat o sebe i o svou loď, že se zase budu moci potloukat po okolí a užívat si svoje malá dobrodružství. Tenhle nový život mě omlazoval a já si to jasně uvědomoval. Vstával jsem hned, jak mě ráno probudilo první světlo, umyl jsem se a připravil si snídani. Pamatuji se, že jsem se v těch první dnech věrně držel kávy, slaniny s vejci a chlebu s marmeládou. Nebyl jsem tehdy žádný velký kuchař a rozkoš z vaření řádného jídla jsem měl teprve poznat, o rozkoši z požívání vlastního výtvoru ani nemluvě.

Pak jsem umyl nádobí, uklidil kajutu a umyl palubu. To je sice práce uklízečky, ale udržet tuhle loďku čistou a uklizenou není zas tak těžké. Každá jednoduchá práce na lodi se brzy sama o sobě stala další malou radostí. Když jsem loď uvedl do perfektního stavu a posadil se v kokpitu s dýmkou, cítil jsem hrdost a uspokojení. Činím tak do dneška. Dělá mi radost vidět svůj domov v bezvadném stavu a vědomí, že jsem to vše udělal vlastníma rukama. Kdybych si na všechnu tu práci někoho najal, připravil bych se o velkou část toho, co dělá život opravdu krásným.

Když jsem dokončil všechny ranní práce, bylo pěkné počasí a já měl chuť plout dál, zvedl jsem kotvu a vytáhl plachty. Během toho prvního měsíce jsem musel projezdit téměř všechny řeky a potoky, které se vlévají do ústí Temže. Všechny jsou, jak asi víte, velice malebné. Když jsem toužil po společnosti, zajel jsem do jednoho z kotvišť, používaných jachtami nebo jsem se uvázal vedle jednoho z temžských říčních člunů. Mezi námořníky panují bratrské vztahy, ať už jde o jachtaře nebo bárkaře, a většinu večerů jsem strávil vyprávěním a pokuřováním s nějakou spřízněnou duší v mojí nebo jejich kajutě, dokud nebyl čas jít spát. Jindy jsem spustil kotvu na nějaké tiché říčce, kde nebylo na míle ani človíčka. To jsem měl ze všeho nejraději. Potřeboval jsem klid a mír a obojí jsem našel v hojné míře na těch malých essexských říčkách.

Když bylo ošklivo nebo když mi vítr a příliv nebyly nakloněny, pouštěl jsem se do velkých úklidů, nebo jsem se věnoval nějakým drobným úkolům, kterých je na lodi vždy dostatek. Jindy jsem zase naložil kanystry na vodu a nákupní košík do člunu a odvesloval jsem do nejbližší vesnice doplnit zásoby. Jedno je jisté, nestalo se mi, že bych měl chvilku na zahálku. Stále bylo čím se zabavit, vždy bylo něco zajímavého na práci. Takový způsob života mi vyhovoval, celý jsem vzkvétal, tělem i duší. To, jak jsem za sebou nechal svá léta a znovu se proměnil v mladíka, bylo jednoduše naprosto úžasné.

Měsíc, po dobu kterého jsem měl loď pronajatou, byl ale pryč dříve, než jsem si stačil všimnout, a když přišel čas vrátit se zpět do Harwich a já si uvědomil, co ten návrat znamená, nemohl jsem to přenést přes srdce. Myšlenka na návrat ke způsobu života, který jsem vedl na pevnině, byla stejně děsivá jako pomyšlení, že bych měl strávit zbytek života ve vězení. Nelíbilo se mi to, ale zároveň se zdálo, že nemám jinou možnost. Víte, já nemám moc peněz. Měl jsem dost na to, abych mohl žít prostým životem a ve skutečnosti i pronájem té lodi znamenal částku větší, něž jakou jsem si mohl dovolit. Pochopitelně jsem chtěl pokračovat v životě na palubě, ale k mé lítosti se zdálo, že to je nemožné.

Potom, jednu noc, jsem si sedl tady v kajutě a pořádně to promyslel, do posledního detailu. Nejprve jsem se zaměřil na otázku peněz. Nechci vás zatěžovat svými osobními záležitostmi, ale myslím, že moje počty mají svou cenu a jsou dost podnětné, protože ukazují, jak lze za málo udělat moc.

