Jachta Song (26stopá šarpie šalupa s dvojitým kýlem)
Skipper George Harrod-Eagles
Vyplula z Anglie do Austrálie
Datum ztráty 19. ledna 1982
Pozice na útesu Roncador u východního pobřeží Portorika
George Harrod-Eagles vyrazil na sólovou plavbu z Lowestoftu v britském hrabství Suffolk v létě roku 1981, aby ve své 26stopé šalupě Song doplul zpět do své rodné Austrálie. Byla to menší verze 31stopé lodě typu Golden Hind od konstruktéra Maurice Griffithse. Její motor byl osmikoňový dvoutakt firmy Stuart Turner. Harrod-Eagles vyplul ze Santa Cruz na Tenerife 3. listopadu a na Barbados dorazil za 42 dní. Po Vánocích strávených v Carlisle Bay a po týdnu ve Fort de France na Martiniku se 14. ledna 1982 vydal do přístavu Fajardo na východním pobřeží Portorika.
NASTAVIL JSEM KURZ OSTŘE PROTI VĚTRU přímo na St. Croix, zhruba 300 mil na severozápad. Neměl jsem podle čeho zjišťovat polohu, radiomajáky nefungovaly a podmínky byly příšerné, moc jsem toho tedy nenaspal. Vítr moji Song při tak ostrém kurzu poměrně výrazně snášel. St. Croix jsem tedy podplouval ve značné vzdálenosti, proto jsem za náhradní cíl vybral závětrné kotviště u mysu Punta Tuna, které za daných podmínek představovalo lepší volbu. Silný vítr vál ze severu, což by znamenalo, že bych se na původní trase ocitl na návětrné straně ostrova Vieques.
Stále se mi nedařilo provést žádný náměr a měl jsem štěstí, že radiomaják na Punta Tuna fungoval a poskytl mi kurz, kterého jsem se mohl držet, dokud jsem neuviděl i jeho světlo. To jsem zaznamenal v ranních hodinách třetí noci, identifikoval ho a dosáhl díky němu severovýchodního konce Portorika.
Pobřeží se tu táhne přibližně diagonálně od jihozápadu na severovýchod a vzdálenost od mysu Punta Tuna do přístavu Fajardo je 38 mil. Vítr u pobřeží zeslábl a přicházel ze severo-severovýchodu. Kvůli velkým vlnám, které zvedly několikadenní severní větry, bylo křižování podél tohoto pobřeží náročnou dřinou. Navigace byla komplikována ostrovem Vieques, jehož dlouhý a neoznačený západní výběžek sahá daleko do průplavu mezi ním a východním pobřežím Portorika. V těchto vodách je také jen velmi málo plavebního značení, což navigaci v těchto oblastech plných podvodních nebezpečí dále ztěžuje.
Song se plížila kanálem mezi ostrovy a plavba byla ještě pomalejší kvůli slábnoucímu větru, který často měnil směr. Bylo načase se rozhodnout. Měl jsem na paměti zlaté pravidlo plachtění ve vodách, které se jen hemží útesy – nikdy neplout v noci. Zvážil jsem, jakou mám šanci dorazit do cíle před setměním. Měl jsem na výběr. Mohl jsem se pokusit najít vhodné kotviště (což bylo riskantní vzhledem k tomu, že počasí bylo nestálé, já jsem neměl žádné informace o povaze dna a tažení kotvy by tu mohlo mít strašlivé následky). Mohl jsem se vrátit kus zpět do míst, kde bych měl dostatek prostoru na postavení lodě do driftu (což bylo nejbezpečnější, ale znamenalo to přijít o všechnu pracně nakřižovanou vzdálenost). Nebo jsem se mohl pokusit pokračovat k cíli.
Bylo brzy po poledni a pohled na slunce probleskující mezi bílými mraky byl jako vystřižený z nějaké turistické brožurky o krásách Karibiku. Já jsem se však blížil k oblasti ostrovů se skutečně sporým výskytem navigačních pomůcek, kde číhaly mnohé neoznačené útesy. Jen míle či dvě široké mezery mezi nimi byly za této situace pro jachtaře velmi úzké, zejména po setmění. Musel jsem se rozhodnout a já jsem zvolil cestu vpřed. Vzhledem k malé rychlosti a stavu větru to bylo rozhodnutí osudné a rozhodně neobezřetné a vedla mě k němu snaha dotáhnout tuto únavnou plavbu do konce. Abych trochu zrychlil, nastartoval jsem motor a na půl plynu pomáhal plachtám.
