Píše Iva Maršíková:
Srpen 2013- Deset mořeplavců, pět dní, stošedesát námořních mil na palubě lemsteraaku Saeftinghe v mělčinách Waddenzee
Waddenzee je pobřežní část Severního moře mezi Frískými ostrovy a pevninou Nizozemska, Neměcka a Dánska. Jedná se o tzv. wattové moře, které je 500km dlouhé a průměrně 20 km široké. Má nesmírnou ekologickou hodnotu. Většina jeho rozlohy je prohlášena ramsarským mokřadem, spadá do světového přírodního dědictví UNESCO. Moře se využívá pro rybářství, turistiku, v nizozemské části se těží zemní plyn.
Pro Waddenzee jsou typické mělčiny a písčiny, které vznikají při odlivu a jsou rozděleny hlubokými a mělkými brázdami. Příliv a odliv slané vody ze Severního moře se tady opakuje každých 12 hodin a 25 minut. Na tomto pravidelném cyklu má zásluhy hlavně Měsíc, který při své oběžné dráze okolo Země přitahuje tuto vodní masu a jakoby za sebou táhne obrovskou vlnu, která proniká průlivem La Manche a také proudí ze severu mezi Skotskem a Norskem do Severního moře. Pokud se střetnou vrcholy této vlny, dojde ke tlaku, který zaplaví mělčiny. Pokud se však střetnou nejnižší body této vlny, je voda odvedena odlivem. Zdejší obojživelná krajina se přizpůsobila životu jak na suchu, tak i pod vodou. Mezi ostrovy a pevninou najedeme tak vysokou biologickou produktivitu, jako nikde jinde. Vyskytuje se velké množství mikroskopického planktonu, který je základní složkou potravy velkého množství bahenních živočichů, například mušlí, plžů a hvězdic. Žije zde a roste rybí potěr – neobtěžován velkými predátory. Ryby jsou zase potravou pro jediné savce, kteří obývají tyto mělčiny – tuleně. Během jara a podzimu zaplaví tuto oblast 2-3 miliony tažných ptáků, kteří se tu před svou dalekou cestou vydatně posilní. Když bahnitá rovina vyschne, stavá se atraktivní oblastí pro turisty. Západofríské ostrovy tvoří Texel, Vlieland, Terschelling, Ameland a Schiermonnikoog, které současně fungují jako ochranný val. Ochraňují mokřady před mohutnými nárazy vln ze Severního moře. Na ostrov Ameland a Schiermonnikoog se dá během odlivu dojít asi za 3 hodiny.
Skoro tisíc kilometrů ve svižném tempu, trochu nočního odpočinku v trávě německého odpočívadla a pak už oči dokořán při vnímání fríského venkova. Je barevný keři hortenzií, cihlovými fasádami malých útulných domků, strakatý krávami pasoucími se na poldrech. Cestou do maríny jsme projeli dvěma malými vesničkami, kde je rychlost omezena na 60km/h, silnice je dlážděná a okénky je vidět až do kuchyní. Každého napadá to stejné – tady bych chtěl bydlet. Ale nezapomeňte na kopečky, co se zdvihají nad Vamberkem a homole Lužických hor, tam je přece taky krásně! Tahle země je plochá a vítr od moře se tu prohání mezi lopatkami větrných mlýnů, těch starých pohádkových a nebo těch sličně štíhlých bílých kovových vrtulí. A vítr – to je to, co teď potřebujeme.
„Jé zastav, zastav – tady za tou hrází je už moře! Aha, to jsou ovce…..hm tak prostě až za chvíli.“
Marína. Chvíle očekávání. Majitel lodi nás vítá, překotně mele německy a zve nás na prohlídku lodi, co kotví u břehu. Je nablýskaná, veliká, dřevěná, má zvláštní jméno a uvnitř to vypadá jako v muzeu. Pokyvujeme hlavou, prohlížíme nastlané kajuty, obdivujeme vyšperkovaný salon s luxusním sezením pro spoustu lidí, usmívám se na ptáky, stojící na poličkách. Jak by asi skákali dolů, když by se do plachet opřel vítr a loď by se naklonila na bok. A co tady dělají kiwiové? No proti gustu…..
