Pod křídly volavky – z Olomouce do Szcecina (část 5.)

Wilduchov víta jachtaře, slavnosti námořníku, kde se vzali obludy a konec cesty.

To, že po čase míjíme značku 700 km na pravém břehu nás vzrušuje míň, než nejistota kde zakotvíme na blížící se večer. Pak ale na 703 ř.km míjíme přístavní molo u obce Widuchova, to je z části upravené i pro malé lodě a dá se k němu bezpečně přirazit. Nakonec se rozhodnu toho využít, otáčíme proti proudu a pomalu doplouváme ke břehu. Za chvíli stojíme bezpečně vyvázaní v dosahu civilizace. Přece jenom toho za dnešek bylo dost a hlavně není jisté jestli bychom do tmy stihli najít bezpečné místo na kotvení.

Rozhlížíme se po přístavišti a okolí, ale nevypadá to, že by tu byl nějaký správce a tím pádem ani služby. V plotě je nezamčená branka a kousek za plotem je u cesty malý obchůdek ke kterému je ze zadu přilepený altánek skrývající posezení u dvou stolů.Naštěstí je to tak blízko, že tam Lojza dokulhá i se svým nateklým kotníkem. Sedneme si k volnému stolu a já po vzoru místních domorodců přinesu z obchodu vychlazené plechovky piva. Konečně klid a my můžeme naplánovat co dál.

Náš hovor zaujal vedle sedící chlapíky, kteří viděli, že jdeme z lodi v přístavišti a jsou opravdu překvapení, že jsme Češi. Podle všeho tady české lodě nejsou častým zjevem. Zapředeme hovor a ten se samozřejmě nemůže vyhnout českému pivu a taky otázce jak nám chutná to polské. Když se přiznáme, že nevíme které z polských piv je nejlepší, protože jsme jich ještě neměli možnost tolik ochutnat, je to jak signál pro degustační přehlídku. Každý z místních chce donést jednu rundu piv, které považuje za nejlepší, takže se před námi objevuje pivo Tyskie, Žubr, Perla, Bosman, Žywiec. Abychom nebyli neslušní, snažíme se našim hostitelům oplácet rundy stejnou měrou a tak se na stole objevily i Lech, Warka a Ksiaz. Seděl jsem v altánku u proudící řeky, v milé společnosti, při západu slunce a kolem se vznášela vůně „rozmarného léta“…

Zvěst o naší přítomnosti přilákala další chlapíky, mezi nimi jednoho montéra, který v 80-tých letech pracoval na stavbě v Čechách a dokonce si pamatoval pár slov. Další z příchozích nás zve na projížďku po okolí, což Lojza s díky odmítá a tak jsem jako kapitán usazen do pohodlného auta a následně seznámen s celou obcí a jejími pamětihodnostmi.

Večer však dostal zcela jiný tvar v okamžiku, kdy se Lojza odbelhal na toaletu a po návratu z těžka dosedl na svou židli, což našim hostitelům neušlo a my jim museli vysvětlit k jakému úrazu došlo při našem nouzovém kotvení. Na okamžité návrhy o volání sanitky, soukromého odvozu do nemocnice až po organizování první pomoci, odpovídal Lojza tím, že se mu taková věc nestala prvně, že má holt „špatné kotníky“ a stačí málo a hned si je zhmoždí. To však nezabránilo tomu, aby se během dvaceti minut dostavila zdravotní sestra s tlakovými obinadly, sportovec s mastí a sprejem na zhmožděniny a já jsem nevěřícně sledoval jak úplně cizí lidé, jako na obrazech s Máří Magdalénou, mému kamarádovi omývají , ošetřují a ovinují bolavou nohu! Vše vyvrcholilo tím, že ho na závěr večera čtyři naši samaritáni odnesli až na loď, aby si potmě ještě víc neublížil.

Všechny jsem je pozval na palubu a tam je pohostil tím nejlepším co obsahoval lodní bar. Když jsme ráno odplouvali, bylo nám jasné, že tabule hlásající : Widuchowa vítá jachtaře, není heslem s planými slovy.

