Píše Iva Maršíková
1. část vyprávění o plavbě na lemsteraaku.
Srpen 2013- Deset mořeplavců, pět dní, stošedesát námořních mil na palubě lemsteraaku Saeftinghe v mělčinách Waddenzee
22. 8. 2013 – čtvrtek
Ráno máme lehce zataženo. Jirka s Lubošem vyrazili na nákup do prodejny lodního příslušenství a kupují nový fendr, já tam okukuju jedny moc pěkné a laciné žluťáky, ale je to výprodej a velikost pro děti. U břehu kotví obrovská loď – trojstěžník Štandard ze Sankt Petěrburgu. Mají takový ruský kukuče, ti kluci na palubě. Připlula večer. Pozorujeme výjezd trajektu – je to síla zahnout s takovou stodolou do pravého úhlu do vrat přístavu a neodřít to. Prostě denní rutina. My se taky chystáme k odplutí, ve vratech našeho bazénu to máme pěkně natěsno, ale rychlá a pohotová práce Milana a Vojty na špici a ani škrábnutí. Velkými vraty ven už je to pohoda. Nefouká. Míříme k západnímu cípu Holandska k majáku v Den Helderu.
Jedeme na motor, z letargie nás jen občas vyruší tryskem projíždějící gumový člun s vojáky.
Voláme na Kláru, aby si vybrala z urostlých chlapů jednoho favorita, ale ta holka má pech – vždycky je někde zalezlá. Povídáme a hodnotíme, je to přeci jen poslední celý den plavby. Opřeni o špici pozorujeme veliké medúzy – jsou jako lustry do kuchyně z osmdesátých let.
Maják. Červený, štíhlý, monumentální, protože se tyčí na placatém mysu jak sám voják v poli. Jirka připomíná fotku s malou Aničkou, která u něj při jedné z dávných návštěv Holandska zapózovala. Dneska je počasí na focení k ničemu a šedivo a pošmourno se vkrádá i do duší. Jirka s Renatou a Luboš s Andreou využívají tiché chvíle k vzpomínce na kamaráda Martina, který s námi také jezdil na moře. Do vln Waddenzee, které se tady míchá s vodou Severního moře házejí stužkou převázané Martinovo tričko a v myslích jsou s klukem, který se na nás už dívá shora.
Otáčíme to do maríny Den Helder, protože se chceme podívat do námořního muzea. Je tu velký přístav a kotví tu spousta vojenských šedých lodí. Máme příležitost si je dosyta prohlédnout, protože tu notnou dobu kroužíme. Harbourmaster není na příjmu, 31 kanál mlčí a mobil nezvedá. Jirka velmi zvažuje, zda se sám pustí do velmi malého přístavního bazénu, protože vjezdová vrata jsou velmi úzká a z boku jde odliv o síle téměř 3 uzle. Kotví tam de facto jen takové lodě jako Bavaria a nějaké motoráky, prostě lodě, které jsou lehce ovladatelné. Kapitán Jiří je soustředěný, nařizuje Honzovi udělat otočku a ladí radio na 12 kanál. Tam se spojí s masterem a ten vyšle 3 chlapíky na oranžovém člunu. Chlapi jsou asi z pobřežní stráže nebo od hasičů, kapitán se s nimi radí a domlouvá asistenci při vjezdu do maríny. Tvrdí, že to zvládneme a že místo na kotvení tam je i pro nás. Tak do toho. Moc nemluvíme, možná ani nedýcháme. Kapitán s kamennou tváří, i my jsme ve střehu. Musíme se otočit zas předkem k výjezdu a tady je to fakt jako na pětníku. Gumák nás tlačí na špici a pomáhá nám s manévrem a na mole už stojí Jacob, místní kluk, který chytá lana a pomáhá ze břehu. Na podruhé se obrátka daří a stojíme vyvázaní. Tohle si zaslouží teda fakt poplácání po zádech, to by na nás byla Maaike pyšná. Kdo ví, zda by se sem pustila. Tak už žádné zdržování.
