Tenhle text píšu vlastně nerad. Vlastně hodně nerad. Většina z vás ví, že mám Řecko rád. V jeho mořích se plavím už opravdu nějaký ten pátek, deset let máme v Řecku loď (původně Meret ve spoluvlastnictví s Luckou S., od roku 2015 pak Gaiu, už celou naší). Mám Řecko rád a za ta léta jsem prošel ve svém vztahu k němu několika fázemi. Od začátečníckého nadšení, přes nekritický obdiv krás přírody a vstřícnosti Řeků až po určitě vystřízlivění, které se dostavilo nevyhnutelně časem díky i jistému zevšednění toho zpočátku tak úžasného faktu, že se plavíme v nádherných vodách místy, které tvoří kolébku naší civilizace. Přesto mám stále Řecko rád. Za tu dobu jsme si udělali v Řecku i přátele, prožili s nimi finanční krizi, vzepětí nacionalismu i uklidnění, které následovalo. Pořád si se Skipřenkou myslíme, že plavit se v Řecku je nádherný dar, který musíme využívat, dokud tu možnost máme. Ale přesto musím následující řádky napsat, protože se může stát, že se vám budou informace v nich hodit.
Loňský rok byl velmi, mírně řečeno, turbulentní. Zasáhly nás ztráty firemní a hlavně, bohužel, rodinné, které jsou nejsmutnější. A také, jak víte, Gaia přišla o stěžeň. Události, které následovaly pravděpodobně znáte, protože jsem o nich psal. Mám na mysli nejen samotnou nehodu, ale hlavně srážku s byrokratickými postupy u Port Police, přístavní policie, která z “obyčejné” nehody na moři bez zranění posádky udělala neuvěřitelný příběh srážky s tupým byrokratickým aparátem, jaký jsem já osobně ještě nezažil.
Krátce shrnu, jak to bylo s Gaiou. V řeckých vodách se plavíme od roku 2010. V letech 2012-2015 jsme pluli na plachetnici Meret, kterou jsme pořídili společně s Luckou Sachmetovic. V roce 2015 jsme se osamostatnili a hned v lednu 2016 pořídili Gaiu, která nás na našich toulkách v Řecku doprovází doteď. Je to skvělá bermudská šalupa o facku delší než 41 stop se čtyřmi kajutami a dvěma záchody. Napluli jsme s ní po Řecku a ze začátku i po Chorvatsku, spousty a spousty šťastných námořních mil. Sem tam sice bouře jak v pravém, tak v přeneseném slova smyslu (kdo máte loď na moři, víte o čem mluvím), ale těch bouří bylo docela málo.
Na začátku září 2021 plula Skipřenka s Gaiou a dívčí posádkou okolo Aeginy a za větru 25 – 30 uzlů a maximálně dvou metrových vln se zřítil stěžeň. Zřítil se přesto, že loď nesla narefované plachty. (Teď odbočím: Podle pozdějšího zjištění specialisty, kterého poslala pojišťovna, prasklo kování pravobočního vnitřního vantu na straně u stěžně; tedy závada, která se nedá dopředu odhalit; Gaia přitom prošla na jaře kompletní kontrolou a technickou prohlídkou.). Nikomu se nic nestalo.
Spadlý stěžeň zůstal samozřejmě viset na zborcené takeláži a na vlnách začal nebezpečně tlouct do lodního trupu. Hrozilo nebezpečí, že tam vydlabe díru a loď půjde ke dnu. V takovém případě je potřeba přeštípnout vanty a stěhy a celou takeláž poslat i s plachtami ke dnu. Taková je teorie. Praxe – zapomeňte na to, že by byť speciálními kleštěmi dokázala ženská posádka přeštípnout vant na čtyřicetistopé lodi. Podle zkušeností T. Kůdely, kterému se stalo totéž jen rok předtím a jen kousek od místa, kde došlo k nehodě Gaiy, zvládne přeštípnout ocelové lano pouze silný chlap a to tak jeden vant. Pak si musí odpočinout, nebo ho musí nahradit jiný chlap. Ženská posádka – no way. Teď se ptáte, jak to tedy udělat? Řešením je mít na palubě rozbrus, nebo-li flexu, správně úhlovou brusku. Samozřejmě na baterie, pokud není na palube rozumný generátor. Flexa odvede skvělou práci, ale je potřeba dávat pozor, kam ty jiskry létají, ať si k původnímu průšvihu nepřidáte ještě hořící loď.
