Jachta Solaris
Skipper Noel Dilly
Vyplula z Azorských a Madeirských ostrovů
Pozice u pobřeží Casablancy
Noel Dilly, oční chirurg z Londýna, jachtaří už přes 45 let. Ve svém příběhu popisuje náhlé proražení trupu charterové 36stopé jachty Solaris a její následné potopení u pobřeží Casablancy.
Byla krásná noc plná hvězd, téměř bez větru a moře vzdouvaly jen mírné, táhlé vlny Atlantiku. Byli jsme pár mil od Casablancy na zpáteční cestě z Azorských a Madeirských ostrovů. Právě jsme začali zatáčet kolem západního mysu s vjezdovými světly městského přístavu na dohled, když se ozvala rána, jako bychom do něčeho narazili.
Otočili jsme loď na opačný kurz, ale po dalších 10 minutách se ozval druhý náraz, menší než ten první, protože jsme pluli pomaleji. Okamžitě jsme spustili bilge pumpu, což je dobré udělat preventivně vždy po jakémkoliv nárazu, a kontrola kýlového prostoru odhalila, že do něj skutečně natéká voda. Po prvním nárazu zůstal suchý. Posádka od přídě volala, že do lodi tam mezi deskami podlážky poměrně rychle proudí voda. Další šok byl, že nebylo možné podlážku zvednout, abychom se mohli dostat ke zdroji průniku vody. Při poslední údržbě někdo očividně jednotlivé desky připevnil šrouby, které se navíc ohnuly, protože proud vody na podlážku tlačil. Nešly tak povolit ani šroubovákem. Pokud jsme měli mít jakoukoliv šanci na záchranu jachty, museli jsme se nutně dostat pod podlážku. Napřed jsme zkusili prkna prorazit klikou od vinčny a velkým kladivem, ale byl to kvalitní teak a kladivo v něm sotva zanechalo stopu.
Ten největší šroubovák, který jsme našli, se nám sice podařilo vrazit do mezery mezi deskami, ale při pokusu o páčení se jen ohnul. Podlážka už tou dobou byla zcela pod vodou a jakékoliv další pokusy o ucpání díry v trupu zevnitř lodě by byly marné. Rozhodli jsme se tedy řešit to zvenčí.
Bilge pumpy pracovaly naplno, ale loď se viditelně plnila vodou. Byl jsem natolik zabrán do zápolení v podpalubí, že jsem nevěnoval pozornost tomu, co se dělo na palubě. Motor stále běžel a vzhledem k tomu, že zbytek posádky si uvědomoval, že nám hrozí potopení, namířil jachtu směrem ke zdánlivému bezpečí pobřeží.
Jenže tam se vlny rozbíjely o pláž a naše loď se na zkracujících a zvedajících se vlnách u pobřeží začala mnohem více zmítat. Naše pokusy dostat se pod příď, která se nyní divoce vzpínala, se ukázaly jako příliš nebezpečné a o nalezení díry jsme se pokusili jen jednou. Zatímco jsme pracovali na palubě, voda v podpalubí zaplavila motorový prostor a motor zhasl. Pak se loď začala potápět poměrně rychle. Zkusili jsme pod trup na přídi protáhnout plachtu, ale to vůbec nepomohlo. Naopak, váha vody v plachtě příď ještě více stahovala a do lodě tak teklo mnohem více. Celá posádka se tedy přesunula na záď, ale díra přesto zůstala pod čárou ponoru. Byli jsme bez motoru, bez větru a potápěli jsme se bez šance najít a ucpat díru v trupu. Začali jsme se vážně zabývat myšlenkami na opuštění lodě.
Sotva o tom padla zmínka, hodil jeden člen posádky, který byl očividně dost vystresovaný, okamžitě přes palubu záchranný ostrůvek. K břehu jsme to měli sotva 200 metrů, takže by bývalo bylo mnohem snadnější prostě nafouknout člunek, ale když už byl ostrůvek ve vodě a připravený, rozhodli jsme se jej použít.