Můj veškerý majetek čítal něco málo přes £4 000 a můj roční příjem činil přesně £200. Potřeboval jsem si spočítat, zda si mohu pořídit loď za to, co mám, a zároveň zda mi zbude dost na to, abych na ní mohl žít celý rok a mohl se o ní i o sebe sama dostatečně postarat. Cenu lodi jsem znal. Byla na prodej za £200. Kdybych ji koupil, můj příjem by se snížil na £190, neboli méně jak £16 za měsíc. Stačilo by to? Moc nadějně to nevypadalo. Znamenalo to pouhých £3 a 17 šilinků na týden a z toho bych musel pokrýt potraviny, oblečení, světlo a teplo a údržbu a opravy lodě. To už vůbec nemluvím o inflaci a pojištění. Čísla, ke kterým jsem dospěl, vypadala tak směšně a nechybělo málo, a celý ten nápad jsem hodil za hlavu.

Naštěstí jsem ale velice metodický člověk a zaznamenával jsem si všechny svoje výdaje za poslední měsíc, kdy jsem žil na palubě. Prozkoumal jsem svůj seznam a zjistil jsem, že veškeré jídlo, petrolej do lamp a vařiče mě stály pouhých 7 liber a 15 šilinků za celý měsíc. Dále jsem utratil 30 šilinků za vybavení na loď jako jsou barva, lana, šekly a podobné věci. Výdaje na benzín a motorový olej činily pouze 15 šilinků a to jen proto, že jsem plachtil, kdykoli to šlo, a snažil se používat motor jenom minimálně. Když nepočítám nájem lodi, moje celkové výdaje za měsíc byly pouhých £10 za měsíc, neboli £120 za rok. To znamenalo, že mi zbývalo £70 ročně na opravy, nehody, inflaci a pojištění. Pokud jde o finance, můj nápad nakonec vypadal celkem reálně.

Toto zjištění mě velice potěšilo, a tak jsem si položil další otázku. Dokážu žít na palubě této malé lodi od jara do zimy ve zdraví a vyrovnaně psychicky i tělesně? Pokud šlo o léto věděl jsem, že mohu odpovědět celým svým srdcem „ano“. Ale co v zimě? Snesu být zavřený v malém omezeném prostoru, zatímco venku budou zuřit vichřice, v chladu, vlhku a za dlouhých nocí? Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem si musel ke své nevůli přiznat, že takové podmínky bych asi nesnesl. Pamatuji si, že jsem si šel ten večer lehnout velice zasmušilý. Když jsem ale ráno vstal, první věc, která mě napadla, bylo: proč bych měl na zimu zůstávat v Anglii? Proč bych měl snášet zimu a vlhko, když vše, co je třeba udělat, je plavit se s lodí (mým Domovem) na jih za sluncem.

Abych to zkrátil. Jel jsem zpět do Harwich a do Londýna jsem si dal poslat pro mapy francouzských plavebních kanálů. Když mapy přišly, zjistil jsem, že moje idea následovat slunce je naprosto proveditelná. Musím si pouze najít jeden pěkný den a přeplavit se před kanál La Manche z Doveru do Calais. Z Calais pak sledovat síť plavebních kanálů a splavných řek, která se táhla celou Francií. Ukázalo se, že loď této velikosti a ponoru může projet skrze vnitrozemské vodní cesty přímo srdcem Francie do Středozemního moře. Tuto loď jsem koupil hned ten samý den. Nechal jsem na ní udělat několik malých změn a následující týden jsem odplul z Harwich jižním směrem – na Ramsgate, Dover, Calais, Paříž, Lyons a Riviéru.“

„Skvělé!“ vyskočil jsem, ale žena mě okřikla: „Ticho. A potom? Co bylo potom?“ Náš nový přítel se na nás opět pousmál.

„Inu, máte pravdu, bylo to všechno trochu naráz… v mém věku. Ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Ta první plavba byla naprosto nádherná a v podstatě i docela snadná. Pár problémů jsem samozřejmě měl. Do Doveru jsem se dostal jednoduše kolem pobřeží ústí Temže a na noc jsem si vždy našel nějaké klidné místečko a zakotvil. V Doveru jsem ale zůstal deset dní, než jsem usoudil, že počasí je dostatečně příhodné pro plavbu do Calais. Pravda je ta, že jsem se trochu bál. Jedná se o plavbu dlouhou pouhých dvacet jedna mil, ale když jsem se konečně přes kanál La Mache vydal, připadal jsem si úplně jako Krištof Kolumbus. Byl krásný den, foukal slabý severovýchodní vítr a pod plachtami a motorem jsem se dostal na druhou stranu za čtyři hodiny. Ujišťuji vás ale, že když jsem vplul do přístavu v Calais, vypadal Kolumbus v porovnání se mnou jako nula. Měl jsem pocit, že jsem vítězně zakončil to nejuvěřitelnější dobrodružství a byl jsem ohromně spokojený a pyšný. Snad mi věříte, že vyvolat takový pocit v starém chlapíkovi, který dávno přišel o všechny iluze, není jednoduchá věc.

