Slasti a strasti Řecka: Trocha historie 4 – Za svobodné Řecko!

V předchozích dílech slastí a strastí jsme v povídání o historii Řecka došli až k ovládnutí Řeků Turky. Dnes si povíme, jaké bylo jejich osvobození. Jen přípominám, že tohle všechno, a mnohem více, najdete v Jachtařském průvodci Řeckem, který vyjde v březnu 2021. Zajistěte si jej včas!

Osvobozenecký boj

1822-1830

Řekové nebyli nikdy národ, který by byl podajný a udržet je v područí dalo Turkům velkou práci. Řekům do karet hrála i renesance antiky v tehdejší Evropě a mnoho evropských osobností Řecko v protitureckých postojích otevřeně podporovalo. Celé veřejné mínění pak bylo následováno sice váhavou, nicméně jednoznačně pro-řeckou diplomacií tehdejších mocností.

Jedním ze známých osobností byl i Lord Byron, velká obdivovatel Řecka, který se nakonec stal hybnou silou povstání a posléze, posmrtně a na věky, jeho ikonou. Turci si velice rozhněvali veřejné evropské mínění, když roku 1822, ve snaze potlačit zárodky povstání, zmasakrovali obyvatele ostrova Khios. Celkem 25.000 lidí. To bylo nepřijatelné i na tehdejší drsnou dobu a Řekové se, za podpory Ruska, Francie a Anglie, začali bouřit. Jako jedni z prvních vybojovali vítězné bitvy obyvatelé ostrovů Hydra a Spetcés. S taktikou zápalných lodí zdecimovali turecké lodě v athénské oblasti a obsadili ostrovy v Sarónském zálivu.

Lord Byron (wikipedie)

Turci reagovali vysláním trestné turecko egyptské flotily pod vedení Ibrahima Paši, krutého válečníka, odpovědného za masakr na Khiosu. Protože hned po Hydře a Spetcés povstal celý poloostrov Mani (střední prst Peloponésu) a s ním i velká část peloponéského poloostrova, rozhodl se Paša nejprve si podrobit odbojné Manije.

Manijský bojovník (wikipedie)

Jak jsme si už říkali, Manijové byli (a jsou) svébytný odbojný kmen původních Řeků, kteří odolávali staletí útokům zvenčí. Ve své době je nedokázali zotročit ani Sparťané! Až terpve Turci využili toho, že Manijů moc nezbylo a chytrou politikou rozsévání svárů mezi manijskými klany si nakonec území Mani podrobili, i když úplně je ovládnout nedokázali nikdy. Začátek povstání Manijce promptně sjednotil, spojili se s okolními Řeky a relativně snadno přešli z jihu Peloponésu severním směrem a z chodu dobyli Kalamatu.

Než se ale Ibrahim Paša zorientoval, musel hasit požár v Mesolongi, kde začal lord Byron sestavovat řeckou armádu. Paša tak musel změnit plány a zakročit nejdříve tam, aby si zabezpečil týl při následných bojích na Peloponésu. Lord Byron však uprostřed válečných příprav onemocněl a zemřel, aniž dílo dokončil. Ibrahim Paša pak několikrát (3x) Mesolongi obléhal, až jej dobyl a obyvatelstvo zmasakroval. Tím nejen šokoval, ale opravdu naštval okolní svět tak, že tehdejší mocnosti (Rusko, Anglie, Francie) začaly uvažovat o ozbrojené intervenci. Přeci jen Lord Byron nebyl jen tak někdo a anglická koruna to začala brát osobně.

