Mirek Jaroš: Divoké větry nad Kanálem, závěrečná sedmá část

Pokračování vyprávění Mirka Jaroše o plavbě z Holandska a Severního moře.

Kapitola čtrnáctá: Úkryt před hurikánem

16.10.2014, čtvrtek

Ráno jsem v maríně na záchodě zjistil, že zde mají osazenou sanitární keramiku Villeroy & Boch, dokonce ve zvýšeném provedení pro důchodce. Docela luxusní značka. Ale chybí jim prkýnka. Cíleně, nikdo je neukradl, montážní otvory jsou zašpuntované plastovou čepičkou. To je docela nechutné překvapení, hajzlmísy bez prkýnek jsem naposledy zažil na Ukrajině. Ovšem tam ta prkýnka někdo šlohnul.

Je rozhodnuto, v neděli odjíždím. Dnes určitě pokračovat nemůžeme, z mola u loděnice je nejenom slyšet, ale i pouhým okem vidět, jak se u vjezdu do řeky tříští obrovské vlny. I tady v přístavu, krytém pevninou, fouká přes 15 uzlů. Pořád z nějakého důvodu nejde stáhnout GRIBy, takže počasí vyhodnocujeme hlavně podle zpráv dálnopisu RTTY Hamburg. Nad Atlantikem je tlaková níže se středem 971 hPa, na zítřek pro oblast Biskajského zálivu hlásí jižní vítr 9°B a výšku vlny 5 metrů a pro pobřeží Cornwallu předpovídají vítr 10°B a vlny 11 metrů. My jsme tak zhruba uprostřed. Zkoušíme ještě Meteofax a mé oblíbené anglické stránky WeatherOnline a všude to vypadá stejně. Nad Atlantikem od neděle řádí hurikán Gonzalo, má na svědomí už řadu mrtvých v Karibiku, a teď sice slábne, ale žene se na Evropu. Jednoznačně v přístavu L’Aber Wrac’h končíme, do soboty se kolem západního cípu Bretaně do Brestu kvůli jižním vichřicím a obrovským vlnám nemáme šanci dostat. Od pondělka by ale mělo vzniknout okno, kdy se vítr otočí a mohl by ETERNITY protáhnout na předobok až bočák přes celý záliv až do Španělska, takže je nesmysl, abych tady v té době ještě překážel.

Dopoledne trávím u počítače v kanceláři správce přístavu a hledám, jak se dostat domů. Jsou s tím problémy: Česká a anglická klávesnice je velmi podobná, jenom má jinde písmenka Y a Z a další znaky jsou sice jinak, ale na klávesách jsou napsané jinou barvou. Francouzská klávesnice má rozložení AZERTY, takže každé písmeno musím důkladně hledat. Dokud na to měl Standa nervy, tak mi s tím pomáhal. Jenom než jsem našel pitomou tečku, abych mohl napsat internetovou adresu, trvalo to zatraceně dlouho; na české klávesnici je na tom místě otazník. Nepomohlo ani přepnutí do anglické klávesnice, která sice byla naštěstí nainstalovaná, jinak bych ani nedokázal napsat zavináč (kombinace Ctrl+Alt+V samozřejmě nefungovala), ale anglické znaky na klávesách domorodé klávesnice uvedeny nebyly.

Navíc jsem velmi rychle pochopil, že objednávkový formulář pro leteckou společnost Volotea programoval podobný idiot, jako byl ten, co dělal před lety stránky společnosti Norwegian. Při placení totiž požadovali vyplnit jméno držitele platební karty. Neřešitelná věc. První problém byl nalézt ve francouzských Windows mapu znaků a v ní písmeno „š“, ale to se mi asi po čtvrt hodině povedlo. Jenže po vložení „Miroslav Jaroš“ do příslušného řádku objednávkového formuláře se objevila hláška „Vkládejte jen platné znaky“ a když jsem napsal „Miroslav Jaros“, formulář odeslat šel, ale vrátil se mi s hláškou „Sorry, ale vyplněné jméno nesouhlasí s tím na kartě, platba neproběhla“.

Koupení letenky a nalezení vlaku z Brestu do Nantes, což by normálně trvalo pár minut, se tak zvrhlo v dvouhodinový hororový zážitek, při kterém jsem začal srdečně nenávidět jak Francouze, tak výpočetní techniku. Vlak mi jede v neděli v 8:10 z Brestu, lístek si mám koupit na nádraží, a letenku jsem nakonec pořídil u české společnosti Pelikán, což sice stálo asi o 15% víc, ale šlo to na jejich stránkách alespoň mojí kreditní kartou zaplatit, jelikož je moje jméno nezajímalo. Ufff… Tak prima. Letenku z Nantes mám. Vím, kdy mi v neděli z Brestu odjíždí vlak, abych se na to letiště dostal. Teď už jenom zbývá vymyslet, jak se v neděli ráno dostat z tohohle Vidlákova do Brestu. Přinejhorším je to něco přes 30km pěšky.

