Upozorňuji, že se tu bude vyskytovat ne-zcela slušné slovo a slabším povahám by se mohlo udělat při čtení nevolno.
„Je to sice divné, ale o věcech, které je dobré mít, a o časech, které je dobré zažít, se dá povědět jedna dvě a nikdo to zvlášť neposlouchá; kdežto věci nepříjemné, vzrušující, ba dokonce příšerné mohou být základem dobrého vyprávění a v každém případě zaberou toho vyprávění spoustu.“ — Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, J.R.R.Tolkien
To takhle jede člověk v létě na jachtu do Chorvatska. No co byste čekali? Už týden před odjezdem jsem koukal na počasí v Chorvatsku (abych získal představu) a pak taky celý týden na lodi byla předpověď stejná: 4-14 uzlů, JV-JZ, možnost otočení na SV-SZ (tj.odkudkoliv…no to aby člověk pohledal krytou zátoku na noc!), varování: „isolated light storms or rain showers“ (pro neangličtináře: izolované lehké bouřky či přeháňky).
Většinu času to byla jachtařsky celkem nuda – foukaly 4, výjimečně 7 uzlů…a když už, tak většinou do zad. Takže na plachty jsme jeli tak 2 uzly. Tedy spíš jsme se vlekli než jeli. Měli jsme Oceanis 423 – výtlak 8t a skoro 13m délky a taková loď holt potřebuje trochu víc větru aby se hýbala. Takže jsme spoustu času jeli na motor, hodně se koupali, opalovali, užívali si dobrého jídla, hráli deskovky. Tady bych asi mohl skončit, že? A nikdo by to zvlášť neposlouchal. Tuctový týden v Chorvatsku. Ale v tom týdnu, se nacházelo taky úterý.
Moře se tváří mírumilovně do té doby, než vyrazíte z přístavu. — Murphyho vodní zákon
Nejdřív takové celkové zhodnocení: Bylo to nejsilnější, co jsem dosud na vodě zažil! Hned ve dvou významech. Ráno (ehm..dopoledne) po vyplutí jsme viděli a slyšeli hromy blesky. Podle online info z meteo radaru cca 5NM před námi přecházelo pásmo bouřek. Šly kolmo na náš směr plavby a postupně se jedna za druhou rozpadaly. Ale k čemu spěchat do bouřky…takže se silně refovanýma plachtama jsme se doslova vlekli kupředu. Pak jsme zakotvili na oběd a během toho bouřky přešly – to jsem si ověřoval na radaru a navíc už nebylo vidět blýskání a nehromovala ani obloha, ani posádka. Vytáhli jsme tedy plný plachty a konečně hezky plachtili – foukalo stabilních 12-14 uzlů. Hurá! Konečně jachting jak má být! Užili jsme si ho necelých 30 minut.
Zrovna stála u kormidla mladší (ale moc šikovná!) kormidelnice (na plachetnici podruhé), když jsem zaznamenal větší náklon a její trochu vyděšený pohled. „Jsi v pohodě?“ ptám se. „Nee!?!“ Udělám dva kroky za kormidlo, kouknu na windmeter: 20 uzlů! Moje první myšlenka: „Doprdele, nestihli jsme zrefovat“…ale to už tam svítilo 25. Šlo to strašně rychle. Od momentu, kdy jsme měli pohodových 14 uzlů uběhlo cca 40s do okamžiku, kdy foukalo 35 uzlů. A o dalších cca 40s později už jsme měli 40 uzlů. Teď už tedy vím, proč se říká „řvoucí čtyřicítky“ – byl to hukot! Doslova.
Malá matematická vsuvka: Síla větru (energie) roste s druhou mocninou rychlosti, tj.během asi 1,5 minuty zesílil vítr 8x! Na zemi už se při této rychlosti nedá jít proti větru…ale koho by teď zajímalo co se děje na zemi?
Neopouštěj jacht, dokud jacht neopustí tebe! — Polské jachtařské moudro
Chvíli poté, co vítr dosáhl 40 uzlů, se loď položila na bok..člověk nemá dobrej odhad na úhly náklonu, nicméně už jsem nestál na podlaze ale na levé vnitřní stěně a čekal, jestli se plachty ponoří do vody – to se nestalo a měli jsme ještě rezervu. Odhaduji tedy náklon na pouhých 60-70° (což je pořád fuj fuj). Naštěstí se všichni drželi a nikdo loď (nedobrovolně) neopustil. Měl jsem vskutku šikovnou posádku!