Po téměř vyhlazení Mesolongi se Ibrahim Paša rozhodl vyřídit odbojné Manie. Začal tím, že je vyzval ke složení zbraní, jinak dobude střední Peloponés a nikoho neušetří. Počítal s tím, že tehdy už bylo Manijů málo, sotva pár rodin (klanů) a ti se tváří v tvář přesile Turků stáhnou. Manijové mu však odpověděli v duchu svých nejlepších tradic a to dopisem, který tu citujme:

Adresát: Pro Ibrahima Pashu, od několika Řeků Mani a od ostatních Řeků, kteří zde ještě žijí 

Obdrželi jsme Váš dopis, ve kterém se nás snažíte vyděsit, říkajíc, že pokud se nevzdáme, zabijete Manie a vyloupíte náš domov. Proto na Vás a na Vaši armádu tady čekáme. 

V úctě

My podepsaní a čekající obyvatelé Mani

Památník manijských žen v zátoce Dirou. Omluvte člena posádky, neboť neví, co činí.

 

Ibrahim Paša zaútočil ze severu na jih turecko egyptskou přesilou – asi 10.000 Turků a Egypťanů proti 2.000 Manijů. Pro jistotu navíc nechal na jihu Peloponésu vysadit z moře menší diverzní útvar, který měl Manijům vpadnout do zad. Vypukl heroický boj, ve kterém šlo Manijům doslova o vše. Nikdo si nedělal iluze, jak by Paša s Maniji zatočil, kdyby vyhrál. Ale veškerá Pašova snaha byla marná. Manije si nikdy nikdo bojem nepodrobil a nehodlali s tím začínat ani teď. Hlavním tureckým silám se nepovedlo Manije porazit a diverzní výsadek byl zahnán zpět do moře manijskými ženami ozbrojenými srpy a kosami. Když dnes připlujete do zátoky Dirou na polostrově Mani, najdete tam velký pomník vztyčený na počest právě těmto bezejmenným ženám, které turecký výsadek zlikvidovaly.

Ibrahim Paša se tak octnul nemilé situaci, stále však měl k dispozici svou nedotčenou námořní flotilu. Na podzim roku 1827 kotvila tahle flotila – nějakých bezmála devadesát plavidel – v zátoce Navarino na jihozápadním pobřeží Peloponésu.

Mezinárodní úsilí ale také nespalo a k Navarinu připlula flotila spojenců – Rusů, Francouzů a Angličanů. Spojenci byli ve značném oslabení, jen 27 lodí proti 89 tureckým a nechystali se k větší bitvě. Jako demonstraci svého odhodlání pouze obsadili vjezd do Navarinské zátoky a ti odvážnější kapitáni propluli kus dovnitř, na dosah turecké flotily. Bitva se nečekala. Spojenecký vztah k Turkům byl sice napjatý, ale již delší dobu váznul na mrtvém bodě. Dlouhé diplomatické tanečky byly ovšem rázně přerušeny – patrně nechtěně – tím, že jedna z řadových tureckých lodí zahájila sporadickou palbu. To si nenechal líbit jeden ze spojeneckých kapitánů a odpověděl salvou. Strhla se mela. Spojenecké lodě se chtě nechtě musely vrhnout do zátoky do útoku. Bitva skončila totální devastací turecké flotily s tím, že spojenci nepřišli ani o jednu loď. Dodnes leží zbytky kdysi velkolepého loďstva na dně navarinské zátoky a v admiralitních mapách je poznámka: “Kotvit s největší opatrností, na dně zbytky mnoha dřevěných lodí”.

Bitva u Navarina od Ivana Aivazovského. Wikipedie
Útesy na vstupu do zátoky Navarino, nahoře to bílé je památník bitvy.

Spojenci tady Turkům prostě natrhli p…. plachty, že. A Ibrahim Paša se musel stáhnout na východ, aby reorganizoval zbytky sil. A to byl začátek konce turecké nadvlády v Řecku. Navarinská bitva spustila osvobozující boje Řeků za podpory zbytku Evropy a tehdejších spojenců. Úplnou a konečnou nezávislost pak Řekové vybojovali roku 1832.

Poznámka: shodou okolností, zrovna v okamžiku, kdy píšu tenhle text (září 2020), kotví moje žena Skipřenka s naší lodí v zátoce Navarino přesně na místě, kde tehdy kotvila turecko-egyptská flotila.