Jo a …….bitte schön…… Nach der Rückkehr bitte Bettwäsche abnehmen. Cože? Tohle muzeum opustí molo a popluje? A my budeme posádka? Asi jsem se špatně připravila, protože jsem sice čekala holandskou klasiku, ale……..jak se brzdí s rozjetou stodolou? V tu chvíli mi připadaly fendry jak pouťové balonky.
A jak to všechno dopadlo?
17. 8. 2013 sobota
Nemá cenu popisovat asfalt na německých dálnicích, občasné zúžení do dvou pruhů. Možná jen stojí za zmínku, že Ota vidí podstatně lépe ve dne, než v noci a Klářiny brýle mu cestu dělají plynulejší. Bavíme se s Honzou na účet nováčků smyšlenými historkami o protahování pod kýlem, o velikosti lodi, o množství potřebného vzduchu a v duchu se smějeme. Oni dva netuší, ale že o tom přemýšlejí, je evidentní. Ota ukazuje na loď stojící u nějaké haly a ptá se, zda ta naše bude asi taková. „No jo, ale ona vlastně bude na vodě.“ Propukáme v hurónský smích a necháváme je obavám.
Přístavní molo s krásným lemsteraakem Saeftinghe, modré nebe, čilý vodní provoz. Čekáme na kapitána a pražskou partu. Ota s nadšením, Klára rozjímá a vstřebává, Honza mlčí a porovnává v duchu naši loňskou Bavarii 46 s touhle kráskou. Není to tak dvakrát větší bárka?
„Jo tak s takovouhle krávou jsem ještě nejel,“ povídá Jiří. S holkama se změříme pohledy – ale nás už přece zná!
Tak posádko – nakládat, není moc času nazbyt, lodě jsou od toho, aby pluly. Kapitán se připravuje na vyplutí se svou holandskou partnerkou Maaike, která nás zasvětí do tajů lan a sklápěcích kýlů, zákonitostí přílivu a odlivu, proudů a mělčin. Tahle usměvavá holka nás doprovodí dnes a zítra na palubě. Majitel poskakuje okolo nich a jen po očku pozoruje, jak se do jeho nablýskaného salonu stěhují lodní pytle a zásoby na týden plavby. Mein Gott! A to neviděl kartony piva, které rychle přistály v bakistě. Rozdělení kajut, chvíle školení na palubě, zvuk dieslového motoru, lávka sundána, tak vpřed! Čeká nás jen kousek k benzínce, ale tam nás taky čeká první zastávka. Neodřeme to, že jo? Ne! Teď dál kanálem na IJsselmeer a průplavem v hrázi Afsluitdijk do Waddenzee. Zdymadlo a my jako jediná loď do něj. Zdymadla známe z naší plavby v roce 2004 po kanálech v okolí Amsterodamu. Tohle je teda velké a……rychlé. Loď se stáčí, proud, který do zdymadla vhání vodu, si s námi hraje, loď není chycená na dvou místech a trochu bojujeme s třiceti tunami váhy mezi zdmi zdymadla. Dobře to dopadlo, vrata vpředu se otvírají a na plný kotel Maaike žene loď ven. Tlak a pohyb vzhůru procvakl fendr na špici, ale ztráta je to minimální. Před námi se ještě otvírá nebo spíš otáčí dálniční most a už jsme na moři. První pokyny pro pohůnky u plachet. Tohle lano je od prvního refu, tohle od druhého – ještě zítra se v tom budeme motat, ale pak už se to naučíme.
