Pokračování vyprávění Mirka Jaroše o plavbě z Holandska a Severního moře.
Kapitola jedenáctá: Bouří do Cherbourgu
11.10.2014, sobota
Budíček dnes máme v 7:00, je tma jak v tunelu a leje. Po snídani odléváme Neptunovi štědrou dávku naší domácí 50% slivovice a on nám za odměnu přestal pršet. To by šlo, jen by ještě mohl otočit větrem, který nečetl včerejší předpověď a pořád fouká od jihu, naštěstí dnes jen slabounce. Vyplouváme s proudem a tak i na motor svištíme rychlostí přes sedm uzlů proti dnu. Čím rychleji budeme odsud, tím lépe. Z továren na pobřeží stoupá spousta čmoudíků, které v ranním slunci hrají všemi barvami duhy, a nad moře se táhne neuvěřitelný smrad.
Najeli jsme zase na standardní rozpis služeb, takže od deseti do oběda kontroluji autopilota, míjím přístav Calais a na pravoboku pozoruji vysoké bílé útesy u Doveru. Německým generálům to muselo děsně pít krev, když tu tak stáli na břehu, do Anglie pouhým okem viděli, ale nedokázali se tam dostat.
Plujeme trasou pro pobřežní plavbu asi tři míle od pobřeží a chybí nám čtyři míle k mysu Gris-Nez, když se proudy otáčejí. Předevčírem byl spring, největší rozdíl mezi odlivem a přílivem, a tak je proud zatraceně silný. I když motor jede na standardních 1300 otáček, proti dnu prakticky stojíme na místě. Je jasno a svítí slunce, pobřeží je nádherně viditelné a nutno říct, že Gris-Nez je moc pěkný mys a maják na něm vypadá také hezky, i když pohled na něj kazí vedlejší radarová věž. Jenže když na něj člověk čučí čtyři hodiny prakticky z jednoho místa, tak ho ta vyhlídka omrzí; zejména když si uvědomuje, že každá hodina čučení stojí 5€ za naftu.
Do služby nastupuji zase odpoledne od čtyř do šesti, proud začíná slábnout a službu končím už za mysem. Za pět hodin se nám na motor podařilo uplout 7 námořních mil. Vítr se stočil a vane nám ostře z levoboku, proto Standa vytahuje hlavní plachtu. Moře je hrozně rozbité, vlny lítají z různých směrů a tak nás alespoň stabilizuje a také trošku pomáhá. Dávám si k večeři krajíc chleba s klobásou a hlt whisky a jdu se na dvě hodiny prospat. Večerní služba od deseti do půlnoci pak probíhá úplně v klidu a hlavně úplně bez rybářů. Jen se proti nám zase otočil proud.
12.10.2014, neděle
Budík na mobilním telefonu mi zvoní ve 3:45 a vůbec se mi nechce ze spacáku. Když od Jindry přebírám službu, balíme hlavní plachtu, protože je úplné bezvětří, a pak si se mnou přes hodinu hraje na honěnou francouzský rybář. Reflektorů má na palubě, že by s nimi osvětlil Hradčany, ale jeho poziční světla vidět nejsou a kličkuje jak zajíc. Otočím vždycky o 180°, protože je zatraceně blízko a táhne za sebou sítě, on překříží naši trasu, já se vrátím na kurz a on to otočí a zase zamíří přede mne. Když to udělá potřetí, začínám přemýšlet, zda je střízliv a jestli mne nebuzeruje jenom z nudy.
Plujeme nyní Anglickým kanálem přibližně na západojihozápad a v devět ráno nám chybí zhruba 100 námořních mil k mysu Cap de la Hague na severozápadním konci Normandie, kde budeme točit kolem Channel Islands na jihozápad k Bretani. Pořád ještě plujeme na motor, ale odzadu nám vane slabý východní vítr a postupně zesiluje, tak si dnes snad konečně zase zaplachtíme. Vztyčujeme genuu; hlavní plachtu necháváme sbalenou, protože vítr vane jen asi 20° z levoboku a nestojíme o nechtěnou halzu.