Za Calais a dál to už byly jenom plavební kanály a řeky. Trvalo mi dva měsíce, než jsem se dostal do Marseilles, protože jsem jel oklikou a dával jsem si na čas. Nemusel jsem nikam pospíchat, ale myslím, že i kdyby mě tlačil čas, nic by mě nedokázalo přimět pospíchat v tak krásné krajině, v jaké jsem se ocitl. Po Oise jsem se zatoulal do Paříže, kde jsem zůstal týden zakotven na Seině téměř přímo ve stínu stromů na Champs-Elysees. Bylo to zábavné a velice pohodlné žít uprostřed Paříže na palubě lodi. Na večeři jsem mohl zajít na břeh nebo jít do divadla a pak po procházce jít zpět na loď a ulehnout na lůžko. A když mě město omrzelo, přesunul jsem se i s celým svým hotelem. Po řece Marne jsem plul do Chalons, dále po kanálech do Bar-le-Duc a Epinal a pak dolů skrz Haute-Saone a Cote d’Or do Maconu a Lyons. Mluvím o těch velkých městech, abych vám ukázal kudy jsem proplouval. Zastavoval jsem ale v malých zapadlých vískách, tam to teprve bylo zajímavé. Potkal jsem velkou spoustu lidí a všichni byli velice milí a ochotní mi pomoci a než jsem se dostal do Lyons, dokázal jsem docela obstojně mluvit čtyřmi různými nářečími francouzštiny.

Cesta po Rhoně do Arles byl náročnější. Proud je tam velmi silný a já si musel najmout pilota, což trochu pokazilo veškerou zábavu. Rychle to ale uteklo a do Marseilles jsem se dostal už bez potíží. To už jsem byl tak jižně, jak to jen šlo, a tak jsem zimu strávil v těch překrásných malých přístavech, které jsou rozdrobeny na pobřeží mezi Marseilles a Frejus. Vůbec jsem tam nenarazil na známky zimy, což se například nedá říct o Riviéře. Mohu také doporučit Porquerolles, jestli tedy někdy do těch končin zavítáte. Port Cros je bezpochyby jedno z nejkrásnějších míst na světě. Celou zimu jsem si skvěle užil a když přišlo jaro, bylo mi jasné, že jsem objevil perfektní způsob života. Byl jsem šťastnější, než jsem kdy mohl doufat, a zdravější než kdy předtím. Těšil jsem se na každý nový den a každý den sebou přinášel něco nového a zajímavého. Můj život byl, bez přehánění, téměř dokonalý. Když jsem se ocitl mezi lidmi, kteří mě moc nezaujali, stačilo zvednou kotvu a přejet jinam. To je jedna z velkých výhod života na lodi. Když chcete odjet nemusíte nic balit, obejdete se bez taxíků, spropitného, vlaků a podobně. A potom, když dorazíte na konec vaší cesty, nemusíte hledat, kde složit hlavu. S lodí prostě pokračujete v cestě a váš obývací pokoj, kuchyně a ložnice a všechny osobní věci a pohodli domova jedou s vámi. A když dorazíte do cíle vaší cesty, jste Doma.

Také mi to přineslo klid v duši. Dařilo se mi žít v rámci svého příjmu i přesto, že jsem si žil velice dobře a ve skutečnosti daleko lépe než v mém bytě v Harwich. Musel jsem být samozřejmě velice opatrný a nemohl jsem si dovolit mnoho luxusu, ale žil jsem tak, jak jsem si přál, a překvapilo mě, jak málo mě to stálo. Mohu vám ukázat moji účetní knihu, kdyby vás to zajímalo. Ale nejprve vám chci ukázat, kde všude jsem během těch deseti let byl.

Podívejte. Toto je oficiální francouzská mapa plavebních kanálů popisující všechny kanály a splavné řeky. Všimnete si, že je jen malá část Francie, kam se nedostanete po vodě. Je to až neuvěřitelné, kam všude můžete plout, prakticky všude, kromě vrcholků hor. Stejné je to v Belgii, Holandsku a také v Německu. Dokud jsem neměl tuto mapu, netušil jsem jakým neuvěřitelným způsobem jsou vnitrozemské vodní cesty v Evropě vybudovány. Z běžných map to nevyčtete, a proto není divu, že lidé v Anglii si neuvědomují, že mohou objet na jachtě z Calais celou Evropu, kromě Španělska a Itálie, výlučně po vodě. Zní to až neuvěřitelně, viďte? Já to ale dokázal v této lodi, včetně Švýcarska.“