Večer jsme si zase promítli nějaký film, znovu popili, když jsem měl včera ty narozeniny, a zalezli spát. V lanoví pořád sviští poryvy větru a cloumají lodí.

17.10.2014, pátek

Nastává další den poflakování. Na moře vyplout nemůžeme a na lodi už toho na práci moc není. Dopoledne jdeme nahoru do vsi do samoobsluhy nakoupit zásoby na Standovu sólovou přeplavbu přes Biskajský záliv. Nějaké jeho oblíbené zrní a cornflake k snídani, trochu zeleniny proti kurdějím a tak. A taky bagetu dlouhou jak Lovosice, ale tu jsme stihli sežrat dřív, než jsme došli zase zpátky na loď, takže těstoviny, co nám zbyly od včerejšího oběda, budou až k večeři.

Že v neděli ráno nejezdí autobus do Brestu z přístavu, to jsem zjistil už včera. Dneska mne moc nepotěšilo zjištění, že v neděli ráno autobus nejezdí ani z vesnice Landéda na kopci. Tedy podle jízdního řádu, který visel na zastávce. Můj bratr má Francii rád a jezdí sem pravidelně skoro každý rok. I když vlastně jezdí spíš do Normandie, do Bretaně, do Provence, do Alsaska a do podobných lokalit, takže si z něj díky trošce historických znalostí dělám legraci, že Francií vždy jenom projížděl a nikdy v ní nebyl. No to je jedno; podstatné je, že to tady sice má moc rád, ale na nepochopitelnost francouzských autobusových jízdních řádů nadává i on. Když tak na něm člověk studuje vysvětlivky, jak má sakra vědět, kdy má banka prázdniny? Ještě to budu muset prozkoumat s pomocí domorodců.

Protože zase máme mizerný příjem wifiny a navíc Standa nemá na lodi tiskárnu, což pořád nemohu pochopit, vyrážím po obědě do kanceláře správy přístavu vytisknout si letenku, která mi došla mailem. Sympatickou paní recepční dnes za pultem nahradil mnohem méně sympatický pan recepční, ale protože se evidentně nudí, snaží se být vstřícný i k cizokrajně hovořícím lidem.
„Jede v neděli autobus do Brestu?“
„Jistě, pane,“ přitakal s úsměvem. „V 8:37 nahoře z městečka a v 9:05 tady od hotelu.“
„Můj vlak odjíždí v 8:10 z Gare Brest.“
„Tak to je problém.“ No, na to jsem přišel už dopoledne taky. V neděli ráno nic nejede, poslední sobotní autobus je v Brestu v šest večer a co potom, do rána do osmi?
„Zkuste taxík.“ To je sice podnětná připomínka, ale kolik by stál?
„Tady máme…,“ přejel prstem po sloupci reklam na pultě, pak se zamračil, zavrtěl hlavou a začal se přehrabovat v šuplíku, až našel vizitku. „Tenhle. Z vedlejší vesnice. Ten by snad byl ochotný mluvit anglicky!“ To je od něj opravdu milé, ale na nádraží a zpět to má 70 kilometrů, minimálně 1,5 eura za kilometr bude chtít jako obvyklou cenu, na což nemám, a s přirážkou za komunikaci v angličtině a jízdu o víkendu na to už vůbec nemám. Tak abych si začal masírovat nohy.

Odpoledne koukáme na Posledního samuraje, večer na Saturnina a přitom dopíjíme mé zásoby belgického piva a Standovy brandy. Venku už zase lije jako z konve a fouká vítr kolem dvaceti uzlů.
Poslední noc na lodi. Nemám z toho radost, že musím zítra odjet. A už vůbec se netěším na cestu na nádraží.

Kapitola patnáctá: Deportace

18.10.2014, sobota

Před třemi týdny jsem cestoval vlakem k Baltu a užíval si prvního dne na lodi. Dnes je poslední den. Pořád fouká jižní pětka a tak když dopoledne jedeme pro naftu, není manipulace s lodí v tom malém prostoru mezi ježky zrovna jednoduchou záležitostí. Přistát u čerpacího mola se nám daří až na druhý pokus a jsem opravdu rád, že tam ten cizí chlápek, co postával nahoře na nábřeží, sešel a mohl jsem mu hodit příďové lano. Dotankovali jsme 242 litrů nafty a vrátili se na původní místo u návštěvnického pontonu.