Refujeme plachtu, pro což se musíme rozhodnout ještě před vytažením. Porovnat vývoj počasí a cíl plavby tak, aby byly plachty maximálně využité a plavba bezpečná. Nová zkušenost. Hlavní plachta potřebuje k vytažení 2 makače, kteří synchronizovaně táhnou nahoru. Lano klouže rukama,hop, hop – nahoře to je, ale dotáhnout plachtu, aby byla pěkně vypnutá – to je šichta. Maaike nám ukazuje, jak to efektivně udělat a nedřít se. Ta to ale má v rukou! Povolit backstay, dotáhnout na návětrné straně a na závětrné straně spustit kýl do vody…..no nás je dost, ale ve dvou lidech je to trochu o cviku, co? Vytažení jibu je už skoro sranda. Jen si zvyknout, že tady všechno jede ručně, žádné navinování lan na vinchnu, možná je to někdy lepší. Při velkém větru a spouštění plachet se ale musí pracovat rychle a spuštěnou plachtu na palubě zkrotit setsakramentsky svižně. Pár réček a každý už má svou pozici danou, lepšíme se a jsme chváleni. Loď pluje parádně, nemá takový náklon jako bavárka, přeci jen to je taková rozkydlá dáma při těle. Se vší úctou tedy. Neumím si moc představit informaci 30 tun v praxi, ale pravda – od rychle blížících se břehu se Saeftinghe odstrkovala trochu hůř než ty všechny předchozí skořepinové lodě. Prostor na moři a pár obratů využíváme k seznámení se s lodí, plachtami a taky s proudy a přílivem a odlivem. Kapitán nám vysvětluje, za jakých podmínek se připlouvá do přístavů a za jakých zase odráží. Čas pobytu na ostrovech se musí přizpůsobovat proudu přílivu a odlivu. A taky počasí a větru. V malých bazénech marín se v úzkých vratech pozná každý silnější vítr, který loď bude snášet. Ploché dno je pro nás taky novinkou. Každý si během plavby osahal kormidlo a vedl loď, tak mohou někteří posoudit, jak lehké je oproti tomu kormidlovat Bavarii. Reakce kormidelního kola je pomalá, když to chcete uspěchat, tak se velmi rychle loď přetočí. Taky jsme pocítili, že loď jede jakoby ve smyku, prostě si hází prdelí jak na ledě. Ale je krásná! Mohutná! Hladký vysoký dřevěný stěžeň, po kterém kloužou dřevěné korálky na laně hlavní plachty. V čele má reliéf stromu s datem 1930. Myslím, že všichni plujeme s respektem k historii a umění dávných mořeplavců. Na lodi taky není nic kromě hloubkoměru, navigaci si musíme řešit po svém. Využíváme moderní technologie, třeba někdy příště jen s hvězdami a sextantem nad mapou…
Vzhledem k předpovědi počasí volíme přístav v Harlingenu. Rozhodnutí kapitána po poradě s Maaike nám připadá jednoznačné, ale když se blížíme zvednutým mostem do centra, tak se nám lehce svírá hrdlo. Stejně jako dneska, tak i po celý týden mi bude připadat vjezd tou „obrovskou“ rychlostí do tak malého prostoru naprosto šílený. Ale znám to – rychlost tě ochrání, platí to především u lodi, která nemá kýl. Maaike kontaktuje kapitána velkého dvoustěžníku, ten přijíždí na gumáku a tlačením do přídě nám pomáhá s otočkou a přiražením ke břehu. Na moři je to zvykem – lidé si pomáhají. Celý týden pak kapitán Jiří před připlutím do přístavu volá harbourmastera a domlouvá si s ním místo kotvení a případnou pomoc.
No a stojíme. Loď je vyvázaná, fendry natlačené, přijde totiž odliv, loď půjde téměř o 2 metry dolů a pak zas znovu nahoru. Při ranním přílivu bychom měli odplout, ale zítra má foukat až moc – přes 6Bf, takže rozhodnutí padá rozumně na den strávený v přístavním městě Harlingen. Maaike nás opouští, jde přenocovat jinam, je tu v domácím prostředí. Večer chvíli posedíme, ale padá na nás únava z cesty, tak šupky do peřin.