V jedenáct hodin doplouváme ke konci English Channel Traffic Separation zone, kde má být podle mapy majáková loď Greenwich, ale je tak daleko, že není vidět. To je škoda, je to jedna z posledních majákových lodí u britského pobřeží a Greenwich se jmenuje proto, že je zakotvena prakticky přímo na nultém poledníku. Začalo pršet, vítr sílí a moře se zvedá.
V 15:30 se otočil proud a okamžitě zrychlujeme na téměř osm uzlů. Lije jako z konve a když jdu do služby, blížíme se k plavební dráze z přístavu Le Havre. Viditelnost je díky dešti dost mizerná a tak doufám, že nic nepojede.
Plujeme úplně nádherně a konečně si po dnech motorové nudy začínáme užívat řádný jachting. Stále nám fouká zhruba 20° zleva zezadu a windmetr ukazuje po celé dvě hodiny mé služby relativní rychlost větru 30 až 35 uzlů, což při rychlosti lodi kolem osmi uzlů znamená reálný vítr přes 40 uzlů. Tedy podle Beaufortovy stupnice poctivou devítku. Podle předpovědi měla foukat maximálně pětka, je zvláštní, že to zase nesedí, ale naštěstí meteorologové alespoň správně určili směr. Trošku problematické je, že v i tomhle větru pořád jedeme na genuu. Shodujeme se, že loď je tak trochu přeplachtěná, ale autopilot i v těch minimálně třímetrových vlnách, které na nás skákají zezadu, krásně drží kurz a nikomu z nás se lézt na příď a manipulovat tam s hektarem mokré plachtoviny opravdu nechce.
Plujeme nyní průměrnou rychlostí přes 10 uzlů, v poryvech větru i 12 uzlů, a ačkoliv nám pomáhá proud, kapitán na ta čísla jen nevěřícně zírá, protože takhle rychle ETERNITY ještě nikdy neplula. Stávající kurz nás vede kousek východně od vjezdu do cherbourgského přístavu a tak navrhuji plout pořád rovně a schovat se na šest hodin v Cherbourgu. Tímhle tempem bychom tam byli někdy kolem půl jedenácté, kdy se začnou proudy stáčet proti nám. Mohli bychom pak vyplout v půl čtvrté ráno zase s proudem a mezitím se trochu vyspat a dát na stěžeň pro tuhle vichřici přiměřenější plachtu.
„Buď to ta plachta vydrží, nebo jí zašiju,“ zamítl můj návrh Standa rezolutně, když mě střídal v kokpitu. „Odhalzujeme“.
Přehazujeme genuu na levobok a držíme kurz tak, aby nám šel vítr 20° zezadu zprava, takže plujeme prakticky na západ. Windmetr nyní ukazuje zdánlivou rychlost větru 35-40 uzlů a vlny rostou. Loď i v těchto podmínkách zatím pluje celkem klidně, ale je otázka, jak dopadneme, až budeme u Cap de la Hague. Tam proti tomuhle větru poteče proud o rychlosti přes 4 uzle a bude to pěkný mlýnek na maso.
Už takhle na Standu s Jindrou pomalu leze mořská nemoc a tak v půl deváté měníme plán, přehazujeme plachtu zase na pravobok a nyní už prakticky na bočák míříme k Cherbourgu. Vlny narostly tak, že přes ně občas nejsou vidět vjezdové majáky na koncích vlnolamu, vítr přesahuje v poryvech 40 uzlů a proud nyní teče z pravoboku souběžně s pobřežím.
Protože jako jediný na lodi přístav znám, nechává Standa vplutí na mě. Stále jedeme pod plachtou, vítr vane z levoboku a měl by nás tedy teoreticky snášet doprava, ale boční proud je tak silný, že před vjezdem musím kormidlovat až o 40° vpravo víc, abych udržel naváděcí světla v jedné linii. I na vnější rejdě jsou pořádné vlny a tak proplouvám až do vnitřního přístavu, kde rychlost větru klesá pod 20 uzlů a můžeme v klidu sbalit plachtu.
Hodinu po půlnoci vyvazujeme loď u čekacího mola v jachtařském přístavu, rozvěšujeme mokré oblečení nad vanu a pouštíme naftové topení. Jednak se nám už nechce nasazovat komín, jednak má bufík výdech i v koupelně u podlahy a tak budou mokré předměty lépe schnout. Windmetr dnes ukazuje maximální naměřenou relativní rychlost větru 46,9 uzlu, což je hodně přes 50 uzlů reálné rychlosti.