Moderní dějiny

Rozsah průvodce nedovoluje blíže popsat moderní dějiny Řecka, na to prostě není prostor. Ale stručně se o nich přece jen zmíním.

Osvobození od turecké nadvlády přivítala nově svobodné Řecko v totálním hospodářském a politickém rozkladu. Republika vydržela jen pár let, první prezident Řecka Kapodistrias, který si dovolil uvěznit manijeského beje (šéfa Manijů), byl Maniji zavražděn v Nafpliu a země upadla do totálních zmatků. Za vnější pomoci bylo založeno Řecké království s dosazeným bavorským princem Wittlesbachem. Ten byl záhy pro neschopnost sesazen a nahrazen dánským Georgem I. Následně se Britové vzdali ostrovů v Jónském moři, které se připojily k Řecku.

V První světové válce bojovali Řekové na straně spojenců a pokusili se vzít si zpátky území v Malé Asii (pamatujete? původně Byzantská říše). To se nepovedlo, a tak mezi válkami raději zrušili království, což mimo jiné vedlo k tomu, že dnešní manžel britské královny Alžběty, řecký princ Filip, prchal tehdy jako kluk z Řecka před revolucionáři v bedničce od pomerančů.

Ve Druhé světové válce bojovali Řekové opět na straně spojenců a získali za to Dodekanésii, kterou před válkou ovládali Italové.

V roce 1945 vypukla občanská válka, která skončila porážkou sovětského vlivu v roce 1947 a země se na nějaký čas uklidnila.

Přesto v roce 1967 převzala na sedm let vládu vláda plukovníků, vojenská junta. Demokracie se do země vrátila až v roce 1974 a roku 1981 vyhrál volby socialistický Papandreus  a jeho strana PASOK. V roce 1986 vstoupilo Řecko do EU – tehdy se to ještě jmenovalo EHS a roku 2002 přijalo Euro.

V roce 2007 zasáhla zemi vleklá krize, kterou nastartovaly nákladné olympijské hry v roce 2004 a machinace se státními financemi. Levicové vlády si prostě žily nad poměry a úplatky státním zaměstnancům, a nejen jim, v podobě velkých platů za nic nakonec zemi dostihly. Důsledky krize a obří finanční injekce od měnového fondu vedly k vzestupu radikálních hnutí, z nichž jedno – SYRIZA – vyhrálo pomocí značně populistických slibů (zrušíme dluhy nad 500 EUR, a tak) volby v roce 2014. Ekonomická situace se však zlepšovala jen pomalu a migrační krize, ve které stojí Řecko v první linii, tomu také moc nepomohla. A tak se ani za Syrizy nevedlo o moc lépe, navíc, když se ukázalo, že dluhy se opravdu rušit prostě nebudou.

V létě 2019 vyhrála volby Demokratická strana s tím, že obnovu Řecka vidí v investicích a exportu. Než se nová vláda stačila rozkoukat, přišla roku 2020 pandemie koronaviru a veškerá ekonomika země se zastavila. Uvidíme, jak se s tím vším Řecko vypořádá.

Osobní poznámka: Tohle jsem psal v polovině července 2020 v Řecku na lodi. Charterové lodě moc nepluly a ostrovy jen pár mil od Athén byly tiché. Později, na konci léta se to zlepšilo, ale druhý lockdown na podzim 2020 zmrazil zase všechno. Prožívali jsme tu s Řeky krizi v roce 2011, kdy se zavřely banky, sledujeme zblízka i jejich snahu o vzestup. Plavíme se tu 4 měsíce v roce už od roku 2010 a Řecko nám přirostlo k srdci. Tak mu i nadále držíme palce.

Tohle všechno, a mnohem více, najdete v Jachtařském průvodci Řeckem, který vyjde v březnu 2021. Zajistěte si jej včas!

A příště si povíme něco o Sarónském zálivu a tom, co tam jachtař může vidět a navštívit.