„Švýcarska?!“ vykřikla moje žena. „Jak, prosím vás?“

„Existují dva způsoby, jak se tam dostat,“ řekl náš pozoruhodný přítel. „Nahoru bočním rýnským kanálem nebo, a tudy jsem jel já, Rýnsko-Rhonským kanálem ze Strassburgu do Mulhause a po kanálu Huningue do Basle. To bylo nejdále, co jsem se mohl tehdy pohodlně dostat, ale myslím, že už byl otevřen další kanál, který vede přímo do Bodamského jezera a Bregenz. Ale teď už trochu předbíhám. Když přišlo jaro, vydal jsem se z Marseilles až do Bordeaux. Léto jsem strávil cestováním nahoru kolem pobřeží až do L’Orient a odtud po kanálech skrz střední Bretoňsko z Brestu do Nantes. Potom jsem zamířil opět na jih, pryč od chladu, a zimu jsem strávil výpravami po jihozápadní Francii po řekách Dordogne a Garrone a jejich přítocích. Viděl jsem většinu překrásné krajiny mezi Perigueux a Bordeaux na severu, Floriace a Albi na východě a od Carcassonne na jihu do Lacave, které leží až na španělských hranicích. Tamní kraj oplývá mlékem a medem, nemluvě o víně a scenérii. Bylo mi tam moc dobře.

Potom jsem se vydal na sever po kanálu Midi a Rhoně, dostal jsem se do Rýna u Strassburgu, plavil jsem se dolů do Rotterdamu a léto strávil v Holandsku. Tak jsem si zamiloval tamější krajinu a lidi, že jsem tam zůstal celou zimu.

Pak jsem trochu rozšířil své pole působnosti. Už tehdy jsem začínal vidět nové možnosti v této nové hře a také jsem získal pevnou důvěru v sebe i svojí loď. Nebudu vás unavovat všemi detaily svých cest, ale pak jsem se přes severní Německo vydal do Mecklenburgských jezer. Tam byste se měli podívat. Je tam tolik jezer, že ani dva roky by nestačily na jejich pořádné prozkoumání a navíc jsou zasazeny do krajiny, která vypadá jako park. Dokonalé. Ale vezměte si s sebou moskytiéru. Pak jsem se plavil do Drážďan a Prahy, odtud na sever na dánská souostroví a švédské ostrovy. Zimu jsem přečkal v údolí Moselle, projel jsem střední Francii a pak jsem chtěl jet skrz Loiru, ale nakonec jsem to vzdal pro příliš mnoho mělčin v tamních vodách. Potom jsem se potuloval po Belgii a pak nahoru po Rýnu do Mainzu a odtud po Main a skrze kanál Ludwig do vod Dunaje. Doporučuji Bavorsko a všechny ty zapomenuté kraje v okolí. Je to tam jak za středověku. Samozřejmě jak jsem se dostal na Dunaj, pustil jsem se po jejím proudu. Jsem moc rád, že jsem to udělal, protože je to překrásná řeka s úžasným okolím. Pomalu jsem se nechal unášet jejím proudem, chtěl jsem plout až do Vídně nebo dokonce Budapešti. Ale víte, jak to chodí. Tu máme řeku, která se vine dál a dál napříč celou Evropou, takže i já jsem pokračoval dál do Bělehradu, soutěskou Železná Vrata, Rusy a Galacu a nakonec jsem dojel až do Suliny v Černém moři.

Tam jsem se ale otočil, protože jsem vzhledem k tehdejší politické situaci neměl právě chuť plout do ruských vod. Takže jsem se vydal opět proti proudu Dunaje. Dva roky mi trvalo, než jsem se dostal až do Pasova na německé hranici. Dunaj má velmi svěží proud, a tak jsem postupoval poměrně pomalu a čas od času jsem musel požádat o vlek. Ale hlavním důvodem, proč mi návrat trval tak dlouho, byl počet odboček do přítoků Dunaje, které jsem cestou podnikl.

