Psal jsem o tom, jak jsme před dvěma a půl lety koupili, přeplavili, ustájili, zaregistrovali a poprvé vyzkoušeli na plachtách 46 let starou 8 metrovou kajutovou plachetnici Bavaria 808 v Chorvatsku u Makarské.
Koupil jsem plachetnici, abych více a více plul. Abych plul a plul. To se zdá logické, ne? Zdá se logické, že s vlastní plachetnicí člověk napluje mnohem více než jednou za rok v singlu nebo ve dvojici na charter ve středomoří plus nějaká další plavbička s jinými lidmi na oceánu, ne? Nebo ne?
Naše loď je stále na vodě. Můžeme zatím na ní být až 6 krát do roka na týden (ideálně co 2 měsíce). Při 7 dnech v týdnu po, řekněme, 30 mílích za den to dělá 1260 mil za rok. Řekněme že je potřeba nějaká údržba, tak 1000 mil ročně dáme hravě, ne? Na charteru jsem na Jadranu na 9 metrové lodi dal jednou v singlu za týden 310 mil, z toho 200 mil na plachty…
Tak kolik mil jsme vlastně napluli za rok na naší vlastní plachetnici? První rok 314 námořních mil, druhý rok 164 námořních mil a letos v červnu je to zatím pouhých 73 mil od počátku roku. Tak málo!
Co je za tím?
- Na své lodi se zatím bojím vyplout mnohem více než na půjčené (i když se to u mne postupně lepší), hlavně s posádkou (zodpovědnost).
- I když by si člověk mohl vybrat týden, kdy vypluje, ze dne na den (často do toho ale spadnou pracovní povinnosti atd.), tak je předpověď počasí pro alespoň tuto část Chorvatska mnohem méně spolehlivá, než byla řekněme před 10 lety; často se dá počítat jen řekněme ze 3, 4 dny dopředu. Prostě jeden týden je málo, plachetnice vyžaduje moře času, aby si člověk mohl vybrat směr a sílu větru.
- Typicky je uprostřed týdne silné jugo nebo jiná slota, takže se pluje jen na počátku, a pak na konci týdne. Pak se zdá výhodnější se pořád vracet do domovské maríny.
- Pod pohořím Biokovo je často buď úplné bezvětří, a nebo naopak silný poryvový vítr a skoro vždy proud okolo 1 uzle.
- Člověk si říká, když mám vlastní loď, byl bych blázen teď riskovat, nechám ambicióznější plány na příště.
- Nechcete trápit chudáka motor, poslouchat hluk a dýchat výfukové plyny, postup na plachty je často pomalý. Průměrnou rychlost (na plachty i na motor dohromady) máme 2,5 uzle první rok, resp. 2,1 uzle druhý rok.
- Loď se pořád kazí a degraduje, ať ji člověk používá, či ne (je potřeba to řešit).
- Loď se pořád kazí a degraduje tím, že ji člověk nepoužívá (je potřeba to řešit).
- Loď se pořád kazí a degraduje tím, že ji člověk používá (je potřeba to řešit).
- Loď potřebuje preventivní údržbu. Třeba antifouling a další údržba dna nám trvala 2 týdny – dělat jednou za rok, jednou za rok a půl, jednou za 2 roky?
- Po necelém roce používání nám už nenastartoval vestavěný motor a oprava trvala skoro 8 měsíců. S přívěsnými motory jsme si také užili…
Ale po pořádku…
Po přeplavbě do nové domovské maríny Ramova, Krvavica (Makarská) na Nový rok a únorovém singlovém plachtění za juga jsme s prvním důstojníkem (manželkou) v květnu zažili krásné tři jednodenní výpady na plachtách k Brači a zpět, celkem 47 mil.
Letní plavba na Hvar
Koncem června byl první důstojník indisponován, takže jsem přistoupil k první delší plavbě v singlu – podle plánu týdenní plavbě okolo ostrova Hvar. Začalo to výborně. Se zkontrolovanou lodí plnou proviantu na 10 dní jsem vyplul v 6:30 a za hodinku jsem mohl vypnout motor a vézt se na zadák po ranní bríze směrem na západ k městečku Sumartin na Brači.
Později v průběhu mezi Sumartinem a Bolem to začala být dřina – neustále čachrovat s plachtami a přitom příznivý západní proud zmizel a naopak mě jižní vánek pomalu posunoval na sever ke kamenitému bračskému pobřeží… Na chvilku jsem zapnul motor. Naštěstí poměrně brzy začal v trysce foukat maestrál do Bf 4, na kterém jsem do pozdního odpoledne krásně prokřižoval až ke klášteru Blaca. To byly okamžiky absolutního štěstí.
Vítr utichal a z otevřeného moře šly mrtvé vlny. Se spuštěnými plachtami na motor jsem v 18:30 doplul do zátoky Lučice, která se otevírá z jihu u západního konce Brače. Bohužel, restauratéři mi odmítli přidělit bójku a kotvit na noc jsem se bál. Raději jsem ze zátoky zase vyplul, a to vstříc noční plavbě s plánem obeplout Pakleni otoci a někdy další den doplout na Ščedro.
Nejdříve jsem pozorně přeplul plavební dráhu trajektu Splitská vrata – Stari Grad a pak plavba na plachty po soumraku až zázračně odsýpala, takže jsem si říkal, že na Ščedro snad připluju příliš brzo, a co tam budu celý den dělat. Tedy odsýpala… Za lodí byla až skoro brázda (rychlost vůči vodě je), plachty se mi dařilo intenzivním pumpováním kormidlem na vlnách napínat, takže to musí jet, ne? Tak plynulo mnoho hodin.