Kapitola dvanáctá: Ve dvou do Bretaně
13.10.2014, pondělí
Pondělní ráno přineslo obrovské překvapení. Když jsme se v devět vyhrabali ze spacáků a začali připravovat snídani, Jindra si pořád něco brblal pod vousy a pak nám oznámil, že se sbalí a pojede domů. Zřejmě mu ta včerejší plavba ve vichřici neudělala dobře. Uznávám, že i když mám z Baltu nějaké zkušenosti s plachtěním ve tvrdých podmínkách i na mnohem menších plachetnicích než je naše, bylo včerejší počasí to nejpříšernější, v jakém jsem zatím jel, ale rozhodně mi ta situace nepřipadala nijak nebezpečná. Jindra na to asi má jiný názor, co se dá dělat. Mraky dnes dosahují prakticky až k hladině, je zima a prší, což opravdu nejsou nejpříhodnější podmínky k přesvědčování pro další plavbu. Standa se ho chvíli pokouší ukecat, ale zbytečně. Dopoledne tedy věnujeme čištění odpadu ze dřezu, studování Reedsova almanachu, stahování předpovědi počasí a já Jindrovi vysvětluji, kam si ve městě může zajít na dobré i když drahé pivo, kde je šikovné arabské bistro s výborným kebabem a kde najde nádraží.
Po jedné hodině se odvazujeme od čekacího pontonu, vysazujeme Jindru u mola, které má přístup na nábřeží, vyplouváme na vnější rejdu a západním vjezdem vyrážíme na moře. V půl čtvrté už jsme znovu vyvázaní u čekacího pontonu. Předpověď zase nevyšla; místo z předoboku jsme měli vítr přímo do obličeje a místo trojky funěla solidní pětka. Proti větru a vlnám jsme na motor dělali maximálně dva uzly, to byl nesmysl pokračovat. Jsme na placení nafty už jenom dva a tak bohatí nejsme, abychom si mohli dovolit stát na motor před přístavem.
Standa dělá k pozdnímu obědu nebo brzké večeři českou čočku s belgickým bramborem, německým vejcem a polskou nakládanou okurkou, takový vrchol mezinárodní kuchyně, a spekulujeme jak dál. Do Brestu to máme 150 mil, do Lisabonu dalších 650 mil. Já si přinejhorším mohu dovolenou o něco prodloužit, ale do příštího čtvrtku musím být bezpodmínečně v Praze, Standovi přijede příští sobotu do Lisabonu další posádka a počasí zásadně odmítá spolupracovat.
Zdá se, že letos jachting spočívá v utrácení peněz za čekání v převážně deštivém počasí. Naštěstí zdejší čekací molo nemá přístup na břeh, takže se nemáme jak dostat do kanceláře zaplatit a správce přístavu si pro peníze na člunu nepřijel. Zkusíme vyplout ve čtyři ráno a dostat se do Brestu. Pak se uvidí. Asi jsem se včera nějak nastydnul; spustila se mi rýma, každou chvilku chodím čůrat a večer nemůžu usnout.
14.10.2014, úterý
Blbě spím a budím se ve tři ráno, protože mi hned u ucha vrže fendr o molo. Venku je zataženo a zima, ale zatím neprší a fouká západojihozápadní vítr. Posnídal jsem chleba s klobásou, uvařil čaj a v půl čtvrté vzbudil Standu. Ulili jsme bohům slivovici a ve čtyři vyplouváme. Na vnější rejdě stavíme hlavní plachtu a v předobočním větru o rychlosti kolem osmnácti uzlů vyplouváme na rozvlněné moře. Jsme jen dva, takže budeme držet tříhodinové hlídky. Nechávám kapitána za kormidlem a jdu se ještě na dvě hodiny vyspat.
