V tomhle díle: vrtulka není k sehnání, poslední komora na Odře, střídání posádky a Polsko zná Otu Pavla…
Ráno se rozhlížíme po přístavu a dáváme se do řeči s místními kutily, kteří pod přístřeškem renovují starý dřevěný motorák. Všem ukazuji náhradní vrtulku a vysvětluji, že potřebujme menší, nakonec mi po několika telefonátech vysvětlují, že nemá cenu abych někam jezdil a slibují, že přijede jejich kolega, odborník na motory. Kdy? Tak za hodinu je tady. Zatím bloumáme a okukujeme co zde kotví.
Hned vedle nás má malou kajutovku rybář Darek, který se s námi dá do řeči. Po vyslechnutí našich trablů slíbí, že pokud ten motorář nepomůže, zkusí to u svého kamaráda. Po hodině a půl se opravdu zjeví motorář a jeho slova nás nepotěší. Tuhle vrtulku umí sehnat jenom na objednávku přes internet, tak za tři dny. Na skladě má jen jiné typy k závěsným motorům. Poděkujeme plechovkami českého piva a jdeme za Darekem.
Ukaž, povídá a bere si vrtulku do kapsy. Pak sedne na motorku a zmizí. Po dvou hodinách se vrátí a tváří se zkroušeně, veze stejný typ, jako je ten náš nepasující. Přesto mu děkuji za ochotu a nabízím něco za projetý benzín a ztracený čas. Tváří se otráveně a mrzí ho že nám nepomohl. Co teď? Čekat tady tři dny? Za tři dny mají mít vojáci to cvičení a kromě toho pomalu klesá hladina řeky, už nás varovali, že by mohl být problém na poslední komoře.
Po poledni se rozhodujeme pokračovat, odvazujeme lana a vyrážíme zpátky na řeku. Po pěti kilometrech proplouváme komoru Redzin a míříme do čtrnáct kilometrů vzdálené maríny Uraz, kde chceme zastavit. Počáteční nervozita se s uplutou vzdáleností a klidným chodem motoru začíná vytrácet. Třeba to přece jen půjde. Po čtvrté hodině přirážíme do maríny Uraz na 275 ř.km. Je zde plno lodí a několik plachetnic, pěkné zázemí a činorodý správce. Hned se ptá kam máme namířeno a jaký máme ponor. Když slyší, že půl metru tak bere telefon a volá na poslední komoru Waly před městečkem Brzeg Dolny. Po rozmluvě s komorníkem nám doporučí ať hned vyrazíme a proplujeme úsek až po Lubiaž, voda prý stále klesá a kolem Malczyc bychom mohli mít i s naším ponorem problémy. Před měsícem tu prý německá loď s ponorem 70 cm musela týden čekat než nahoře zapršelo a mohli projet. To vše proto, že u Malczyc je už vybudovaný jez a plavební komora, ale už dvacet let jim jejich spuštění blokují zelení aktivisté.
Tak to máme něco podobného doma u Děčína taky. Poděkujeme bosmanovi a vyplouváme k poslední komoře na naší pouti. Komorník nás čeká s otevřenými vraty a já mu platím dvojnásobnou taxu, protože je už po páté hodině, ale nelitujeme a jsme rádi když nám potvrdí, že máme dnes lepší plavební podmínky než mají panovat zítra.
Proplouváme poslední komoru, která už vyloženě volá po generálce a vplouváme na zúženou řeku kolem Brzegu Dolnego. Podle itineráře tu má být přístaviště, ale nic takového jsme nezahlédli, naopak je zde silný proud a loď tudy jen proletí. Po pár kilometrech se tok zase rozšiřuje a na 300 ř.km míjíme zahrazený jez a nezprovozněnou komoru Malczyce. Kolem břehů jsou nasypané hrázky, které mají usměrňovat proud a zabránit zanášení dna pískem.
