Vypadá to jako růžový tank Davida Černého, ale je to S/Y Polka Rudy Krautschneidera. Bezmála osmi metrová ocelovka je pravděpodobně stejně bytelná jako dnes již polozapomenutý těžký tank (IS-2m) ze Smíchova. Jiří Fejfar a Kateřina Imlaufová se na ní plaví kolem světa a právě teď jsou v Panamě a poslední měsíce řešili, jak jinak, COVID a karanténu.
Jak nás dohnal virus
Nebýt informací z domova, o nějakém koronaviru bychom tady na Guadeloupe nic nevěděli až do 13. března, kdy začaly prodavačky v obchodě nosit rukavice. Jinak žádné omezení. 16.3. ráno nakoupíme jídlo, stále žádná změna a vyplouváme po opravě zkusit motor a windpilota.
Plujeme 20 mil na ostrov Marie Galante. Když po pěti hodinách zakotvíme a vystoupíme na břeh, nikde nikdo a všechno je zavřené. U jednoho baru na pláži sedí po tmě pár lidí, tak se jich ptáme, co se děje. Prý zapíjejí konec světa. Mají tady Wi-Fi, tak si sedáme abychom se něco dozvěděli. Nejen po Karibiku virus rozšířili obří turistické lodě.
Na Guadeloupe jich týdně připluje několik vždy za svítání. Pasažéři se rozprchnou po městě a večer odplouvá, aby ji ráno vystřídala jiná. A takhle se ti obří přenašeči viru pohybují napříč Atlantikem mezi Makaronézií a Karibikem. 21.3. jsme vypluli do Panamy.
Po týdnu nádherné plavby s větrem 5bf v zádech začalo přifukovat až na 8bf. Tři dny a noci jsme bojovali s únavou a větrem a lámali rychlostní rekordy. Uplutých 80 mil za 12 hodin mluví za vše. Poté se vítr uklidnil a další den přestalo foukat úplně. Po 13 dnech plavby a uplutých 1240 mílích kotvíme poblíž mariny Shelter Bay v Panamě. Okolo nás kotví asi 10 lodí a všichni mají vyvěšenou žlutou vlajku označující karanténu. Sedáme na člun a jedeme se přihlásit do přístavu. Při vjezdu stojí vojenská loď a důstojník na ní nás posílá zpět.
Pro všechny mezinárodní lodě je povinná čtrnáctidenní karanténa před vstupem na pevninu. Personál mariny nám vozí jídlo a pití, co si objednáme v marinamarketu díky místní simkartě, kterou jsme dostali. Provoz kanálu je velmi omezen, včera za celý den jsme viděli plout jen pár lodí. Pro plachetnice je provoz uzavřen do odvolávání, vypadá to na měsíc a déle. Musíme vydržet, nedá se vůbec nic dělat.
14. 4. 2020 Naše další plány
Vzhledem k situaci, jaká je v Panamě, na Galapágách a vůbec všude tam, kam se chceme podívat, jsme se rozhodli zůstat v Panamě do té doby, než se to uklidní natolik, že se budeme moci volně pohybovat, protože jinak naše plavba ztrácí smysl. Nechceme obeplout svět v co nejkratším čase, chceme poznat co nejvíc z jeho krás. Další informace napíšeme za týden až nám skončí karanténa a budeme moct na pevninu. Už teď víme, že se může ven na dvě hodiny denně a jen do obchodu s jídlem, chlapi a ženský v jiný den a v sobotu a neděli je zákaz vycházení úplně.
16. 4. 2020 Panamský kanál – omezení pro jachtaře
K proplutí Panamským kanálem je na malých lodích, tedy na většině plachetnic, potřeba pěti lidí. Takzvaného advisora, který dohlíží a radí, přidělí kancelář kanálu a čtyři tzv. linehandleři držící každý jedno lano, dva na přídi a dva na zádi, jsou buď posádka nebo se dají najmout místní. Když loď stoupá, lana přivázaná na obou březích komor přitahují a když klesá, povolují tak, aby loď byla stále uprostřed. Na každé lodi musí být čtyři lana, každé 40 m dlouhé. V komoře se k sobě bočně svážou tři plachetnice buď před, nebo za jednou z těch velkých nákladních lodí.
