Východoněmecké pivo, na mělčině, zhasl motor!, porucha kotníku a musíme si pomáhat…
Blíží se večer a my zaplouváme na levém břehu do ústí kanálu Odra – Spréwa a vyvazujeme se u nábřeží města Eisenhüttenstadt. Od tohoto místa je možné proplout přes komory propojovacím kanálem a pak po Spréwě až do Berlína. Jsme v Německu a pivo v zahradní restauraci nad přístavištěm stojí 3,5 €. Ochutnali jsme a po vyhodnocení senzorické zkoušky si další raději nedáváme. Inu, pivovary bývalé NDR mají co dohánět a tak jdeme raději na procházku městem.
Po večeři chvíli posedíme na palubě a rozvíjíme teorie, jak chladit naše zásoby nezbytné pro pitný režim. Na horním toku byla řeka poměrně studená a tak i plechovky narovnané v úložném prostoru na přídi měly pod čarou ponoru přijatelnou teplotu. Ve druhé polovině se však řeka více rozlévá, její tok je pomalejší a teplota je skoro „koupací“. Nakonec se shodneme na starém čundráckém způsobu – čtyři plechovky uložíme pod sedačku na palubě a chlazení svěříme ranní rose.
Ráno vyrážíme časně a vzápětí řešíme první problém. Na levém břehu vidíme hraniční žluto červeno černé sloupky , na pravém břehu červeno bílé sloupky a plavební dráha se nachází na linii hranice mezi Polskem a Německem. Takže jak umístit zdvořilostní vlajky? Nad sebe, pod sebe? Nakonec po vzoru chytré horákyně umístíme polskou vlajku pod pravý a německou pod levý sáling čímž považujeme celou věc za uspokojivě vyřešenou. Jsme skutečně „všestranně zdvořilí“.
Sluníčko začíná vykukovat zpoza stromů kolem řeky a Lojza, sedící za kormidlem, mě volá na palubu:“Na, dej si ho dokud je studený, ranní rosa fungovala, ale dlouho to nevydrží!“ Beru si od něj plechovku mně neznámé značky a zhluboka se napiju. S leknutím vyvalím oči a rychle prohlížím plechovku ze všech stran: „Šmarjá to ten den začíná, ty mě chceš zabít!“ Na plechovce je napsáno strong 17°! Lojza se nevinně culí a sleduje okolní břehy.
Občas mineme vysokou hlídkovou věž na polské straně. Připomínají hraniční vybavení na našich západních a jižních hranicích za komunismu. Docela nás to překvapilo, jak se „Lidová Polská republika“ chránila na hranici se svým socialistickým sousedem, tehdejší NDR.
Blíží se jedenáctá hodina a před námi je německý Frankfurt nad Odrou na levém a polské Slubice na pravém břehu. Obě města jsou spojena mostem a z bývalých celnic jsou butiky. Lidé pendlují po mostě tam i zpět a v obou městech slyšíme němčinu i polštinu na každém rohu. Po dřívějším napětí na hranici není ani stopa. Procházíme si obě města a jsme uneseni pohodou, která z nich dýchá. Frankfurt navíc překvapí množstvím soch na všech ulicích a náměstích, kašny a pítka osvěžují parný vzduch. Také se osvěžíme a vracíme se k přístavu Slubice.
Zde jsme se svolením místního správce vyvázaní bokem k pracovní lodi RZGW, protože u žádného mola není místo. Jako poděkování mu neseme ochutnat české pivo a chvíli poklábosíme. Blahopřeje nám k naší plavbě a varuje před mělčinami na další etapě. Odra se hodně rozlévá a písečné kosy zasahují klidně do poloviny plavební dráhy. Je nutné se držet plavebních znaků na břehu a traversem křižovat ze strany na stranu. V minulých dvou letech prý tady bylo tak málo vody, že jejich pracovní loď vůbec nemohla vyplouvat na řeku, i když má jen 60cm ponor. To nás přeci jen trochu vystrašilo, takže si při další plavbě dáváme pozor na každou bójku.