Skipřenka se rozhodla udělat to nejrozumnější, co mohla: zavolat MAYDAY. Bohužel se tím rozjela nejen záchrana, ale i byrokratická mašinérie, která nás nakonec málem semlela. (mimochodem – i kdyby Skipřenka nevolala, viděla ji jedna plachetnice a zavolala MAYDAY RELAY, což sice nebylo formálně správně, ale Port police slyšeli i tohle volání, takže by se na pozdějších událostech nic nezměnilo).
Zkrátím to. Port police (Přístavní policie a nejvyšší autorita na moři) z Aeginy poslala motorový člun, který převzal posádku a odvezl ji k výslechu (dodnes nechápu, proč musela posádka k výslechu – zažil jsem havárku na kanálu La Manche, kde to řešil kapitanát ze Saint Helier (ostrov Jersey) a posádka nikam nemusela – řešil to jen kapitán). Na palubě zůstala jen Skipřenka.
Já jsem tady z Čech přes naše kamarády v Řecku sehnal odtah, který vzal nešťastnou Gaiu do vleku a přetáhl ji na Aeginu do přístavu. Vlekli ji i se stěžněm a takeláží – tlak vody vzniklý pohybem lodi vodou zabránil stěžni tlouct do trupu. Šlo to ale pomalu. Když se dostali z otevřeného moře téměř před přístav, odřízli a odmontovali Řekové celou takeláž a stěžeň, obě plachty, rolfok, prostě všechno od paluby nahoru skončilo na dně moře na hloubce deset metrů. Pak Gaiu odvlekli na nábřeží. Boatyard, kde jsme plánovali Gaiu opravit, a kde má Gaia svoje zimoviště, je necelých 5nm od přístavu Aegina. Na stejném ostrově. Ale mohl by být klidně na Měsíci.
To byl čtvrtek. V úterý další týden musela Skipřenka odletět do Čech na pohřeb mé maminky. Zdálo se, že to nějak zvládne a do té doby Gaiu do boatyardu převeze, koneckonců, loď plula, motor byl v pořádku, boatyard za rohem. Ale nebylo tomu tak.
Řecká policie (Port Police) nejdříve zabavila lodní papíry (mimochodem, mají je doteď, v dubnu 2022). Pas jim Skipřenka nedala, i když ho chtěli taky.
Následující události shrnu jen bodově, již jsem vám je psal v jednom z podzimních mailů, ale pro osvěžení paměti (hlavně té mé 🙂 )
9.9. čtvrtek. Službu konající důstojník večer slibuje, že druhý den určitě bude možné přeplout do boatyardu.
10.9. pátek. Jiný službu konající důstojník prohlašuje, že loď není schopná plavby a prohlášení Antonia, řeckého námořníka a potápěče, který Gaiu vlekl není relevantní. Na otázku co má Skipřenka dělat odpovídá, že si musí sehnat autorizovaného odborníka, řeckého, který loď zkontroluje a vynese verdikt. Na další otázku, kde ho seženeme pokrčil rameny.
11.9. – 12.9. Víkend. Sobota a neděle ve znamení hledání někoho, kdo by měl autorizace zhodnotit plavbyschopnost Gaiy (jistě, že ne zadarmo; nakonec to stálo 1200 EUR). Jediné co se dělo, že Port Police chtěla, aby Skipřenka s lodí překotvila. Dvakrát. (to jim nevadilo, že podle nich není plavbychopná).
13.9. pondělí. Jordan (náš řecký kamarád) sehnal Řeka, kdo měl odpovídající kvalifikaci kontrolu provést. Ale může až v druhé půlce týdne. Skipřenka několika papíry (dohromady asi deset sgtránek formulářů) podepsaných na Port Police (několik důstojníků jako svědci) zmocnila Jordana, že může s Gaiou nakládat, tedy že může pustit onoho specialistu na loď a také s ní pak může odplout do boatyardu. Také dorazila paní, která Skipřenku zkásla za stání u městského mola. Grrrr….
14.9.úterý. Skipřenka odletěla do Čech.
15.9. středa. Volá Jordan, že kontrola je hotová a že nic by nemělo bránit převést Gaiu do boatyardu.
16.9. čtvrtek. Nic se neděje, žádné zprávy.