V 11:02 tak naše plavba oficiálně končí. Dál už pojede Standa sám, protože na nabídku volných míst v posádce na serveru Jachting.info i na stránkách ČANY nikdo nezareagoval. Za tři týdny jsme z německého Kühlungsbornu do francouzského L’Aber Wrac’h upluli 833 námořních mil, projeli největšími zdymadly na světě, pomohli nevděčným Němcům odtáhnout loď s porouchaným motorem, celé Severní moře propluli v bezvětří na motor, týden čekali v Belgii, než přejdou divoké západní větry nad Kanálem, abychom ho pak prosvištěli ve východní vichřici, dezertoval nám jeden člen posádky a místo v Lisabonu jsme skončili v Bretani. Stálo to za to. Teď už jen zbývá dostat se na letiště.

Hodinu před půlnocí házím na záda bágl a v začínající průtrži mračen vyrážím bez mapy, jen podle silničních ukazatelů, směrem na Brest. Původně jsem si myslel, že se mi třeba podaří někoho stopnout, ale když jsem šel kolem jednoho z otevřených barů, zrovna z něj po hubě vypadl nějaký chlap, oprášil si ruce, odvrávoral k autu, prošacoval si dvakrát všechny kapsy, až našel klíčky, nastartoval a odjel. Rozhoduji se, že zatím stopovat nebudu a pro jistotu půjdu celou dobu s rozsvícenou čelovkou, a před všemi auty se snažím ustupovat dost daleko od vozovky. Nemají tady škarpy, takže to většinou není problém.

Asi s tím světlem na hlavě šoféry trošku děsím. Vždycky zpomalí, dost daleko uhnou, posvítí si na mě dálkovými světly a až když zjistí, že to je jen nějaký blbec, co jde o půlnoci v průtrži mračen pěšky, zase šlápnou na plyn. Byl jsem na náhorní planině za Lannilisem, kde už pršelo vodorovně, a měl za sebou asi osm kilometrů pochodu, když u mne jedno z aut zastavilo, modře se mu rozblikala střecha a já hleděl skrz zacákané brýle do udivených tváří dvou příslušníků Gendarmerie nationale.
„Bonsoir,“ pozdravil jsem vychovaně, jenže jsem si neuvědomil, že mám na hlavě šajnovací čelovku a že tomu bližšímu nevychovaně svítím přímo do očí. Spustil na mě příval francouzštiny.
„Excusez-moi, je ne parle pas français,“ použil jsem větu, kterou jsem odpoledne pečlivě natrénoval. „I’m walking at train,“ dodal jsem iniciativně, protože smysl jeho proslovu byl celkem zřejmý.
Bylo jasné, že anglicky umí stejně bídně jako já, ale pokud chtěl dál služebně konat, nezbylo mu, než tu řeč začít používat. V první řadě se zatvářil, jako že si z něj dělám srandu.
„Na vlak? V noci? Kam?“
„Do Brestu.“
„To je daleko.“
„Já vím,“ ujistil jsem ho. „Vlak odjíždí v osm. Autobus nejede. Musím jít pěšky.“
„Prachy na vlak máš?“
Když jsem pokývnul a řekl že mám i letenku z Nantes, chvilku se radil se šoférem, pak s nějakým přítelem na telefonu a nakonec se zase otočil ke mně.
„Tak si sedni, my tě tam hodíme.“

Zhroutil jsem se na zadní sedačku jejich krásně vytopené dodávky a té se okamžitě zamlžila všechna okna. Šofér to na kruhovém objezdu otočil a tempem, které bych si v tomhle lijáku já se svým Subaru nikdy nedovolil, vyrazil zpět. My jsme zatím s jeho kolegou probírali odkud jdu, jak jsem se tam dostal, jak dlouho jsem byl na moři, jak hnusné bylo počasí a zda nebylo nebezpečné v něm plout. Šofér se taky chtěl zapojit do hovoru, ale nějak se pořád nemohl odhodlat. Vždycky se zhluboka nadechl, pootočil ke mně hlavu, pak zase vydechl a věnoval se řízení. Po chvíli si konečně dodal odvahy. „Mister…,“ odmlčel se a sumíroval konec věty: „Where are you from?“