Když v sedm nastupuji do služby, je ještě tma. Blížíme se k Cap de la Hague na severozápadním konci poloostrova Cotentin, díky proudu děláme skoro sedm uzlů, ale proud teče proti větru, vytváří se krátké a strmé vlny a plavba připomíná jízdu po schodech. Není to moc příjemné. Jsme zhruba na poledníku západní Anglie, kde už mají světový čas a tudíž o hodinu víc, podle našeho času začíná svítat až v osm. To již máme Cap de la Hague na traverzu a vlevo před přídí se proti světlejšímu nebi rýsuje silueta ostrova Alderney, připomínající spícího tuleně. Dost nás na něj stahuje boční proud, musím kormidlovat o nějakých 25° víc k severu, abychom drželi kurz proti dnu.
Za chvilku se mají proudy otočit, přemýšlím o tom, zda by nebylo lepší zaplout do Braye na Alderney, kde jsme kotvili před třemi lety při návratu z plavby na Channel Islands, a počkat tam na bóji, než zase potečou správně, a tak nechávám řídit autopilota a u navigačního stolku počítám, jak by to vyšlo. Ukazuje se, že nevyšlo. Do přístavu je to skoro šest mil, nejméně hodinu plavby, a proudy se otočí za půl hodiny. Už je vidět i maják na ostrůvku Les Casquets a skaliska mezi ním a Alderney; až se jim vyhneme, můžeme točit na volné vodě na jihozápad k Bretani. Rozhodně nemá smysl se cpát do té úžiny mezi ostrovy a prát se se silným protiproudem, který tam za chvilku poteče, při pokusu o zaplutí do Braye, tak ani kapitána nebudím.
Mám pro jistotu puštěnou vysílačku, ale je to celkem k ničemu. Francouzi sice stejně jako předevčírem vysílají každou chvilku hlášení Securité, ale ve francouzštině je mi platné jako padák v ponorce a s anglickou verzí se bohužel neobtěžují. Jenom jsem pochopil, že stejně jako v neděli je to nějaká informace o počasí. Z Anglie a z Guernsey na 16. kanále buďto hlášení nechytáme, nebo žádné nedávají. Vítr slábne, proudy se otáčejí a zpomalujeme. Zase to vypadá na celý den na motor. Už tu cenu radši ani nepočítám, tohle bude jednoznačně nejdražší dovolená od mé návštěvy anglického Lake Districtu před čtrnácti lety. V deset předávám službu Standovi, mažu si na chleba tvarohovou pomazánku se šnytlíkem a zalézám do pelechu.
Ještě že zase spím mizerně a do služby se budím sám od sebe! Kdybych spoléhal na budík, skončilo by to pěkným trapasem. Telefon totiž chytil mobilní signál z ostrova Alderney, který patří pod Anglii, a aktualizoval si sám od sebe podle anglického operátora hodiny na britský letní čas. Ukazuje nyní o hodinu míň a rozhodně by mne před jednou našeho lodního času nevzbudil. Za ty tři hodiny, co jsem spal, Standa uplul proti proudu na zvýšené otáčky motoru pět mil, jsme na tom dost podobně jako u Calais.
S těmi proudy to tady není žádná legrace. My už jsme na volné vodě, ale v úžinách mezi ostrovy dosahují i rychlosti přes pět uzlů a přitom rozdíl mezi přílivem a odlivem může být i víc než deset metrů. Je pak docela zapeklitá situace, když stojíte na plný plyn v místě, kde máte čtyři metry vody pod kýlem, a víte, že za pár hodin tam bude z moře čouhat pět metrů vysoká skála. Fouká nám 30° z pravoboku, Standa zkusil během své služby vytáhnout i genuu, ale pak ji zase sbalil, protože nás vítr hnal na skaliska u Les Casquets. Jak na něm stojí maják, vypadá to, že na nás ten ostrov vystrkuje prostředníček.
