První kilometry, specifika říčního jachtingu v Polsku, krásy Wroclawi a trable s motorem.
Prvním místem které jsme cestou navštívili bylo město Krapkowice na 124,5 km, kde je na levobřežním přítoku říčky Osloboga pěkná nová marína vybudovaná v roce 2013. Po návštěvě pěkného města a potřebném posilnění vyplouváme z liduprázdné maríny na další cestu. Naším dnešním cílem je město Opole, kde má být marina v níž plánujeme strávit noc. Sportovní přístav v Krapkowici. A nedaleká přístavní hospůdka. Kolem 16-té hodiny doplouváme k městu Opole na 150,4 km, za sebou máme 7 komor a vyhlížíme přístaviště, které mělo být na pravobřežním napojení na Mlýnský kanál tekoucí přescentrum města.
Po krátkém váhání a nejistotě se přesvědčujeme, že ne vše co tvrdí mapa nebo itinerář odpovídá skutečnosti. Před námi je sice pěkně opravené nábřeží ostrohu vysunutého mezi tok řeky a kanál, ovšem přístavní bazén je totálně zarostlý vodní buřinou a na hladině se pohupuje nevábná stoka plná odpadků. „Tak do toho sajrajtu nepluju ani náhodou, to bych měl vrtuli omotanou po prvním metru!“ Nakonec přirážíme o kus dál k soukromému molu a vážeme se těsně před motorovou kajutovku, která tu dle čistoty paluby stojí nejmíň měsíc. Z mola vystoupíme na nábřeží a hledáme zázemí maríny. Není překvapením, že je to zaprášený zamčený mini karavan stojící na konci mola, žádné toalety, brána z mola zamčená, nikde nikdo…
Překvapením naopak bylo, že zásuvka umístěná pod schůdkem do karavanu je pod proudem a že z hydrantu pod vyhlídkovou terasou teče voda. Hmm, takže teď se jen dostat přes plot a jít se podívat do města. Nakonec zjišťujeme, že vyhlídková terasa navazuje na vyvýšený travnatý břeh přes který se dostaneme ven bez ztráty důstojnosti. Kolem mlýnského kanálu se rozkládá upravený park s lavičkami a odpočívadly, takže se příjemnou procházkou dostaneme až do centra ležícího na pravém břehu. Vlevo je ostrov zvaný Pasieka spojený s městem několika mosty.
Centrum Opole je příjemné svou atmosférou, připomínající lázně spojené s univerzitním městem, které patří k nejstarším sídlům v Polsku. Návštěva rynku, katedrály a malebných uliček určitě stojí za to. Večer se spokojení vracíme na loď abychom na závěr konstatovali, že tu sice není žádný komfort, ale taky nás to kotvení nic nestálo.
Ráno probíhá úsporná hygiena doplněná preventivní aplikací „valašské medicíny“ a před sedmou hodinou už stojíme před vraty komory, která nás vrací na hlavní tok řeky. Zjišťujeme, že na levém břehu je nad komorou ponton určený pro vyvazování malých plavidel a že by se zde na noc dalo pohodlně zůstat. No nic, možná příště.
Po proplavení míjíme město a brzy se ocitáme v klidu řeky lemované vysokými stromy a loukami. Proud je mírný a šířka toku se pomalu zvětšuje. Nad námi létají volavky a jednou zpozorujeme říčního orla jak krouží vysoko nad námi. Provoz na vodě je nulový a proto jsme překvapení, když v protisměru potkáváme člun RZGW Opole (úřad správce vodního toku), vzájemně si zamáváme a zdálo se, že poláci byli překvapenější než my. Podobně jako u nás na Labi jsou doby, kdy se tudy plavily denně desítky lodí s uhlím, dávnou minulostí.
