Od 30. 6. do 14. 7. 2012 jsem uskutečnil sólovou plavbu v severovýchodním Skotsku z města Inverness přes Cromarty a Wick do Kirkwallu na Orkneyských ostrovech a zpět. Byla to moje první plavba v opravdové přílivové oblasti. Půjčil jsem si plachetnici Merlin’s Magic (typ Westerly Merlin) dlouhou 860 cm. Uplul jsem celkem asi jen 335 mil, protože několik dní málo foukalo a byla velice hustá mlha – původně jsem chtěl doplout na Fair Isle.
Vzhledem k tomu, že šlo o moji první plavbu v opravdu přílivové oblasti, přípravy byly velké a očekávání taktéž. Učil jsem se zejména věci, které souvisejí s pohybem vody během přílivu a odlivu, tedy proudy, rozdíly hladin, nebezpečná místa, standardní a sekundární přístavy, hluchý a skočný příliv, načasování, vyvazování na bóji za větru a proudu, vjezdy do přístavů, které nejsou přístupné za všech stavů přílivu, přílivové koeficienty, mapové symboly a spustu dalších věcí.
Existuje hodně různých učebnic, ale mně se jako nejlepší a přitom stručný a výstižný osvědčil úvod v Reed’s Almanac. Zároveň je výborné trochu se s ním seznámit předem, aby se člověk při jeho použití orientoval a netápal. Práce s ním je totiž při plánování etap nutností a samozřejmostí.
Loď jsem si půjčil v Inverness – městě v samém závěru Moray Firth. Charterovka (no, Skot James, který vlastní a půjčuje dvě nebo tři lodi) se jmenuje NMYC (Ness and Moray Yacht Charters) a je výjimečná tím, že sídlí na SV pobřeží. Drtivá většina ostatních sídlí na severozápadě. Další pro mě velice vítanou okolností byl fakt, že půjčuje lodi i pro sólové plavby. Sice by byl raději, kdybych se chtěl plavit Caledonským kanálem k JZ, ale souhlasil i s plavbou na sever – severovýchod. Jen si vymínil, abych (kvůli pojištění) nepodnikal etapy delší než 24 hodin. To jsem s jistými rozpaky slíbil. Ne snad, že bych to chtěl porušit, ale všichni víme, že plány na moři a na plachetnici jsou pěkná věc, ale realita je mnohdy úplně jiná. (Málem se mi slib podařilo dodržet.)
Loď typu Westerly Merlin o délce 860 cm (to berte s rezervou – setkal jsem se s údaji od 840 do 880) se ukázala být nejlépe vybavenou a udržovanou ze všech, které jsem kdy měl půjčené. Jedná se vlastě o majitelskou loď, výborně udržovanou, vypiplanou do detailů a v Británii certifikovanou pro charter, což znamená, že je na vysokém bezpečnostním standardu. Nebudu všecko vyjmenovávat, ale Merlin’s Magic (jak se jmenuje, dále MM) pro mě byla velice příjemným překvapením. Vyrobená v roce 1988, stále vypadala velice zánovně.
Do Inverness jsem přiletěl 30. 6. odpoledne. James mi už při emailové korespondenci nabídl, že mě (bezplatně) vyzvedne na letišti, které je asi 18 až 20 km od maríny. To také bezvadně klaplo. Cestou mi ukázal plavebně obtížné místo u Kessock Bridge (zmíním se o něm později) a zavezl mě k lodi. Předání opět probíhalo formou dlouhého povídání a předvádění kde co je a jak to funguje. Pak mě James požádal, abych mu z přístavů posílal zprávy, popřál šťastnou plavbu a rozloučil se.
Tři minuty chůze od maríny je velý supermarket (COOP), kde jsem nakoupil zásoby. Je zbytečné do Skotska vozit jídlo nebo pití – ceny jsou stejné jako u nás nebo dokonce trochu nižší.
MM má domovskou základnu v Seaport Marina, která už je v Caledonian Canal. Od moře ji oddělují dvě plavební komory a otočný železniční most. Protože komory jsou obsluhovány jen v praconí době (cca od 9 do 18 ) a proplavují jen během HW +/- 4 hod., není vplutí a vyplutí možné vždy. Druhou (mnohem méně hezkou) marínou je Inverness Marina v ústí řeky Ness, hned za Kessock Bridge, plujem-li od moře. Ta je přístupná vždy. (Třetí je Caley Marina – ještě dále v Caledonian Canal.)