Co bylo jasný, tedy jakmile pominul šok z toho ošklivýho čísla na windmetru, že plachty musí dolu! Následoval první pokus sbalit genu: loď po větru, zakrýt genu hlavní plachtou, povolit trochu otěž, k rolfoku jdem dva chlapi a zabrat…jenže ačkoli zabíráme dva, nešlo s ní hnout ani o píď! Jako bychom se snažili tahat za lano na vazáku…vlastně ne, je to horší, lano na vazáku se alespoň o milimetr protáhne a člověk má pocit, že působení jeho síly má nějaký efekt. Tady ne, rolfok drží jako přibitej.
Pravda, i za běžných podmínek to chtělo dva lidi. Samotnej člověk by se hrozně nadřel. Ale teď vážně ani o kousek…?!? Malá poznámka pro příští plavbu: zkontrolovat a promazat kladky vedení rolfoku ještě v maríně. V tu chvíli se však stalo ještě něco horšího.
Dobrodružství je hazard, co skončil dobře! — jachtařské moudro
Nechtěná halza. Děsivej moment! Přesně ten okamžik, kdy se zastaví čas a všechno se děje velice pomalu: v hlavní plachtě najednou není vítr, vidím to drobné zhoupnutí, a ráhno prostě letí. Nezastavitelné. Co dělat? Chytnout se něčeho abych nevypadl a doufat. Bum! Všichni mají hlavu na krku? Nikdo nebyl katapultován z lodi? Stěžeň taky stojí? Ufff!!! Čas obnovil rychlost svého běhu.
Malá analytická vložka: Proč se to stalo? Nedostatečně zkušený kormidelník (ani já nemám zkušenosti na takový podmínky) a hlavně obtížné kormidlování kvůli síle větru a vlnám – ty se zvedly velice rychle.
Od té chvíle už jsem tedy stál celou dobu u kormidla (a měl sakra co dělat), na motor postavil loď proti větru a přemýšlel co dál…ačkoli „přemýšlel“ je možná příliš nadnesený výraz. Přemýšlet bylo nesmírně obtížné. Hlava byla zahlcená situací a kormidlováním a na nějaké přemýšlení se nedostávalo kapacity. Udržet loď přídí proti větru vyžadovalo plné soustředění, rychlé ruce na kormidlu a hbitou práci s plynem. Stačilo drobné zaváhání a už to jelo: příď letí po větru, náklon 45st., plný plyn, plné kormidlo kontra… Při téhle divoké a mokré jízdě jaksi nebylo kdy přemýšlet.
Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak. — Václav Havel
Myslím, že je čas na situační povědomí: zrovna jsme vypluli z kanálu mezi dvěma ostrovy. Jako snad všechny kanály v Chorvatsku, i tento měl směr přibližně SZ-JV. Původní SSV vítr se při zesílení otočil na SZ a tlačil nás tedy zpět. Zhruba 2NM před námi (takže jakmile to začalo, skoro nebyl vidět) ležel ještě jeden plochý ostrov. Naštěstí! Před větrem nás sice nechránil (nebo snad ano? Poskytuje 50m vysoký ostrov nějaký kryt před větrem?), ale významně zkrátil rozběh vln. Občas šla nějaká vlna přes palubu, takže byly pouze 1,2-1,6m vysoké. Podle tabulek (tj.pokud by měl vítr dost času a místa) tomuto větru odpovídají vlny vysoké cca 7m (fujtajbl!!). A taky pršelo: zcela vodorovně pršela slaná voda. Za chvíli byli tedy všichni mokří, slaní a byla pořádná zima! Jestli pršelo i z nebe, to nevím.
A pro představu: na klidné hladině za bezvětří jsme na cestovní otáčky motoru dělali cca 6 uzlů. Nyní 0-1.5 uzlu podle aktuální vlny.
Není lepší prostředek útěchy po ztroskotání plánu, než vymyslet okamžitě nový. — Jean Paul
V rámci přípravy jsem četl knihu „Jachting v bouřích“ (pro Chorvatsko overkill, že?) a teď jsem na ni hodně vzpomínal. Výborná kniha! Jenže implicitně předpokládá, že o bouři vím předem (pár desítek minut čí spíš několik hodin) a můžu se připravit (uvařit čaj, nachystat sendviče, sbalit věci z paluby, rozdat prášky, nasadit správné plachty, nachystat vlečený brzdy atd.) a navíc tak nějak doufá ve volné moře v závětří – a my byli mezi ostrovy (tj.málo místa) a přišlo to jako ten pověstný blesk z čistého nebe.
V podstatě všechno co jsem si z knihy vybavil jsem zavrhnul – především proto, že jsme neměli místo v závětří. A taky: hodně se tam dočtu o možnostech, jakou konfiguraci lodě zvolit (záleží na lodi a zkušenostech posádky a dostupném vybavení..a nejlépe si to vyzkoušet předem), ale nedočtu se, jak stáhnout plachty v takovým větru… Takže jak na to?