Tomu odpovídá i stav infrastruktury kolem vody, kdy je vidět rozvoj zázemí pro sportovní a turistické využití a chátrající pozůstatky nákladní plavby, jako třeba výklopník vagonů v Koželském přístavu. Symbolicky to bylo vidět i na plavebním značení. Na horní části řeky byly levo a pravobřežní znaky opravdu překvapením. Jedná se totiž o klacky zaražené do dna, natřené na bílo s přibitým plechovým trojúhelníkem červené nebo zelené barvy. Zajímala by mě jejich životnost při jarní povodni. S přibývajícími kilometry se situace lepšila a od střední části po záliv již bylo značení klasickými bójkami včetně břehových znaků pro traversy.
Taky bylo u některých komor vidět, že už jim chybí důkladná oprava. Musím však přiznat, že některé komory byly po generálce a několik zářilo novotou. Zdá se, že problém s financováním vodních cest je v Polsku podobný jako u nás. Přesto je vidět, že se kolem Odry snaží věci měnit. To nám potvrdil i bosman v přístavu ve městě Brzeg na ř.km 199, kam jsme dopluli na závěr druhého dne. Sice musíte po proplavení komorou naplout přes dva kilometry k soutoku s hlavním tokem a po něm se zase dva kilometry vracet, abyste mohli přistát v nové marině před silničním mostem, ale rozhodně to stojí za to.
Přivítal nás místní správce a hned na úvod nám vyrazil dech tím, že stání a sociálky mariny máme grátis, protože tím chce město dotovat rozvoj vodní turisriky. Při řeči nám prozradil, že je bývalým kapitánem a po Odře vozil celý život šífy s uhlím (poláci jim říkají barky) a teď na důchod se baví jako bosman a zároveň člen sdružení kapitánů říční plavby, kteří posledních pár let tlačí na úřady a vládu, aby se zlepšil stav vnitrozemské plavby v Polsku. Koho by to zajímalo, tak na stránkách http://www.radakapitanow.pl/ najde víc. Bylo to zajímavé povídání.
V maríně je i nový slip na spouštění člunů a menších lodí. V osm večer obsluha odchází, ale bosman nám nechal otevřené sprchy a sociálky, což jsme s uvítali s povděkem. Večer jsme si prošli město, které má počátek již ve 13-tém století. Je zde krásný zámek knížat Piastowských, barokní kostel Sv.Kříže s původními freskami, renesanční radnice a další. Město samo bylo po válce „obohaceno“ stálou vojenskou posádkou sovětské armády, která odešla až v roce 1992.
Pohled na kostel Sv.Kříže obklopený starými činžáky.
Co se u nás neví je květnová pacifikace obyvatel v roce 1966. Tehdy se místní dělníci a obyvatelé veřejně bouřili proti nedostatku potravin v obchodech a proti postupům komunistické vlády a byli za to zmasakrováni oddíly polské státní bezpečnosti. Asi tak, jako u nás o tři roky později. Dnes vám tu dobu připomene jen několik zapadlých uliček, které ještě neprošly přestavbou a ze kterých dýchne šedivá atmosféra těch let.
My jsme však ráno opouštěli Brzeg s díky za pohostinnost a vybaveni radami na další plavbu. Hned za výjezdem už na nás čekala volavka a když jsme ji míjeli majestátně se vznesla a rozletěla se nad řekou aby nám ukázala směr naší plavby.
Před námi byl úsek 52km s 5-ti komorami a za nimi město Wroclaw. Poláci mu říkají wroclawský vodní uzel a nebo polské benátky, protože se zde Odra rozděluje na tři samostatná koryta a ta jsou doplněna ještě o šest kanálů, které je různě spojují a obcházejí. Je tady devět zdymadel a jezů, několik ostrovů a dohromady 120 mostů. Hlavní plavební trasa město obchází a pokud chcete do centra musíte na 144 ř.km uhnout do leva na Opatowicky kanál a tam se proplavit přes komoru Opatowice. Ta však nemá stálou obsluhu, takže musíte požádat telefonicky na komoře Bartoszowice, aby vás přijel komorník proplavit. Trvá mu to tak půl hodinky. Pak už jsme si užívali šesti kilometrový úsek do centra.