Capkáme do muzea. Expozice historie holandského námořnictva, krásné modely lodí, historické přístroje a obrazy z bitev. Nádherné trojstěžníky stojící proti sobě, rozbouřené moře a oni to do sebe perou kanónama. Mají rozum? Další expozice je v ponorce Tonija. Uzavřený stísněný prostor, vůbec nechápu námořníky, kteří si to vyberou a pak ještě k tomu válečnou atmosféru. Musí to být peklo. Ploužíme se ponorkou a shodujeme se na tom, že jsme strašně unavení z týdenního nicnedělání. Všem se nám chce spát, ale ještě se překonáváme a lezeme do expozice moderních technologií – kapitánský můstek válečného křižníku. Tady už svoji prohlídku končíme, seberu síly na zpáteční cestu na loď. Venku se rychle shlukujeme i s ostatními a pomalu se vracíme. Čeká nás ještě vyplout z tý krabičky od sirek ven a průjezd zdymadlem zpět do IJsselmeer. Je na nás vyvázaná motorová loď, ale i to se rychle řeší. Teď jen dobrý manévr v pravý čas, protože nás sledují všechny živé bytosti v přístavu. Vyplouváme báječně, za vraty přístavního bazénu si oddychujeme, odřít loď by byla velká škoda. Za odměnu se nám naskytuje divadlo v podání tuleně a malého rybářského člunu. Tuleň vyskakuje z vody a lapá po rybkách, které mu nabízejí rybáři. Vypadá to jak nacvičené číslo z vodního atrakce. Zamávali jsme i tuleňovi i rybářům a míříme k hrázi. Za kormidlem Renča, která bravurně projela otevírajícím se mostem a pak už jen zdymadlo. Kormidlo si bere Jiří. Do zdymadla míří spousta malých plavidel, my jsme velcí, rychlí, to bude asi mazec. Ale nebyl. Už jsme se asi s lodí sžili, mě tedy sice vždycky překvapí vysoká rychlost, kterou se řítíme, pak je všechno rychlé a kvapné a najednou stojíme. Takže je to tak prostě správně. Vedle nás ještě máváme na Maike bratra, který se vyvazuje na druhé straně zdymadla a vesele nás zdraví. Jedou ve třech na vástavní plachetnici Halberg Rassy 48 z roku 1982. Takovou si přeju od Ježíška, procedí skrz zuby kapitán.
A už se otvírají vrata na druhé straně. Vjíždíme do vnitřního moře a v plavební dráze se rozmýšlíme, jak s tím naložit dál. Nakonec se otáčíme a kotvíme hned v maríně Den Oever.
Místo u mola je luxusní. Kormidlo dostal do ruky Luboš a tak přistávání řídí on. Je to jako vždycky – na pohodu. Na molu nás pozorují dva lidé. Jsou asi vystřižení z jiného století nebo jiného prostředí. Ale evidentně k moři a lodím nikdy nečuchli, protože napřažené ruce na chytnutí lana se u nich neobjevily. Zapadá slunko. Je takový tichý večer. Kamarádi, které jsem na loď pozvala na jejich první plavbu, se netají se silnými dojmy. Dáváme kapitánovi knížku jako inspiraci pro další plavby, i když ostrovy, o kterých se v ní píše jsou spíš z oblasti science-fiction. Ale plány a sny být mají! Zítra se bude uklízet, proto uklízení zbytků alkoholu proběhne už dnes. Dobrou poslední noc!
23. 8. 2013 pátek
Je klidné fríské ráno.
Na vodě leží opar, je vlhko a hladina je jako sklo. Plavba na motor poslední den? No to jsou teda vyhlídky! Kluci myjí palubu a Luboš se noří do nitra lodi a kontroluje olej a vodní filtr.