Mohl bych o tom všem napsat knihu, jednoho dne bych to asi opravdu měl udělat, ale dosud jsem byl tolik zaneprázdněný cestováním a vychutnáváním života, že mi nezbývalo času na psaní. Také si nejsem jistý, jestli by kniha, kterou napíšu, byla ke čtení. Pravda, zažil jsem pár „zajímavých dobrodružství“. Jednou jsem se naprosto ztratil ve vrbových bažinách na dolním toku Tisy a navíc jsem tam ulehl s pořádnou horečkou. Ale dostal jsem se z toho v pořádku. Potom na mě nějací Bulharové stříleli kdesi nad Sistove, ale ukázalo se, že jsou to celníci, kteří si mysleli, že jsem pašerák. Nakonec se z nás stali skvělí přátelé. Kromě toho a jednoho rusínského pána, který se mi pokusil ukrást člun, se mi nic zvláštního nestalo. Setkal jsem se ale se spoustou zvláštních a zajímavých lidí. Měl jsem se opravdu dobře. Lidé a krajina kolem Dunaje mě fascinovali natolik, že když jsem dokončil plavbu kolem Východního Německa a části Polska, vydal jsem se opět po proudu Dunaje. Tentokrát jsem se pustil až do Oděsy. Chtěl jsem pokračovat dál buď po Dněpru nebo skrz Azovské moře, pak po Donu přes Kačalinský kanál a pak nahoru po Volze do Nižného Novgorodu nebo po proudu do Astrachanu a Kaspického moře. Bohužel jsem od Rusů nedostal povolení ani k jedné z těchto výprav. Možná to tak bylo i lepší, protože situace v zemi byla poměrně neutišená a mohl jsem se tam snadno dostat do potíží. Jakmile se tam ale situace uklidní, chtěl bych tuto plavbu uskutečnit, protože kromě politiky není nic, co by stálo v cestě.

Pamatuji si, že v této části vyprávění jsem našeho přítele přerušil hlasitým výkřikem „Já se na to vykašlu!“ přičemž jsem uhodil pěstí do stolu. Moje žena nic neříkala, ale z jejího pohledu a záblesku v jejích očích jsem poznal, že porozuměla a souhlasila s divokou a fascinující myšlenkou, která mi bleskla hlavou. Náš přítel porozuměl také a řekl: „Samozřejmě. Proč taky ne? Vše, co potřebujete, je pouze loď s ponorem menším jak čtyři stopy, nejlépe s motorem a sklápěcím stěžněm. To a… nazvěme to třeba kuráž vystoupit z vyježděných kolejí. Může se zdát, že je to náročný krok, ale jak jsem zjistil, jen ten pouhý krok stačí. Samozřejmě to stojí nějaké peníze. Jezdit po Evropě spolu s ročními obdobími ve svém vlastním domě, to je opravdu život milionáře. Já jsem ale byl schopen žít na průměrném platu £150 za rok po celých deset let. Podívejte!“

Na stůl před nás položil rozevřenou knihu. Byla to účetní kniha, která obsahovala detailní záznamy všech jeho výdajů za poslední roky života na palubě. Ujišťuji vás, že to byla naprosto fascinující kniha, plná údajů jako jsou tyto, které jsem si stihl opsat z jedné stránky. Až do smrti budu litovat, že jsem si nestačil opsat více:

5. září, Capdenac: 8 husích vajec a 1 husa (vařená), 3 šilinky.

5. září: 10 liber hroznů v pěkném proutěném košíku, zadarmo. 6 krabiček sirek, 2 šilinky! Síru na ně! Poznámka: Propašovat pořádnou zásobu sirek až příště pojedu do Francie.

8. září: velmi tvrdý sýr, 1 stopa průměr, 1 košík broskví, velkou láhev broskvovice, 1 polibek na obě tváře, zadarmo, nebo to byl možná poplatek za vyjmutí smítka z oka farmářky.

9. září: pronájem muly, almužna malomocnému, velmi zajímavý člověk

15. září, Castets: 6 stop chleba, 1 šilink, 1 pinta terpentýnu

16. září: 2 gallony terpentýnu, 8d.

2. října, Castelsarrasin: úplatek policistovi

Velice rád bych tu účetní knihu vydal tak jak je, bez jediného komentáře nebo vysvětlivek. Myslím, že by to bylo zajímavé a podnětné čtivo.

„Podívejte zde,“ řekl náš přítel, zatímco otáčel ty fascinující stránky, aby našim hladovým zrakům ukázal následující údaje. „Toto je shrnutí mých výdajů za prvních dvanáct měsíců.“

„Příjem: 190.00

Výdaje: údržba lodi (9 šilinků za týden) 23.80, benzín a olej 10.40 (ujeto na motor 1220 mil), mapy a poplatky v plavebních kanálech 13.80, jídlo, pití, ošacení, světlo a teplo 100