Vyplouváme a hned za mostem je vidět, jak pravobřežní mělčiny zasahují do středu řeky, držíme se plavební dráhy u německého břehu a brzy necháváme obě města za sebou. Na tomto úseku je již o poznání větší provoz a potkáváme celou řadu převážně pracovních lodí, většinou pod německou vlajkou. Břehy řeky jsou lemovány hrázkami, které mají usměrnit tok do středu koryta a pomáhat proti zanášení a tvoření písečných jazyků. Poprvé tady potkáváme zvláštní ležaté bóje, které jsou pevně ukotvené na koncích hrázek a v případě velké vody se na otočném kloubu postaví aby upozornily na konec hrázky pod hladinou.
Plavba pokračovala podle plavebních znaků a musím uznat, že oproti hornímu toku je zde značení perfektní, nikdy se nestane, že by kormidelník neměl jistotu kudy plout. Nějaké zkratky bych ovšem nedoporučoval, občas je i uprostřed řeky vidět ostrůvek, nebo z vody rostoucí stvoly rákosí.
Na 617 ř.km míjíme na prvém břehu rozlehlou pevnost s baštou a hradbami nad vodou. Je to vodní fortifikační stavba, která byla součástí pevnosti Kostrzyn, což bylo pevnostní město budované od 16. století. Za II. Světové války bylo z 90% zničené a dnes dochované zbytky starého opevnění postupně opravují.
Po chvíli se blížíme k soutoku Odry a Warty, kde odbočujeme a do prava vplouváme proti proudu řeky Warty. Její tok nás dovede až do centra města Kostrzyn, které vzniklo celé po válce. Je zvláštní tím, že nemá žádné přirozené centrum, není zda náměstí, ani hlavní třída. Od roku 1995 je však slavné pořádáním letního hudebního festivalu zvaného Polský Woodstok, na který se sjíždí stotisícový dav, který na několik dní zaplaví celé město.
Před mostem je na pravém břehu městské molo a na levém břehu je malá sportovní marína. Když k ní zamířím, příď se náhle zaboří do písku a loď zůstane stát. Najeli jsme na písečnou kosu táhnoucí se za středovým pilířem mostu. Posílám Lojzu dozadu na bádenplato, zařadím zpětný chod a po lehkém zahoupání sjíždíme z mělčiny na hlubokou vodu, otáčím a přirážíme k městskému molu. Rozebíráme proč se nám to stalo, když jsme ke vjezdu do maríny mířili šikmo proti proudu a v dostatečné vzdálenosti od mostu. Na hladině ani pod hladinou jsme si žádných náznaků mělčiny nevšimli a nějaké označení tady taky není. Naštěstí jsme pluli pomalu a z mělčiny jsme se dostali snadno vlastní silou.
Až později večer jsme viděli místní člun, který proplul proti proudu pod mostem a až za mostem se otočil a pod druhým obloukem se vracel aby mohl zaplout do přístaviště. Inu, místní už to znají, a nezdá se, že by v maličké maríně čekali cizí návštěvníky. Na noc zůstáváme u nábřeží a do rána nás kromě milenců nikdo neruší.
Dalšího dne se vracíme z Warty zpět na Odru a pokračujeme po proudu směrem na Gryfino, kam bychom dnes chtěli doplout. Kolem vody je poměrně pusto, pohraniční pásmo nebyla moc frekventovaná oblast. Na německé straně pozorujeme pozůstatky továrny se dvěma komíny děravými jak řešeto. Tady je dobře vidět odkud kam dělostřelci pálili, všechny zásahy jsou z východní strany.