Blíží se večer a podle mapy má být u Lubiaže přístaviště s tábořištěm, když ale doplouváme k určenému místu, vidíme jen osamocený bagr na břehu malé zátoky. Tak tady to možná jednou bude, ale teď se tu nedá ani přirazit ke břehu. Nedá se nic dělat, pokračujeme dál a s osledními paprsky zaplouváme do malé zátočiny s písečným břehem. Kotevní kolík na břeh, uvázat loď a vypnout motor. „Tak dnes toho bylo fakt dost, snad nás tady do rána nesežerou komáři.“
Ráno vstáváme do slunečného dne a po provizorní hygieně spojené s úlitbou vodnímu vládci vyrážíme na krátký úsek do města Scinava, kde má dojít k výměně posádky. Kolem desáté vplouváme do malého přístavu na levém břehu na 332 ř.km. Volám kamarádům a hlásím kde nás najdou, už jsou na cestě a počítám, že by tady kolem poledne mohli být. Zatím si zajdeme prohlédnout městečko a osvěžíme vychlazeným pivem u sympatické prodavačky. Když chceme vracet prázdné lahve překvapí nás tím, že sklo se nezálohuje ani nevrací. Inu, jiný kraj jiný mrav. Připrocházce městem chvíli obdivujeme rezavý tank T-34 na památníku na místním náměstí, navštívíme obchod a pak se vracíme k lodi.
Dáme si oběd a Jura si pomalu balí věci. Smutně vynáší z podpalubí pytel brambor se kterým by se dal přežít středně dlouhý hladomor a zkouší, jestli si ho nechceme nechat na další cestu. „Jen si ho pěkně odvez“, povídám, „alespoň přivezeš něco dětem z cest!“ Za své poznámky si vysloužím ukřivděný pohled . Na mole se kupí zavazadla.
V jednu hodinu už začínáme být nervózní a voláme kolegům kde jsou? Prý na cestě, někde si zajeli a zdrželi se. No nic , musíme čekat. Pak zpozoruji pohyb na nedaleké pracovní lodi. Přijelo pár chlapíků a nosí něco na loď plnou bójek a plavebních znaků. Dáme se do řeči a se správcem tohoto úseku řeky probereme kde co. Na závěr nás zve na dnešní večer na koncert a lidovou veselici. Právě dnes prý začínají oslavy města Scinava. Děkuji a v duchu si říkám, jestli to naopak není důvod zvednout co nejdřív kotvy a nocovat někde v klidu. Ale to bych musel mít s kým vyplout!
Po několika dalších telefonátech se kolem třetí hodiny na nábřeží objevuje auto z něhož vystupují známé tváře. No sláva!!! Až po čase vyplouvá na povrch příčina jejich zpoždění. Nejprve nefungující navigace, pak shánění směnárny a automapy a nakonec klasický problém s GPS ( neboli Gde Proboha Sme???). Jura si zatím nosí věci do auta a já ukazuji kde se může utábořit nový člen posádky. Když začne nosit proviant, narazí na nekompromisního kapitána, který po předchozích zkušenostech zredukuje množství zásob na realistickou míru. Přebytky posíláme zpět. Máme zpoždění a tak se rychle rozloučíme a vyplouváme.
Do večera se posuneme až na 370 ř.km, kde na noc kotvíme v malé zátočině. Jsme zrovna v asi sedmdesáti kilometrovém úseku ke kterému nejsou žádné mapy, ale plavba je tady pohodová a nenarazili jsme na žádný problém. I noční stání v divočině je klidné, díky absenci provozu tady n ehrozí vlnobití. Dobře si pamatuji co dokázaly v noci průjezdy výletních parníků na Dunaji pod Bratislavou. Tady se loď zhoupne až ráno, když jde Lojza na břeh. Po osmé hodině už plujeme a po pár hodinách podjedeme železný most a na pravém břehu zatočíme pod starou baštou do přístavu na ř.km 395 kde zakotvíme. Jsme v nové maríně města Glogow.