Takto jsem na plachty a motor proplul kolem základny amerického námořnictva Roosevelt Roads, mysu Punta Puerca a ostrova Cabeza de Perro. Vítr, který nyní přestaly ovlivňovat pevnina, ostrůvky a útesy, se stočil na severo-severovýchod a vál silou přibližně 3 °Bf. Byly tu stále vlny a také se přidal protiproud, jehož rychlost mohla být přibližně jeden uzel. Bez informací a tabulek o místních proudech jsem tento faktor do svých výpočtů nezahrnul. Už jsem však konečně viděl Fajardo i ostrůvek Marina a dál jsem křižoval směrem k Isla de Ramos a k poslední bóji před Las Croabas, ležící v severní části zátoky přístavu Fajardo, přibližně pět mil od Isla de Rumas.
Slunce už se klonilo k obzoru, když jsem projížděl kolem tohoto skalnatého ostrůvku a měl před sebou ještě poslední a nejobtížnější míle z této plavby. Stíny se prodlužovaly a bylo stále obtížnější rozeznat siluetu ostrůvku Marina na pozadí tmavých kopců za nimi. Uvědomil jsem si, že za světla to na kotviště nestihnu. Udělal jsem jeden náměr na bóji za sebou u Isla de Ramos a druhý na bóji před sebou poblíž Las Croabas. Toto byly jediné bóje se světly v okolí, a pokud bych se podle nich udržel na správném kurzu, měl jsem bezpečně minout hrozivé útesy v okolí, zvláště ten dlouhý, El Roncador, „chrápač“, který se táhne před ostrůvkem Marina.
Je dobře známo, jak obtížné je neztratit světlo majáku mezi ostatním osvětlením na pevnině. Nepřekvapí tedy, že když s tropickou rychlostí padla noc, ztratil jsem světlo za zádí a měl tak jako orientační bod pouze maják bóje před sebou, který byl stále poměrně dobře rozeznatelný. Pokračovat v křižování v naprosté tmě by bylo bláznovství. Skasal jsem tedy všechny plachty, pokračoval dál na motor a držel si světlo bóje před sebou. Pobřežní světla Punta Gorda přede mnou a ta na ostrůvku Marina po levoboku jsem měl částečně zakryta, ale stále více se začínala ukazovat s tím, jak jsem postupně plul temnotou dál. Světlo hvězd zakrývaly mraky a jediným světelným zdrojem tedy bylo pobřeží.
Uvazoval jsem právě plachty a rozhlížel se, jestli neuvidím někde zpěněnou hladinu. Hloubkoměr hlásil stálých 10 metrů a světla komplexu na Isleta Marina jsem měl přímo na levoboku. Hloubka najednou šla na 5 metrů a zase na 7 a podle mapy jsem přejížděl přes několik mělčích míst. Napadlo mě podívat se do mapy, jestli by nešlo blíže určit pozici podle hloubek, když hloubkoměr najednou zahlásil necelé dva metry a loď okamžitě narazila na dno, po kterém ještě několikrát poskočila, než se zcela zastavila.
Přišel ten strašlivý, studený, infarktový moment uvědomění, že loď najela na útes. Okamžitě jsem zařadil zpětný chod a doufal, že sjede zpět na hlubší vodu, ale to byla marná naděje. Přílivový proud, jehož neviditelné a netušené působení mě na útes dostalo, nyní loď s podlou pomocí velkých vln postupně za příď obracel. Loď přitom byla pevně uváznutá záďovou částí kýlu. Ploutve dvojitého kýlu se přitom se strašlivým skřípáním a praskáním dřely o korály, jejichž hlavy začínaly drásat také trup.
Vlny začaly loď postupným pozvedáváním zanášet dál na útes. Bylo jasné, že budu muset zkusit vyvézt kotvu a loď na ní stáhnout. Odvázal a nafouknul jsem člunek a připravil kotvu. Mezitím ovšem přišel odliv a vlny se začaly lámat. Valily se na nás velké válce příboje, které loď střídavě zvedaly a tloukly s ní se strašlivými údery o nemilosrdný útes. Přes palubu se neustále řítila zpěněná záplava slané vody. Bylo jasné, že Song za těchto okolností nepřežije, a já věděl, že zpívá svoji labutí píseň.
Nedokážu popsat strašlivou zoufalost, kterou jsem zažíval. Pocity viny a sebeobviňování střídaly záchvaty opuštěnosti. Je skutečně příšerné vědět, že všechno, o co člověk tak dlouho usiloval, bude zničeno a on s tím nemůže absolutně nic udělat. Neustálé nárazy ploutví kýlu a trupu na obrovské korálové hlavy si brzy začaly na lodi vybírat daň. Neustále zalévaný vlnami jsem se dál připravoval stáhnout loď na kotvě z útesu. Mně se to zdálo jako chvilka, přestože to ve skutečnosti muselo trvat více než hodinu. Pak si loď náhle lehla na levobok a začala se do ní valit voda. Levá kýlová ploutev se ulomila a teď už to byla jen otázka času.