Zbývá: 43.00“

„Během prvního roku jsem dokázal ušetřit 43 liber. Dost na to abych si koupil novou loď, jako je tato, každých pět let, dokážu-li šetřit stejnou měrou jako dosud. Ten první rok jsem byl obzvláště opatrný. Málo jsem utrácel za věci pro sebe, ale pro loď jsem koupil vše, co bylo třeba k tomu, abych ji udržel v perfektním stavu. Jednou jsem ji natřel zevnitř a třikrát zvenku, úplně sám, a plachty jsem nechal vyčinit, aby déle vydržely. Činění provedl rybář, se kterým jsem se seznámil v Toulonu, a udělal to velmi dobře. Nakonec mi nedovolil zaplatit za nic než za cenu materiálu, protože jsme prý amis a že prý má rád anglické námořníky. Jednoho dne jsem potkal rozbitý motorový člun, který byl unášen proudem nedaleko Mysu Camaret, tak jsem je odtáhl do přístavu. Majitel člunu byl vyděšený k smrti a podle toho mi byl také vděčný. Nebyl to právě námořník, ale za to byl velice schopný mechanik a tak trval na tom, že dá mému motoru generálku.

Moje výdaje na palivo jsou velmi nízké, protože kdykoli můžu, tak plachtím. Těch £13 a drobné jsem utratil hlavně za mapy. Ne že by jich bylo třeba mnoho, já ale nikdy neodolám. Trávím nad nimi hodiny a plánuji více výprav, než kolik jich kdy budu moci vykonat. Poplatky za kanály a přístavy jsou směšné, většinou nějaký zlomek pence za tunu a tato loď má pouze dvě rejstříkové tuny. Jediný kus vodstva v Evropě, který je opravdu drahý je Rhona, která teče ohromným proudem, pilot je tam povinný a dostat se proti proudu nelze bez vleku. Všude jinde je jediným problémem najít tak malé drobné, aby člověk vůbec mohl zaplatit. £2 za týden na jídlo se může zdá málo, ale vše co k tomu mohu říci je, že z této sumy velice dobře vyžiji. Když chci třeba čerstvou zeleninu, nejdu pro ní do obchodu ve městě, víte? Ne. Uvidím například pěknou zahrádku na břehu. Zastavím a dám se s majitelem do řeči a když odplouvám, jsem bohatší o košík zeleniny a možná i kuře a vajíčka a ovoce, zatímco onen zahrádkář je spokojen se spravedlivou odměnou za své plodiny a něčím, o čem může vyprávět ještě týden. On je spokojen a já také. Já jsem zaplatil méně, než bych dal v obchodě, a on dostal více, než by mu dal překupník. A když říkám, že dostanu čerstvou zeleninu, myslím tím opravdu čerstvou a to je něco, co v obchodě nedostanete.

Oblečení mě moc netrápí. Není nutné být oblečen podle poslední módy, když žijete na lodi jako já. Oblečení do společnosti mám v tamté hliníkové krabici a když jdu do města, abych se rozhlédl po okolí, obléknu se civilizovaně. Jinak nosívám měkké košile, pletenou vestu a flanelové kalhoty. Peru si sám. Půl hodiny za čtrnáct dní na to stačí, což není rozhodně žádný důvod k nespokojenosti. Na svícení a vaření používám petrolej a v zimě mě hřejí malá kamínka na uhlí a dřevo. Většinou v nich pálím dřevo, protože mám podivnou zálibu sbírat různé kousky dřívek z hladiny. Nejspíš mi v žilách koluje něco málo z krve přístavního dělníka, protože těm plovoucím kouskům dřeva nemohu odolat, i když většinu stejně hodím zpět do vody. I tak mívám ale na palubě větší zásobu dřeva, než mohu kdy spálit.

