Mirek Jaroš: Divoké větry nad Kanálem, část druhá


Pokračování vyprávění Mirka Jaroše o plavbě ze severního Německa a Holandska.

Kapitola 3: Nevděční Helmuti

29.9.2014, pondělí

V sedm hodin máme budíček a za pár minut už odrážíme od nábřeží v Holtenau. Je šero, pošmourno a nevlídně.

Podle pilota mají sportovní lodě na kanál proplout starými komorami, ale na nich svítí zákaz vplutí a podle značení to vypadá, jako kdyby byly trvale mimo provoz. Hlásíme se tedy vysílačkou na řízení provozu a dostáváme poněkud nesrozumitelnou odpověď, že máme čekat, až pojede nějaká velká obluda naším směrem. S řadou jiných plachetnic pak dvě hodiny kroužíme před Scheerovým přístavem, snídáme a čekáme na obludu.

98 kilometrů dlouhý Kielský kanál se správně jmenuje Nord-Ostsee-Kanal, po osmi letech stavby ho slavnostně otevřel císař Wilhelm 25. června 1895 a nazval ho po sobě, jak bylo zvykem tehdejších panovníků. Zdá se, že ti dnešní jim ho dost závidí. Před začátkem první světové války průplav rozšířili, aby jím mohly proplouvat i německé bitevní lodě, a z té doby jsou i nová velká zdymadla, kterými se chystáme proplout. Jedná se o největší zdymadla na světě, jsou 300 metrů dlouhá, 45 metrů široká a mají hloubku 14 metrů; jejich rozměry předčí až zrekonstruovaná zdymadla Panamského průplavu. Přesto kanál nemůže využívat většina moderních osobních vyhlídkových lodí, protože by se nevešly pod mosty. Maximální povolená výška plavidla nad hladinou je totiž 40 metrů, takže i německá školní plachetnice GORCH FOCK musí při plavbě kanálem o šest metrů snížit horní čnělky, aby mohla proplout.

V devět připlouvá 170 metrů dlouhá kontejnerová loď EILBEK, kapitán jí zasunuje do komory snadno a lehce jak škodovku na parkoviště, a v čekacím prostoru začíná šrumec. Sešlo se nás tady celkem dost a je jasné, že všichni se do komory nevejdeme. Nakonec zaplouváme jako předposlední, za nás se protáhne ještě jedna německá plachetnice, pak se vrata zavřou a další musí počkat na sousední komoru. Vyvázání je mnohem jednodušší než v českém zdymadle; na bocích komory jsou asi metr široká plovoucí mola, která se pohybují v řetězových vodítkách, takže stačí jen vyskočit na molo, pokud možno přitom neuklouznout, protože je mimo kovové rošty pěkně naslizlé, protáhnout vyvazovací lana okem a upevnit zpět na vazáku na lodi. Jindru odesíláme do kanceláře zaplatit kanálový poplatek a čekáme, co se bude dít.
Neděje se nic, rozdíl hladin je jen pár centimetrů, což ani není vidět, ale přesto trvá proplavení dvacet minut, protože dokud všechny lodě nezaplatí, obsluha komory nikoho nepustí ven.

Po otevření vrat vyjíždí nejdříve malé lodě. Holanďanovi před námi motor spíš kouří, než aby točil vrtulí, pluje strašně pomalu a Němec za námi se může pominout. Hvízdá, pokřikuje, pleská si dlaní o čelo a vůbec dává všemi možnými způsoby najevo, že strašně pospíchá a že máme zrychlit. Rádi bychom, jenomže i při plavbě na volnoběh musíme občas vyřadit, abychom holandského kormidelníka před námi nepodrbali na zádech čelenem.

Holandská LADY SPARROW před ETERNITY ve zdymadle Holtenau.
Holandská LADY SPARROW před ETERNITY ve zdymadle Holtenau.