Posádka si rychle odskočila do podpalubí pro cennosti a nějaké oblečení. Zarazilo mě, když se zpátky na palubě objevili ve svém parádním, přístavním oděvu. Cennosti jsme rychle naházeli do batohu, s kterým jsme obvykle chodili nakupovat, a ten jsme hodili do připraveného ostrůvku. Za batohem si pak postupně vlezla celá posádka.
S otevřenou stříškou jsme v ostrůvku pádlovali k pobřeží. Když jsme se ale dostali do příbojových vln, ostrůvek se v nich s námi převrátil a vysypal nás všechny do vody i s batohem. Cennosti byly ty tam. Jako zmoklé slepice jsme se vypotáceli na pláž, kde nás čekala uvítací delegace v podobě auta plného marockých policistů.
Ti naštěstí viděli, jak se naše jachta ztrácí ve vlnách, ale byrokrati jsou všude na světě stejní, takže jsme se sáhodlouhému vyplňování hromady formulářů stejně nevyhnuli. Velitel policejní stanice se nás zeptal, jestli pro nás může ještě něco udělat.
Skipper prohlásil: „Vezměte nás do nejlepšího hotelu v Casablance!“
A tak se ve foyeru jednoho špičkového místního hotelu ocitla pětice stále ještě okapávajících jachtařů. Ředitel hotelu si nás s mírným zděšením a značnou dávkou nadutosti změřil, a když viděl, že nemáme jediný kousek zavazadel, zvedl nos a sarkasticky se otázal: „A budou-li vašnostové mít čím zaplatit?“
Skipper s rozmáchlým gestem vytáhl z náprsní kapsy svého kdysi parádního saka promáčený kapesník, obřadně z něj vyjmul kreditku American Express a odvětil: „Myslím, že ano, vážený!“
V tu chvíli se všichni na celé kolo rozchechtali.
Další den ráno jsme se vydali na pláž, kam jachtu vyplavily vlny, s cílem zachránit z ní, co se dalo. Díra v její přídi nebyla o moc větší než pěst. Stačilo, aby bylo na palubě páčidlo a loď by se dala zachránit.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Nejvíce udivující, ale předpokládám svým způsobem nejběžnější chybou, kterou odhalil tento incident, bylo, že jsme neměli žádný předem dohodnutý plán pro případ nouze. Nikdo z nás o naší situaci, přestože nebyla nijak zásadní, nikoho neinformoval. Nikdo nedostal instrukce, aby odvysílal přes radiostanici volání MAYDAY. Nikdo nedostal za úkol nafouknout gumový člun. Na několika základních věcech jsme se měli dohodnout už před vyplutím.
Skipper může pár slovy určit, kdo bude v případě potřeby zodpovědný za spuštění člunku, kdo vyšle volání MAYDAY, kdo se postará o vak s cennostmi, atd. Podle Dillyho byla na jeho jachtě celá procedura MAYDAY vypsaná na tabulce u radiostanice, takže by toto volání dokázal odvysílat i naprostý začátečník.
Okamžitě po nárazu do čehokoliv pod čárou ponoru nebo po pádu z obzvláště velké vlny je dobré vypumpovat kýlový prostor. Získáte tak jasný počáteční stav, podle kterého můžete posoudit, zda do lodi proniká voda a jak rychle. Nebo se vám kýlový prostor nebude dařit vypumpovat, což naznačí, že nabíráte větší množství vody.
Pokud vaše loď začne vodu nabírat, zavřete všechny ventily na trupu. „Překvapilo mě, když jsem si všimnul, že jakmile se voda dostala nad okraj mísy toalety, začal z ní okamžitě proudit slušný gejzírek. Voda vnikající do kokpitu výlevkami byla pravděpodobně doslova poslední kapka, která způsobila paniku, jejímž výsledkem bylo spuštění záchranného ostrůvku.
