Jachta: Linan (22stopá plachetnice typu Alacrity)
Skipper: Bill Clegg
Posádka: bez posádky
Vyplula z: Plymouthu do Southamptonu
Datum ztráty: červen 2003
Pozice: záliv Moray Firth, Skotsko
Tento příběh sólové plavby Billa Clegga popisuje jeho devítihodinový boj, když mu do 22stopé plachetnice začala při místní jachtařské regatě přes záliv Moray Firth ve Skotsku v roce 2003 z neznámého důvodu téct voda.
KDYŽ JSEM S LINAN VYPLUL na víkendovou regatu v zálivu Moray Firth, byla podle všeho v dobrém stavu. Tuto malou 22stopou plachetnici typu Alacrity jsem si koupil, abych měl na čem jezdit v období, kdy jsem jednu větší loď prodal a další ještě nekoupil. Provedl jsem pečlivou údržbu, zkontroloval a opravil všechny výpustě na trupu, vyměnil vanty, stěhy a napínáky a koupil novou hlavní plachtu a rolovací kosatku. Také jsem ji vybavil novým přívěsným motorem Suzuki o výkonu čtyř koní s elektrickým dobíjecím systémem. Dál jsem zakoupil GPS, hloubkoměr a rychloměr, ruční VHF vysílačku i klasickou VHF radiostanici, která ještě čekala na montáž. Mezi bezpečnostním vybavením byly padákové a ruční dýmovnice, světelná bójka a jedna automatická záchranná vesta navíc.
Závod Moray Firth Cruiser Race, pořádaný místními jachtařskými kluby, startuje u zátoky Findhorn Bay a jeho cíl je u zhruba 12 mil vzdáleného městečka Cromarty. Toho rána jsem vyrazil sólo a vyplul do zálivu, abych se připravil na start. Byla mlha, ale vál čerstvý vítr s poměrně velkými vlnami.
Byl jsem dobře připravený a měl na sobě několik vrstev oblečení, včetně nepromokavého svrchního obleku. Za daných podmínek a sólo jsem se rozhodl, že nepůjdu na palubu vytahovat hlavní plachtu, ale pojedu jen na rolovací kosatku.
Závod začal v poledne a já protnul startovní čáru na konci pole s průměrnou rychlostí okolo 4,5 uzlu. Po 90 minutách viditelnost klesla zhruba na půl míle a pevnina nebyla vidět. Abych mohl udělat alespoň nějaký náměr, rozhodl jsem se změnit kurz na severozápad, abych se dostal blíž k mysu a vjezdu do zálivu Cromarty Firth průlivem u Sutors. Zahlédl jsem pevninu a bóji východního kardinálního znaku místa známého mezi místními jako Three Kings (Tři králové – pozn. překl.). Změnil jsem kurz tímto směrem, abych plul podélně s pobřežím a doplul do vjezdu zálivu Cromarty Firth.
Po chvíli jsem si všiml, že se pohyb lodě změnil. Její příď byla více ponořená a na kormidlo reagovala taky jinak. Když jsem se pak podíval do podpalubí, ke své hrůze jsem tam objevil něco přes půl metru vody, na které plavalo polstrování sedaček.
Nebylo možné zjistit, kudy do lodě teče, ani se nezdálo rozumné snažit se použít manuální bilge pumpu. Měl jsem tedy velký problém a rozhodl se zavolat vysílačkou o pomoc. Během 10 minut jsem vyslal tři volání MAYDAY, ale nedostal žádnou odpověď. Popadl jsem padákovou světlici a vystřelil ji po větru. Druhá světlice nefungovala, tak jsem ji hodil přes palubu. Pak jsem po sobě zkusil dvě červené ruční dýmovnice. To už se jachta kymácela a kvůli množství vody byla jen obtížně ovladatelná. Věděl jsem, že to se mnou nevypadá dobře.
Nedařilo se mi upoutat pozornost a přivolat pomoc, a tak jsem se rozhodl vydat se k pobřeží na motor. Během několika málo minut byla ovšem loď už tak nízko ve vodě, že přívěsný motor zalila vlna, ten se zastavil a mně se už nepodařilo znovu ho nastartovat. Nezbývalo než se pokusit jet dál na plachty. Než jsem je ovšem vytáhl, zalila loď velká vlna. Linan se položila a zůstala plavat na boku.
Vyšplhal jsem na bok trupu a držel se sloupků relingu. Obával jsem se, abych se nezamotal do lanoví a loď mě nestáhla ke dnu, tak jsem popadl i druhou záchrannou vestu, která se automaticky nafoukla, a začal plavat k pobřeží vzdálenému asi jednu míli. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že do lodě teče, uběhlo pouhých 30 minut.
Na pobřeží jsem se dostal až po dvou a půl hodinách plavání. Několikanásobně navrstvené oblečení pomohlo zmírnit počáteční šok ze studené vody, ale přesto mě brzy začaly trápit křeče, napřed v jedné noze, pak v druhé. Ty nakonec polevily, ale přežil jsem jen díky tomu, že jsem měl pořádné oblečení do špatného počasí a také druhou vestu, která mi poskytovala větší vztlak. Pomohlo mi také, že jsem dříve pracoval na ropné těžební plošině a zúčastnil se mnoha školení a kurzů přežití na moři.