V neděli bylo mlhavo, chvílemi mrholilo a nefoukalo. Do takového počasí jsem se nehnal. Protože ale proplavovací období (4 hodiny po vrcholu přílivu) končilo kolem druhé odpoledne, po poledni jsem loď připravil k odlutí, vysílačkou (na kanálu 74) jsem si domluvil proplavení a kolem jedné hodiny odrazil od mola.
V první komoře (Clachnaharry Works Lock – čti Klachnahery …)jsem byl sám. Překvapilo mě chování paní, která komoru obsluhovala. Pochválila mě, jak jsem pěkně přistál (nic těžkého – žádný vítr, žádný proud), poděkovala, když jsem jí hodil vyvazovací lana, seznámila mě s procedurou a jala se mě proplavovat. Držel jsem a příslušně povoloval lana. Spuštění bylo snadné – žádné víry, pohyb vody malý.
Vrata komory se otevírala současně s otáčením mostu. Když se vrata úplně otevřela, paní mi postupně lana hodila – rozdíl hladin byl asi 3 metry –, znovu poděkovala (já samozřemně také) a řekla, že v další komoře (Clachnaharry Sea Lock) to bude stejné, až na ten most.
Také bylo. Komorník byl muž, ale stejně vstřícný a pohodový. Věnoval mi výtisk Welcome Anchorages (popis skotských přístavů), zeptal se, na jak dlouho pluji a zda sám, a projevil nepředstíranou naději, že se za dva týdny zase uvidíme. Já také. Ještě mě poučil, jak se vyhnout mělčinám mezi ústím kanálu a Kessock Bridge a popřál šťastnou plavbu. Trasu jsem měl velice pečlivě připravenou, ale i tak to bylo milé. Když mi hodil lana, tak jsem poděkoval, rozloučil se a vyplul do vnitřní části Inverness Firth.
Do Cromarty
Inverness Firth (Firth = zátoka, úžina, fjord) je rozdělen na dvě části mostem Kessock (Bridge). Vnitřní (západní) část, do které ústí jak Caledonian Canal, tak řeka Ness, je menší (řekněme pět mil dlouhá) a navigačně pestřejší. Západně od Kessock Bridge za skočného přílivu vznikají proudy přes pět uzlů, tvoří se víry a „stojaté vlny“ (pardon, neznám správný český výraz pro „races“ a „overfalls“).
Já jsem se k mostu blížil asi dva dny před skočným přílivem a asi hodinu po největším průtoku vody. Proud mě vyplachoval rychlostí 1,5 uzlu (přímo pod mostem rychlost stoupla na dva uzly) do východní části Inverness Firth.
Most je veliký – průjezdná výška je 27 metrů (počítá se od MHWS). Pro proplutí je určeno nejširší mostní pole. Kdykoli na to přijde řeč, každý vás upozorní, abyste nezkoušeli plout jinudy. Také je nutné se vyhnout mělčinám u Carnac Point a ústí řeky Ness. Druhá je dobře značená světelnými bójemi, ta první, která leží v cestě k vstupu do kanálu, kupodivu ne. Ale není to nic, s čím by si fungující GPS hravě neporadila.
Asi třetinu průjezdné šířky pod mostem zabíraly ony stojaté vlny cca ¾ metru vysoké. Zbytek ale tvořila hladká hladina. Protože nebyl žádný provoz, pohodlně jsem proplul klidnou vodou. Za mostem navazují další mělká, ale splavná místa, kde je třeba dávat pozor. Část oblasti za úplného odlivu (blízkého skočnému) vylézá z vody. S ponorem jeden metr jsem se na to nemusel tolik ohlížet – úplný odliv ještě nenastal. V té době byl rozdíl hladin (tidal range) asi tři metry.