Nevím, jestli by to bylo mělo nějaký vliv, ale postranní kýlové ploutve jsem z lodě neodstranil před vyplutím z Anglie jen kvůli nedostatku příslušného vybavení. K tomu mě nevedly myšlenky na možné nasednutí na útes, ale příběhy o útocích kosatek dravých na lodě s podobnými ploutvemi, které jim připomínaly soky. Považoval jsem je tedy za zbytečné a přímo nebezpečné, ale bohužel na jejich odstranění nedošlo.
Bylo načase zavolat o pomoc, a tak jsem kontaktoval americkou pobřežní stráž přes VHF vysílačku (i když to nebylo zrovna snadné). Předal jsem informace o své pozici a situaci a obdržel ujištění, že pomoc je na cestě. Zatímco jsem čekal, posbíral jsem různé nezbytnosti. Brodil jsem se po pás ve vodě podpalubím a ve slábnoucí záři osvětlení interiéru přemísťoval knížky a vybavení do rychle se plnících, ale stále suchých skříněk a poliček na pravoboku. Při každém nárazu vln do lodě jsem zavrávoral a loď se nadzvedla a opět tvrdě dopadla zpět na útes. Rychlý odliv i ve tmě odhalil bíle zpěněnou hladinu, která mi až příliš pozdě prozradila pozici nemilosrdného útesu El Roncador.
Uplynulo několik hodin, zatímco jsem čekal na loď pobřežní stráže. Světla v lodi mezitím zcela pohasla a já tu seděl v naprosté tmě. Neustále mě smáčela slaná tříšť, ale já přesto zůstával sedět v kokpitu, přestože to kvůli náklonu lodě nebylo nejpohodlnější. Byl jsem promočený na kost a cítil jsem se prochladlý, přestože voda byla relativně teplá. Vítr s odlivem polevil a stočil se, takže nyní foukalo jen mírně a směrem od pevniny. Jemný větřík s sebou přinášel nasládlou vůni skořice. Seděl jsem tu v naprostém tichu, zahloubán ve vlastních myšlenkách.
Konečně se objevilo rychle se pohybující světlo, které prohledávalo útes. Bylo ovšem kus na severozápad. Usoudil jsem, že to bude jistě loď pobřežní stráže a začal blikat signál SOS svítilnou, kterou jsem měl v kokpitu. Moje signalizace brzy upoutala pozornost, světlo opsalo velký kruh k severu a začalo se přibližovat, dokud jsem jasně nerozeznával velký nafukovací člun s dvěma přívěsnými motory a s posádkou čtyř mužů v uniformách americké pobřežní stráže. Pozdravili mě ze značné vzdálenosti a zeptali se, jestli volání MAYDAY pocházelo ode mne. Nechtěli riskovat a přiblížit se na méně než 20 metrů a požadovali, abych se k nim přemístil na svém člunku skrze nyní již menší, ale přesto nezanedbatelný příboj, který se nyní tříštil o útes.
Vzal jsem si s sebou jen své cennosti a pytel na plachty s náhradním oblečením. Člunek jsem spustil z levoboku, vlezl do něj a vesloval okolo zádě přídí člunku proti vlnám.
Dával jsem dobrý pozor, abych se k nim neotočil bokem, protože případné převržení by znamenalo strašlivá zranění od ostrých korálů. Nad útesem už nyní příliš vody nezbývalo a já se obával, že korály rozervou gumový materiál člunku.
Pokaždé, když s vlnou voda klesla, narazil člunek na útes, ale každá další zpěněná vlna příboje jej znova zvedla. Vesloval jsem, seč mi síly stačily, abych člun udržel přídí přímo proti vlnám. Veslování od lodě ke klidnější hladině před útesem mi zabralo možná deset minut, ale byly to zdánlivě nekonečné minuty, které těžce zkoušely mé vyčerpané fyzické i psychické síly. Když jsem byl bezpečně na palubě lodě pobřežní stráže, přivázala její posádka můj člunek za záď, kde se zmítal v brázdě za lodí, zatímco jsme vysokou rychlostí mířili k pobřeží. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Před očima jsem měl stále obraz mé ubohé Song, která ležela opuštěná na boku jako pták se zlomeným křídlem.
O pouhou hodinu později jsme zajížděli do přístavu Puerto Chico, kde mě vysadili a vzali na stanici pobřežní stráže v Cabo San Juan. Tady jsem obdržel suché oblečení sprchu a kávu. Po obvyklých formalitách jsem probral svou situaci s příslušníky stráže, podle kterých se mělo počasí a s ním i vlny umírnit a umožnit tak přístup k lodi z druhé strany útesu. Já bych se tak mohl pokusit zachránit něco ze svého majetku. Radili ovšem, abych nečekal a vydal se k lodi hned za rozbřesku, protože někteří místní útes skvěle znají a okamžitě dokážou využít neštěstí jiného ke svému prospěchu a loď střelhbitě vydrancovat.