Kromě toho jsem měl štěstí, že pobřeží bylo ode mne v závětří a proud byl slabý, jinak jsem mohl skončit někde uprostřed zálivu Moray Firth. Začínal jsem být příliš unavený na to, abych plaval dál, a tak jsem se zkusil převalit na záda, ale vlny mi začaly zalévat obličej a brzy jsem se nalokal. Začal jsem tedy opět plavat kombinací čubičky a prsou a vzdálené pobřeží se začalo pomalu přibližovat, přestože mi připadalo, že mi trvalo celou věčnost, než jsem se vyškrábal přes skály na pláž.
Poté mě čekal výstup po přibližně téměř vertikálním srázu, na kterém jsem se mohl přidržovat jen kapradí a sem tam vyčnívajícího kamene. Vyšplhal jsem asi 60 metrů přes římsu, za kterou mě však čekala téměř neproniknutelná hradba jalovce. Dostat se přes něj se mi podařilo jen tak, že jsem se dál plazil po břiše. Několikrát jsem omdlel vyčerpáním. Chtěl jsem jen spát, ale věděl jsem, že to by znamenalo smrt, a tak jsem pokračoval. Sráz pokračoval a nakonec se mi podařilo dosáhnout vrcholku okolo 200 metrů nad hladinou. Lezení mi po nějakých třech hodinách ve vodě trvalo šest hodin.
Našel jsem úzkou stezku v podrostu a sledoval ji k malému jezeru. Měl jsem strašlivou žízeň, tak jsem se zkusil špinavé vody napít, ale musel jsem ji hned vyplivnout. Chutnala odporně. Pokračoval jsem dál přes pole a přelézal ploty. Pak jsem v dálce uviděl bílé stavení farmy. Zaklepal jsem na dveře zadního vchodu a slyšel, jak za nimi někdo chodí. Později jsem zjistil, že se paní domu bála, že by to mohli být pytláci, a nechtěla otevřít. Když ale přece jen za dveře nakoukla, uviděla, v jakém jsem byl stavu, a rychle zavolala svého manžela. Oba mi pomohli dovnitř do jejich teplé kuchyně, kde jsem si konečně sundal holínky a jachtařské oblečení.
Dostal jsem šálek horkého sladkého čaje a cigaretu. Manželé kontaktovali policii a pobřežní stráž pro případ, že by mě hledali, a také zavolali doktora, který přikázal, abych nic nejedl ani nepil, protože se obával sekundárního utonutí.
Než mě převezli do nemocnice ve městě Inverness, kde mě léčili kvůli podchlazení a celkovému vyčerpání, zavolal jsem jednomu příteli do Nairnu, který se závodu také zúčastnil, abych mu řekl, že jsem v pořádku. Zjistil jsem ale, že nikdo ani nevěděl, že jsem měl problémy. Bylo to však také tím, že jsem nebyl oficiálním účastníkem závodu. V nemocnici jsem strávil noc a pak podepsal reverz.
Doma jsem potom v poště objevil dopis od pojišťovny, která mě informovala, že mi vypršela dočasná pojistka mé lodě. Pojišťovna si ode mne totiž dříve vyžádala různé detaily ohledně výrobních čísel a vybavení na palubě, ale já jsem zapomněl příslušný formulář včas odeslat. Za ztrátu Linan jsem tedy od pojišťovny nedostal nic, což byla pro mne další ztráta.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Ruční VHF vysílačka fungovala, ale měla jen velmi malý dosah. Měl jsem mít namontovanou řádnou radiostanici s anténou na stěžni. Pak by moje volání MAYDAY určitě zachytila pobřežní stráž.
V husté mlze moje světlice nikdo neviděl, ale ty jsou přesto životně důležitou součástí bezpečnostního vybavení jakékoliv jachty.
Měl jsem mít na palubě nafukovací člunek.
Měl jsem se řádně přihlásit do závodu a organizátoři by pak alespoň věděli, že mě mají pohřešovat.
V budoucnu budu mít na palubě vždy řádně registrovaný EPIRB lokátor.
Kdybych na sobě neměl tolik vrstev kvalitního jachtařského oblečení a druhou vestu, nevydržel bych ve vodě tak dlouho. Zkušenosti z kurzů přežití na moři byly neocenitelné. Daly mi jistotu, že to dokážu zvládnout.
Je dobré mít záchrannou vestu s kapucí a štítem proti tříšti. Ty budou chránit vaši tvář před vodou a nalokáním.
Ujistěte se, že je vaše pojistka stále platná.
Všichni jsme slyšeli příběhy o tom, jak si lidé přivolali pomoc prostřednictvím mobilního telefonu, ale to je jen užitečná záloha. Nikdy nemůže nahradit pořádnou VHF radiostanici. Já jsem měl mobil s sebou, ale zapomněl jsem, že ho mám v kapse. Kromě toho jsem se ho pokoušel použít ještě předtím, než jsem se dostal do potíží, ale neměl jsem signál.
Další podobné příběhy najdete v knize Ztraceno ve vlnách