Všichni mu fandíme a okukujeme střeva v podpalubí. Tedy lodní střeva. Vyplouváme a volíme jako cíl plavby před závěrečným cílem Makkum vesničku Stavoren. Po ani ne hodině plavby na motor se ozve varovné pípání. Rychle vypínáme motor a zjišťujeme, že nechladí. Tak to je pech, to už známe. Kluci zjišťují závadu celkem rychle – unavená vrtule impeleru. Vytahujeme náhradní a po servisní skorohodině zas vejfuk vzadu plive vodu tak jak má. Všem se ulevilo, hlavně že se nezadřel motor, protože tady bychom na plachty nevyjeli. Všechno zlé je pro něco dobré – zkusili jsme si kotvit uprostřed Ijslemeer, což při hloubce tohoto moře nebylo ani tak složité. Teď kluci kotvu vytáhli, zavěsili a můžeme se mlhou řítit zase dál. Opar stále leží a navíc obtěžují malé všudypřítomné mušky. A moře není tyrkysové a průhledné, ale zelené jak hladina sečské přehrady v době největšího rozkvětu sinic. Míříme ke Stavorenu, kde máme v úmyslu koupit náhradní vrtulku. Když jsme asi 2 míle na dohled, tak se zvedá vítr. Okolní lodě jsou oplachtěné a nejlepší rozhodnutí kapitána přichází teď – kašleme na vesnici, ještě si užijeme sailing! Všichni radostně skáčou na svá místa a rozbalují již úhledně sbalené plachty. To nevadí! Šup – hlavní plachta letí nahoru a potom i jib. Spustit kýl na portside, dotáhnout backstay na starboardu. Plachetnice je k tomu, aby nabrala vítr a na nás je tomu dobrému větru správně nastavit plachty. Teď jsme spokojení všichni. Chystáme se na tag – pardon, réčko. Na noze mi přistává malá vážka, kolem lodi se motá motýl. Už nás vítá pevnina. Za chvíli taky kapitán vydává povel ke skasání plachet a za další chvíli už jedeme plavebním kanálem k maríně. Chceme se samozřejmě předvést, že nejsme žádní suchozemci z Čech, ale že to s lodí umíme. Majitel, jak jinak, poskakuje na břehu. Celý týden strávil určitě v kleče a hlavou mu běželo: „Mein Gott, beschütze die verrückten Tschechen und bring mir bitte mein Boot in Ordnung zurück…“ Teď už mu spadl kámen ze srdce a ukazuje, že se máme otočit. Zvládáme všechno a jeho bujaré napovídání Jirka nevnímá. Přirážíme, vyvazujeme se, fendry a konec. Místo podání rukou a zhodnocení plavby se vrhá do podpalubí a obrací oči v sloup a nadzdvihává různé tašky…..připadá mu, že to asi nikdy neuklidí. Ale my jsme v cukuletu venku i se všemi krámy, povlečení svléknuté, tak hurá do sprch. Takovou evakuaci jsme tu ještě neměli, většinou všechno probíhá pomalu a rozvážně, do vody skáčou potapěči ke kontrole kýlu, ale tady si jen kluci vyměnili informace o spraveném impeleru, prasklém fendru – ovšem všechno jsme uvedli do pořádku a malá oděrka na boku lodi způsobená při přílivu a odlivu v Harlingenu je kosmetickou maličkostí. Část posádky se ještě pouští do balení plachet – tak ale tohle je na výtečnou, sám majitel lodi ukazuje palec nahoru.
Máme za sebou 160 námořních mil na lemsteraaku Saeftinghe, úplně novou zkušenost s baculatou kačenou, kterou když vnímáte, tak se i pěkně svezete. Třeba takhle jako my z Čech, my co nemáme moře, jen moře snů a plánů do budoucna.
Tak už je to zase za námi. Spousta těšení se, spousta příprav a týden utekl jako voda.
Ostřílení harcovníci i nováčci, sžili jsme se za týden na lodi v jednu kompaktní skupinu, která plnila úkoly a dokázala fungovat na palubě i v podpalubí.
Elévům zůstalo až do konce týdne strachování se o to, zda vydrží s dechem pod kýlem, až je kapitán protáhne. Ota se přiznal, že před spaním cvičně zadržoval dech, aby byl připravený.
Milan si až na konci týdne zvyknul na mistra basu. Pozdě, ale přece!
Holčičí sektor zůstal ve špici voňavý až do pátku, což se rozhodně nedalo říct o palubní koupelně.
Vojtovi se v knihovně sešly v pátek všechny rozpůjčované tituly – jak se říká na pohodu.
A kapitán? Byl spokojený. Žádná vzpoura a když už by se snad k nějaké schylovalo, tak věděl, co na posádku platí – voňavý rum ukolébá i ty největší bouřliváky.
Při dlouhých plavbách je radostí zahlédnout v dálce světlo domovského majáku. Při dlouhém pobytu na souši je radostí zahlédnout v dálce světlo jakéhokoliv majáku.