Nikdy, nikdy nepřipevňujte všechny desky podlážky šrouby. Použijte závlačky, západky nebo otočné zámky, ale ne šrouby. Je dobré zamyslet se nad tím, jak přístupný bude trup zevnitř lodě v případě, že v něm vznikne díra. Většina lidí, kteří se nad tím na chvíli zamyslí, si na loď přikoupí pořádné kladivo a velké páčidlo. Nejčastěji opomíjeným kusem nářadí jsou pořádné pákové kleště, kterými by bylo možné rychle uvolnit zlomený stěžeň, když přepadne přes palubu. Podle statistik je proražení zlomeným stěžněm nejčastějším typem poškození trupu pod čárou ponoru.
Jak velká díra stačí, aby se loď potopila? Existuje celý vědní obor zabývající se dynamikou tekutin, ale lze předpokládat, že pokud je díra, kterou voda do lodě vniká, větší než nejmenší průměr potrubní soustavy lodní bilge pumpy, a pokud se vám díru nepodaří zmenšit, tak se loď potopí.
Kvalitní motorem poháněná bilge pumpa má za ideálních podmínek kapacitu mezi 150 a 200 litry za minutu. Průměrná ruční pumpa zvládne přibližně polovinu. Kapacita uváděná výrobcem je většinou pro 60 cyklů za minutu za podmínek, kdy pumpa nemá při nasávání žádný odpor a není nutné vodu čerpat do velké výšky. Pokud bude pumpa muset vodu k výtoku „zvednout“ o dva metry, bude její výkon poloviční. Připojení hadice jakékoliv délky ještě dále a výrazně její výkonnost sníží. Navíc délka přívodní i odvodní hadice má podstatný vliv na odpor, který musí pumpa překonávat.
Pokud ještě nejste dostatečně vystrašení, tak vězte, že není možné, aby ruční pumpa čerpala rychleji, než se dokáže naplnit. Jinak ztrácí výkonnost. Příště až budete ručně pumpovat kýlový prostor, zkuste si na stopkách změřit, jak dlouho jeden takový cyklus nasání a vytlačení trvá. Tradiční rčení, že „vyděšený člověk s desetilitrovým kýblem má pumpovací kapacitu 100 litrů za minutu“, znamená, že při tom musí každých šest sekund nabrat a vyhodit z lodě 10 kilo vody. To už je pořádný jachting-fitness.
Lze předpokládat, že proudění vody dírou je přímo úměrné čtvrté mocnině jejího průměru. Deseticentimetrovou dírou tedy do lodě nateče čtyřikrát tolik vody, než pěticentimetrovou. Snažte se tedy díru nějakým příliš horlivým zkoumáním nezvětšit. Jakékoliv zmenšení díry vás naopak odmění podstatným snížením objemu vtékající vody. Nezoufejte, pokud se vám bude zdát, že jste díru sice ucpali, ale hladina uvnitř lodě přes veškerou snahu pumpy neklesá. V lodi bude totiž voda zatečená v nejrůznějších místech, kde nebude vidět, a pumpa jí tak musí vyčerpat poměrně hodně, než se to začne nějak viditelně projevovat.
Rozhodně se nikdy, opakuju, nikdy nepokoušejte jet blíže k pobřeží. V tomto případě byly příbojové vlny, které se začaly u pobřeží lámat, pro loď velmi nebezpečné, a kdyby byla bývala zůstala na klidnější hladině dál od pobřeží, možná se ji mohlo podařit zachránit. Příbojové vlny také nejsou „zdravé“ pro záchranné ostrůvky a malé člunky. Problémy by tu měl i nafukovací člun, který měla jachta na palubě.
Při převrácení ostrůvku se v tomto případě projevil další zajímavý problém. Dva členové posádky měli na sobě automatické nafukovací vesty, které se aktivovaly, když se po převrácení ostrůvku ocitli ve vodě. Tyto vesty jsou navrženy tak, aby člověka ve vodě držely obličejem vzhůru. Pro tyto členy posádky pak bylo nesmírně obtížné překonat tuto vyrovnávací funkci vest, aby mohli doplavat k pobřeží.