Počkáme na odplutí výletní lodi a pak se vydáme na prohlídku města. Co nás překvapilo, je staré město s náměstím, kde kromě radnice a zámku stojí samé nové domy, ale dvě ulice za náměstím je terén plný zarostlých trosek. Až po rozhovoru s paní bosmankou se dovídáme, že před koncem války srovnal staré město se zemí kobercový nálet. To jsou ty zarostlé trosky, a teprve posledních dvacet let se začalo stavět kolem starého náměstí nové město. Takže těch padesát let to tady soudruzi nechali všechno pěkně ležet ladem a obyvatele nacpali do několika paneláků postavených za městem.
Pokračujeme dál po řece a odpoledne se zastavíme v přístavu Bytom Odrzaňsi na 416 ř.km. Je zde na levém břehu kanál k přístavnímu bazénu, kde je malé přístaviště pro sportovní lodě. Na vodě i na břehu je poměrně živo a vzápětí se dozvíme proč. Právě se konaly závody hasičských a záchranářských sborů z celého vojvodství, což vysvětluje ty červené gumáky s nadupanými motory a hasičské vozy na břehu. Naštěstí jsme se jim nepřipletli do soutěží na vodě, protože teď už je vyhlašování vítězů a rozdávání cen. A protože to nevypadá, že by nějaká cena zbyla i na nás, rychle se vytratíme a jdeme se osvěžit do centra. Tam potkáme veselé duo se kterým se necháme vyfotit. Je to socha Kocoura v botách a jeho kumpána.
Dlouho se nezdržujeme a vyrážíme zpět na řeku, přece jen chceme dohnat včerejší zpoždění. Proto ani nezastavíme, když na ř.km 430 míjíme přístav Nowa Sól a pokračujeme dál. Na 450 ř.km potkáme přívoz u obce Milsko. Na palubě má několik aut, ale převozník nás nechá velkoryse proplout a na svou pouť se vydá až po našem průjezdu. Pozdravíme zamáváním a mizíme v dalším ohybu řeky.
Před námi je cíl dnešního dne, na 471 ř.km vplujeme do přístavu Cigacice. Bosman nám ukáže volné místo a my se do něj poslušně zasuneme. Slunce zapadá a my máme za sebou rekord naší plavby – 101 km za den. To si zaslouží oslavu a tak jdeme za hráz do zahradní restaurace u TW Odra. Kluci hrají na kytary, děvčata se chichotají u ohně a my vysvětlujeme barmanovi, že na nás nemusí mluvit nedokonalou ruštinou, že mu budeme rozumět i v polštině, ale hlavně ať nosí ty studené nápoje v potřebném množství a rychlosti.
Večer se pomalu snesl na přístav i okolí a když se začala zahrádka vyprazdňovat zapředli jsme s místní obsluhou rozhovor na téma kdo a odkud a kam. V tom okamžiku nás barman překvapil otázkou jestli známe knihy Oty Pavla, že je to spisovatel od kterého už přečetl vše co v Polsku přeložili a že ho ty knihy nadchly. A tak se náš rozhovor posunul do literárně filozofické roviny a když jsme se vraceli na loď, stál už měsíc vysoko nad námi.
Ráno obcházím přístav a seznamuji se s manželskou dvojicí z plachetnice, se kterou vypluli z Gliwice a pluli po Odře stejně jako my. Před dvěma dny však měli nehodu a zůstali před Cigacicemi na mělčině, rádiem se dovolali do maríny a místní člun říční správy je z mělčiny stáhnul a pak doprovodil do přístavu. Vzhledem k tomu, že mají ocelovku, tak neměli poškozený trup ani vrtuli, ovšem pro manželku kapitána to byl takový zážitek, že odmítla pokračovat v plavbě k moři po řece a objednala nákladní dopravu a jeřáb.
