Korintský průplav je známou řeckou památkou a atrakcí zároveň. Více jak sto let starý, stále funkční a plavba skrz něj je zážitek, který se nezapomíná. Aby taky ne, korintský průplav je místem, kudy kráčela historie a dějiny vpravdě velikými kroky a každou chvíli.
Korintská šíje je úzký, necelých šest kilometrů široký kus pevniny, na kterém „visí“ celý Peloponéský poloostrov, který je jinak od Evropy oddělený Korintským zálivem na severu a Saronským zálivem na východě. Kdo tedy ovládal korintskou šíji, ovládal vstup na Peloponés a byl tedy ve starověku velkým šéfem.
Osídlení korintské šíje a okolí je doložené již v mladší době kamenné a v mykénské „palácové“ době patřil Korint vládcům tehdejšího světa. Přežil i vpád Dórů a v antické době se stal vedoucí silou v oblasti a dlouhou dobu výrazně převyšoval i Athény a Megaru, tehdy silné městské státy. Do dnešních dob přežilo v Řecku rčení „Ne každý může do Korintu“, což je narážka na bohatý palácový život tehdejší smetánky. Z architektury se dochovaly korintské sloupové hlavice, nejsložitější a nejzdobnější ze všech sloupových řeckých slohů a v jídle si dodnes pochutnáváme na „korintkách“, což jsou vynikající hrozinky, které produkuje Korint i v dnešních dobách.
Pokud se chcete lodí dostat z Korintu v Jónském moři do Isthmie v Egejském moři, nebo naopak, máte už od starověku dvě možnosti. Buď poplujete kolem Peloponésu nějakých 700 kilometrů, nebo přes korintskou šíji, což je kilometrů šest. Asi tedy neudiví, že pokusy prokopat korintskou šíji byly v minulosti velmi hojné. Jako první s nimi začal 700 let před naším letopočtem, tedy skoro před třemi tisící lety (!), korintský tyran Periandr, ale nakonec uznal, že si ukousl příliš velké sousto. A tak místo průplavu postavil kamennou silnici, po které se lodě přes šíji vláčely. Silnice byla opatřena dřevěnými smyky, něčím jako kolejnicemi, které se natíraly tukem. Silnice se jmenovala Diolkos, což v řečtině znamená „přetahovaná“ a její zbytky najdete vedle průplavu dodnes. Přetahování lodí rozhodně nebyla jen tak nějaká zábava. Když se podíváte na výškový profil korintské šíje, museli tahouni překonávat výškový rozdíl nějakých 80 metrů a to na šesti kilometrech.
Podle arecheologů fungovala Diolkos asi 700 let a provoz byl ukončen kolem poloviny prvního století našeho letopočtu. Cesta bývá často označována za starověkou železnici a podle některých jen nedopatřením není zahrnuta mezi sedm divů světa. Způsoby přepravy lodí a nákladu se stoletími měnily – od prostého tažení, až po údajně kolové vozy na dřevěných kolejnicích. K přetažení jedné standardní starověké lodí bylo potřeba 150 – 180 mužů a celý transport přes šíji mohl trvat kolem tří hodiny. Slušná rychlost, co? Zvlášť srovnáte-li to se sedmisty kilometry plavby okolo Peloponésu, což vám zabere minimálně dva týdny, a to musíte mít příznivý vítr celou plavbu a plout nonstop. Však také měli starověcí Řekové rčení – „rychlý jako Korint“, což odkazovalo právě na tu obrovskou úsporu času.
Jedním z posledních slavných „uživatelů“ silnice Diolkos byl Oktavián, respektive část jeho vojska. Po bitvě u Actia, o které píšeme na jiné místě, prchal Markus Antonius s Kleopatrou do Egypta. Pluli kolem Peloponésu a Oktavián se jim snažil „nadběhnout“ přes korintskou šíjí. Jeho lodě se tedy musely přetáhnout Diolkosem přes souš a pokračovat Saronským zálivem na jih za uprchlíky. No – nestihli to. Markus Antonius s Kleopatrou byli v Egyptě dřív, ale jak z historie víme, nebylo jim to nic platné. Ovládnutí východního středomoří latinským západem bylo dovršeno.
