Lynx: Skotsko- Orkneyské ostrovy 2012 část třetí

Směrem k Fair Isle

Ve čtvrtek bylo stejné počasí jako v předchozích dnech, ale už jsem to v přístavu nemohl vydržet, tak jsem kolem jedenácté vyrazil do mlhy. To, co v přístavu vypadalo jako hustá mlha, se v zátoce a na moři ukázalo být fakt hodně hustou mlhou. Viditelnost do sta metrů nebyla výjimkou. Na kompas a plotter jsem ale dohlédnul, na příď a plachty také, tak jsem pokračoval. S větrem to bylo zase špatné – během dne postupně (ne)foukalo SV až V – 0 až 3. Vlny byly minimální, takže plavba byla pohodlná. Ale zase na motor.

O zpestření – bohužel nevítané – se postarala mlha. Kolem jedné hodiny se z ničeho nic pod lodí ozval náraz (pravda, ne příliš silný) a za zádí v mlze mizela plastová rybářská bóje. Ze všech stran lodi jsem se vyklonil co to šlo, ale nic neobvyklého jsem nezpozoroval. Kormidlo reagovalo normálně, motor zněl pořád stejně. Pokračoval jsem tedy dál. Po osmi až deseti mílích se mlha začala rozpouštět. Za další půlhodinu jsem vyplul do krásného slunečného dne s modrou oblohou. Jen pevnina jaksi nebyla vidět. Stále jsem plul na motor a měl postavenou hlavní plachtu, jen jsem střídavě rozrolovával a zarolovával kosatku, podle toho, jestli alespoň trochu foukalo a odkud.

Před pátou hodinou, když jsem měnil otáčky motoru, se od hřídele ozvalo ošklivé skřípání. Krve by se ve mě nedořezal. Okamžitě jsem dal volnoběh – zvuk ustal – a začal se bránit depresi. Ti z vás, kteří četli moji reportáž o plavbě na Kypr, vědí proč. Zkusil jsem opatrně přidat plyn… a v určitých otáčkách se zvuk ozval zas. Při „velmi mírně vpřed“ bylo vše v pořádku, ale někde kolem 1500 otáček za minutu se to hrozné skřípění zase ozvalo. Protože jsem vždy před vyplutím kontroloval olej a po vyplutí chladicí vodu, věděl jsem, že tohle jsem nezanedbal. Vypnul jsem motor a uvažoval, co dál. Na Fair Islejsem doplout chtěl, ale ne se zadřeným motorem nebo hřídelí. Uvažoval jsem, zdajsem mohl něco namotat nebo jestli se hřídel či propeler nepoškodily při nárazu do bóje. Protože pořád foukalo kolem 2 Bft od Fair Isle, asi po dvaceti minutách úvah jsem otočil loď a začal se na slabý zadoboční vítr vracet do Wicku.

Asi po dvou hodinách vítr lehnul úplně. Sice jsem váhal, ale pak jsem nastartoval… a hřídel se chovala velice mravně. Jednou trochu skřípla, ale jak otáčky překonaly asi 1800, všechny zvuky zněly velice dobře. Neustále ve střehu – připraven okamžitě dát volnoběh – jsem pokračoval. Do Wicku jsem bez dalších příhod doplul kolem půl jedenácté. I při nižších otáčkách při manévrech v přístavu všechno probíhalo tak, jak má.

Měl jsem dost o čem přemýšlet. Vzhledem k popsanému a k tomu, že na další dva dny byla v podstatě stejná předpověď počasí, jsem začal měnit plány. Během oněch dvou dní (strávil jsem je zase v marině) jsem párkrát vyzkoušel motor. Kromě občasného slabého skřípnutí bylo vše v pořádku, takže jsem ani nekontaktoval majitele lodi. Smířil jsem se s tím, že na Shetlandské ostrovy zase nedopluji, ale bližší Orkneyské jsem si nechtěl nechat ujít. Konec konců, mezi jejich ostrovy se také tvoří zajímavé přílivové jevy.

Na neděli už byla předpověď větru slibnější. Směr sice pořád SV s pozdější změnou na S, ale síla postupně 4 až 6. S tím už se dá pracovat.

Do Kirkwallu

V neděli odpoledne znovu vyplouvám. Rozhodl jsem se plout do Kirkwallu, největšího města Orkneyských ostrovů. Loď je skvěle vybavena i co se týká pilotů, takže se můžu výborně připravit na proplouvání mezi ostrovy. U některých mysů se tvoří víry a stojaté vlny, v úžinách proudy dosahují značných rychlostí. Načasování hraje vedle počasí rozhodující roli pro pohodlný a bezpečný průjezd. Úžina mezi ostrovy Mainland a Shapinsay, kudy hodlám plout, je jedním takovým místem.