Slunečným počasím jsme dopluli na 714 ř.km k ústí kanálu Zimny za nímž se na pravém břehu rozprostírá areál elektrárny Dolna Odra. Po dalších pěti kilometrech doplouváme k městu Gryfino. Přes řeku se klene silniční most vybavený zvedacím zařízením, které část vozovky zvedne a umožní tak proplutí velkých lodí. Na nábřeží je zcela nové molo s vyvazovacími prvky pro sportovní lodě a s budovou správce. Postoj a dokonce i využití sociálního zázemí je pro jachtaře zadarmo. S chutí jsem využil sprchy, které nám pár posledních dní citelně chyběly. Pak už nic nebránilo prohlídce města spojené s pátráním po benzínové pumpě.

Po prozkoumání malebného městečka objevuji benzínku v přijatelné vzdálenosti a tak vyrážím pro kanystr a doplňuji stav nafty v nádrži na množství, které spolehlivě vydrží až na záliv. Při té příležitosti dolévám motorový olej, stále je sice nad spodní ryskou měrky, ale raději ho držím na horní hranici. Pak si dáme oběd a odpoledne vyrážíme na další cestu.

Doplouváme na 731 ř.km kde opouštíme tok Odry Wschodniej a odbočujeme do leva na kanál Klucz-Ustowo, který nás dovede na tok Odry Zachodniej. Ta prochází městem Szczeczin a pak míří do Štětínského zálivu. Před městem jsou dva vysoké mosty u kterých nás čeká naše volavka a kontroluje zda jsme nezabloudili.

Proplouváme jižním předměstím a čluny plující v protisměru nám signalizují, že do centra nemáme plout, protože je uzavřené. To nás sice zarazí, ale pak si řeknu, že to zkusíme přes Parmicky przekop. Doplujeme až k železničnímu mostu nedaleko centra a ten nás zastaví svou podjezdnou výškou – 189cm! Vyvážeme se u starého poničeného betonového mola uprostřed průmyslové zóny. Naštěstí není v uzavřeném areálu a dá se z něj přejít na ulici. Lojza si sedá na palubu s cigaretou a já vyrážím na výzvědy.

Cestou do města objevím malý obchod, který má otevřeno do 19ti hodin což je skvělé, protože cestou zpátky můžu vzít nákup. Do centra je to tak kilometr a když přejdu most přes řeku je jasné proč nás posílali zpátky. Na Odře stojí pontonový most který spojuje dvě nábřeží, kde se mají od zítřka konat oslavy Dnů moře. Na plakátech se dočtu kolik se má u nábřeží ve středu města sejít různých lodí a velkých plachetnic. Na nábřežích probíhají přípravy, roste lunapark, koncertní pódium a stany s občerstvením. Zdá se, že jsme dorazili právě včas! Vracím se na loď a kromě dobrých zpráv nesu čerstvé pečivo a balíček chlazených piv. Ta jsou velice důležitou součástí dnešní lodní večeře. Na oslavu se totiž podává pravý zaječí guláš a ten je nutno řádně zapít. Večer jdeme brzo spát v předtuše náročného zítřka.

Ráno sklopíme stožárek a s malou rezervou podplouváme železniční most, pak musíme absolvovat cestu spletí kanálů lemovaných lodními doky, skladišti a překládkami, abychom se dostali za město a zde se znovu napojili na hlavní tok Odry. Po něm se proti proudu vracíme do centra a cestou potkáváme účastníky slavnosti, kteří míří stejným směrem k nábřeží Walu Chrobrego.

Připlouváme do nové maríny mezi ostrovem Grodzka a nábřežím Stara Rzežnia. Naštěstí není plno a správce nám přidělí místo, kde se vyvazujeme. Je kolem desáté a tak se dáme do práce. Vzhledem k tomu, že už nás nečekají žádné mosty, můžeme konečně vztyčit stěžeň, napnout vanty a stěhy, připevnit ráhno a vybalit plachty. Z Buchtičky se konečně stává zase plachetnice!

