Dnešní sériové plachetnice jsou většinou stavěny jako bermudské šalupy. Kombinace hlavní plachty a geny, případně kosatky, nabízí dobrý kompromis mezi výkonem, jednoduchostí, cenou a snadnou obsluhou. Taková takeláž může na první pohled působit jednoduše, ve skutečnosti však jde o důmyslnou konstrukci, která musí přenášet obrovské síly a zároveň zůstat co nejlehčí. Za posledních několik desetiletí se také výrazně rozšířily možnosti jejího uspořádání.
Takeláž neboli lanoví je soubor konstrukčních prvků, které nesou plachty a přenášejí jejich síly do trupu lodě. Patří sem především stěžeň a ráhno, pevné lanoví, tedy stěhy a vanty, a pohyblivé lanoví – výtahy, otěže, refovací lana a další lana používaná k ovládání plachet. V tomto článku a jeho pokračování se zaměříme především na pevnou konstrukci takeláže a na to, proč může mít na různých moderních jachtách velmi odlišnou podobu.
1. Stěžeň na palubě, nebo až na kýlu?
Začneme u stěžně. Na současných rekreačních plachetnicích se setkáte se dvěma základními způsoby jeho ukotvení. Může být uložen na palubě, nebo může procházet palubou dovnitř lodě až ke kýlu.
Stěžeň uložený až na kýlu se v anglické terminologii označuje jako keel-stepped mast. Prochází otvorem v palubě, pokračuje dovnitř lodě a jeho pata je uložena na nosné konstrukci trupu. Tradičně se považuje za velmi robustní řešení vhodné pro oceánské plavby. Stěžeň získává další bod opory v místě průchodu palubou a tlak přenáší přímo do spodní konstrukce lodě.
Nevýhodou je otvor v palubě, který musí být dokonale utěsněn a také velký “klacek” v salonu. Voda navíc může pronikat také vnitřkem samotného profilu stěžně. Demontáž a montáž dlouhého stěžně procházejícího hluboko do interiéru je rovněž složitější.
U deck-stepped mastu stojí pata stěžně přímo na palubě nebo nástavbě. Síly se následně přenášejí pomocí pevné podpěry – compression post – do patřičně zesílené konstrukce trupu. Toto řešení je levnější, jednodušší při montáži, nezabírá tolik prostoru v interiéru a odstraňuje nutnost velkého otvoru pro stěžeň v palubě. Je také výhodnější pro lodě, které potřebují proplouvat pod mosty a stěžeň pravidelně sklápět.
Velmi často se setkáte i s kombinací těchto způsobů. Stěžeň uložený na palubě, ale podepřený robustní nerezovou podpěrou opřenou o kýl. Takže v salonu neklopýtáte okolo samotného stěžně, ale okolo masivní nerezové trubky značného průměru.
2. Vrcholová, nebo frakční takeláž?
Další prostor pro variabilitu takeláže představuje místo, kde se přední stěh připojuje ke stěžni.
U klasické vrcholové takeláže (masthead rig) vede přední stěh prakticky až na vrchol stěžně. Přibližně ve stejné výšce je upevněn také zadní stěh.
U redukovaný takeláže (fractional rig, česky někdy “zlomková takeláž”) je přední stěh upevněn níže než vrchol stěžně. Může jít například o uspořádání 7/8, 9/10 nebo 19/20 výšky stěžně. Číslo tedy přibližně vyjadřuje, v jaké části jeho výšky se přední stěh připojuje.
Důsledkem redukované takeláže je zpravidla menší kosatka nebo gena a relativně větší hlavní plachta. Takové uspořádání umožňuje lépe ovlivňovat průhyb horní části stěžně, a tím i tvar hlavní plachty, například pomocí nastavitelných stehů.
Na moderních sériových plachetnicích je běžná redukovaná takeláž, protože usnadňuje manipulaci s menší přední plachtou, zjednodušuje obraty a dobře funguje s dnešními vysokými hlavními plachtami.
Velmi časté je vysoké redukované uspořádání, například 9/10 nebo 19/20, kdy je přední stěh upevněn jen kousek pod vrcholem stěžně. Loď tak může mít velkou hlavní plachtu, malou nepřekrývající kosatku a dozadu vychýlené sálingy, ale zároveň je možné udržovat poměrně vysoké napětí předního stěhu. Právě toto uspořádání dnes do značné míry určuje vzhled moderních sériových cruiserů.