Sečteno a podtrženo, moje výdaje jsou velmi nízké. Těch £30 až £40, které ročně ušetřím mám na nehody, větší opravy a inflaci, jako určitou pojistku. Koupil jsem novou sadu plachet a nechal jsem celou loď prohlédnout a znovu zatmelit, motor je po generálce, to vše z mých peněz a ještě mi zbývá tolik, že si mohu koupit novou loď, kdybych chtěl. Stávám se ve skutečnosti tak bohatý, že nevím, co s těmi penězi dělat. Pokusil jsem se utratit trochu peněz za lepší vybavení na loď, ale zjistil jsem, že z dlouhodobého hlediska jsem tím vlastně ušetřil. Vyhodil jsem například všechny lana z manily a vyměnil je za nejlepší konopí, které je dvakrát tak dražší. Ať se ale propadnu, jestli to konopí nevydrželo čtyřikrát tak dlouho jako manila. A co je horší, mnoho lidí trvá na tom, že mi musí dávat věci zadarmo. Získal jsem mnoho přátel v každém koutku Evropy. Tomu se zřejmě nedá zabránit, žijete-li trvale na lodi, řekl bych. Většina lidí si myslí, že způsob jakým žiji si zasluhuje soucit. Ubohý starý muž, žije na té své lodi úplně sám, úplně opuštěný. Zdá se, že tak se na mě všichni dívají. Kdykoli se někde objevím, moji soucitní přátelé okamžitě přiběhnou a přinesou mi dary. Občas mě to uvádí do rozpaků. Občas je to až nepříjemné. Například nemohu vkročit do kanálu Middelburg, protože strážce jednoho otáčivého mostu mě nepustí dál, dokud nebyl na palubě osobně mě přivítat a předat mi krabici doutníků a láhev šnapsu, což jsou věci, které si on opravdu nemůže dovolit, protože je to chudý člověk s velkou rodinou. Zdá se, že to dělá hlavně proto, že by chtěl žít stejným způsobem jako já, kdyby tedy nebyl obšťastněn ženou, tchyní a devíti dětmi. Proto kdykoli chci z Holandska do Belgie, musím jezdit místo Middelburgem přes Terneuzen. A Strassburgem musím vždy projet v noci, abych se vyhnul milém pánovi, který mě pokaždé obdaruje 14 librami toho nejsmradlavějšího sýra na světě, jen co mě zahlédne. Říká mi můj starý odvážný opuštěný ami. Opuštěný! Vždyť já musím mít větší a pestřejší směsici přátel, než kdokoli jiný v Evropě. A stále jich přibývá. Doufám, že dnes jsem získal hned dva nové přátelé.“

Získal. A jsme velice rádi, že s námi, svými novými přáteli, ten den povečeřel a uchvátil nás svým vypravováním dlouho do noci. Vyprávěl o malebných řekách putujících údolími věčného klidu, o tichém průplavu ztraceném mezi vonnými rákosy a pokrytým bílo-růžovým kobercem lilií, o šňůrce malinkatých jezírek s břehy lemovanými zeleným borovým lesem. Vyprávěl o úzkém průplavu vybudovaném Římany a přesto stále splavném, který stoupá skrze oblaka do vysokých hor, o akvaduktech křižujících bezedné rokle a o pohledu na polovinu jižního Německa z paluby plachetnice. Vyprávěl o vlajce britského námořnictva, která zavlála na vrcholu hory, a o křiku orla v Černém lese, jenž proťal temnotu noci, o chorvatském radním, který nikdy neslyšel o zemi, které se říká Anglie, o tisíci čtverečních stop krvavě rudých bažin posetých ohromnými vrbami, o valašských vodních cikánech a jejich kočkách, které dokáží chytat ryby, o míli dlouhém voru pod velením ruského ex-admirála, o přilbě z bodcem vytažené kotvou jeho plachetnice z Mázy, o vřelé laskavosti bulharských banditů a o barbarském poplatku 250 000 franků vymáhaném (neúspěšně) v „nejcivilizovanější zemi Evropy“, o ledové tříšti a ledoborcích u starého Amsterodamu, o 1000 tunovém říčním člunu, který obchoduje každoročně mezi Groningen a Sulinou, o 300 tunovém člunu, který se plaví mezi Bruges a Dunkerque ve vleku veselé sedmdesátileté dámy, o chaotické dopravní zácpě na starém příkopě ve Furnes a traktoru značky Fordson, který musel vyprostit na dvacet osm říčních člunů, o flámském člunu pojmenovaném No. 27 Park Lane podle adresy, kde se její kapitán léčil z utržených ran. Vyprávěl i o prasečím hnoji, chemických splodinách a hnijícím lnu na řece Lys a člunech plných hyacintů v květináčích, které ten puch přebily, o proudech na Rhoně dosahujících 10 uzlů a klidných vodách Oude Rijn, které se při odlivu ani nepohnou, o krásách naší stařičké Země a radosti z života na ní, když člověk ví jak žít.

„Našel jsem způsob jak dobře a šťastně žít,“ řekl náš přítel. „Musejí existovat i další způsoby, ale já o nich nevím, a tak se budu držet toho, který znám. Až do té doby, než bude všemu konec. Tajemství tkví, zdá se, v tom, dělat si všechno sám. Je těžké to vysvětlit. Tak například vezměme cestování. Necháte se vozit světem ve spacích vozech a luxusních kupé. A co z toho? Unudíte se k smrti. Vše je pro vás připraveno a vy ani nemusíte myslet. Vše, co musíte udělat, je zaplatit. Povezete se obklopeni nejlepší péčí, jako v bavlnkách, nakrmeni a izolováni od všeho. Uvidíte asi tolik ze života jako kojenec z náruče své chůvy. Není divu, že se začnete nudit.