Na vodě potkáváme i dvě tlačné soupravy, které vozí štěrk a písek z velkého jezera Bielinek na 677.ř.km. To je na pravém břehu propojeno s řekou krátkým kanálem a probíhá zde intenzivní těžba štěrkopísku. Zdejší vesnice Bielinek leží prakticky na poloostrově obklopeném z jedné strany řekou a z druhé jezerem.
Na 690 ř.km podplouváme silniční most u vesnice Krajnik Dolny. Po pár kilometrech najednou motor zpomaluje a zničehonic utichá. „Co to ksakru je?“ Skáču ke startéru a znovu startuji motor, který se na chvilku rozběhne ale hned zase zdechá. To bude něco vážnějšího, jenže co teď? Tady se uprostřed řeky na kotvě stát nedá, jednak tady přece jenom plují „tlačáky“ a jednak bych se nedostal na břeh pro případnou pomoc.
Rozhodnutí padá rychle, Lojza jde na příď chystat lano a já využívám zbytek rychlosti a zatáčím ke břehu. Vyhlídnu si malou písčitou zátočinku na pravém břehu a pomalu k ní doplouvám, otáčím se proti proudu a setrvačností se blížíme ke břehu. Lojza hlásí, že tam nejsou vidět žádné kameny a vzápětí skočí z přídě do vody a táhne lano aby ho mohl uvázat k nejbližšímu stromu. Pak si sedá na břeh, zouvá mokré boty a smutně konstatuje „Tak a je to v pytli, vymknul sem si kotník, jak na sviňu sem skočil na jedinej šutr, kterej v té vodě byl.“
Loď stojí u břehu, Lojza ve vodě přidržuje příď.
Při vší smůle jsme si vybrali dobré místo na přistání, na břehu má ve stínu stromů lavičku nějaký rybář, takže Lojza si může alespoň pohodlně sednout. Kromě toho je tady vyšlapaná pěšinka a to znamená, že se dá dojít k nějaké cestě. A teď už zbývá jenom zjistit co se stalo s motorem.
Zanořím se do podpalubí a kontroluji motor, nádrž, filtry… „Hmm, ta měrka ukazuje, že je málo nafty, sice tam ještě je, ale možná, že sání už je nad hladinou?“ Přeci jenom nevím, jak přesně měrka ukazuje, protože do „prázdné“ jsem nádrž nikdy nedojel. Vylezu tedy na palubu a z přední bakysty vytahuji kanystr ve kterém zůstal zbytek nafty z Cigacic. Otevírám víčko od nádrže a dolévám palivo. A historie se opakuje! Nafta přetéká přes okraj hrdla! Rychle utírám bok lodi a přemýšlím kde se stala chyba.
Vracím se do podpalubí a v zadní kajutě odkrývám podlahu nad nádrží. Přívodní hadice je v pořádku, není nikde skřípnutá ani zlomená. Malá hadička na odvzdušnění, která je napojená na nerezovou trubičku vyvedenou ven, je taky v pořádku. Že by byla ucpaná? Zkusím ji profouknout a uvidíme, povolím objímku na propojení s nerezovým vývodem a jakmile s hadičkou pohnu, ozve se zasyčení a nádrž s hlasitě kovovým lupnutím vyrovná podtlak, který v ní dosud panoval.
Aha! Tak odtud vítr vane, tedy nevanul, protože odvzdušnění nefungovalo. Zkontroluji měrku a už je jasno, jsme opravdu na suchu a ta troška nafty v kontrolní trubičce se předtím držela jenom záhadou. Zkouším profouknout hadičku odvzdušnění, bez problémů, zkouším vývod ven a tady už problém je. Nějaký pavouček, nebo která potvora, si v nerezové trubičce udělal bydlení a jakýmsi kokonem dokonale ucpal vývod zhruba uprostřed vývodu, takže nebyl vidět. Drátem nevítaného návštěvníka stěhuji ven!