Zase pluji v mlze a za slabého SV větru, ale situace se postupně mění. Mlha už není tak hustá a večer, po sedmé hodině, se rozfoukává. Zatím SSV 4 – 5. Vítr mi dovoluje plout kurzem asi 70°, což je směr kamsi mezi norský Stavanger a Bergen. Alespoň se v dostatečné vzdálenosti vyhnu ústí pověstné úžiny Pentland Firth. Začíná být dost zima, předpověď mluvila o 12° C přes den a kolem 10° v noci. Když sedíte hodiny a hodiny ve větru, ani pět či šest vrstev šatstva není dost. Naštěstí je na lodi k dispozici také několik bund. Oblékám na sebe vše, do čeho se ještě vejdu. Zima mě ale stejně donutí improvizovat. Ke kormidelní páce přivazuji dřevěné veslo nafukovacího člunu a prodlužuji jí tak, že můžu kormidlovat skrčen těsně za sprayhoodem. Je tu mnohem tepleji. Kolem ¾ na jedenáct mě napadne vyzkoušet, zda by MM přeci jen neplula rovně s přivázaným kormidlem.

Připravím lano, najdu správnou polohu kormidelní páky a připevním ji. Několik oprav, přitažení či povolení té či oné otěže a … Neuvěřitelné! MM jede rovně. Ostře na vítr, v náklonu na pravý bok drží nádherně směr. Sedím v průlezu – úplně zalezlý pod sprayhoodem a libuji si. Pořád kontroluji, jestli loď nezačne uhybat z kurzu, ale ne, pořád pluje rovně. Abych to neměl tak snadné, vítr dále sílí. Když dosahuje poctivé šestky, pokukuji, jak se bude MM chovat, ale pořád pluje dobře. Kolem ¾ na jednu mi připadá, že bych měl zarefovat. Ještě se neděje nic dramatického, ale mám pocit, že nesmím otálet. Nerad ruším loď v jejím rozběhu, ale zaroluji kosatku, na hlavní udělám první ref a kosatku vyroluji na 1/3.

Deset minut po dokončení a opětovném vyvázání kormidla se na windmetru začaly objevovat hodnoty nejdřív 28 uzlů, pak 30, v poryvech i 32. Jednou jsem zahlédnul i 33. Je nutné odečíst 4 až 5 uzlů vlastního větru, ale i tak je to v poryvech sedmička Beauforta. Tomu odpovídá i moře – některé vlny dosahují tří metrů, tedy stav moře 5 – rough. I v takových podmínkách si MM s vyvázaným kormidlem vede výborně. Vlny ji sice brzdí, rychlost se pohybuje jen kolem 4,5 uzlu, ale stále drží kurz. Některé vlny, když se do nich loď zapíchne přídí, jdou přes palubu, ale sprayhood mě dobře chrání.

Někdy kolem třetí hodiny vítr slábne na SV 5 – 6. Jsem už docela unavený, takže toho využívám – vždycky na půl až ¾ hodiny sestupuji do kajuty a plně oblečený (včetně harnessů) si lehám. Trochu si zdřímnu, pak vylezu do kokpitu, zkontroluji loď, obhlédnu horizont kvůli případnému provozu (za celou noc jsem viděl dvě lodi – tu bližší asi z šesti až osmi mil) a zase zalezu. Plavba je tak mnohem pohodlnější.

Kolem půl osmé ráno jsem dostatečně daleko, abych mohl udělat obrat a výsledný kurz mě přivedl do úžiny mezi ostrovy. Zhruba na pozici 58°44,7’ N a 01°52,6’ W přecházím na kurz cca 295°. Jsem hodně zvědav, jestli MM popluje sama i na levoboku. Chvíli si hraji s vyvážením plachet a polohou kormidla, ale pak MM prokazuje dobrou vůli a pluje rovně.
Dopoledne vítr slábne na SV 4 – 5, po obědě dál na SV 4 a později SV 3. Zhoršuje se ale viditelnost, takže ostrovy vystupují z mlhy dosti neochotně. Jak mezi ně vplouvám, vlny se zmenšují na jeden metr, pak jen na půl. To už je plavba vysloveně pohodlná.

Před pátou hodinou už nemůžu nechat MM plout samotnou. Stejným směrem kolem mě pluje velká pasažérská loď, tak kormidlo odvazuji a usedám do kokpitu. Proplouvám nejužším místem mezi ostrovy, kde proti mě působí proud o rychlosti 1,5 uzlu, ale jiné přílivové jevy nepozoruji. Před Kirkwallem připravuji loď na přistání a v 18:05 se vyvazuji k pontonu v maríně. Etapa trvala 29 hodin, takže jsem nedodržel slib ohledně 24 hodin. Ale pilot udává vzdálenost na 46 mil (já jsem počítal s 50 až 55 mílemi). Po změření skutečně propluté trasy mi však vyšlo 90 mil. No, trochu se to protáhlo.

V rozbouřeném moři jsem ztratil jeden fendr a skotskou vlajku na malé dřevěné žerdi. Padající předmět naštípnul hranu navigačního stolu. Když jsem po skončení plavby vyjmenoval škody Jamesovi, mávnul nad tím rukou.
Večer uvažuji, zda bych neměl hned druhý den plout zpět, abych se stihnul vrátit do Inverness včas. Předpověď na další dny je ale příznivá, takže se rozhoduji, že si den odpočinku zasloužím.

Další díl: Lynx: Skotsko- Orkneyské ostrovy 2012 část čtvrtá

Článek vyšel i na diskuzním serveru www.jachting.info