Jakmile se vlevo utvoří kousek volného místa, hulákající Helmut za námi dává plný plyn, rychle nás předjíždí, znovu na nás něco pokřikuje švabachem a za chvilku mizí v dálce za zatáčkou. My si v klidu předjíždíme Holanďana, protože mu ten výfuk fakt smrdí strašně, a pohodovou rychlostí 5,5 uzlu se na zhruba 1300 otáček plížíme kolem břehu, abychom nepřekáželi velké plavbě. Když nás EILBEK předjížděl, moc volného místa nezbývalo. Na břehu vede cyklostezka a za ní je val porostlý křovím, takže do krajiny není vůbec vidět. Na plachty se rozhodně jet nedá, nehne se ani lísteček.

Málokdy se na Kielském kanálu objeví výhled do civilizace.
Málokdy se na Kielském kanálu objeví výhled do civilizace.

Asi za hodinu v dálce znovu vidíme loď uřvaných Helmutů a tentokrát vypadá posádka nějak schlíple. Jeden člověk dává na zádi vzpažováním a připažováním vzorový signál “Loď v nouzi”, druhý stojí na boku, vyzývavě pohupuje smotaným červeným vlečným lanem jak šlapka kabelkou a když se přibližujeme, pokřikuje na nás, že se jim rozbil motor. Samozřejmě že se to z naší strany neobejde bez poznámek typu „Kdybys ho tak nehonil, blbečku, tak by se ti to nestalo“, „Měl ses místo hvízdání učit opravovat motory“ a podobně, ale protože neumí česky, je jim to celkem jedno, hlavně že jsme je vzali do vleku. Rychlost výrazně poklesla, jedeme jen něco přes čtyři uzly, a nafta teče proudem.

Plujeme Kielským kanálem na západ.
Plujeme Kielským kanálem na západ.

Dnes jsme na oběd nezapomněli. Standa uvařil těstoviny s nějakou salsou a nakrájel do toho poličskou klobásu, kterou dovezl Jindra. Klobása vypadá na pohled pěkně, ale po ohřátí je pěkně hnusná. Až bude příležitost, budu muset vyzkoušet, jestli je stejně odporná i ve studeném stavu.

Klidná plavba.
Klidná plavba.

Táhneme německou plachetnici dvě hodiny až na 67. kilometr, kde ji převazujeme na bok, odbočujeme na jezero Ober Eider a přistáváme s ní u mola opravny v Rendsburgu. Tam se milí Helmuti odvázali, vrátili nám půjčené vyvazovací lano, poděkovali a odešli na břeh. Ani flašku piva jsme od nich nedostali, natož aby se zeptali, jestli nám nemají přidat na naftu! Je to první vlečení, za které Standa nedostal vůbec nic. Když se vracíme zpátky na kanál, vypráví nám, jak jednou táhnul se svou předchozí lodí celé odpoledne plachetnici s majitelem, dvěma dětmi a tchyní a ten pán ho pak z vděčnosti zval domů na večeři a tchyni nabízel jako prémii.

Táhneme plachetnici nevděčných Němců do Rendsburgu.
Táhneme plachetnici nevděčných Němců do Rendsburgu.

Inu, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Je čtvrt na dvě a jsme teprve na 65. kilometru kanálu, takže je jasné, že to do soumraku ke komorám v Brunsbüttelu nestihneme, na Labe se nedostaneme a do Cuxhavenu tedy podle plánu dneska určitě nedojedeme. Sice má zítra na moři foukat jihozápadní trojka, měli bychom vítr přímo do obličeje, ale i tak nás to štve. Alespoň že tady, v polovině kanálu, už jsou na břehu vesničky, krajina se trochu otevírá a tak je na co koukat. Taky tu mají krásný ocelový most, pod kterým je na lanech zavěšený přívoz. Vypadá to legračně; na bocích záchranná kola, na střeše radar, ale jezdí pár metrů nad vodou a je to vlastně lanovka.

Přívoz v Rendsburgu jezdí zavěšený na lanech pod železničním mostem.
Přívoz v Rendsburgu jezdí zavěšený na lanech pod železničním mostem.