- Nechat plachty na stěžni, postavit loď do dryftu a počkat – zamítnuto, břeh je příliš blízko.
- Spustit výtah Geny – kéž bych si lépe prohlídnul, který je to lano…každopádně je uvázaný na stěžni a za těchto podmínek někoho poslat ke stěžni je hazard. Nemluvě o nutnosti pacifikovat plachtu na přídi. A jak jsem se později dočetl, genu 12m lodě prý 3 lidi na palubě neudrží už při 35 uzlech větru.
- Vypustit vlečené brzdné zařízení – to by na palubě ovšem muselo být. Takže vymyslet nějaké improvizované, popsat to posádce, ta by to musela nachystat…a nepříjemnost s plachtama na stěžni to neřeší. Hmmm…co tam máme dál?
- Přitáhnout obě plachty na střed a s významným množstvím plynu se vydat po větru. Při menším relativním větru by třeba posádka s rolfokem hnula. Dnes, po instruktorské konzultaci (děkuji Vojto!), vím, že to byla správná volba, ale já v tom momentu nedokázal vymyslet, jestli by se loď s plnýma plachtama nemohla v údolí vlny zapíchnout do vody a převrátit přes špici. Proto jsem i tuto možnost zavrhnul.
- Nic dalšího už mě nenapadlo…
Zkušenost je dobrá škola, ale školné je příliš drahé. — Karel Čapek
Dobrá, tohle chce jinou taktiku. Podle hesla „co nejde silou, jde větší silou“: nasadit lano rolfoku na vinšnu, zavolat nejsilnější členy posádky a začít balit genu „natvrdo“. Což pochopitelně nebylo bez rizika: vydrží mechanismus rolfoku takové namáhání? Lano rolfoku navíc vede na vinšnu přes stoper, na kterém se trochu zalamuje a mění směr. To je dobrý recept na vytržení stoperu z paluby…jaká je šance, že se to stane? Eeeee ne, pořád není kapacita to domyslet.
Na vinšně to chtělo plnou sílu dvou chlapů. Už se nedivím, že rukama jsme s tím nehnuli. A přitom s každým otočením kliky se plachta sbalila jen o nějakých 6-7cm. V polovině balení jednomu klikaři došla pára (chtělo to prostě tak obrovskou sílu, že ho to zcela vyčerpalo) a musel se vyměnit. Jenže celou dobu gena flatrovala – s lodí proti větru, zejména když genu zrovna balíme…umí tomu někdo zabránit? Nakonec, když chyběla do úplného sbalení asi čtvrtina, se utrhnula otěž, přesněji: vytrhnul se z plachty ocelový kruh na kterém jsou otěže uvázané. Naštěstí to bylo jediné poškození, co se během toho celého událo.
Malá ekonomická vsuvka: Za opravu kruhu vytrženého z geny si charterovka naúčtovala 3000 HRK. Dle neověřených informací takové poškození v Británii opravují za 100-200 GBP, tj.zhruba za polovinu, ovšem zřejmě nikoli s dodáním do druhého dne.
Možná by někoho zajímalo, jak dlouho trvá, než se kruh z plachty vytrhne. Tak to vám řeknu naprosto přesně: nevím. Jaksi jsem nekoukal na hodinky. Zpětným výpočtem odhaduji, že sbalit genu (tím myslím jak dlouho posádka napínala síly na vinšně) trvalo kolem 25 minut.
Následovalo balení hlavní plachty – ale oproti geně to byla sranda a šlo to celkem rychle (relativně). Hurá, plachty jsou dole! Motor funguje, loď se zklidnila, lépe reaguje na kormidlo a nemá snahu si lehat na vodu..samá pozitiva. Zpětně viděno to pak už byla vlastně úplná pohodička. Dojeli jsme na místo, kde jsme kotvili na oběd – jeden z ostrovních bunkrů (kupodivu prázdný).
Realitu vytváří mysl. Svou realitu můžeme změnit pomocí své mysli. – Plató
Během toho co kluci balili genu, stál jsem za kormidlem široce rozkročenej abych měl stabilitu a neztratil ji ani při velkých náklonech. Byl jsem tak moc soustředěný na plachty a kurz a úvahu co dělat dál, že jsem to nejdřív nevnímal. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že vlastně stojím na lanech…věnovat tomu vteřinu času znamenalo nedávat pozor na kurz – odchylka – náklon lodi – plnej plyn… Když už byla část geny dole, zkusil jsem lana nějak odkopnout, abych stál přímo na podlaze a u toho jsem si všiml, že stojím na laně a současně v krvi. Sice jí nebyly litry, ale nešlo ji přehlídnout. V duchu jsem si říkal komu a odkud asi teče krev…kdo se kde praštil? Že by do nosu? Nikdo si nestěžoval. Nebo jsem to v tom hukotu neslyšel či nevnímal. Ale neměl jsem kapacitu to řešit, zachraňoval jsem loď.