Vyčasilo se, krásně svítí slunce a tak si beru čokoládu, plechovku piva a jdu se opalovat ke kormidlu. Proudy jdou nyní s větrem, což pěkně vyleštilo vlny, ale stejně chodí z Atlantiku mrtvé vlny a občas s lodí pěkně zatřesou. Alespoň že proud už slábne a zase se pomalu rozjíždíme. Ve dvě hodiny jedeme rychlostí přes dva uzly proti dnu a vlevo před přídí začíná nad obzorem vykukovat ostrov Guernsey. U kormidla je to celkem nuda a tak si zkouším ve tři vytáhnout genuu. V jednom člověku to dělám poprvé a jsem opravdu rád, že mě přitom kapitán nevidí; můj obdiv k osamělým mořeplavcům opět stoupnul. Genua sice zvýšila snos, ale přidala uzel na rychlosti. Guernsey bychom měli bez problémů minout a navíc pokud jsou mé propočty správné, měly by nás od ostrova za chvilku začít vytlačovat proudy. Bohužel si to nemohu ověřit, po hodině vítr slábne a stáčí se proti nám, kurz už nelze udržet a tak plachtu zase v jednom člověku balím. Také žádná sranda, když nechci, aby mi spadla do vody. Navíc mi přitom vyletěl její výtah ze stoperu, protože neměl na konci zajišťovací uzel, a úplně uvolněný se přehodil až za sálingy. Školácká chyba, v silnějším větru bych ji asi pěkně odskákal.
Po službě jsem uvařil francouzskou polévku z pytlíku a potom smutně pozoroval levobok, kde se rýsovaly ostrovy Guernsey, Herm, Sark a zejména Jersey s Durrellovou zoologickou zahradou, kam jsem se zase nepodíval. Před třemi lety jsme na Jersey stáli v Gorey, měli jsme k ZOO asi pět kilometrů po silnici, ale na návštěvu prostě nebyl čas. Letos jsem od ledna, kdy mi Standa nabídl místo v posádce, doufal, že se nám tam podaří zajet a že kapitána ukecám alespoň na jednodenní zastávku. A Nick Beck, majitel anglického lodivodského kutru Amelie Rose, mi na jaře velmi důrazně doporučoval, že se také musíme zastavit na ostrově Sark, to je prý perla zdejších ostrovů. No, nepovedlo se. Snad se sem ještě někdy dostanu.
Celé odpoledne máme po levoboku ve vzdálenosti osmi mil ostrov Guernsey. Moře lehlo, vítr skoro taky a plavba je úplně klidná, ale pořádně se ochlazuje. V noci bude zřejmě pěkně frišno. Dali jsme si se Standou panáka whisky na oslavu mých zítřejších narozenin. Podle propočtu spotřeby nafty to budou zřejmě nejdražší narozeniny v mém životě.
V sedm večer přebírám na další tři hodiny dozor nad autopilotem a kurzem 237° pokračujeme v absolutním bezvětří k Bretani. Podle aktuální předpovědi by nám mělo v noci foukat 2°B z boku a celé dopoledně 4°B přímo proti. Snad ten konec vyjde jinak, dřív než v poledne se k Ushantu nedostaneme. Za celé odpoledne jsme viděli jednu loď, ale jakmile se nyní setmělo, začíná být kolem rušno a rybáři opět útočí. Zapínám si pro jistotu radar a v okruhu osmi mil se potlouká nejméně 7 malých lodí. Naštěstí z nás asi mají strach a nepřibližují se víc než na tři míle. Radar je opravdu skvělé zařízení. Někteří rybáři mají místo pozičních světel chudokrevnou světlušku, jiní když zapnou palubní reflektory vypadají, že nám za chvilku skočí na záda a takhle potmě se pak pouhým okem opravdu mizerně odhaduje jejich vzdálenost.
V deset jsem u kormidla skončil, namazal si chleba s německou čajovkou a zalezl na chvíli spát. Ještě před tím jsme se Standou zase vytáhli genu; slabý vítr se stočil na bočák a postupně sílí.
Kapitola třináctá: L´Aber Wrac´h
15.10.2014, středa
Hodinu po půlnoci zase nastupuji na hlídku. Vůbec se mi nechce vstávat a nemůžu se probrat. Plujeme na čtyřkový vítr z levoboku rychlostí kolem šesti uzlů a do přístavu L’Aber Wrac’h na severozápadním pobřeží Bretaně nám zbývá 55 mil. Tam budeme končit, do Brestu nás vítr nepustí. Na radaru už vidím 23 mil od nás vlevo před přídí pobřeží a z kokpitu pozoruji tři krátké záblesky osmnáct mil vzdáleného majáku na Ile Aux Maines.