Celé odpoledne je skoro zataženo, ale přesto docela teplo. Jedu jenom v tričku, flanelové košili a v džínách. V šest se začíná smrákat a tak se vyvazujeme na dalbách uprostřed zátoky na 20. kilometru. Na sousední dalby se vyvázaly ještě dvě lodě, než padla úplná tma. My na břeh nemůžeme, museli bychom nafouknout pomocný člun, ale komáři se ze břehu k nám na loď dostávají bez problémů, takže noc bude dost rušná. Pro jistotu zavírám vodotěsný průlez do přední kajuty, ať jich tam máme míň, a v salonu se každou chvilku ozve potlesk. K večeři si dávám opět chleba s lovečákem z Globusu a Jindra dojíždí zbytky těstovin od oběda. Jak mi Standa vysvětluje, díky Jindrovi na lodi nikdy žádné přebytky jídla nepřijdou nazmar. Vždycky všechno dojí.
Komáří nálety se stále zhoršují, jenom já jsem jich za tu chvilku, co začali útočit, rozpleskl sedm, a protože v noci jsme toho moc nenaspali, už v devět zalézáme do pelechu. Začíná pršet.

Kapitola 4: Po Labi do Cuxhavenu

30.9.2014, úterý

V noci lilo jako z konve. Budíme se v osm, je zataženo, mlha, že skoro není vidět na břeh, drobně prší a je celkem teplo. Standa stahuje přes radioamatérskou vysílačku GRIB na další tři dny, abychom věděli, co nás čeká za větry. Nevypadá to nijak valně, stále má foukat dvojka od jihozápadu, takže přímo podél holandského pobřeží proti nám.

Dvě sousední lodě za svítání odpluly, byli to Švédové a vrací se domů na Balt. My se pokoušíme spočítat, kdy vyplout, abychom na Labi stihli začátek odlivu a svezli se do Cuxhavenu s proudem, jenomže když netušíme, jak dlouho budeme čekat na komoru, počítá se to dost mizerně. Nakonec se v deset hodin odvazujeme a vyrážíme. Máme to na konec kanálu zhruba dvě hodiny plavby, ono to nějak dopadne. Hned první služba vychází na mne a za tu hodinu si připadám jak telefonní ústředna. Nejdřív mi nějaká paní nabízí úvěr od banky. Potom volá jakýsi trouba, že má bezvadný tip na výbornou investici, toho už odbývám poznámkou ať tam teda vrazí svoje prachy a neotravuje s tím mě. Když o pět minut později zvoní telefon potřetí kvůli nějakému průzkumu, definitivně se přestávám chovat slušně. Standa se evidentně baví a po chvilce mi připomíná, že příchozí hovory jsou při roamingu účtovány za celou první minutu, takže je zbytečné, abych jim tak brzo práskal telefonem, protože na ně za stejné peníze mohu sprostě řvát přinejmenším o půl minuty déle. To mne nenapadlo, při příštím hovoru to chci vyzkoušet, ale jako na potvoru už nikdo nevolá, asi si o mé nepřívětivé náladě v tom call centru řekli, a tak alespoň dávám do placu příhodu mého kamaráda.

Ten přišel domů z práce naštvaný a ne zcela střízlivý, na chodbě před bytem se na něj nalepil nějaký chlap a začal cosi huhlat. Kamarád ho tedy odstranil z cesty, zavrčel, že všechno už má a Bůh u něj byl, a pak mu před nosem praštil dveřmi. Když se za pár okamžiků ozval zvonek, s napřaženou pěstí dveře zase otevřel, ale nestál tam pán. Stála tam sousedka a říkala, že ten pán mu vzkazuje, že když dnes nemá náladu, tak si ten stav plynoměru přijde odečíst zítra odpoledne.

