Potápěčem na zkoušku

Úvod od JardaF. Nejen větrem živ je jachtař, napadlo mě, když jsem loni v Malém Lošinju pižlal pod vodou lano namotané na lodním šroubu jenom na nádech. Chtělo by to možná nějaký kurs potápění. A tak zatímco jsem se otloukal pod vodou o lodní trup a barvil si záda modrým antifoulingem, vznikl plán návštěvy nějakého kursu nebo tak něčeho, kde bychom si vyzkoušeli potápění s přístrojem.  Chytla se toho moje polovička, Skipřenka, a loni před Vánocemi začala konat.

Píše Tetriska.

Znáte ten pocit každý rok před Vánoci, že musíte sehnat fůru dárků a vůbec nemáte tušení, co komu koupit? Tak minulé Vánoce nadělil Ježíšek našemu nakladatelství úžasný dárek- potápěčem na zkoušku na tři hodiny. Protože bylo doporučeno objednávat termín potápění min. měsíc dopředu, trvalo nám dobrého půl roku, než jsme přestali prokrastinovat, donutili se zvednout telefon a zavolali panu Hubáčkovi, potápěči. Pan Hubáček ze společnosti FORDIVERS provozuje v Praze obchod s potápěčskou technikou a pořádá potápěčské kurzy v ČR i v přímořských státech.

Poznámka JardyF: A nebylo to vůbec drahý. 🙂

S panem Hubáčkem jsme se nejdříve domluvili na osobní schůzce u něj v obchodu. Tam nám krátce povyprávěl, jak asi bude ponor v bazénu vypadat a co se po nás bude chtít. Pak přišlo na řadu zkoušení neoprenových obleků a vybavení, které jsme si samozřejmě půjčovali. Musím říct, že nacpat se do neoprenu (který má být pěkně těsný, aby vám nebyla zima) je horší, než soukat se do mokrých úzkých džínů. Trvalo nám dobrých deset minut, než jsme si zapnuli poslední zipy, aby nás pan Hubáček mohl kritickým okem zkouknout a říct, jestli se budeme oblékat ještě do jiných nebo jestli to pro dnešek stačí. Naštěstí stačilo.

Poznámka JardyF: No – při navlékání do neoprenu jsem se značně zadýchal (vešel jsem se až do druhého) a připadal jsem si, no, abych tak řekl, značně profilovaný. „No, to víte, po dvou dětech, co byste nechtěl“, zhodnotil to pan Hubáček.

V dohodnutý den jsme se sešli v Mělníku u bazénu. Kromě mě a táty (JardaF. Pzn. Jarda F.) s námi jela i kameramanka – máma, abychom na tento zážitek nikdy nezapomněli. Pan Hubáček dorazil chvíli po nás perfektně vybaven i s dalšími dvěma pomocníky, abychom každý měli svého buddyho. Po krátkém seznámení s programem večera jsme se šli převléknout a za chvilku jsme už u bazénu sledovali, jak se připravuje potápěčská technika.

Poznámka JardyF: Tentokrát jsem se do toho neoprenu dostal o něco lépe, ovšem profilovaný jsem se cítil pořád stejně.

Dýchat pod vodou je ze začátku trochu divný pocit. Rychle jsme si ale zvykli a po pár přeplutí bazénem na mělčině jsme se vydali na zlom, kde se dno bazénu svažuje do hloubky 4 metrů. Žádná velká hloubka, říkala jsem si, do 4 metrů se běžně potápím se šnorchlem. Ale ouha, pocit, že zařízení, které mám používat, ještě perfektně neovládám, mi na sebedůvěře nedodal a mě přepadl lehký strach. Přeci jen je pohled dolů s vědomím, že nesmím jen tak rychle vyplavat na hladinu, trochu znervózňující. Vynořila jsem se tedy ten metr dvacet nad hladinu a poprosila svého budddyho, slečnu Žanetu, jestli bych si ještě na zkoušku nemohla zakroužit na mělčině. S úsměvem mě ujistila, že je to samozřejmě jen na mě a že se nic neděje.

Po pár kolečkách u dna mělčiny jsem se cítila sebejistěji a vydala se ke zlomu. Tam si mě přebral pan Hubáček a pomáhal mi, jak mohl. Za chvíli jsem ležela u dna, rozdýchávala se a koukala, jestli někde neuvidím tátu. Ten akorát plaval na druhé straně bazénu a nad ním se vznášel jeho buddy.

Poznámka JardyF: Tady musím poznamenat, že mě velmi mile překvapilo, že jsme svého parťáka měli každý. Ono se řekne bazén, ale narovinu se přiznám, že jsem svého anděla strážného měl poblíž moc rád.

Po vyvážení, které není tak jednoduché, jak vypadá, jsem plavala u dna ve 4 metrech sem tam a proplétala jsem se lesem ploutví, neoprenů a bublinek. Občas se u dna objevila máma se šnorchlem a kamerou v ruce, jako vyslanec suchozemského světa, vše natočila a zase zmizela nahoru. Také si za to od pana Potápěče na konci vysloužila pochvalu, že takhle pěkně se jen tak někdo nepotápí.

Poznámka JardyF: No jo, ona naše mamina je takový vodní zvíře. Byla to taková situace – když jsem přestal šťouchat nosem do dna a rozhlédl se kolem, uviděl jsem Skipřenku, jak se u dna proplétá lesem oneoprenovaných potápěčů, jen v plavkách a s brýlemi a šnorchlem koupenými v roce 2003 v Dobříši. Do té doby jsem si připadal na tom dně docela důležitej….

Když jsem se u dna trochu zabydlela a začala se cítit bezpečně, rozhlédla jsem se kolem. Byla to naprostá nádhera, všude kolem se vznášeli potápěči a vypouštěli bublinky vzduchu, které pomalu stoupaly k hladině. Lehla jsem si na záda (resp. na bombu) a pozorovala hladinu. Bylo úžasné pozorovat vše pod vodou a nemuset myslet na to, že mi za chvíli dojde vzduch. S přístrojem se dýchá naprosto přirozeně a normálně.

Během další hodiny jsme si ještě na mělčině ukázali, jak se pod vodou vypouští voda z masky, a ještě jednou se ponořili do hloubky. Musím přiznat, že když pan Hubáček zavelel vylézt z vody, nechtělo se mi. Aspoň jsem si ještě jednou přeplavala bazén.

Pan Hubáček i ostatní, kteří nám pomáhali, byli moc ochotní a hodní, vše vysvětlili jasně a starali se o to, abychom si z bazénu odnesli krásné vzpomínky. A povedlo se jim to, hned bych šla znovu.

Poznámka JardyF: Naši pravidelní čtenáři vědí, že na Kráse jachtingu doporučujeme jenom to, co jsme si sami vyzkoušeli a co se nám líbilo. A v tomhle případě můžeme, a také velmi rádi doporučujeme. Lubor Hubáček a jeho tým pro nás vytvořili pohodovu atmosféru, zapůjčili veškeré vybavení a provedli zaškolení v potápění velmi profesionálním způsobem. Vůbec jsme neměli pocit nějakých nováčků, – i když jsme samozřejmě v potápění nováčkové nejnováčkovatější – či snad dokonce odstupu, ale naopak hned od začátku jsme měli pocit, že jsme mezi přáteli. No prostě to zkrátím – jestli si budete chtít zkusit potápět, nebo si udělat kurs, tak u Lubora Hubáčka z FORDIVERS (www.fordivers.cz) chybu rozhodně neuděláte.

p.s. toto není, skutečně není PR článek. Nikdo z Fordivers netuší, že ho píšeme.