18. 8. 2013 neděle
V 8:00 už jsem probraná. Ostatně – spát u kostela – to je budíček v neděli ráno jasný. Zvony tady zvoní nekonečně dlouho. Nikam nespěcháme, tak si užíváme klidné ráno – sprcha, snídaně, káva. Maaike nám vytiskla nějaké informace o městě a bude nám dělat průvodce. Spořádaná skupinka japonských lovců nejhezčích záběrů vyrazila do ulic. Pěkná a srozumitelná angličtina zní do cvakání uzávěrek. Staré nádraží, námořní akademie, zvedací mosty, most pro malíře, sochy ulítlého sochaře, radnice, zvonkohra – pomooooc – už mě to nebaví. Andy vnímá hlavně to, že spousta věcí a katastrof se tady stala v roce 1974, to už vypadá jako znamení. Balíme to a stavujeme se na pivo. V hospůdce mají náramné obrazy, takhle se naučit zvládat štětec a adieu úřade! Suneme se k velkému přístavu, ohromí nás dvoustěžník, který připlouvá zvednutým mostem. Na náměstí hrají 3 kluci a holčina na pódiu samé staré fláky a pecky taky od Dylana a Neila Younga. Táhne nás to tam a každý si v klidu chvíli stojí a poslouchá. Ještě že tahle chvíle klidu přišla, protože večer jsme už klidu neužili. Honzovi se narodila neteř, na dálku jsme mamince drželi palce a to, že se malá Izabela narodila do našeho holandského večera, ji v životě určitě mnohokrát podrží.
19. 8. 2013 pondělí
Kapitán Jiří v neděli přednesl posádce návrh zaměstnat Maaike ještě dva dny jako co-skipera. Posádka byla pro, ještě nějaké zkušenosti nabrat potřebujeme, a proto dnešní deštivé ráno čekáme na naší holandskou kamarádku a příliv a pak vyrazíme. Plán je jasný – sail na ostrov Terschelling. Zatím však kapky deště dělají na vodě kolečka, Maaike má nějaké neodkladné povinnosti, tak plavčíci myjí palubu a využíváme vlídnosti přístavních sprch. V poledne přichází vytoužený a tolik očekávaný odjezd. My připraveni v kalhotách, bundách a holinkách a Maike v žabkách s šátečkem kolem krku. Jsme z odplouvání lehce nervózní, všechno kolem je proti naší lodi neskutečně malé, kapitán je však soustředěný a dáváme to na výtečnou. Fouká parádně, užíváme si moře. Dokonce občas stříkne přes příď slaná sprcha, to je fakt paráda! Práce s plachtami už nám jde a ustálili se i kluci na pozicích „pouštěj a dotahuj“. Holky zas mají krásně zmáknutou práci s balením plachet, v Harlingenu jsme se naučili perfektní „saussage“ – balení jibu i hlavní plachty, tak se s tím vytahujeme.
Na obzoru je pevnina! Placatá, ale ta naše. Ostrov Terschelling se svou dominantou – majákem Brandaris. Kamenná stavba čtvercového půdorysu postavená v roce 1594 se svými 55 metry opravdu ční jak boží prst nad vše na ostrově. U břehů vidíme lodě, které jsou tu nasedlé na písku. Využili odlivu a zakotvili tímto tradičním způsobem. Od lodě jde pár se psem, v dálce poskakuje dítě. Procházejí se po mořském dně. Je to úžasná scenérie! Kotvíme u jednoho z mol a vyrážíme na procházku. Ota s ostatními vydrží vždycky jen chvíli, je to předsunutý zpravodaj a obejde za nás celou pevninu. Už se těším na fotky z nepoznaných míst. Milan s Vojtou hledají nějaké přístavní dobroty a já se přidávám ke skupině loudačů se na pivo. Večer trávíme na lodi i s Maaike, která se učí pít rum v kombinaci s červeným vínem.