Ve střehu jsem ale být musel. Jak jsem měl další dva týdny stále ověřovat, MM s twin kýlem nedrží směr (pokud pustíte kormidlo) ani okamžik. Tak, když jsem uklízel fendry, MM bez zaváhání a neomylně zamířila k hloubce 0,5 metru. Pravda, příliv ještě něco přidával, ale udělat si renomé nasednutím na mělčinu hned po vyplutí jsem opravdu nehodlal. Při dalších pracech mimo kokpit jsem loď vždy postavil do driftu. I tak se pokaždé otočila, jak ji právě napadlo. To je asi jediná věc, kterou jí můžu vytknout. Později jsem se s tím naučil žít a v některých okamžicích mě velice příjemně překvapila. Ale o tom bude řeč mnohem později.
Za bezvětří nebo větru SV 1 – 2 jsem na motor proplouval Inverness Firth směrem… ano, zhruba k SV. SV část Firthu je hlubší, takže plavba už byla klidná. Počasí mi moc nepřálo – viditelnost byla dvě až deset mil, chvílemi mrholilo nebo slabě pršelo. Zima příliš nebyla.
Inverness Firth ústí do Moray Firth dalším zajímavým místem. Směr se stáčí k severu, z východu ústí ohraničuje výběžek, na kterém je pevnost Fort George, ze západu vybíhá dlouhý úzký mys Canonry Point s majákem. Také v tomhle zúžení se tvoří přílivové jevy, ale mě, kromě proudu něco přes jeden uzel, nic jiného neznepokojovalo.
Za tímhle místem se už začíná otevírat Moray Firth, který je výběžkem Severního moře. Trasa se zase stáčí k SV. Tady je další místo, které z navigačního hlediska stojí za pozornost – Riff Bank. Je to podélný hřeben, který dělí firth na širší severní a užší jižní kanál. Oba jsou splavné, jižní za silnějšího větru s velkou opatrností. Tak jako tak jsem plul severním kanálem. Oblast je velmi dobře značená a viditelnost se trochu zlepšila, takže by se dalo plout i bez mapového plotteru. Ale necítil jsem potřebu to zkoušet. Bylo kolem páté odpoledne, vítr pořád žádný nebo slabý SV, takže jsem plul stále na motor a přemýšlel o tom, má-li cenu pokračovat tak celou noc. Původně jsem totiž chtěl doplout do Wicku, přístavu vzdáleného 70 až 80 mil (úplně přímou cestou možná méně).
V motorování kouzlo jachtingu nespatřuji, takže jsem se rozhodl na noc zamířit do Cromarty Firth, jehož ústí je při cestě. U ústí zátoky doslova řádilo 20 až 30 delfínů. Proplouvali ve skupinkách i jednotlivě kolem lodi, vyskakovali z vody, někteří se při výskoku otočili tak, že do vody dopadli zády. Bylo vidět, že mají radost. I já jsem jí měl – tolik delfínů pohromadě jsem ještě neviděl. Nádherné!
Při vplouvání do zátoky jsem měl přílivový proud proti sobě – tentokrát mi ubíral asi 1,5 uzlu. Moc mi to nevadilo – ústí se asi po míli a půl rozšiřuje a tady se proud projevoval méně. Cromarty je pěkná vesnička (alespoň při pohledu z moře) s malým přístavem, který je ale za odlivu suchý, a s bójemi na hloubce mezi třemi a osmi metry. James sice říkal, že MM může stát na suchu, ale moc to nedoporučoval. Nehodlal jsem to zkoušet, tak jsem se vyvázal na jednu z bójí. Byla právě klidná voda (slack water) a vítr skoro nefoukal, takže vyvázání bylo lehké.
Později se vítr stočil a „zesílil“ asi na Z2. Při jednom z pohledů do okolí jsem si všimnul, že lodi stojí od bójí proti větru. Asi půl vteřiny trvalo, než mi došlo, že za tím asi bude proud. Pohled na bóji ukázal, že se kolem ní voda dost rychle valí – Neptun už zase napouštěl Cromarty Firth vodou. Občasná kontrola ukázala, že bóje drží dobře, takže jsem se v klidu převléknul, umyl, najedl a jal se připravovat další etapu.
Spalo se mi výborně.
Další díl: Lynx: Skotsko- Orkneyské ostrovy 2012 část druhá
Článek vyšel i na www.jachting.info
[…] První část jeho plavby ve Skotsku najdete zde. […]