První, kdo se pokusil vážněji kopnout do země, byl císař Nero. Vybudoval prvních 700 metrů kanálu, ale pak zahynul násilnou smrtí, přesně podle věštby, že kdo se pokusí šíjí prokopat, nedopadne dobře. A věštba opravdu fungovala. Plány na stavbu průplavu rozvíjel třeba Caesar nebo Caligula, ale oba skončili ošklivou smrtí. No, ale když se podíváme na dějiny tehdejšího římského císařství, neubráníme se pocitu, že ten korintský průplav je v tom nevinně. Myšlenka průplavu zapadla společně s koncem římské říše a vzkřísili ji až Benátčané v našem sedmnáctém století. Ale ti měli tolik starostí s Turky, že od plánu k činu nikdy nepokročili.
Myšlenka průplavu tak ožívá až s osvobozením Řecka od turecké nadvlády v roce 1830. První prezident svobodného Řecka, Joanis Kapodistrias, požádal francouzské inženýry o plán projektu prokopání korintské šíje. Tehdy z toho ještě sešlo. Jednak byl projekt strašně drahý a jednak byl Kapodistrias zavražděn bratrem beje (vévody) poloostrova Mani, Konstantisem Mavromichalisem. Stalo se tak v Nafpliu, tehdejším hlavním městě Řecka. Průplav se nekonal a Kapodistras získal velkou sochu na místě svého skonu (byli jsme se na ní letos podívat). Že by ta věštba pořád fungovala? Ale pokud znáte historii poloostrova Mani, který jsme navštívili na letošní plavbě, také vás to ani nepřekvapí. Zatknout šéfa Manijů, byla opravdu blbost.
A tak kopat do země se začalo až za premiéra Zaimise, v roce 1882, kdy byla stavbou pověřena francouzská společnost Société Internationale du Canal Maritime de Corinthe a dva uherští inženýři István Türr a Béla Gerster, kteří se podíleli i na projektových pracích panamského průplavu. A pak už to šlo docela rychle, třeba v porovnání s tunelem Blanka, a za jedenáct let, roku 1893, byl průplav otevřen.
I přes potíže stavební i finanční, které stavbu a následný provoz provázely, funguje Korintský kanál dodnes. Hlavním problémem je, že kanál je hodně úzký. Šířka se pohybuje od 21,3 do 24,6 metru a to věru není mnoho. I s normální plachetnicí máte pocit, že dřete boky a polevit v pozornosti při kormidlování nemůžete vůbec. Takhle úzký kanál je limitující pro nákladní lodě, a tak se do něj vejdou jen menší tankery a cargoshipy. Maximální šířka lodě, která se do průplavu vejde, je 17,5 metru a když tam takovou vidíte, myslíte si, že to prostě musí ucpat jako obrovský špunt.
Dalším problémem kanálu od jeho stavby je materiál šíje. Ta je tvořena jílovitým vápencem a i přes výztuhy občas dochází k sesuvům boků kanálu, které je třeba opravit a kanál se tak na čas musí zavřít. Při proplouvání jsou známky sesuvů jasně vidět. V kanálu také umí, díky vysokým bokům, pěkně foukat vítr a občas je tam, díky rozdílných slapovým jevům na obou stranách šíje, silný proud. Vzhledem k tomu, že po vás požadují rychlost 6 – 7 uzlů, může to být s plachetnicí proti proudu značný problém.
S Gaiou jsme proplouvali Korintským kanálem již dvakrát, pokaždé ze strany Jónského moře do Egeje. Poprvé v roce 2016 při plavbě z Chorvatska do Athén a podruhé letos, tedy v roce 2018, při obeplouvání Peloponésu. Pokaždé to byl úžasný zážitek.