Pro kapitána Jiřího, Renatu, Andreu, Luboše, Vojtu, Kláru, Honzu, Otu a Milana
Zpracovala v září 2013
Iva Maršíková ©
Doslov kapitána
Je těžké psát doslov ke článku z pera někoho, kdo má shůry nadělený talent vyprávět. Dovolte mi tedy jen malý dodatek:
Do Holandska jezdím již mnoho let a poslední dobou jsem okouzlen místními tradičními plachetnicemi. Plachtil jsem na klipperech, tjalcích a dalších lodích s plochým dnem a postranními kýly. Věřte nebo ne, nedá se to vůbec s rovnat s loděmi ze Středozemí. Holandské lodě jsou robustní, ocelové, mají gafflové oplachtění, ale především se mnohem hůře, či spíše jinak chovají a kormidlují. Absence kýlu vám při malých rychlostech přinese pocit, že loď je téměř neovladatelná. Postranní spouštěcí kýly na lodi nejsou proto, aby vedly stopu, ale aby zabránily snosu. Chce to mít dobrý odhad, zdravý rozum a spolehlivou posádku.
Myšlenka vyzkoušet to sám mne držela pár let. Ale kapitánovat sám znamená vyrazit na moře s posádkou lidí, které znáte a kterým důvěřujete. A takové jsem našel. Na víkend jsem pozval i svou holandskou kamarádku Maaike, která se svého času živila jako skipperka jednoho z klipperů. Byla v počátcích mým skvělým rádcem a nejen mým. Rychle nás naučila manipulaci s plachtami, vysvětlila princip práce s postranními kýly a stěhy. Vězte, že po mnoha letech zkušeností s charterovými loďmi různých délek a typů je plachění s lemsteraakem jak z jiného světa. Alespoň pro mne. Majitel byl při předání lodi nedůvěřivý, že ji půjčuje někomu, kdo nemá s lodí tohoto typu zkušenosti. Když jsme mu ji po týdnu vrátili, byl šťastný, že ji vidí v celé své kráse na domovském molu. Nedivím se mu, je to jako kdybyste si půjčili v technickém muzeu staré hasičské auto a vyrazili s ním na čundr na zamrzlé Lipno. A co že to vlastně ten lemsteraak je?
Lemsteraak – je tradiční fríská plachetnice s plochým dnem, bez středového kýlu. Byla poprvé zkonstruována v Holandsku v roce 1876 ve známých loděnicích Van de Boer v Lemmeru. Takové lodě se vyráběly především proto, že uspokojovaly poptávku po rychlé a stabilní plachetnici, která by mohla plout po mělkých vodách Fríska, vnitřních kanálech, Zuydersee a také Waddenzee. První plachetnice tohoto typu se jmenovala Ljentje a měřila 32,9 ft (10m). Lemsteraaky se však vyráběly až do délky 17m. Jejich typickým znakem je tvar trupu, který má tvar vajíčka se špičkou dozadu. Naše loď měřila celkem necelých 16m, zato však vážila 30 tun.
První lemsteraaky se stavěly jako rybářské lodě pro lov sleďů a mušlí. Některé byly používány na skladování a přepravu ryb, které se převážely z Fríska do Zeelandu, Bruselu a také do Londýna, kam se převáželi především živí úhoři. Naše loď se jmenovala Saeftinghe – po jedné z oblastí jihozápadního Holandska, která je dnes chráněnou přírodní rezervací. Saeftinghe byla postavena v roce 1930 pro rybáře na sběr mušlí. Na konci druhé světové války bylo loď zabavena německou armádou a počátkem roku 1946 byla navrácena zpět do Holandska. V roce 1997 ji odkoupil současný majitel Dick a nechal loď přestavět do dnešní podoby pro účely charteru. Saeftinghe je komfortní loď s velmi prostornými kajutami a salonem. Uvnitř lodi naleznete 5 dvojlůžkových kajut, prostornou sprcha a oddělenou toaletu, prostornou a dobře vybavenou kuchyní. Co vás ovšem uhrane na první pohled je její dokonalý vzhled, krása a dokonalý smysl pro detail. Loď je opravdu nádherná, všechny součástky jsou staré, původní, kladky z Anglie, lana režná konopná, mosazná osazení, starý kompas, žádné přístroje kromě deep metru. Tají se Vám dech a s pokorou vstupujete na palubu. Jsem rád, že jsem měl možnost kapitánovat právě takovouto loď a se skvělou posádkou. Určitě se vrátíme.
Kpt. Jiří Brožek
Zveřejněno s laskavým svolením Jirky Brožka, Sailing-Club.