Po předlouhém karanténním odpočinku mi konečně hlava naskočila do námořního módu. Přemýšlení, abychom na něco nezapomněli mi nedá spát, a tak se z toho zkouším vypsat. Najednou začíná svítat… Říkám si, že by vás mohlo zajímat, jak jsme řešili, co všechno budeme potřebovat na plavbu Tichým oceánem.
Důležitá je samozřejmě kontrola a opravy takeláže, elektřiny a motoru. Pro nás zatím naštěstí nic nákladného. Očištění trupu trvá několik hodin, obzvláště šroub dá zabrat. Loď na kotvě, nebo v přístavu šíleně trpí a zarůstá. My jsme tady už skoro 3 měsíce. Jestli máme plout Panamským kanálem aspoň 4,5 uzle (povinné minimum je 5 uzlů, ale to nějak dopadne), Polka musí být dokonale čistá. Kapitola sama pro sebe je windpilot. Vlny a silný vítr se na něm podepsaly tak, že jsme o něj málem přišli. Včas jsem si všiml popraskaných svárů a zafixoval ho lany. Tady jsem ho komplet přesvářel, vyztužil a ještě trochu vylepšil. Navíc teď to není náš jediný kormidelník co nejí chleba. Při plavbě v pasátech, tedy na převládající zadní vítr máme ještě jednu specialitu, ale o tom níže.
A teď konečně k těm zásobám, nafta, voda, jídlo. Naftu neřešíme, máme 120 L jako vždycky, neplánujeme plavbu na motor a stejně by se nám nikam nevešla. Zajímavé jsou tady poměry cen. Zatímco litr nafty stojí 12 Kč, tak naplnění české dvoukilové Pb lahve vyjde na 500 Kč. Vody máme 160 L v tanku, ta se musí spotřebovat jako první aby se nezkazila a 140 L balené kupované, ale budeme se snažit co nejvíce užívat dešťovku, které kolem rovníku bývá dostatek. Plánujeme to na 3 měsíce, tedy 90 dnů plavby, takže 3 L na den pro oba.
S jídlem je to trochu složitější a to hlavně v tom, že ho musíme mít na půl roku, protože nejen ostrovní ceny, ale i možnosti, jsou úplně jinde. Nebudu popisovat, co jsme si koupili, ale myslím, že je toho klidně přes 300 kg. K tomu ještě budeme chytat ryby. Pořídili jsme si konečně to, na co berou tuňáci a mahi-mahi, k tomu novej naviják. Tak čekám pořádný úlovky. Doteď jsme třeba neměli ocelový lanko návazce a velká ryba to vždycky nějak urvala nebo překousla. Věřte, že není nad čerstvou syrovou rybu.
Jak se taky dá plout v pasátech – bez windpilota
V Shelter Bay Maríně jsme potkali spoustu zajímavých lidí. Jeden z nich je náš soused s nímž jsme sdíleli molo. Jmenuje se John, je mu 75 let a je z JAR. Pluje kolem světa od roku 2013 a uvízl v Panamě kvůli koronaviru stejně jako my. Jeho loď je zajímavá tím, že je soběstačná. Jako jediný v maríně není připojen ani k elektrice, ani neužívá vodní přípojku. Jeho solární panely, a není jich moc, mu stačí na pokrytí energie a zajímavě konstruovaná střecha nad kokpitem mu sbírá vodu přímo do tanku.
Podle knihy z roku 1970 “Voyaging under sail”, kterou mi John půjčil, jsme společně vymysleli, jak může naše železná lady plout v pasátech bez windpilota. Myslím, že to bude fungovat. Systém dvou menších foků vytažených před stěžněm na motýla se dvěma boomy a dvěma otěžemi fixovanými na přídi, které končí přes kladky na kormidle. Zní to možná složitě, ale je to celkem jednoduchý. Princip je v tom, že plachty musí být otevřeny dopředu. Když se loď vychýlí z kurzu, zabere návětrná plachta a pohne kormidlem. Důležitý je kladkostroj, který dělá poloviční pohyb, aby loď tolik nekličkovala.
Francis Chichester tento způsob často používal při svých plavbách. Doufám, že nám to usnadní naši dlouhou plavbu v pasátech přes Pacifik. Na Markézy doplujeme někdy v září. Protože sezóna pokročila a touhle dobou jsme už měli být ve Francouzské Polynésii, situace se mění. Podle původního plánu jsme chtěli letos doplout na Nový Zéland, ale proto, že hurikánová sezóna v jižním Pacifiku je od listopadu do dubna, nemůžeme to stihnou a ani nechceme. Leda že bychom Francouzskou Polynésii propluli téměř bez zastavení. Ale upřímně, kdy se sem člověk zase podívá. Proto zůstaneme ve Francouzské Polynésii až do dubna příštího roku. Evropský pas je momentálně velká výhoda. Přibližný plán naší plavby je navštívit Markézy, souostroví Tuamotu, Tahiti a království Tonga.
Panamský kanál
Protože v Panamě koronavirus řádí skoro stejně jako komáři v období dešťů, musíme zvládnout proplutí během jednoho dne. Vstáváme v 5:45 a opouštíme marínu Shelter Bay. Za šíleného deště nabíráme na nedalekém kotvišti pilota, člověka, který je profesionál a zná veškerá úskalí co nás mohou potkat v zámcích (komorách) a hlídá plavbu, abychom se nepletli do trasy skutečným plátcům průjezdu kanálem, obřím lodím, nejčastěji čínské společnosti Cosco Shipping. Vždycky když nás taková loď míjí, vytvoří vlny asi jako vítr 5bf.
Náš agent Rogelio nás varoval, že musíme pilota hostit pitím a jídlem celý den, jinak má nárok si objednat na naše náklady za 100$ jídlo během plavby. Náš pilot Juan, mladý muž, nás ujistil hned při ranním nalodění, že chápe naše omezené možnosti a že má všechno jídlo včetně vody s sebou. Nic od nás nechtěl a s pokorou trpěl náš neskutečně kouřící motor a zápach z něho po celou dobu plavby.
Po zdržení kvůli silnému dešti a mlze jsme se kolem deváté hodiny konečně svázali s francouzskou lodí “Orpao” do raftu před první komorou. Velmi příjemný pár nás se svou čtrnácti metrovou hliníkovou lodí vedl komorami hlavně díky jejich silnějšímu motoru. Původně jsme měli být tři, ale Američan s trimaránem to pár hodin před vyplutím vzdal.
Kolem desáté hodiny jsme opustili gatúnské zámky, tři navazující komory s převýšením kolem 25m. Přes jezero plujeme rychlostí 5-5,5 uzle, kterou pilot stále kontroluje. Cestou jsme viděli jen pár krokodýlů, kvůli špatnému počasí ani nebyla chuť pozorovat okolí.
Po uplutých 35 mílích se opět svazujeme do raftu před komorou Pedro Miguel na pacifické straně. Klesáme dolů a čeká nás už jen slabá půl míle ke dvěma spojeným komorám Miraflores. Za tmy a celkem unavení opouštíme kanál a máme před sebou ještě hodinovou plavbu do zátoky Las Brisas, kde kotvíme kolem půl jedenácté večer. Celý výlet se dá přirovnat ke smíchovské komoře v Praze, akorát třikrát nahoru a pak třikrát dolů, jen cena dva a půl tisíce dolarů trochu zamrzí.
Tak nám držte pěsti. Všechny zdravíme a zvláště do Mlázovic a Dolska.