20. 8. 2013 úterý
Ráno míříme k půjčovně kol a vyrážíme na výlet poznat placatý ostrov, jedeme mezi písečnými dunami, po břehu moře. Zastavujeme se v brusinkovém království na dobroty plné červených bobulí – koláče, sušenky, čokoláda. Ta byla opravdu výtečná. Na jedné z písečných pláží zlákalo neustále pohybující se moře Otu – šup trenky do písku a holé půlky už se třesou cestou do vln. Zaplaval si, to jo. A cestou z vody se i seznámil se slečnou od pobřežní hlídky, která mu vyšla naproti. A co by víc chtěl? Všechny karty byly rozdané hned na začátku, jen škoda, že se na prvním randeti úplně nedomluvili na všech podmínkách. A taky – holka se vůbec nesvékla. Chápu Otu, že zajíce v pytli by nekoupil. Kapitán situaci rovná ku spokojenosti všech. Ota se konečně může obléknout, holandská rodinka může svým dětem odkrýt oči a slečna může jen litovat, že Otu nesbalila úplně.
A nás čeká sail na ostrov Vlieland. Plavba není díky mělčinám a plavebním dráhám jen nejkratší spojnicí mezi oběma ostrovy, Maaike těžce nese, že jsme pomalí, ale to nás ještě nezná – my nakonec zvládneme všechno. Upustila si páru a všechno zase funguje. Přístav je maličký a vrata do něj nám připadají hodně úzká. Jiří se spojuje s harbourmasterem, který asistuje na své dinghy a je nám přislíbena pomoc z vody. A je to fajn, protože je tam fakt málo místa pro manévrování, silný odlivový proud a jeden lehkovážný Němec, který nám křižuje cestu před vraty s osmatřicítkou bavárkou. Jestli se s ním potkáme, rozmáčkneme ho jak vlašský ořech. Loď nemůže jen tak někam přirazit, před tím je třeba ji otočit, aby při odplouvání jen nabrala rychlost a vyrazila. A otáčení se jen s kormidlem, bez předního propeleru, v tak malém prostoru, ale předevší s plochým dnem a bez kýlu je jak tahat ježka z klece naslepo. S gumovým člunem už nám ale přijíždí na pomoc služba v přístavu – kde je potřeba, tam nás zatlačí do špice, loď jsme otočili, přirazili k podobnému lemsteeraku a vyvázali se na něj. Jeho ženská posádka nám pomáhá, ptají se odkud jsme a pak to asi vyhodnocují nad atlasem světa. Přístavní budovu, sprchy a toalety máme na dohled, ale mezi námi je asi 3metry moře a proto si každý své úmysly musí řádně připravit a pak se vydat na ten dlouhý pochoďák. Jdeme všichni, do obchodu, na kapitanát a vykoupat se v mělkém Waddenzee. Je tu krásná písečná pláž s jemným a čistým pískem. S bahnem a zbytky racků v Harlingenu se to nedá srovnat. Milan už samozřejmě plave. I ostatní běží mělkou vodou za ním, jen holky – Renča, Klára a Andy zůstávají na břehu. Prý je to studené. Maaike jim ale za chvíli jejich názory vyvrací velmi razantně a nakonec se koupou úplně všichni. Slunce zapadá, blátivé bitvy jsou dobojovány, je čas na večerní procházku. Ota tedy vyráží úplně hned, protože pevnina k prozkoumání je velká. Sraz u majáku. Couráme se městečkem a na maják je to teda pěknej výšlap. No asi 70 výškových metrů? Pod námi je klidná mořská hladina, kterou líznul měsíc v úplňku. Krása. Za našimi zády se za chvíli rozsvítí maják na ostrově Vlieland, aby byl navigačním světlem lodí, které plují za tichých nocí. Za ohradou pod majákem se pasou dva oslíci. Fotíme se s vlajkou Sailing Clubu, protože tahle chvíle i tohle místo si to zaslouží.
Na lodi si ještě večer připijeme s Maaike, pro kterou bude další ráno loučením s námi.