Pusťte se ale světem na vlastních nohách nebo ve vlastní lodi a máte zaručeno, že budete mít život plný vzrušení, půvabu a radosti. A krásy. Zažijete nepříjemné a nepohodlné chvilky, pochopitelně, ale ty způsobí pouze to, že ty dobré časy budou ještě lepší. Spi po dřině, zakotvi po bouři, starý Spenser věděl své. A taky si vším prošel. Plav se celý den za chladna a vlhka, pak zastav v nějakém klidném přístavu, sejdi dolů, ohřej si nohy před ohněm v kuchyni a pochopíš, co znamená dokonalé štěstí. Cestujte vyhřívaným Pullmanem a ubytujte se v Ritzu a uvidíte, jestli tam najdete tu samou blaženost. Rozumíte, co mám na mysli? Stewart Edward White to vyjádřil mnohem lépe, než to dovedu já, když napsal: Co se stromů týče, všiml jsem si dvou věcí: ty zakrnělé, malé a pokroucené stromky prošly těžkými časy, ať už to byl vítr, sníh nebo špatná půda. Zároveň ale rostou nejvýše na horských štítech.

Následující ráno musel náš přítel vstát už se sluncem, neboť my jsme byli ještě zavrtaní do peřin, když vůně kávy a slaniny pronikla do kajuty naší lodi. Za okamžik jsme uslyšeli zvuk lan padajících na palubu, což nás upozornilo, že náš přítel se už chystá k odjezdu, a tak jsme se rychle zvedli, abychom se s ním rozloučili.

„Dobré ráno. Omlouvám se, že vás tak brzy budím, ale chci se svézt s přílivem. Při troše štěstí mě donese až do Rýna a večer budu v Německu. Teď se odvážu a vyrazím a uvidíme co dobrého má tento krásný den pro mě nachystáno. Příznivý příliv a vítr jsou tak jako tak dobrých začátkem. Zase na shledanou. Ještě se někdy potkáme, to je jisté. Stačí, když budete následovat ten včerejší impulz. Nechci na vás vyvíjet tlak, ale pamatujte, stačí jeden krok a jste z těch vyježděných kolejí venku jednou provždy. Na shledanou a sbohem.

Vytáhl kosatku, jeho malá jachta se naklonila ve větru a zamířila k výjezdu z přístavu. Odplouvala pryč ozářená paprsky slunce, které dopadaly také na hlavu muže u jejího kormidla. Za okamžik vplula do široké řeky a my zahlédli našeho přítele, jak se otočil a zamával nám na rozloučenou. Pak už se jeho loď schovala za násep zlatavého písku a poslední, co jsme z ní zahlédli, byla vlajka britského námořnictva, malý rudý plamínek na obloze.

Zdá se, jakoby to byl konec tohoto příběhu, ale nevím. Nejsem si nějak jistý. Nejsem si jistý, protože slova toho stařičkého dobrodruha nás přinutila k zamyšlení. Všiml jsem si, že toho moc nenamluvíme, ale napřemýšlíme toho nejspíš hodně, protože několikrát během chladu a mlhavých dnů minulé zimy jsme si vyměnili s manželkou náhlé, ale závažné narážky:

„Nevím, proč bych nemohl psát na palubě stejně, jako píšu v bytě.“

„Jenom 200 liber ročně. Zatraceně, my bychom měli být schopni vydělat si společně taky tolik, nemyslíš?“

„Myslím, že ty tlakové hrnce by se nám na lodi docela hodily.“

„To je ale hnusná mlha. Úplně mě bolí pomyšlení, že teď na jihu Francie svítí slunce.“

„Ať jdou s tím reproduktorem k čertu. Kdyby tenhle byt byla loď, mohli bychom odjet z doslechu.“

„Jestli zase příští zimu dostanu bronchitidu! Já tady asi další zimu nepřežiju, miláčku.“

Kromě toho jsme si zakoupili monumentální dílo Guide Officiel de la Navigation Interieure, publikované Ministere des Travaux Publiques. Je to fascinující kniha, upřímně doporučuji, s velmi krásnou mapou.

Také jsme se právě doslechli o jedné malé lodi. Vlastně jsme se na ni jeli podívat. Je v dobrém stavu a je velice dobře stavěná. Má dvě pohodlná lůžka, kuchyňku a spoustu úložného prostoru. Také má malý pomocný motor. A sklápěcí stěžeň. A je na prodej. A my jsme si ji zamilovali. Takže možná toto není konec tohoto příběhu. Ve skutečnosti doufáme, že tento příběh teprve začíná.

Uveřejněno s laskavým svolením www.klubko.net.