V družném hovoru nám plavba vesele ubíhá, i když pořád prší, je mlha a voda úplně viditelně stojí ve vzduchu. Jak se blížíme k Labi, začíná trochu foukat a mlha řídne. Na břehu už zase není kromě křoví nic a když je čas od času v roští mezera, je vidět, že krávy se pasou výrazně níž než my plujeme. Slaboučký vítr fouká ze směru 220°, přímo proti nám. Zdá se, že zatím předpověď vychází, alespoň co se týká směru a rychlosti větru. A popravdě řečeno, jiná předpověď než směr a síla větru nás celkem nezajímá.

V poledne doplouváme před komory v Brunsbüttelu a vážeme se u plovoucího mola před nábřežím jakési zchátralé fabriky. Zdá se, že tady jsou malé komory v provozu. Na volání vysílačkou řídící věž nereaguje a tak prostě zase čekáme až něco pojede, abychom se k tomu přidali. V jednu se vrací malý remorkér, který jsme dopoledne potkali, když někam tlačil bagr. Právě včas, chvilku před tím těsně za námi zaparkoval obrovský bugsírák a do přistaveného hovnocucu začal vypouštět fekální nádrže, což přístavní povětří rozhodně nevylepšilo, a tak se rychle odvazujeme a vplouváme za jeho menším a notně otřískaným bráškou do zdymadla. Opět jsou tady plovoucí mola, taky pěkně klouzavá, ale rozdíl hladin je výrazně větší. Zdá se, že voda v Labi je zatraceně nízko a že ve výpočtu kdy sem přijet, abychom jeli s proudem, se přihodila nějaká chybička.

Čekáme u mola zchátralého továrního areálu na komory v Brunsbüttelu.
Čekáme u mola zchátralého továrního areálu na komory v Brunsbüttelu.
Řízení provozu plavebních komor v Brunsbüttelu.
Řízení provozu plavebních komor v Brunsbüttelu.

Ve 13:15 opouštíme zdymadlo a vyplouváme na Labe. Tady ještě je pěkně mlhavo, od jedné bóje je s bídou vidět další, ale proti dnu jedeme zatím přes 6 uzlů; proud dosud teče správně, ale vydrží mu to jen chviličku. Při přepočtu zpoždění odlivu mezi Cuxhavenem a Brunsbüttelem se ukazuje, že jsme se téměř přesně trefili do slacku. V průběhu odpoledne proud sílí a i když stále jedeme na 1500 otáček, rychlost proti dnu občas klesá i pod dva uzly.

K obědu vařím brambory a tlusté německé párky, pořízené za 2€ v kühlungsbornském supermarketu. Byly moc dobré a podle nálepky v nich bylo 93% masa; to není to Babišovo svinstvo plné kuřecího separátu z Kosteleckých uzenin, které člověk pořídí v českém krámě podobného druhu. Od půl třetí hodinu kormidluji a ukazuje se, jaká je výhoda mít na palubě Jindru. Ještě pár set metrů před bójí už většinou ukazuje, kde je v mlze další. Mrknu vždycky na kompas, držím podle něj kurz a s trochou štěstí jí po půl míli spatřím taky. Ten chlap má místo očí laserové zaměřovače. Přitom je potřeba se bójí dost pečlivě držet, neboť napravo od nás se rozkládají mělčiny Medemgrund, které při odlivu koukají až 2,5 metru na hladinu, takže nyní jsou sotva zalité vodou.

Honí nás člun lodivoda.
Honí nás člun lodivoda.

Po konci služby likviduji plechovku piva Holsten a začínám přemítat, že bych si měl ještě někde pořídit další. V sobotu jsem si jich koupil deset a když udržím spotřebu na jednom pivu denně, budu v pondělí na suchu, což je děsivá představa.

Ke kormidlu už se dnes nedostanu. Od Jindry si přebírá velení Standa, přejíždí na plný plyn v hustém lodním provozu mezi dvěma kontejnerovými příšerami na západní stranu plavební dráhy a těsně před šestou zatáčí do Starého přístavu, kde je za zdvihacím mostem městská marína. Podle pilota ho mají otvírat vždy v celou hodinu a každou půlhodinu na zavolání, ale buďto jsme si to špatně přeložili, nebo změnili pravidla; v šest se most neotevřel. Když ho voláme vysílačkou, obsluha nás ujistí, že v půl sedmé přijede, tak se tady pohupujeme uprostřed přístavu a pozorujeme okolí.