Vysypali mě na konečné tramvaje Porte de Guesnou na předměstí Brestu, ten komunikativnější četník mi ukázal kde je automat na lístky na tramvaj, ve kterém se dalo platit kreditkou, vysvětlil mi, že mám vystoupit na stanici Liberté, potřásl si se mnou rukou a zmizeli do noci. Automat na lístky tu sice měli, ale jízdní řád jsem nenašel. Bylo půl druhé a šance, že nějaká tramvaj v tuhle dobu pojede, moc veliká nebyla. Nakonec jsem usoudil, že když je automat na lístky tady, bude i na dalších stanicích (což byl úsudek velmi špatný) a že když tedy vyrazím po trati do města a uvidím tramvaj, co pojede na konečnou, budu mít dost času dojít na další stanici, koupit si lístek a počkat na ní, až pojede z konečné. Takže jsem ušel všech jedenáct stanic až na Náměstí Svobody a nejelo nic. Podle nápisů na čekárnách po cestě se mi dokonce zdálo, že nic nepojede až do příštího víkendu kvůli nějaké rekonstrukci.

Potloukat se ve dvě v noci centrem Brestu, plným ožralých a zhulených přičmoudlíků, kteří na sebe hulákají, házejí po sobě láhvemi a píchají do sebe nožem opravdu není zážitek, který bych si rád zopakoval a hodně jsem se těšil, až si sednu v suchu a v bezpečí na nádraží. To jsem se ovšem těšil úplně zbytečně, vlak v 8:10 do Nantes byl první, který ten den odjížděl, a proto byla nádražní hala až do půl osmé zamčena. Dalších pět hodin jsem tedy strávil ve vybydleném autobusovém přístřešku před nádražím s nějakým opilým francouzským frikulínem, který se ze mne nejprve pokoušel vyrazit cigaretu, což tedy měl smůlu, pak mi dlouze i když dost nesrozumitelně vyprávěl, jak skvěle si to užil v bordelu, a nakonec mi snědl chleba s paštikou. Potom konečně zvadnul.

Jakmile otevřeli nádraží, vletěl jsem dovnitř a začal shánět pokladny. Měl jsem dokonce připravený lísteček s nápisem „Je demande un billet pour Nantes,“ aby nevznikla nějaká mýlka, ale byl zbytečný. Živé pokladní došly, všude byly jenom automaty. První se mi vůbec nepodařilo přepnout do angličtiny. Druhý ano, a tak jsem prošel celým procesem „Chci jet teď“, „Do Nantes“, „Nemám zákaznickou kartu“, „Nechci zákaznickou kartu“, „Tak teda zaplať“. „PIN OK“ ujistil mne automat, a pak mě poslal k šípku, že platbu nelze provést. Zkusil jsem druhou a třetí kreditku a dopadl stejně. Začal mě polévat studený pot. Za dvacet minut mi jede vlak na letiště, já nemám lístek a nikde není žádná pokladna nebo alespoň informační přepážka se živým člověkem. Přinejhorším budu muset zkusit někoho ukecat, aby mi ten lístek koupil a já mu dám hotové peníze, ale jak tak koukám po lidech v okolí… Pro jistotu zkouším ještě třetí automat a ten funguje bez problémů, platba kartou probíhá hned na první pokus. Tak teď bych si dal panáka.

Necelé tři a půl hodiny jízdy rychlíkem vyšlo na 50€. Většinu cesty jsem prospal a hlavně mi za tu dobu docela proschly mé kalhoty, kterým od návštěvy Belgie říkám letecké. Konečně si mohu bez problémů a nepříjemných pocitů sednout. V Nantes jsem si původně myslel, že z nádraží na letiště dojdu pěšky, mělo by to být jen asi osm kilometrů, ale jedu autobusem. Ten noční pochod mi dal pěkně zabrat, měl bych si už sakra začít uvědomovat, kolik mi je.

V odletové hale si povídám s manželským párem z Brna, který tu byl od čtvrtka na prodlouženém víkendu a moc se jim tu líbilo. Bylo prý krásně, svítilo sluníčko, pán se dokonce vykoupal v moři. Když jim vyprávím, že o necelých tři sta kilometrů dál už čtyři dny leje jako z konve, tváří se, jako kdyby mi to moc nevěřili. Po všech těch peripetiích s počítači, dopravou a automaty na jízdenky pořád čekám, jaký průšvih na mě připravili na letišti, a jsem hodně překvapený zjištěním, že žádný. Batoh mi odjel někam do útrob přepážky, v kontrolním rámu jsem si ani nemusel zouvat boty a v letadle na mne dokonce vyšlo místo vedle velmi pohledné francouzské studentky. Krátce po páté přistáváme na ranveji 24 ruzyňského letiště. Posílám Standovi zprávu, že jsem naživu a doma. Dovolená skončila.

Publikováno s laskavým svolením Miroslava Jaroše, www.miroslavjaros.cz