21. 8. 2013 – středa
Rána, která jsou loučením, bývají nostalgická. Olíbeme se s naší holandskou kamarádkou a lehce rozrušení se chystáme na naše první sólové odplutí z maríny. Všechno děláme mlčky, žádné špásování, každý cítí ve vzduchu, že jsme ze břehu sledováni. Jasné povely jsou splněny, motor běží na volnoběh…..a už se Saeftihghe v rukách Jiřího odlepuje od sousední lodě. Vrcholí příliv, nejsme tady sami, vyplouvá spousta lodí. Ještě jsme měli příležitost prohlédnout si parádní kousek podobného lemsteraaku, asi to jeho kapitán nedělá poprvé. Otočil se na pětníku a tradá ven. A teď my. No vypadá to, že to Jirka taky nedělá poprvé. Jsme z úzkých vrat venku bez jediného zaváhání, Maike na břehu skáče a mává, je to daleko na dohlédnutí, ale určitě ji i slza ukápla. Dojetím a pýchou, že jsme výteční. Plácli jsme si, protože jsme si to zasloužili! Kurz ostrov Texel – třetí ze západofríských písečných ostrovů.
Je to vlastně naše nejdelší plavba, asi 33NM. Ale moc nefouká, tak žádná divočina. Střídáme se za kormidlem, aby si to každý osahal. Při jednom obratu nejde tahat sklápěcí kýl tak, jak by měl. Aha – lanko vyskočilo z kladky. Chlapům to dalo i ve čtyřech dost zabrat nahodit lanko zpátky, tlak vody a tíha kýlu je velká. A taky musí fungovat nějaká koordinace, abychom během opravy neztroskotali – někdo musí vždycky sledovat kurz, plavební dráhu, bóje a ostatní plavidla. Plujeme až do 14:00, na lodi je dost času i na lenošení a čtení, protože nám počasí naděluje slunečno a skoro bezvětří. Jen hodinu před marínou vytahujeme obě plachty Před příjezdem do maríny kapitán kontaktuje přístav a dostáváme místo v severním bazénu. Dobře se to poslouchá, ale na místě jsme docela vyděšení, protože to je snad ještě užší místo, než na Vlielandu. Vrata do přístavu jsou celkem široká, ale křižuje nás nějaká neposlušná skořápka. Přestože ji Luboš upozornil, která loď má tady přednost, situace se opakuje. Je to o prsa, ale plujeme do místa určení. Vjezd do našeho bazénu je zúžen kotvící rybářskou lodí, při průjezdu kolem ní si můžeme doslova podat ruce s okounějícími rybáři. Místo na kotvení je celkem slušné, přirážíme ke břehu na první dobrou, vyvazujeme se a okamžitě se stáváme místní atrakcí číslo jedna. Pro kapitána ne úplně jednoduchý manévr, ne břehu stojí desítky lidí a fotí si historický klenot. No tak se učešte, budete na spoustě prázdninových fotografií holandských rodinek a důchodců. Na kapitanátu se Jirka dozvídá, že tu nikdy rozhodně žádný Čech nebyl a natož na lodi. To je pěkné – dobyli jsme a osídlili jednu písečnou dunu ve Waddenzee! Volno-pohov-zpívat – to je pobídka k výletu do města. Nedaleko za hrází vykukuje větrný mlýn a je potřeba koupit chleba. Ploužíme se městem, co noha nohu mine, fotíme mlýn, okukujeme zvenčí muzeum, ve kterém majitel vystavuje věci vyvržené mořem, válíme se na hrázi a naprosto utahaní se vracíme na loď. Jen Ota jako jistota vyráží udělat pár fotek do vnitrozemí. Kde bere tu energii? Kluci mají taky trochu nazbyt a tak Honza s Vojtou vlezou do klece jedné z bójí. Ale tím to končí, válení se na lodi je taky prima. Se stmíváním roste chuť na víno, které jsme koupili a proto ho všechno ochutnáme. V klidném nočním přístavu se naše loď určitě ozývá do širokého okolí, ale nikdo se na náš kadeřnický salón podívat nepřišel a tak se ráno může Milan probudit se svým novým přelivem úplně klidný.
Konec první části.
Zveřejněno s laskavým svolením JIrky Brožka, Sailing-Club.
[…] 1. část vyprávění o plavbě na lemsteraaku. […]