Po Arabském jaru, jak novináři někdy nazývají loňské události na jižním pobřeží Středozemního moře, kdy většina arabských států svrhla své vládce, je třeba se mít v těchto oblastech značně na pozoru. Svou zcela čerstvou a značně nebezpečnou příhodu nám poslal Bóža Kafka, jachtař žijící a pracující na Maltě, momentálně na expedici v Egyptě. Každý, kdo se do těchto vod chystáte, mějte se na pozoru! Stačilo málo, a níže uvedený příběh se stal tragédií.
Bóža Kafka píše:
Na začátku září jsme vypluli z Malty na potápečsko-archeologickou expedici do Alexandrie a do Abukiri. Loď na které plujeme, je 200 stop dlouhé cargo z roku 1962 přestavěné na expediční plavidlo jménem Princess Duda. Samotná expedice je francouzská a loď tak hostí mezinárodní tým potápěčů, archeologů, geologů, oceánografů a tak dále. Jedná se o profesionální expedici a podmořské vykopávky se provádějí v Alexandrii ve starém portu, kde pod vodou leží starověké město Antirhodos a pak poblíž delty Nilu. Já sám na lodi funguju jako hlavní inženýr, tedy jako někdo, kdo má na starosti veškeré technické systémy. Když jsem dostal nabídku od organizátorů expedice, první, na co jsem se vlastně ptal, bylo, jestli je Egypt bezpečnou zemí. Šéf expedice mi přesvědčivě řekl, že ano.

Cesta z Malty do Alexandrie nám s lodí plnou expedičního materiálu trvala pět dní. Po připlutí do Alexandrie nic nenapovídalo, že se tu něco může odehrát. Fakt je ale ten, že Alexandrie není vůbec hezká ani na pohled, i když z moře vypadá celkem poklidně.
Prvním překvapením ale bylo, když se starší britská superjachtam před našima očima, a před očima projíždějících policajtů, nejspíš kvůli technické chybě potopila. Nikoho to vůbec nezajímalo. Nezajímalo to nikoho ani na kanálu16, nikdo se neozval.
Další šok přišel za dva dny. Měl jsem raní službu od 4 do 8 a asi v půl páté jsem zaslechl zvuk na pravoboku. Seběhl jsem z můstku zjistit, co se děje. Pak už to bylo jak z blbého filmu. Jeden maník skočil na loď a druhý na mne mířil bouchačkou z dřevěné lodi, která prorazila k našemu boku. Ihned jsem zalehl na zem a doplazil se do bezpečí. Než jsem stačil zburcovat posádku, velká dingy byla pryč a s ní dva potápěčské sety. Pak zloději zmizeli. Volali jsme kanálem 16, ale bez odezvy a policii se nám podařila zkontaktovat až po několika hodinách. Potíž je v tom že tady po revoluci policie takřka neexistuje. Mohutné vyšetřování a uklidňující řeči nás uchlácholili, že už se podobná akce neodehraje. V podstatě jsme se uklidnili, protože jsme si nedovedli představit, že by se zloději vrátili. Byl to ale omyl.
Druhý den, stejná hodina ranní. Zase slyším zvuky na pravoboku. Po minulé zkušenosti opatrně lezu z mostu a vidím stejnou loď na pravoboku, jen s o něco větší partou. Je mi jasné, že jsou to stejný hovada. Burcuju celou posádku a útočníci kupodivu odjíždějí. Myslíme si, že nám dají pokoj. Ale protože si tím nejsme jistí, tak se poměrně dlouho dohadujeme, jestli zavolat nebo nezavolat námořnictvo. Nakonec padlo hloupé rozhodnutí že zesílíme hlídky a uvidíme co se bude dít. A dělo se.
Parta lupičů si dojela pro posily a vrhli se na nás s mačetami a pistolemi v rukách. Neozbrojený zbytek lupičů po nás házel aspoň kamení. Jako krysy jsme zalezly do děr a podařilo se nám zajistit alespoň některé dveře. Jedinou naší zbraní byly CO2 hasící přístroje a týče ze strojovny. Kapitánovi se z podpalubí podařilo spojit s námořnictvem. Zatímco on volal o pomoc, my bojovali o dveře, které nešli zevnitř zamnknout. Než přijelo vojsko, podařilo se lupičům vyrabovat, co se dalo. Naštěstí jediná složka, která v Egyptě funguje, je námořnictvo a zasáhli velmi účinně. Zaútočili velmi nekompromisně a lupiče pochytali. Vrátilo se nám 90 procent lupu, ale elektronika byla v hájí, protože vojáci útočníky bez milosti potopili.
Byli jsme v naprostém šoku a téměř expedici ukončili, ale díky tomu, že nám armáda zajistila ochranu, stále kopeme pod mořem.
Definitivní můj pocit a závěr: Nekotvěte v žádném Egypstském portu.
Článek vyšel i na diskuzním serveru www.jachting.info
Je to hrůza co se teď v Egyptě děje, jezdím sem již 12 let, poměrně pravidelně – každého čtvrt roku a můžu říct, že se necítím tak bezpečně jako dřív. Ani se mi sem nechce vracet, i když tvrdím, že Egypt je můj druhý domov.
No jo – zdá se, že revoluce skutečně nebývají k lepšímu…
Ahoj Bóža. Zlaté časy v Grécku….:) Dúfam, že sa ešte niekde na mori stretneme. Veľa šťastia. Marián Koscelník, jachta Daniella.