Potkáváme výletní parníky, míjíme přístaviště u ZOO, stanoviště říční policie, nové nábřeži u Wroclawské politechniky. Tady vidíme první „nadříční lanovku“ spojující oba břehy. Potkáváme maríny a lodní kluby, provoz na řece je náhle podstatně větší. Míjíme soutok s řekou Olawou , podplouváme Grunwaldski most a pak se ocitáme v centru města před ostrovem Piasek, kde se Odra dělí na dvě ramena.
„Sakra, tam se nevlezem, otoč to!“ Kormidelník rychle otáčí a míjí přístaviště výletních lodí. Přes obě ramena řeky vedou mosty s podjezdovou výškou 2,1 m a tam se ani s naším malým stožárkem nevejdeme. Na levém břehu je naštěstí nové nábřeží s možností vyvázání, fendry na pravobok, připravit lana a přirážíme ke břehu. Kolem nás se na schodech baví studenti a místní krásky chytají bronz v záplavě jarních slunečních paprsků. Je vidět, že jsme v univerzitním městě.
Náhle se vedle nás vynoří cyklista s horským kolem a s úsměvem se ptá co tady pohledává česká plachetnice a jestli jsme se neztratili? Prý jakmile nás uviděl tak jel na druhý břeh, aby nás mohl pozdravit, inu jachtaři se nezapřou a tak jej zveme na palubu a na skleničku. Náš plán doplout na záliv kvituje s uznáním a přeje dobrou plavbu. Pak nám poradí kde je v centru místních „benátek“ marína Topacz, do které jsme měli namířeno. Když sklopíme stožárek, tak se vejdeme pod Piasecký most a dál už to půjde, další mosty jsou kolem 3m. Ještě nám doporučí co všechno stojí za návštěvu a co nesmíme přehlédnout, skočí na kolo a míří za manželkou čekající netrpělivě na nábřeží.
Tak si dáme technickou rozcvičku se stožárkem a stěžněm, který k němu byl uchycený, a po chvíli, se skloněnou hlavou, podplouváme nizoučký most. Marina Topacz je nově vybudovaná na výběžku jednoho z dalších ostrovů a nachází se skutečně přímo v centru města. Stačí vyjít přes most na levý břeh a během pěti minut jsme na hlavním rynku.
Vyrážíme tedy z maríny do města a hned u vchodu potkáváme našeho prvního „krasnoludka“. Je to jeden z malých bronzových trpaslíků, kterých je prý v celé Wroclawi na tři sta. Tenhle je echt jachtařský a se svým maličkým sextantem a kormidelním kolem je opravdu kouzelný. A když se budete pozorně rozhlížet, najdete při procházce městem ještě spoustu jeho příbuzných na těch nejnečekanějších místech. S Jurou si fotíme každého, kterého objevíme. Krasnoludky potkáte i na těch nejnečekanějších místech, ale pokaždé vás pobaví.
Wroclaw je opravdu krásné město plné historie, ale i nové a citlivě zakomponované architektury. Hlavní rynek s bohatě zdobenou radnicí, budova tržnice, stará univerzita, kostel Máří Magdalény. Až do pozdního večera jsme procházeli náměstí a různé uličky a v rámci poznávání místní kultury taky různé útulné hospůdky a zahrádky. Do svých kójí jsme padli notně uchození.
Ráno vyrážíme na prohlídku města na protilehlém břehu kterému dominuje katedrála Sv.Jana Křtitele. V poledne si pochutnáme na pravém polském bigosu v lidové jídelně, které vévodí krasnoludek s velkou vařečkou. Jako kapitán musím reprezentovat a tak využívám služeb místní „frizérky.“Cestou k přístavu pak v obchodě doplníme lodní zásoby. Po zaplacení 40 zl si v kanceláři maríny přečteme aktuální varování o uzávěře plavby na Odře. Za čtyři dny má probíhat vojenské cvičení a ženisté budou nacvičovat překročení vodního toku.