Při strojení takeláže nám čas rychle utekl a okolo nás se zatím rozběhl program oslav. Díky tomu, že jsme v samém středu dění máme vše jako na dlani. Na protilehlém nábřeží už stojí řady krásných plachetnic včetně obrovského školního trojstěžníku Dar molodiezy, padesát metrů před naší přídí stojí plachetnice Kapitan Borchardt, vlevo od nás je nábřeží plné atrakcí a stánků a všude se začínají hrnout davy lidí. Takže jdeme ochutnat co tady mají dobrého k jídlu a pití.

Zjistili jsme, že k točenému Tyskie se náramně hodí místní specialita zvaná „zapiekanky“, je to vlastně podélně rozkrojená bageta s různými druhy dobrot- žampiony, salámy, šunkou, slaninou, sýrem, cibulkou, olivami, pórkem a podobně, zapečená v troubě a navrch ochucená omáčkou dle výběru – česnekovou, chilli, hořčičnou, řeckou, americkou, rajčatovou. No prostě půlmetrová lahoda za 8 zlotých. Takže jsme se posilnili a vyrazili prozkoumat co všechno takové oslavy nabízí.

Přes pontonový most se dostávám na levobřežní Waly Chrobrego nad nimiž se tyčí zámek Pomořanských knížat, budova muzea či Akademia morska. U dlouhého mola jsou k vidění na dvě desítky plachetnic z nichž některé mají volný vstup na palubu, kde si můžete vše prohlédnout pěkně zblízka. Neodolám a navštívím Dar molodiezy, školní plachetník dlouhý 112m, kadeti na palubě ochotně odpovídají na moje zvědavé dotazy. Každý školní ročník Akademie morske stráví na palubě tři měsíce v roce, plují, učí se a obsluhují celou loď pod vedením dvaceti členné stálé posádky.

Pokrčuji dál a obdivuji řadu plachetnic nejen Polských ale i z Německa, Dánska, Švédska. Mimo ně stojí na přehlídce loď hydrologická, záchranáři, remorkér, vojenská výsadková loď a další. Na břehu začínají koncerty a rozjíždí se velká párty doplněná o zábavu v lunaparku, tisíce lidí korzují po nábřežích a mezi nimi občas zahlédnu uniformy kadetů a námořníků, kteří si té zábavy užívají nejvíc. Konec konců je to jejich svátek. Z celého toho mumraje jsme nakonec utekli na palubu naší lodičky. Je večer, na oblohu vychází měsíc a zvolna pluje nad kulisou knížecího zámku.

Ráno je klidné a jen přeplněné odpadkové koše a hučící elektrocentrála na břehu připomínají včerejší párty, která trvala až do druhé hodiny. Dnes jsou nábřeží liduprázdná a tak opouštíme marínu a z vodní hladiny si v klidu prohlížíme všechny lodě kolem kterých proplouváme. Bylo to krásné, ale my máme namířeno na záliv. Před námi je 60 km do cíle naší plavby – města Wolin.

Na cestě k ústí Odry je stále co pozorovat, míjíme přístavy, doky s trupy rozestavěných nákladních lodí, jachetní přístav Goclaw, Bismarkovu věž tyčící se nad řekou, propojovací kanál s jezerem Dabie. V plavební dráze potkáváme velké obchodní lodě a tak se držíme raději při kraji.

V Odrzanské roztoce opouštíme řeku a nastavíme kurs 141,6“. Když zkontroluji mapy a po chvíli vykouknu z kajuty, pozoruji kormidelníka jak se spokojeně dívá ku předu. „Máš to pod kontrolou?“ ptám se Lojzy. „No jasně“ zní dotčená odpověď. „Tak se koukni za sebe!“ Lojza se otáčí a div nenadskočí na sedačce „Proboha , kde se tady vzala ta obluda??“ Zhruba sto metrů za námi se řítí velká kontejnerová loď. Náš kurs je mimo vyznačenou dráhu, takže jsme v bezpečí a velké lodi nepřekážíme, přesto je to poučení pro kormidelníka, že je nutné pozorovat okolí v okruhu všech 360°.