Přijal jsem tuto moudrou radu a i dále se spoléhal na dobrotu těchto laskavých mužů. Zavezli mě zpět do Puerto Chico, kde předtím telefonem vzbudili Carlose, majitele místního potápěčského obchodu, který ochotně souhlasil, že mě ráno vezme na útes. Naproti tomu zcela zbytečná byla návštěva stanice námořní policie v Puerto Chico, kde jsem po vysvětlení své situace a obav narazil jen na lhostejnost. Bylo již po půlnoci, když jsem se vrátil na stanici pobřežní stráže, kde jsem strávil zbytek noci v neklidném spánku.
Ráno bylo jasno s lehkým větříkem od severovýchodu. V Puerto Chico jsem našel Carlose a jeho okouzlující manželku June, kteří už tu na mne čekali. Byli ke mně laskaví a soucítili s mojí ztrátou a nabídli mi jakoukoliv pomoc, která bude v jejich silách. Svěřil jsem svůj zbylý majetek do úschovy June a s Carlosem jsem nasedl do jeho 18stopého hliníkového člunu, který využíval pro převoz potápěčů. Řekl mi, že na El Roncador by rozhodně žádného ze svých klientů nevzal. Průměrně tu prý za rok ztroskotá pět lodí, včetně těch místních. Je to nebezpečné a špatně zmapované místo.
S mým člunkem v závěsu jsme se vydali na půlhodinovou plavbu k útesu. Přiblížili jsme se k němu ze závětrné strany, odkud jsme k lodi sice museli překonat celou šíři útesu, ale vlny už tu nebyly tak výrazné, protože vydaly většinu své energie. Spustili jsme kotvu do bílého písku v mělké vodě a já jsem na člunku převesloval ke své lodi, která tu ležela na boku a stále se otřásala s každým pozvednutím na vlnách. Ty byly ovšem nyní menší a také svítilo slunce. Veslování přes útes bylo pomalé, a teprve když jsem byl jen kousek od lodě, spatřil jsem, že tu něco není v pořádku. Kde je ráhno s hlavní plachtou? Kde je gena a kosatka, které byly uvázané na příďovém koši. S neblahým tušením jsem se vyškrábal na palubu. Tady jsem teprve zjistil plný rozsah tragédie, která mě postihla.
Loď přes noc zcela vydrancovali místní a odnesli všechno, co šlo snadno odmontovat z paluby i podpalubí. Plachty, kotva i lana byly pryč. Skříňky byly prohrabané, po radiostanici a kazetovém přehrávači s rádiem zbyly jen díry. Zmizel kufřík s fotoaparátem, všemi objektivy i filmy. Dokonce vzali i oblečení a drobné vybavení. Ve snaze najít cennosti vyházeli zloději knihy z poliček a vysypali obsah krabic. Všechno, co jsem pečlivě uložil tak, aby to zůstalo v suchu, teď leželo rozmáčené ve vodě, která zaplavila podpalubí. Nejsmutnější pro mne byla ztráta mého sextantu a lodního deníku, v němž byly záznamy z mých dobrodružství na vlnách. Když jsem sledoval následky tohoto bezohledného plenění, které dokonalo zkázu mé ubohé lodě, zachvátila mě naprostá beznaděj. Troufl jsem si postavit se moři a prohrál jsem. Bylo by však bývalo lepší, kdyby moje Song zazpívala svoji labutí píseň někde na otevřeném moři, kde by důstojně klesla k odpočinku na dno a nemusela by projít ponižujícím pleněním lidskou spodinou.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Jak George Harrod-Eagles sám přiznává, jeho rozhodnutí pokračovat i přes blížící se noc do oblasti ostrovů se skutečně sporým výskytem navigačních pomůcek, kde číhaly mnohé neoznačené útesy, bylo osudné a rozhodně neobezřetné, zejména vzhledem k malé rychlosti lodě a stavu větru. Chyběly mu také informace o přílivech a odlivech, což jeho šancím nepomohlo. Nakonec tu byla dobře známá potíž s rozeznáním světel majáků mezi ostatním osvětlením na pevnině. Když s tropickou rychlostí padla noc, ztratil Harrod-Eagles světlo za zádí.
Poté co Song najela na útes, kontaktoval Harrod-Eagles americkou pobřežní stráž přes VHF vysílačku, ale přesto měla její loď problém ho ve tmě na nebezpečném útesu najít. Záchranu přivolala až jeho svítilna, kterou měl vždy připravenou v kokpitu. Ruční svítilna je spolu s nožem základem vybavení jachtaře, ať už v kapse nebo v kokpitu.