To nás přesvědčí o tom, že bude lepší vyplout už dnes, protože abychom se dostali dál musíme se vracet. Tento paradox má na svědomí nefunkční komora Mieszczanska, která je už několik roků v rekonstrukci a taky komora Miejska na kanále Miejskem, která je na tom stejně, takže místo abychom z maríny vypluli po proudu a po čtyřech kilometrech byli za městem, musíme se vrátit a přes čtyři komory a kanál Nawigacijny urazit 25km než budeme mít Wroclaw za zády. Je to sice nemilé, ale náladu si spravíme tím, že využijeme současné nízké výšky lodi a projedeme si celé místní „benátky“. A tak kroužíme kolem ostrovů Tamka, Slodowa, Bielarskeho až se vracíme druhou cestou kolem Piaskowa. Je to opravdu zážitek a fotoaparáty cvakaly o stošest.
Před komorou Opatowice musíme čekat na komorníka, není zde žádné vyvazovací místo a tak musíme najet ke břehu. Pomalu mířím přídí do míst kde nejsou kameny, dávám zpětný chod a nic se neděje! Žádné zpomalení, přidávám plyn a slyším jak voda pod lodí vaří. Naštěstí je Jura na přídi s lanem, pohotově vyskočil a loď zbrzdil. Dávám neutrál a motor se vrátil do bublavého broukání. Teprve teď vidím jak na hladinu za zádí vyplouvají posekané stonky vodních rostlin. Proto neměl šroub žádný záběr. Voda v kanále je hnědozelená a pokud rostliny netrčí až k hladině, nejsou vidět. Další zkušenost na co si dát pozor.
Po čase přijíždí komorník a proplaví nás zpět. Při placení mu říkám, že pokračujeme rovnou na komoru Bartoszowice a polujeme dál po proudu. Říká že v pořádku a že nás bude čekat. Vracíme se k hlavnímu toku a potkáváme říční sací bagr. Hydraulicky ovládaný chobot šmejdí v hloubce a za lodí vedou silné hadice na břeh kam chrlí tuny štěrku a písku.
Za chvíli jsme před komorou Bartoszowice, vrata zavřená, svítí červená světla. Začíná foukat a vítr nás snáší na železné dalby. Musíme stále manévrovat abychom se udrželi ve středu přívodního kanálu, ke břehu se nám po poslední zkušenosti moc nechce. „Přece o nás ví, tak už by nás mohli pustit. Možná pluje něco na horu, tak nám otevřou až ho zvednou?“ Po dvaceti minutách hledám číslo a volám na komoru. Komorník se hrozně diví, kde jsme se tu vzali a že za chvilku. Po dalším čekání se konečně otvírají vrata a svítí zelená. Kasírovat nás přišel nějaký pomocník, takže jsme se ani nemohli zeptat co to mělo znamenat. Po proplavení raději hned volám na další komoru aby o nás věděli včas. „ No, tak jsme tady ztratili tří čtvrtě hodiny, snad ty další dvě komory do čtyř stihnem.“ Ale je pravda, že za celou dobu to byla jediná podobná zkušenost, všude jinde jsme se setkávali se vstřícností a ochotou. Nakonec jsme přeci jen minuli město a začali se vzdalovat od panelových sídlišť za námi.
Počasí se změnilo a vítr přinesl oblačnost s mrholením. Kolem páté hodiny podplouváme dálniční most a po chvíli se Jura z paluby ozve: „ Pavle, ten motor má divný zvuk.“ Vykouknu z kajuty a už to slyším taky. Něco není v pořádku. „Podívej se vzadu na výfuk!“ Jura se naklání přes zadní zábradlí. „Nestříká voda!“ Je to jasné, neběží chlazení. Jsme uprostřed řeky, jak dlouho se s tím dá plout? Nebudeme riskovat, vypínám motor a vyrážím na příď vytáhnout kotvu z bakysty. Kotva letí do vody a za chvíli se lano napíná přes přední vazák, rychle zajistit a to už se loď otáčí proti proudu. Tak a je to! Kolem je nezvyklé ticho, ale kotva drží a my stojíme na místě.