Proplouváme průlivem mezi ostrovem Chelminek a Trzebieží a ocitáme se na začátku rozlehlého Štětínského zálivu. Plavební dráha pro velké lodě směřuje k majákům „bramy torowe 3“ kdežto my měníme kurs na čistý sever abychom se dostali na úroveň Skoszewské zátoky. Vítr fouká přímo proti nám, takže pokračujeme na motor, protože na velké křižování nemáme dost času. Pomalu se probíjíme proti vlnám, které zvedá studený severní vítr. Přesto, že svítí sluníčko, si natahujeme čepice.

Už máme na dohled bóje W5 a W4 když náhle loď zpomaluje a motor se začíná dusit. Rychle vyřadím na neutrál a kontrolujme chlazení, na volnoběh je vše v pořádku, ale když zařadím přední, nebo zadní chod, motor se dusí a loď nejede. Vypínám motor a hurá na příď pro kotvu. Za chvilku se zachytí v písčitém dnu a my se houpeme na vlnách.

Vypadá to, že se něco namotalo na vrtuli a na hřídel, proto se to tak dusí. Musíme pod vodu! Voda je zkalená a není vidět na dno, oblékám si neopren, beru masku a šnorchl a z bádenplata skáču do vody. „Sakra, tady je jenom metr a půl!“ Stojím na dně a přede mnou se zvedá a klesá záď Buchtičky, Lojza na palubě se směje. No nic, ponořím se a už to vidím, na vrtuli je chuchvalec vodních trav. Postupně je odmotám a očistím osu náhonu. Pod vodou je vidět

plápolavý pohyb rostlin, které vlny ohýbají těsně pod hladinou. Tady na této mělčině sice nehrozí, že bychom uvízli, ale podvodní zeleň je nebezpečně blízko hladiny a je snadné ji zachytit točící se vrtulí. Vylezu z vody, která je překvapivě celkem teplá, ale vzápětí se do mě opře studený vítr a já se rychle běžím osušit a převléct do kajuty. Po nastartování vytáhneme kotvu a zamíříme na hlubší vodu. Daleko víc si všímáme ostrůvků tvořených konečky podvodního lesa a obezřetně jim vyhýbáme.

Za chvíli jsme u plavební dráhy mezi bójí W4 a W3, kterou musíme proplout mezi mělčinami do Skoszewské zátoky a z ní pak do ústí řeky Dziwny. Ta spojuje Štětínský a Kamienský záliv. V podvečer se blížíme k městu Wolin. Po levé straně je řada stěžňů k nimž přidáme ještě jeden. Dopluli jsme do maríny Wolin, která bude na další sezóny naším kotvištěm.

V neděli se věnujeme úklidu a údržbě, posádka drhne palubu a kapitán připravuje loď na delší stání v přístavním bazénu. Najdeme si čas i na návštěvu města a na dobrý oběd. Před večerem si každý sbalíme své věci. V pondělí ráno vyráží Lojza s předstihem na nádraží a kapitán vyřizuje v kanceláři smlouvu na kotvení na tuto sezónu. Pak jen poslední pohled na naši loďku a rychle na nádraží. Přes Szczecin, Berlín, Drážďany a Prahu jsme se vrátili zpátky do Olomouce.

Opálení námořníci s lodními vaky přes rameno, kterým se ještě houpá země pod nohama, se vrátili domů, aby se v létě mohli vypravit zpátky na loď a prozkoumat další část rozlehlých vodních ploch.

Ale to už je jiný příběh…

Loď a posádka:

S/Y BUCHTIČKA:

Kutrové oplachtění
Motor – NANNI Diesel 10k
sklopný kýl i kormidlo
Ponor – 05 – 1,4m
Palivová nádrž – 30l
Nádrž na vodu – 100l
Balast – 600kg
Ruční VHF vysílačka
PLB bóje

KONEC

Všechny fotky: autor