Kolem druhé v noci se mi zdálo, co to je, vždyť vůči vysílači na Hvaru a vůči majákům stojím! Že jsem už několik hodin na stejném místě. Pořád jsem někde mezi Splitskými vraty a mysem Pelegrin na Hvaru. Poprvé za této plavby jsem zapnul nový tablet s Navionicsem. Trvalo mě to asi 15 minut, úplně jsem přitom oslepl, nový notebook nechtěl zapnout GPS, potvora, nechtěl reagovat na vysušené prsty. Pak pozice na mapě létala od Šumavy k Tatrám, to samé na mobilu s mapama Apple. V těchto místech se mi před léty stávalo okolo 4:00 něco podobného. Mají tady rušení GPS, a nebo je to prostě tím, že je opět hodina mezi psem a vlkem?
Motor nestartuje
Najednou jsem uviděl světla velké lodi a lekl jsem se, že bychom se mohli srazit. Rychle jsem otočil klíčkem zapalování, abych nastartoval … ale jen chabý zvuk – vybitá baterie. Jako blesk jsem skočil dovnitř pod schody a během několika sekund odpojil baterii a připojil náhradní (klíče jsem měl k tomu připravené u baterek). Nastartoval jsem. Ta loď nakonec nebyla na kolizním kurzu, ani nebyla tak daleko…
Když už jsem nastartoval, tak popluju dál na motor. Plout v noci ještě bez GPS Paklenim kanalem jsem si netroufl (nikdy předtím jsem tam neplul). Tak jsem to vzal kolem dokola obeplutím Paklenih ostrovů ze západu. Obeplul jsem krajní ostrov a pak jsem vypnul motor až do rozbřesku už na klidné vodně jen volně driftoval, abych se zotavil z kouře od motoru a nepříjemně intenzivního smradu nafty…
Za úsvitu jsem provedl kontrolu: V motorovém bilgi několik litrů tekutiny, motor celý od nafty, ohromná vůle v kormidelním mechanismu, opotřebovaná otěž hlavní plachty, chaos v lanech v kokpitu. Když jsem automaticky dotahoval výtahy předních plachet, vytáhl jsem si radarový odražeč (který jsem na jeden z výtahů „moudře“ připevnil bez stahovací šňůry), několik metrů nad palubu.
Protiproud
No, co, alespoň si pěkně na ranní bríze zaplachtím. Křižuji na rovné hladině proti větru směrem na východ a až po 3 hodinách zjišťuji, že vlastně stojím na místě kvůli proudu. Vítr z východu ale pomalu zesiluje, a nějakou tu hodinku dvě to křižuje krásně, je to paráda!!! Dostávám se na úroveň východního přístupu k přístavu Hvar, ale už je to příliš a postup se zastaví. Vlny se prodloužily tak, že loď je stále přilepená v dolíku a nakloněná tak, že se musím jednou rukou držet zvnějšku za bortlajsnu a druhou se natahuji ke kormidelní páce. Vyostřit nemůžu, to by nejelo, odpadnout, to bych měl špatný kurz, zrefovat nemůžu, to bych měl málo síly. Slunce proti. Za takových podmínek už jen odemknout obrazovku mobilu, vyhledat v 888 spojení na Kod Ive na Ščedru (odvolávám rezervaci) a zavolat marínu Palmižana (rezervuji) je těžké. Nakonec se schovávám za ostrůvek s majákem. Stahuji a na zábradlí vyvazuji přední plachtu. Zatímco pracuji na přídi, loď trpělivě driftuje pod hlavní plachtou. Motor si na těchto vlnách netroufnu startovat.
Kanálem k maríně Palmižana tedy pluju na zadák pod hlavní plachtou a kličkuji mezi velkými loděmi a motoráky. Přišel čas nastartovat motor. Otočím klíčkem … a jen zakňučení. Druhá baterie je vybitá! Za noc se tedy vybily obě baterie, původní i náhradní… a to jsem používal jen poziční světla. Ale je to třeba hned řešit, abych neminul vjezd do maríny! Co dělat? Připojuju bleskově původní baterii… ta se za dopoledne nějak zregenerovala a z posledních sil nastartovala. Hurá! Oddechnul jsem si a hned vylezl zpět do kokpitu, abych zkontroloval kurz a provoz kolem.
Pocit štěstí. Netrvá to více než sekundu a bác … nechtěná halza a otěž hlavní plachty mě praští přes nos a do vody pohřbí mé dioptrické brýle. Sakra. No, ale pak se hned uklidním rutinou při spuštění hlavní plachty, přípravou fendrů a vyvazovacích lan, vysílačkou volám marínu. Za silného bočního větru přistávám v maríně v široké mezeře, marinero pomáhá.
Pak už jen celé odpoledne uklízím, opravuji (mj. dotahuji napouštěcí šroub jemného filtru paliva), nabíjím baterie, skáču po přední palubě se spinakrovým pněm (okolní jachtaři trochu panikaří) a stahuji radarový odražeč, jím místní burger, jedu pro palivo s kanystrem vodním taxi do města a další den za bezvětří a zrcadlové hladiny na oba motory zpět do domovské maríny. Kormidelní mechanismus má vůli jak pes, loď na motor nenabíjí, ale vybíjí.
To byla zatím (dva a půl roku od koupě lodi) moje nejdelší plavba. Bude to někdy lepší?
Podobné články:
- Moře emocí s vlastní jedrilicí – poučení a začátek
- Moře emocí s vlastní jedrilicou – první měsíce
- Koupili jsme loď (část I.)
- Koupili jsme loď (dokončení)
Chcete vědět více o jachtingu v Chorvatsku? Doporučujeme jachtařského průvodce Chorvatskem.
Pro členy Námořního klubu platí sleva 50 %. Nejste členem?
Více informací najdete zde. Nebo se rovnou přidejte.