Prědní stěhy: Odpředu: 1.hlavní/přední stěh (černý), 2. vnitřní stěh – Solent stay (červený), 3. vnitřní stěh – staysail stay (zelený), 4. baby stay (hnědý)
3. Přední stěhy
Většina z nás se v praxi setká pouze s jedním předním stěhem ukotveným na přídi. Na dnešních lodích už většinou nejde jen o ocelové lano, na které je třeba plachtu nacvakat a vytáhnout, ale o rolovací systém – rolfok neboli furler –, který umožňuje z kokpitu navinout plachtu kolem profilu předního stěhu.
Je dobré upozornit, že nesprávná manipulace s furlerem, například jeho přetočení, stejně jako vadné uchycení předního stěhu u paluby v důsledku únavy materiálu, koroze nebo mechanického namáhání, často vedou k jeho poškození či přetržení a v krajním případě i k pádu stěžně.
Alternativně může mít loď kutrové oplachtění se dvěma předními stěhy – hlavním a vnitřním. Na hlavním stěhu nese genu nebo kosatku, na vnitřním pak menší stěhovku či bouřkovou plachtu. Vnitřní stěh se označuje například jako staysail stay. Pokud leží jen těsně za hlavním předním stěhem, používá se označení Solent stay.
Existuje také krátký baby stay (v hovorové češtině bejbyštág), tedy pomocný přední stěh ukotvený relativně blízko stěžně. Jeho hlavním úkolem bývala především kontrola průhybu střední části stěžně. Dnes jde spíše o méně obvyklé řešení a na nových sériových plachetnicích ho najdeme jen zřídka.
Na závodních a výkonných lodích může posádka některé přední plachty kotvit na zesíleném čelenu vysunutém relativně daleko před příď. Tím zvětší jejich plochu a posune těžiště plachty více dopředu. Pevný nebo výsuvný čelen dnes slouží především pro lehké plachty, jako jsou asymetrický spinakr, gennaker nebo Code 0.
4. Zadní stěhy
Ne všechny lodě mají stejné podélné vyztužení stěžně. Klasický zadní stěh – backstay – vede od vrcholu nebo horní části stěžně k zádi. Kromě stabilizace stěžně lze jeho napětím ovlivňovat také napětí předního stěhu, průhyb stěžně, a tím i tvar plachet.
Klasickou variantou je jednoduchý nebo dělený pevný zadní stěh (split backstay). Jednoduchý backstay vede od vrcholu nebo horní části stěžně k zádi, zatímco dělený backstay se ve spodní části rozděluje do dvou ramen uchycených na obou stranách zádě. Dělené řešení je výhodné zejména na moderních lodích s otevřenou zádí a koupací plošinou, protože umožňuje lepší přístup přes záď. U sportovněji zaměřených cruiserů bývá zadní stěh nastavitelný pomocí kladkostroje, šroubového nebo hydraulického mechanismu. Posádka tak může měnit napětí předního stěhu, průhyb stěžně, a tím i tvar hlavní plachty.
U řady moderních lodí zadní stěh úplně chybí a jeho funkci přebírají silně dozadu vychýlené sálingy a vanty, které stabilizují stěžeň také v podélném směru. Toto řešení uvolňuje záď, neomezuje velkou hlavní plachtu s výrazným roachem (zaoblením zadního líku) nebo square-topem (vyztuženým čtvercovým vrcholem plachty) a zjednodušuje obsluhu. Zároveň však omezuje možnosti samostatného nastavování napětí předního stěhu pomocí zadního stěhu, nehledě na omezené možnosti vypuštění hlavní plachty na bok při plavbě na zadní směry větrů.
Na výkonnějších, offshore a specializovaných lodích se lze setkat také s running backstays, tedy pohyblivými zadními stěhy používanými střídavě podle návětrné strany. Umožňují velmi přesně kontrolovat napětí stěžně a předního stěhu, ale vyžadují aktivní obsluhu při každém obratu či halze, a proto jsou na běžných sériových cruiserech spíše vzácné. Podobnou doplňkovou funkci mají checkstays neboli spodní zadní stěhy, které podporují střední část stěžně nebo vyvažují zatížení vnitřního předního stěhu.