Standu při jeho ranní službě donutil jeden francouzský rybář změnit kurz, dostali jsme se kvůli němu dost daleko z plánované trasy a teď to postupně stahujeme zpátky. V sedm přebírám velení zase já; vítr se stočil a zesílil na sedmičku, plujeme nyní ostře proti němu a slušně prší, takže většinu hlídky kontroluji okolí na obrazovce radaru a do kokpitu lezu co nejméně. Je to venku pěkný hnus. V deset dopoledne už nejde udržet kurz na plachty, balíme genuu, pokračujeme na motor a hlavní plachtu necháváme pouze kvůli stabilizaci lodě. Doposud jsme pluli v zákrytu pevniny a moře bylo celkem rovné, ale naše krytí koncem bretaňského poloostrova nyní skončilo, z Biskajského zálivu se valí zhruba čtyřmetrové vlny a dostáváme pěkně za uši. Stačí pobýt pár minut u kormidla a skoro nevidím, jak mám zacákané brýle.
Teoreticky jsme se v deset měli v kokpitu vystřídat, ale nakonec to necháváme jak to je, já na dešti a Standa u počítače. Jeho zánovní jachtařská kombinéza, kterou si vloni v Norsku moc pochvaloval, letos zcela ztratila vodotěsnost, zatímco do mého starého jachtařského oblečku stále ještě vůbec neteče, a navíc mám pěkně zmrzlé a úplně promáčené prsty, kterými by se touchpad na navigačním notebooku ovládal opravdu špatně. A taky se mi zdá lepší, aby s námi o nějakou skálu ve vjezdu praštil kapitán, než abych mu s jeho lodí díky navigační chybě ztroskotal já. Vplutí do ústí řeky Wrac’h totiž nebude žádná legrace. Tady nejsou vlnolamy, naváděcí světla a majáky, tohle je zcela přírodní ústí řeky. Prší tak hustě, že i když si utřu brýle, vidím s bídou na míli, a přitom budeme do řeky vplouvat ve třicetiuzlovém větru z levoboku a se silnými proudy zprava severním kanálem, z obou stran lemovaným řadou skalisek a mělčin, z nichž většina je nyní díky postupujícímu přílivu těsně pod vodou a mezi kterými vede pár desítek metrů široký průliv.
1Šedočerné skály před námi připomínají zkažené dračí zuby a jak se o ně rozbíjejí vlny a vyhazují vodní tříšť několik metrů výšky, vypadá to velmi strašidelně. Sedím na prahu průlezu do kajuty, nohy uvnitř na schodech, poklop zatažený až k břichu, aby nepršelo na navigační počítač, a upravuji kurz podle kapitánových pokynů. Dnes poprvé se na letošní plavbě obtěžuji s tím, že místo obecného zabručení na znamení, že jsem informaci přijal, přesně a nahlas potvrzuji příkazy.
„Vpravo deset.“
„Vpravo deset…na kurzu.“
„Ještě pět.“
„Plus pět…na kurzu.“
Máme na počítači vyznačenou trasu a snažíme se jí zuby nehty držet. Pozoruji břeh a pokouším se odhadovat, jak rychle a kam nás snáší proud, ale moc toho vidět není.
„Kardinál vlevo na traverzu.“
„Vlevo třicet.“
Postupně ubírám na autopilotovi po deseti stupních; vždycky počkám, až se začne blížit nastavenému kurzu a pak uberu dalších deset, abychom nepřejeli moc východně.
„Vlevo třicet…na kurzu…sakra.“ Velká vlna se rozbila o příď a zalila mě záplavou vodní tříště, takže teď nevidím na krok. Snažím se utřít brýle vlhkým kapesníkem a moc to nejde. Na to, abych si skočil do kuchyně pro papírovou utěrku, už není čas. Nalevo máme vysokou skálu, vpravo je zaplavená mělčina, která za odlivu vystupuje přes metr nad hladinu, a z ní koukají malé skalky. Kus před námi je kardinální znak a trošku vlevo za ním, na ostrově, bíle natřený kamenný patník. Ať se kolem děje cokoliv, tyhle dva orientační body nyní musím držet přesně v zákrytu, nebo jsme v průšvihu. Přidávám pár stupňů doprava a hlásím Standovi, že jedu podle naváděčky. Ostrov na levoboku se stáčí k vnitrozemí a odhaluje červený patník a dvě červené bóje, vyznačující východní stranu plavební dráhy. Pěkně nás na ně táhne proud a před nimi je stále ještě mělčina, stočit se k nim můžeme až po tom, co budou všechny tři v zákrytu, tak jedu dál podle kardinálu a patníku před námi. Mezi skalisky na pravoboku se otevírá hlavní vjezdový kanál od západu a boční proud opět zesiluje. Ke kardinálnímu znaku už máme jen pár metrů, když Standa vstává od stolku.