Po pročištění a smontování zkusím dolít zbytek nafty z kanystru. Bez problému zmizí v útrobách nádrže, ovšem na měrce se neukáže ani ň. Takže nezbývá nic jiného, než vzít kanystr, peníze a boty a vyrazit na břeh. Nechávám Lojzovi poslední pivo a mířím do vnitrozemí.
Vyrážím po rybářově pěšince a zanedlouho obcházím vysoký plot za nímž je úzká silnička, vpravo vidím osamělé stavení tak se tam zkusím zeptat. Nikde není zvonek, tak zkouším klepat na dveře a na okno. Po delší době se v okně objeví starší paní, snažím se jí vysvětlit co nás postihlo a prosím o radu, jak se dostanu na nejbližší benzínku. Paní mi ukáže kterým směrem je hlavní silnice a kde je „stacja benzynowa“. Je to asi 3-4km, a že nemá doma auto, protože mladí jeli koupit něco do města, takže mě tam nemůže odvézt. Poděkuji a vydávám se na cestu.
Čtyři kilometry nejsou taková hrůza, horší to bude zpátky s plným kanystrem, to budu mít ruce jak orangutan. Cesta vede naštěstí lesem a tak není takové vedro. Moje tajná naděje, že bych mohl chytit nějaký „stop“ narazila na zcela nulový provoz. Po půl hodině jelo jediné auto a to ještě v protisměru. Už se smiřuji s osudem, když u mě zastaví malý fiat ze kterého na mě mává paní ze samoty! S překvapením a s radostí nasedám do auta, které nás za chvíli doveze k benzínové pumpě. Nabízím že natankuji nějaký benzín jako oplátku za svezení, ale paní o tom nechce ani slyšet, prý si beztak chtěla koupit cigarety. Tak beru jenom kanystr nafty a u pokladny smutně zjistím, že pumpa je ještě nedokončená, takže nemají prodejnu zboží. Moje vidina studeného pití v plechovkách se rozplynula.
Cestou zpátky se s paní vzájemně představíme a já se ptám jestli můžu paní Jole nějak vynahradit její ochotu? „Ne, ne, to nechte tak, kdybych nechtěla, tak tady nejsem,“ povídá paní Jola, „ ale až někdy potkáte někoho v problémech, tak mu taky pomožte.“
Vypráví mi příběh jak jí jednou ve městě upadl na křižovatce výfuk. Byla z toho tenkrát zcela zoufalá a nevěděla co má dělat, navíc kolem spousta aut, troubení a zmatku. Nakonec se rozplakala a bezmocně stála uprostřed toho chaosu. A tehdy k ní přišel nějaký kolemjdoucí pán, pomohl jí odtlačit auto do boční ulice a přesto, že byl v obleku si vlezl pod auto a nějakým drátem jí ten výfuk provizorně připevnil zpátky. Nic nechtěl a zmizel v davu. „A od té doby si myslím, že když někomu pomůžeš, tak někdo jiný zase pomůže tobě“ končí paní Jola.
Ale to už zastavujeme u jejího domu, já naposled děkuji a vracím se k lodi. Její slova v sobě nesu dodnes. „No konečně, kde seš tak dlouho?“ Mávnu rukou a jdu doplnit nádrž. Motor je zavzdušněný a tak chvíli trvá, než se ho podaří nastartovat, chvíli ho nechám blafat a kontroluji, zda je vše v pořádku. Teď jen dostat Lojzu s tím jeho kotníkem na palubu. S pomocí lodního žebříku a společným úsilím se nalodí a zaujme místo u kormidla. Odrážíme a vracíme se na řeku.
Dnešní cíl se nám doplout nepodaří a tak vyhlížíme kde zakotvíme na noc. Proplouváme kolem Ognice na 697 ř.km, je zde přístaviště pro pracovní lodě, ale pro nás bohužel ne, takže pokračujeme po proudu dál.
V posledním díle: Wilduchov víta jachtaře, slavnosti námořníku, kde se vzala obluda a konec cesty.