Na spoustě plachetnic jsou jen dva, a tak si jachtaři pomáhají tím, že proplují jednou lodí do Panama City a autobusem se vrátí pro tu druhou. Je to asi 80 km. Jenže teď nikoho nepustí zpět a nesmí se najímat místní. Proplout kanálem je sice možné, ale musí se domluvit 3 lodě s posádkami o čtyřech a více lidech. Jedno takové proplutí proběhlo před pár dny.
Panamské patálie
Po třech týdnech na kotvě jsme v přístavu. Pevná zem pod nohama, výlety do džungle, sprcha, ale jinak se nic nemění. Sedíme a čekáme. Občas někdo propluje kanálem na druhou stranu a čeká tam, nebo pluje na nějaký neobydlený ostrov a zůstane tam, než se situace uklidní.
A to je i náš plán. Drží nás tady pouze to, že musíme nakoupit jídlo na půl roku (plavba Panama – Nový Zéland), věci na rybaření, něco kolem motoru a větrného kormidla. Pak zaplatíme 2300$ těm vydřiduchům, protože všechny lodě pod 20 m (65 stop) platí stejně. My máme 7,8 m. Smůla. A vyplujeme do dlouho očekávaného Tichého oceánu. Jako první plánujeme navštívit neobydlený Kokosový ostrov, nacházející se na půl cesty na Galapágy, a počkat tam alespoň 2-3 týdny. Vlastně není kam plout. Galapágy, Francouzská Polynésie i Nový Zéland jsou uzavřeny. Doufáme, že ne na dlouho.
Vrátím se ještě k džungli a podnebí tady vůbec. Jsme pod desátou rovnoběžkou, tedy v tropech, a to se vším všudy. Rozednívá se v 6 a stmívá v 7 hodin, přes den je 33 a v noci 29 °C. V květnu začíná období dešťů, takže je občas lehce pod mrakem a občas zaprší, ale slunce pálí jako na Sahaře i přes mraky. Když je bezvětří tak to je vůbec paráda a k tomu navíc komáři.
Hodně chodíme do džungle na kokosové ořechy. Máme jich na plavbu plnou bednu. Viděli jsme opice, nosály, tukany, všemožně barevné ptáky a motýly, kraby a obří světlušky. V přístavu jsou spousty barevných ryb, rejnok a krokodýl. Fotky dodáme brzy.
Všechno je jinak
Dnes je to měsíc, co jsme v přístavu a téměř dva měsíce v Panamě. To známé španělské “maňána” tady platí stejně jako všude na jihu. Všechno trvá strašně dlouho, jídlo, které máme objednané už dva týdny, nepřivezli ani na potřetí všechno, věci na rybaření jsem radši objednal ve Státech, tak uvidíme. Ráno jsme se v pravidelném hlášení novinek dozvěděli, že konečně ruší karanténu a otevírají i jiné obchody než ty s jídlem. Od 1.6. bude jezdit autobus do Colónu, tak snad nakoupíme co potřebujeme, s agentem domluvíme proplutí kanálem a konečně se pohneme.
Ovšem žádná výhra nás nečeká protože Galapágy a Kokosový ostrov, kam jsme se chtěli podívat, jsou pro nás nedostupné (nesplňujeme velmi přísné podmínky pro vstup jako třeba AIS systém, nebo záchod s nádrží). Naši první zastávku po Panamě proto plánujeme až na Márkézách, což je 3700 NM, pro nás 2-3 měsíce plavby. Musíme loď naplnit spoustou jídla a hlavně vody.
Ale to ještě není to nejhorší. Dozvěděli jsme se od jiných jachtařů, kteří už ve Francouzské Polynésii jsou, že kromě nepříjemné byrokracie nás čekají rozzlobení domorodí lidé bojící se “smrtelného” viru, který přiváží jachtaři. Takže místo hudby a tance, vítají lodě klacky a kameny a vyhání je pryč, protože jejich jediný zdroj příjmu jsou turisté, kteří zmizeli, nemají co jíst a ze zoufalství vykrádají lodě. Doufám, že za ty tři měsíce než tam doplujeme my, se situace zlepší. Každopádně teď není doba úplně vhodná k cestování. My ale nemůžeme nic jiného dělat. Letět domů a vrátit se třeba za 6-12 měsíců a ještě tady platit loď, by bylo nad naše finanční možnosti. Musíme plout dál a doufat, že bude líp.
Svět se změnil, už nebude jako dřív…
Převzaté s laskavým svolením Jirky Fejfara a Kateřiny Imlaufové z blogu Polky.
Jejich plavbu můžete sledovat i na youtube.