Vrabec, který s námi plul až do Holandska.
Vrabec, který s námi plul až do Holandska.

Za námi stojí u mola legendární majáková loď ELBE 1 z roku 1948, která do dubna 1988 vyznačovala počátek plavební dráhy v ústí Labe a její světlo bylo viditelné ze vzdálenosti 23 námořních mil. Je to největší majáková loď na světě a také se do ní ze všech majákových lodí na světě nejčastěji naráželo, přežila 50 kolizí s jinými plavidly. Nyní ji na začátku TSS Elbe Approach nahradila bóje Elbe, což je blikající chcípáček, u kterého se hodnota Range v seznamu majáků ani neuvádí, ale majákovou loď udržuje skupina nadšenců stále v provozuschopném stavu a pořádají s ní i vyhlídkové plavby.

Legendární majáková loď ELBE 1 přežila 50 kolizí s jinými plavidly.
Legendární majáková loď ELBE 1 přežila 50 kolizí s jinými plavidly.
Cuxhaven nyní ohrazuje ošklivá protipřílivová betonová zeď.
Cuxhaven nyní ohrazuje ošklivá protipřílivová betonová zeď.

Před původními valy, chránícími staré město, zde během několika posledních let postavili nové protipovodňové zábrany, takže celé město je směrem od vody obehnané vysokou hladkou betonovou zdí a za ní rostou nové prosklené kancelářské mrakodrapy. Vypadá to příšerně.

Od starého majáku vyplouvají trajekty na ostrov Helgoland u pobřeží.
Od starého majáku vyplouvají trajekty na ostrov Helgoland u pobřeží.

 

V maríně už samozřejmě hafenmeister není přítomen, v tomhle ročním období pracuje jenom asi hodinu denně. Není se co divit, u mol stojí pouze prázdné lodě a nikde není ani živáčka, ale sprchy a záchody jsou přístupné jen přes čipovou kartu, kterou by bylo příjemné nějak získat. Nakonec mu Standa zatelefonoval a tak se zjistilo, že kartu dostaneme za 5€ v hospodě na rohu, na nástěnce si máme vyzvednout obálku, dát do ní 15€ za parkování a hodit mu ji do schránky na dopisy. Trošku mi to připomíná loňskou zastávku v Askvollu, ale tam jsme nikam nemuseli volat, tam přijel o půlnoci Nor v mercedesu sám od sebe, aby nám půjčil klíč od záchodu.

Zatímco kapitán kontroluje motor, jdeme s Jindrou do nedalekého supermarketu nakoupit chleba, mycí prostředek na nádobí a 5kg brambor za 2€. Mají tam dokonce speciální pivní krám, ale v něm kupodivu nebylo žádné plechovkové pivo a zdálo se, že kdybych chtěl lahvové, musel bych vzít celou basu. Alespoň domorodci to všichni po basách brali. Jednak nevím, jak bych to vracel, a hlavně je nesmysl se s takovou váhou tahat na loď, tak jenom ve vedlejší samoobsluze přihazuji do košíku 5 plechovek jako železnou zásobu.

Čipová karta z hospody funguje nejenom jako vstupenka do kontejneru se sociálkami, ale také se jí platí za sprchu, která při použití odečte 1€ z kreditu, a je dost zajímavé, že podle vyvěšeného návodu mají za tyhle peníze chlapi teplou vodu šest minut, zatímco v dámských sprchách teče teplá voda minut osm. Jasná diskriminace!
Konečně jsem se po čtyřech dnech oholil a dal si sprchu a připadám si jako úplně nový člověk. Ráno vyplujeme na Severní moře, tak jsem zvědavý, kdy se mi něco podobného povede příště.

Pokračování příště…

Publikováno s laskavým svolením Miroslava Jaroše, www.miroslavjaros.cz