Po 3 dnech plachtění jsme již v centru tlakové výše a vítr končí a hladina je doslova jako zrcadlo. Také skončily ledovce, takže motorujeme a pomalu se přibližujeme k pobřeží. Pátý den již opět vidím na radaru ledovce, ale najednou se před přídí vynořuje jeden větší, který radar nevidí. Jsme přesně v kolizním kurzu, a když jej míjím, tak přemýšlím, proč není vidět. Je totiž od vln dokonale ohlazený a zaoblený jako oblázek. Radarové vlny se tedy od něj neodrazí. Je to pro mě veliké ponaučení, že ne všechny větší ledovce radar zachytí.
Ukázka z knihy:
SE SNĚHURKOU KOLEM SVĚTA 3: SEVEROZÁPADNÍ CESTA
Miroslav Račan
Poslední noc se opět v mém kurzu vynoří další ledovec. Ten jsem již na radaru viděl, a když jsem ho spatřil fyzicky, tak jsem oněměl. Je prostě obrovský, snad kilometr dlouhý a při obeplouvání slyším silné rány z praskajícího ledu. Celkem jsem musel během plavby 3× měnit kurz kvůli ledovci, kdy hrozila přímá srážka, takže chvilka nepozornosti by mohla být tragická.
Přesně po 6 dnech plavby máme upluto 840 mil a jsme před grónským pobřežím. To nás vítá vysokými skalnatými horami a pestrobarevnými dřevěnými domky na pobřeží i několika menšími ledovci. V sobotu odpoledne zaplouváme do přístavu v hlavním městě Nuuk, kde se vyvazujeme bokem k rybářské lodi. Harbourmaster přes víkend nepracuje, takže přihlášení odkládám na pondělí. Navečer se rádi projdeme po okolí a dojdeme až do centra města. Je zde několik supermarketů a obchodů. Nuuk je největší grónské město s 16 000 obyvateli. Noc zde již prakticky neexistuje, protože je absolutně vidět. Není to žádné pološero, je prostě vidět jako při zatažené obloze. To má vliv samozřejmě na můj spánek, který prostě nepřichází. Vyřeším to tedy dokonalým zatměním mojí kajuty.
V pondělí se přihlásím v přístavu u harbourmastera, který je velmi ochotný a ve všem mi pomáhá. Zaplatím poplatek 364 DK (DK = 3,6 Kč) na celý týden v přístavu, elektrika se platí zvlášť. Telefonem zavolá na policii a celnici a ti slíbí, že se dostaví během dne na loď na kontrolu. Nakonec přijeli pouze policisté, které jsem potkal právě před přístavem. Dali nám do pasů razítka a nic jiného je nezajímalo. Žádná kontrola dokladů od lodě či deklarace z předchozí země a celníci se neukázali vůbec.
Druhý den na mě volá od mola nějaký Slovák: „Ahoj, ty jsi určitě Miro, hej?“ „No to jsem, co tady děláš?“ ptám se. Peter a Ďuro jsou horolezci a čekají zde na Vlada Porvazníka. Ten pluje za mnou a má nějaké zpoždění. Oni s ním budou pokračovat na sever a zlézat nějakou vysokou unikátní stěnu. Chtěli se zde ubytovat v hotelu na tři dny, než Vlado připluje, ale hotel zde stojí 180 eur za noc, což se jim samozřejmě nechce platit. Vlado jim totiž poslal zprávu, aby zkusili mě, zda je nechám přespat u sebe, a když jsem si tu zprávu četl, tak jsem se rozesmál: „Chalani, choďte do prístavu, tam je jachta Sněhurka a spýtajte sa Mira, či vás tam nechá prespať. Však on není taký kokot.“ Takže abych nebyl „taký kokot“, uložím oba horolezce v salonu a máme alespoň větší zábavu.