„Toč doleva a jeď podle těch červených bójí, jsme tady.“
Jsme v zátoce. Moře se zcela uklidnilo, i vítr se v zákrytu pevniny ztišil na zanedbatelných osmnáct uzlů a místní druidové nám dokonce přepnuli liják na pouhé mrholení. Konečně mám čas na chvilku sejít do kuchyně, urvat kus papírové utěrky, vyčistit si brýle a rozhlédnout se po okolí. Je to nádhera. Krásná úzká zátoka, lemovaná skalnatými ostrůvky, na pobřeží se proti obloze rýsují větrem pokroucené borovice a sem tam je mezi nimi schovaný malý kamenný baráček. Chybí už jen, aby nám ze břehu mávali Asterix s Obelixem. Balíme hlavní plachtu, vypínám autopilota, odvazuji kormidelní kolo a ručně řídím loď proti proudu řeky k půl míle vzdálené maríně, zatímco Standa připravuje odražeče. Byl tady před dvěma lety, když převážel džunku NEREID z Finska do Turecka, a teď se hrozně baví mým nadšením z krásy okolní scenérie.
Krátce po poledni se vyvazujeme na vnitřní straně plovoucího mola pro návštěvníky v přístavu L’Aber Wrac’h. Okamžitě po vyvázání lodi přestává pršet úplně a dokonce začíná vylézat sluníčko. K obědu vaříme brambory a hnusné poličské klobásy, co tu zbyly po Jindrovi. Já jsem si jí ohřál, což její chuť rozhodně nevylepšilo a nepomohlo ani, když jsem na ní naplácal hromadu hořčice. Brrrr. Ještě že už byly poslední. Pak se jdeme přihlásit sympatické paní do recepce a protože pěkně svítí slunce, beru foťák a dělám si výlet po vesnici a jejím okolí. Nahoře na kopci nad přístavem objevuji muzeum námořních bójí a znakování plavebních tras. Bohužel už je zavřené, je po sezóně, ale z jeho terasy je nádherná vyhlídka na zátoku a k ústí řeky Wrac’h. Po zátoce se v klidné vodě prohání hejna malých dětí na Optimistech a windsurfech z místní jachtařské školy, ovšem u tři kilometry vzdáleného ústí je vidět obrovské bílé sloupy vody, jak se tam vlny tříští o skaliska.
Večer se Standou řešíme co dál, předpověď počasí je špatná. Já potřebuji být nejpozději ve čtvrtek ráno doma, takže se jako nejlepší doprava jeví přímé letecké linky společnosti Volotea z Nantes nebo z Bordeaux do Prahy. Otázka je, jak se tam dostat. Kdybychom dopluli do La Rochelle, Saint-Nazaire, Lorientu nebo alespoň do Brestu, bylo by na letiště slušné vlakové spojení, ovšem čert ví, zda nás tam počasí pustí. Navíc to znamená plout podél pobřeží Biskajského zálivu, což se pak pro Standu může stát větrnou pastí, a když popluje sám, bude mít mnohem větší problémy s hlídáním rybářů, než kdyby plul odtud nebo z Brestu přímo přes Biskaj ke španělskému pobřeží, kde se na volné vodě rybáři nebudou vyskytovat takřka vůbec. Nakonec necháváme rozhodnutí na ráno. Kromě řešení dopravy jsme totiž také důkladně oslavili mé dnešní narozeniny a mám jí jak z praku.
Venku už zase prší vodorovně, vítr hvízdá v lanoví a i když jsme od moře tři kilometry daleko, až sem slyšíme hukot vln, rozbíjejících se o pobřeží.
Pokračování příště…
Publikováno s laskavým svolením Miroslava Jaroše, www.miroslavjaros.cz