Dopoledne pak sledujeme jak vytahují loď z vody a pak odjíždí na korbě náklaďáku. Jak pravil přihlížející bosman : „Cuž to dzisaj za zeglarze ?“ Co je to dnes za jachtaře? A co budou dělat až je na moři potká špatné počasí, nebo porucha, když je jedno nasednutí na písčitou mělčinu takhle rozhodí? Podívaná skončila a my musíme řešit prozaičtější problémy. Je nejvyšší čas doplnit naftu, takže se vyptávám na nejbližší benzínku. Bohužel je to několik kilometrů směrem na Sulechow, ale bosman nám velkoryse nabízí, že nás vezme autem do Sulechova, kde má nějaké vyřizování a cestou zpátky nás zaveze na pumpu a do maríny. Díky jeho ochotě se podíváme do malebného městečka a naplníme kanystr. Jako poděkování mu předáváme česká piva, což je nepřekonatelná valuta bez kurzovních výkyvů.
Doplňuji naftu a nejsem ještě na dně kanystru, když začne nafta přetékat z hrdla plnícího otvoru. Rychle utíráme trup od stékajícího paliva a naštěstí jsme do vody nepustili ani kapku. Jdu zkontrolovat nádrž v podpalubí a měrka, což je průhledná trubička s ryskami, ukazuje, že máme plnou. Trošku mě překvapuje, že máme tak malou spotřebu, ale bohužel nad tím moc nepřemýšlím, protože už máme nejvyšší čas vyplout. Tohle opomenutí se nám později nepěkně vymstí.
V téhle chvíli se však loučíme s bosmanem, který nám na rozloučenou věnuje krásnou obrazovou publikaci o Odře a jejím okolí. Chvilku nacvičujeme manévry ve stísněných prostorách maríny, s pomocí springu na středním vazáku se bezpečně otáčíme a pak už vyplouváme kanálem zpět na řeku. Je slunečný den a při poklidné plavbě pozorujeme říčního orla kroužícího vysoko nad námi. Kolem vody jsme několikrát zahlédli srnky, které se přišly napít, a které se vůbec nelekaly našeho proplouvání. Jediná známka civilizace je přívoz u vesničky Brody na 485 ř.km. Tak pokračujeme až k městu Krosno Odrzanskie, kde míjíme na levém břehu malý přístav, odhadem tak pro deset malých lodí. Protože jsme vyplouvali dost pozdě a náš dnešní cíl je ještě daleko, musíme oželet návštěvu města a pokračovat v plavbě.
Aby nám to nebylo tak líto, oslavíme přípitkem dosažení 500 ř.km a nezapomeneme ani na pána všech vod, kterému úlitbou poděkujeme za dosavadní přízeň. Když se blížíme k 524 ř.km objeví se za zákrutem u pravého břehu zakotvená skupina vojenských člunů a pontonů. Za nimi je na břehu pod stromy řada nákladních aut a na okraji lesa je vidět velitelské stanoviště maskované sítěmi. Tak tady mají vojáci zítra nacvičovat přechod řeky a pontonovým mostem ji na pár dní uzavřou. Jsme rádi, že jsme se jim do těch manévrů nepřimotali a máme je konečně za zádí. Od této chvíle by nám už nic nemělo stát v cestě.
Řeka majestátně plyne a nám se občas na břehu vynoří překvapivé pozůstatky minulosti. Válka skončila před 70-ti lety, ale tady jsou stále k vidění objekty, které k ní patřily. Potkáváme několik betonových bunkrů, zbytky pilířů z mostů vyhozených do vzduchu před postupující armádou. Odra byla pro němce jednou z posledních obranných linií a na jejím okolí je to dodnes vidět. Nejvíc nás překvapily pozůstatky mostu na 552 ř.km. Připomíná slavný most z Avignonu, protože stejně jako on vybíhá řadou oblouků do proudu řeky. Jediným rozdílem je to, že francouzi ten svůj most nestihli dostavět, kdežto němci tento dostatečně zničit. A tak tu stojí jako tichá připomínka minulosti.
Příště -na levém břehu Německo, stopy války, na mělčině, zhasl motor!, porucha kotníku a musíme si pomáhat…