17.9. pátek. Volá nám do Prahy česká ambasáda v Řecku, že jim volala Port Police z Aeginy, proč prý jim pod okny stojí česká loď Gaia a nikdo není na palubě. WTF??? Dalo nám dost práce ambasádě vysvětlit, jak se věcí mají. Naštěstí měli s řeckými úřady své zkušenosti.
18 – 19.9. Víkend. Nic se neděje, žádné zprávy.
20.9. Pondělí. (11 dní od nehody). Volá nám do Prahy paní z Port Police, že aby mohl Jordan přeplout do boatyardu, potřebuje plnou moc. Namítáme, že tam plnou moc již týden mají. Ok, paní zavěsí. Odpoledne volá znovu, že sice pro Jordana plnou moc mají, ale nejsou v ní uvedeni další dva lidé, kteří poplujou s ním. Sháníme tedy narychlo od Jordana jména těch, kteří mu mají s převozem pomoc a posíláme to na Aeginu s podpisy a všemi možnými razítky, které najdeme a které vypadají dostatečně oficiálně.
21.9. Úterý. Volá paní z Aeginy, že plnou moc tedy mají, ale že potřebují povolení od české vlády. Naše argumenty, že loď je naše, a že žádnou vládní plnou moc nepotřebujeme jsou jen hlasem volajícího v poušti.
22.9. – 23.9. Dva dny ve znamení shánění jakýchkoliv papírů, co mají vládní vzhled, což se nakonec za pomoci ambasády a ministerstva dopravy nějakým způsobem povedlo.
27.9. Pondělí. Večer píše Jordan, že Gaia je v boatyardu. Také píše, že k vytažení plachet a potopené takeláže potřebuje povolení Port Police…
Teď to zkrátím. Vylovit takeláž se povedlo až v polovině listopadu. Ale rolfok, genu a ráhno vylovil už někdo před námi. Nejspíš při manipulaci, když lovili stěžeň (nevíme kdo ho lovil, nevíme přesně ani kdy), přeřízli ho v půlce i s plachtou. Takže nám zbyl jen zcela zničený stěžeň přepůlený a plachta rozřezaná pilou.
Tož tak. Neberte prosím výše uvedené jako stěžování – koneckonců, nikdo nás do jachtingu nenutil, natož do toho pořídit se plachetnici, že :-). Prostě takový je život. Důvod mého psaní je ale jiný – a to je dát dál naše zkušenosti s byrokracií.
Mohli bychom se utěšovat tím, že jednání Port Police na Aegině je jen exces, výjimka, něco nepravděpodobného. Prostě smůla.
No, tak bohužel asi ne. Čtěte dále. Poznámka: jména aktérů a lodí níže uvedených neuvádím, (s výjimkou Tomáše Kůdely). Kdo je znáte, tak víte, kdo ne, tak to není tak důležité. Znám je ale já a jsou to příběhy z první ruky, žádné jedna paní povídala.
První z nich je příběh Tomáše Kůdely (protože Tomáš svůj příběh zveřejnil na webu, píšu i jeho jméno). Přesně rok před nehodou Gaiy se Tomášovi stalo totéž – přišel o stěžeň. Dokonce se to stalo jen pár desítek mil od místa, kde se to stalo nám. Stejně jako Skipřenka i on se zbavil celé takeláže, bohužel na hloubce, takže její vylovení nebylo možné) a vlastní silou doplul do nejbližšího přístavu. Následovalo totéž, co potkalo nás. Zabavení lodních dokumentů, zabavení pasu (což je protiprávní a na pozdější intervenci ambasády pas Tomášovi vrátili) a požadavek na specialistu, který provede kontrolu lodě. Port Police vršila papír za papírem, jak už to znáte a k ničemu to nebylo. Problémem pro ně bylo i to, že loď má českou vlajku, ale specialista je řecký, takže vlastně nemůže prohlásit loď za plavby schopnou, jenže Český námořní úřad nemůže zmocnit řeckého specialistu… a tak dále a tak dále. Detailní líčení doporučuji si přečíst u Tomáše na blogu, stojí to za to. Trvalo deset dní, než dostal povolení přeplout z Kythnosu do Olympic maríny, kde skoro další půlrok loď opravoval. K dnešnímu datu se Tomáš plaví v jiných mořích a Řecko opustil. Když jsem se ho ptal po telefonu proč, řekl mi, že tohle prostě nemá zapotřebí.
Ale tím výčet srážek s řeckou byrokracií zdaleka nekončí.