V průvodcích je často psáno, že v kanálu plují hlavně osobní a pasažérské lodě. Naše zkušenosti ale ukazují, že to přestává být pravda. Pokud srovnám rok 2016 a 2018, myslím, že provoz v kanálu sílí. Sledujeme to i ze strany Saronského zálivu. Zdá se nám, že daleko více průmyslových lodí míří ke Korintu a od něj připlouvá, stejně jako počet lodí na kotvě na rejdě před Athénami jednoznačně roste.
Provoz v kanálu je řízen řídicím v kontrolní věži na Isthmijské straně, a tak je všechno přísně organizováno. Při přiblížení k průplavu má každá loď se povinnost se nahlásit na kanálu VHF 11 a vyčkat dalších pokynů. Jak na západní, tak na východní straně je hodně místa ke kotvení, jen by mělo být slušné počasí. Pokud není, hezky se pohoupete. Řídicí podle vytíženosti kanálu a typů lodí sestavuje konvoje, které pak na jeho pokyn vplouvají dovnitř. To znamená, že vám vysílačkou určí pořadí v konvoji a vyzve vás k vyplutí. Je třeba reagovat svižně, protože nějaké zdržování nemají v Korintu rádi. Byl jsem svědkem, jak jedna megajachta zdržovala a kontrolor ji pěkně sepsul. Často konvoj vede loď lodivoda, ale není to pokaždé.
Při vplutí do kanálu vás čeká první atrakce – most, který se potápí. Silnice přetínající kanál na jeho kraji vede přes most, který se ani nezvedá, ani neotáčí, ale potápí. Je to zajímavý pohled, a i když jsem po světě už viděl spoustu pohyblivých mostů, ponorný jenom tady. Jakmile jste jednou v kanálu, udržujte rychlost. Pokud zvládnete sedm uzlů, budete ok, ale pokud ne, budou vás vysílačkou honit, ať přidáte. My jsme to s Gaiou pluli v obou případech na plný plyn a stačilo to jen tak tak. Placení průjezdu se děje na Isthmijské straně, v kanceláři řídící věže. Pokud plujete ze západní strany, z Korintského zálivu, zastavíte tam a zaplatíte po projetí. Pokud plujete ze saronské (východní) strany, zaplatíte předem. Je tam nábřeží s nárazníky a místa je většinou dost. Jen si dejte pozor, pokud připlujete s proudem v zádech, nezapomeňte se při přistání otočit čelem proti němu. Jinak vás proud při zastavování bude otáčet zádí od mola a pokud nebude posádka dost rychlá, skončíte napříč vjezdu do kanálu. Alternativně jde hodit kotvu kousek od vstupu do kanálu a dojet si zaplatit člunkem (pozor, jsou tam z kraje za vlnolamem mělčiny).
Pokud budete proplouvat večer a budete chtít u kanálu přenocovat, jde to na obou stranách, ale na isthmijské straně lépe. Písek, docela krytá zátoka, jen je vedle chemička. Na západní straně kotva sice drží také dobře, ale místo je daleko otevřenější a v noci bych tam stál jen za klidu nebo opravdu v nouzi.
Rod Heikell (a nejen on) ve svém průvodci píše, že každé úterý je kanál zavřený. To se nepotvrdilo. Jak v roce 2016, tak v roce 2018 jsme proplouvali v úterý. V roce 2016 to šlo hned, v roce 2018 jsme čekali do osmi hodin večer, ale propluli jsme. Možné je, že ta údržba je právě každé úterý do 20:00, ale je to spekulace.
Jednou z nevýhod průplavu je jeho cena. Zlé jazyky tvrdí, že je to v přepočtu na délkový metr nejdražší kanál na světě. A možná mají pravdu. Za 40 stop dlouho loď jsme pokaždé platili 180 EUR.
Pokud budete mít možnost se kanálem plavit, využijte ji. Je to velký zážitek a kus opravdové historie, která je v Řecku všude kolem. My jsme byli v obou případech moc nadšení a ty eura jsme jim tam rádi nechali…
Jo, a abych nezapomněl – Jachtařského průvodce Řeckem najdete tady!