Když jsme sbalili plachty zcela, konečně jsem si dovolil předat kormidlo (přibližně hodina od změny větru) a šel se převlíct. Tou dobou jsem byl už tak zmrzlej, že mi začínaly křehnout prsty na rukách, což na kormidlování není zrovna nejlepší. Ani nevíte, jak jsem byl rád, že mám s sebou pořádný jachtařský oblečení…bylo v něm skvěle! 🙂 V podpalubí jsem taky zjistil, komu tekla krev – mě! Trochu rozbitý koleno, nic hroznýho. Jak jistě tušíte, netuším kde a kdy se mi to stalo. Asi jsem byl tak napumpovanej adrenalinem…
Napřed je člověku tak blbě, že se bojí, že umře. A pak je mu tak příšerně, že se bojí, že neumře. — starý jachtařský vtip
Podle titulku jste nejspíš čekali pojednání o experimentálním léku na mořskou nemoc. A zatím je tu dlouhý příběh a o té všemi-milované mořské nemoci ani slovo. Laskavý čtenář promine, hned to napravím: dole v podpalubí jsem (po převlečení a osušení..to notných pár minut zabralo) potkal nejmladšího (9 let) člena posádky (byl celou dobu v podpalubí…divím se, že ještě nezvracel). Bylo mu trochu špatně, bledá tvář – mořská nemoc se evidentně hlásila o slovo. Takže důrazné poučení: lehnout k ose lodi, zavřít oči! Stačilo to, je fakt docela odolnej. Cestou nahoru ke kormidlu jsem narazil na dalšího z posádky, již vybaveného kyblíkem (už jednou naplněným a vyprázdněným). Otočil jsem se a ještě šel tahat lékárničku a vybavil ho tabletkou proti zvracení. Teprve potom jsem se dostal zpět na palubu. Ačkoliv jsem čekal, že dost možná můžu odpadnout na mořskou nemoc (na RYA kurzu k tomu stačilo asi 40s v podpalubí při větru 25 uzlů a odpovídajících Chorvatských vlnách), tady kupodivu ani náznak! A to byl objektivně horší stav moře a já trávil v podpalubí dlouhé minuty. V čem spočívá to kouzlo a lék? Domnívám se (ne, recenzovanou studii na toto téma nečekejte), že mě ochránilo vědomí zodpovědnosti za loď a posádku a notná dávka adrenalinu (tu jsem si ověřil na rozbitým koleni).
Moje rada pro ty, kdož se obáváte mořské nemoci, stačí:
- Být zodpovědný za loď
- Dostat se do podmínek, na které nemáte ani dost zkušeností ani dost přípravy a jsou dostatečně děsivé
- Nejlíp si k tomu rozbít koleno.
Přeje si někdo tento prostředek proti mořské nemoci použít?!? Pro kverulanty dodávám, že tato rada, stejně jako všechny ostatní rady a prostředky proti mořské nemoci, opravdu není zaručená. Dokonce se vkrádá taková myšlenka, že ve skutečnosti byla důležitější velikost lodi, resp. jiná frekvence houpání (na kterou nejsem citlivý). V tom případě by ovšem předešlá rada nebyla rada vůbec a máme tu z toho „jen“ jachtařský příběh.
Posuzujeme se podle toho, co jsme schopni učinit, jiní nás však posuzují podle toho, co jsme učinili. — Henry Wadsworth Longfellow
Závěrem – několik poznámek a poznatků:
- Při zajíždění do bunkru foukalo (těsně u břehu) stále 25 uzlů. Kdyby mi někdo předtím řekl, že takové podmínky (tj. 25 uzlů a vlny) pro zajíždění do stání budu považovat za „v pohodě“, asi bych ho označil za blázna. No…opravdu záleží na úhlu pohledu.
- Vítr, slaný déšť, zima (nebo je to jedno a to samé?) a pekelný soustředění stojí nečekaně mnoho sil. Po bezpečném vyvázání jsem zcela vyčerpán padl do postele. Ale kupodivu jsem spal jen asi půl hodiny – vyčerpání tedy bylo asi především duševní.
- Co jsme to vlastně potkali za počasí? Bylo mi řečeno, že nejspíš Neverin. Každopádně to nebyla klasická krátká letní bouřka (ještě 3h po zesílení foukalo 20+ uzlů) a nebyla to příliš lokální záležitost (se stejnou rychlostí nástupu, i když trochu slabším vrcholem, to chytlo jinou loď 30NM daleko).
Kdybych měl parafrázovat hlášku z filmu Apollo 13: týden nudy, hodina děsu 🙂