Ross s nimi chodí každý den do města a já se věnuji opravám. Vždy večer po návratu mi vyprávějí zážitky z místních barů. Přes veškerou drahotu se zde totiž docela dost pije a vždy mají mnoho zážitků s opilci. Zajímavé je, že většinou se jedná o starší osamělé a nehezké ženy, které vysedávají po barech a pouští do sebe jedno pivo za druhým. Chalani vždy museli utíkat z barů pryč, protože prý tyto stařeny byly dost drzé a stále po nich loudily zaplatit další drink.
Ale mě čeká nemilé překvapení, nově koupená spojka je úplně jiný typ a v podstatě nenamontovatelná k motoru, protože by k ní musela být ještě nějaká příruba. Nastává tedy hledání na internetu a snažím se vypátrat, kde sehnat tuto redukční přírubu. Za prvé to záhadně nikdo nedodává a za druhé zjišťuji, že posílat cokoliv i letecky z Evropy do Nuuku trvá minimálně 10 dnů. Takže nastává plán B a tím je improvizace. Celý den obcházím všechny obchody, zda nenajdu někde něco podobného. Je zde několik mariňáckých servisů, ale jejich možnosti jsou velmi omezené a jsou zaměřeny převážně na menší sportovní rybářské lodě.
Po mnoha nachozených kilometrech skončím v jedné dílně, kde mi slibují následující den pomoci. Vymyslel jsem, že použiji starou spojku, kterou otočím a k ní našroubuji novou. Jenže ji potřebuji trochu osoustružit a přesně svrtat. Druhý den ráno jsem nastoupený v dílně a s vynikajícím řemeslníkem Prakabem se pouštíme do práce. Po třech hodinách máme hotovo a jsem velmi spokojen s výsledkem. Sice pak ještě musím 2× na loď přeměřovat a kontrolovat, ale mělo by to fungovat. Ještě jsem sundal i setrvačník a jsem připraven měnit simering na klikové hřídeli, jenže ten je kupodivu v pořádku. Takže za únikem oleje je pouze simering v převodovce, který se mi zde naštěstí podařilo sehnat.
Další den vše opět smontuji a vše funguje, takže jsem připraven na pokračování plavby. Vyzkouším to krátkou plavbou k protější pumpě, kde si dotankuji naftu, která je zde kupodivu velmi levná za 17,80 Kč/litr. Jinak vše ostatní je zde opravdu drahé (pivo v baru 160 Kč, internet 5 GB/měsíc 2400 Kč). Také již připlula i slovenská jachta Civetta s Vladem Porvazníkem a bude zde kompletovat posádku horolezců. Společně jsme vyrazili na večeři do vyhlášené steakové restaurace a byl to silný gastronomický i ekonomický zážitek. Ochutnal jsem steak z pižmoně i soba a byly skvělé a samozřejmě i byla „skvělá“ cena 1650 Kč.
Po týdnu stání v Nuuku jsme využili dobře zásobený supermarket a doplnili zásoby a opět vyplouváme a pokračujeme na sever. Chvilku po vyplutí se ozývá ve vysílačce: „Snow White, proč jste neohlásili odplutí z Nuuku?“ Nechápu, kdo to je a co po mně chce, a po chvilce vysvětlování teprve pochopím grónský systém hlášení. Každá loď se zde musí po 6 hodinách hlásit. Vždy je třeba poslat e-mail s aktuální pozicí, kurzem plavby, rychlostí i aktuálním počasím. Když je zde signál, tak použiji internet, ale v mnoha fjordech signál není, takže tam budu používat námořní SSB rádio, které je zdarma, a poměrně dobře se mi zde daří připojovat k jedné kanadské stanici. Je to docela starost, nezapomenout na to, protože jakmile se neohlásím, tak mě již začnou vyvolávat na VHF rádiu, popř. mohou začít organizovat pátrací akci. Na druhou stranu je to ale docela dobrý systém pro bezpečnost lodí.
Ukázka z knihy:
SE SNĚHURKOU KOLEM SVĚTA 3: SEVEROZÁPADNÍ CESTA
Miroslav Račan