Mrholí a řeka je olověně šedá. No nic, zkusíme zjistit v čem je problém. Nejdřív přívod vody, možná se ucpala sací mřížka. Zavírám kohout a odpojím hadici od čerpadla. Pak otvírám kohout a rychle zase zavírám, voda se dere hadicí dovnitř. Tady to nebude. Odšroubuji víčko čerpadla a už to vidím. Vrtulka propeleru má mít uprostřed šroubek zapadající do zářezu osy náhonu, jenže šroubek je rozlámaný na kusy. Pomalu vyndávám jednotlivé části a zkoumám, jestli není podřená vnitřní stěna čerpadla. Zdá se, že jsme dobře udělali s tím rychlým vypnutím motoru, točit tím delší dobu, tak tady mohl být pěkný šrot.
Tak to nebude taková pohroma, naštěstí mám v příslušenství náhradní vrtulku, která byla v lodi už od předchozích majitelů. Šáhnu do krabice náhradních dílů a vzápětí mi úsměv ztuhne. Krásná náhradní vrtulka je větší o 2cm a vůbec nepasuje do tohoto čerpadla. „Proč to tady proboha celou dobu bylo? Kdo k originálním filtrům a řemenici dal jiný rozměr vrtulky?!!“
Co teď? Přes noc tady stát nebudeme, něco zkusíme. Zkoumám trosky a zjišťuji, že originální čep vrtulky je nerezový červík, ale jeho průměr je trošku menší, než zářez v náhonu. Mosazné pouzdro vrtulky je sice vymleté, ale kdybych ho trochu protáhl větším vrtáčkem…
Heuréka, v nářadí najdu vrtáček a s pomocí kombinaček opatrně rozšířím dírky pouzdra, teď nerezový šroubek a pomalu zařezat závit, zlatá mosaz si dala říct a šroubek jde tam i zpět. Tenhle průměr se na chlup vejde i do zářezu, takže tam nebude mít vůli a při změnách záběru nebude trpět nějakými rázy, které nejspíš byly příčinou rozlomení toho slabšího. Zbývá jen bez svěráku zkrátit šroub na přesnou délku a vypilovat v něm drážku na šroubovák. Znovu prohlížím gumovou vrtulku, je už evidentně starší, ale nevidím žádné prasklinky. Snad to ještě chvilku vydrží. Namáznu ji mýdlem a osadím zpátky. Naštěstí mám v zásobách malou tubu těsnícího tmelu a tak můžu nasadit víčko a vše zašroubovat. Uf, počkáme než ten tmel trochu zatuhne.
Sedíme na palubě a otvíráme studené pivo, břehy kolem jsou liduprázdné, začíná se šeřit. „Zkusíme to?“ Startuji motor, neutrál si tiše brumlá a z výfuku chrchlá voda jak má. Je to dobrý, ale co teď na večer? Podle mapy jsme před mostem minuli starý přístav, zkusíme to tam. Vytahujeme kotvu a dnes už podruhé se vracíme odkud jsme připluli.
Před dálničním mostem je na 256,5 ř.km starý nákladní přístav kam se chceme schovat, správce sice chvíli brblá, ale když mu vysvětlíme naši situaci ukáže nám místo k vyvázání a jde se telefonicky domlouvat s majitelem. Nakonec nás nechá stát za 15 zl na noc a ukáže nám kde je záchod a voda v dožívající staré budově. Jsme rádi i za to málo a po zjištění, že v okolí není žádná civilizace a autobusem je to do města půl hodiny, zalézáme raději do lodi a doufáme, že ráno budeme moudřejší.
V příštím díle: vrtulka není k sehnání, poslední komora na Odře, střídání posádky a Polsko zná Otu Pavla…