Jachta: Freedom To (34stopý motorsailer typu Westerly Vulcan)
Skipper: C. Binnings
Posádka: J. Warrington
Vyplula z řeky Hamble v hrabství Hampshire do Newportu na jihu Walesu
Datum ztráty: 20. května 1981
Pozice: pět mil jižně od majáku Eddystone
Freedom To, motorsailer typu Westerly Vulcan, byla zbrusu nová loď na cestě ze Solentské úžiny do Newportu na jihu Walesu, kde měla mít svůj domovský přístav. Její cestu však ukončil zásah bleskem.
Z ŘEKY HAMBLE JSME VYPLULI V ÚTERÝ v 11:00, na motor projeli Solentskou úžinou a kolem majáku na skaliscích Needles. Když jsme změnili kurz na 260°, rozfoukal se nám krásný zaďák a na plnou genu a 2 200 otáček na motoru jsme jeli příjemných 6,5 uzlů.
Už v průběhu předchozího týdne jsem odeslal na stanici pobřežní stráže ve Swansea registrační formulář lodě a našeho EPIRB lokátoru a o našem odjezdu jsem informoval pobřežní stráž pro oblast Solentu, Portlandu i Brixhamu. Plánovali jsme doplout jen do Dartmouthu, ale když se odpoledne vyčasilo a večer vyšel krásný měsíc, rozhodli jsme se pokračovat až do Penzance.
V 01:00 jsme daleko na jihu uviděli blesky. Ve 04:00 se k nám déšť a blesky přiblížily. Viditelnost poklesla na dvě až tři míle. Pokračovali jsme dál na plnou genu a 2 200 otáček motoru.
Jim měl hlídku od 02:00 do 06:00 a v 05:30 přišel dovnitř a řekl, že bude na chvíli kormidlovat u vnitřního kola. Odkormidloval toho během předchozího dne více než dost a já jsem byl odpočatý, tak jsem mu řekl, že si kormidlo vezmu, usadil jsem se do kormidelnického sedátka a podíval se na kompas.
Najednou se ozval zvuk, jako když vybouchne obrazovka staré televize. Naše první myšlenka byla „motor“, ale ten běžel dál normálně. Vyběhli jsme do kokpitu a snažili se najít nějaké viditelné známky poškození. Když jsem se podíval na stěžeň, všiml jsem si, že anténa vysílačky je pryč. Jim vypnul motor a odšrouboval plynovou láhev. Z podpalubí se začal valit nahnědlý dým, který odnášel vítr. Pomyslel jsem si, že v dešti se tady bez svých nepromokavých věcí brzy promočím. Domníval jsem se, že budu muset jen chvíli počkat, až se kouř uvnitř vyvětrá. Zatím jsem si dělal starosti o jiné věci. Pokud by se naše situace zhoršila, neměli jsme bez antény jak odvysílat nouzové volání MAYDAY. Prioritou tedy byl člunek, světlice a záchranné vesty.
Zhluboka jsem se nadechl a skočil do podpalubí. Viditelnost byla nulová. Záchranné vesty byly ve skříni a světlice pod sezením v salónu, ale zatím jsem svoji novou loď neznal tak dobře, abych se tu v kouři dokázal zorientovat poslepu. Vzdal jsem to tedy, ale podařilo se mi alespoň popadnout hasicí přístroj, který byl připevněný přímo pod stolkem v salónu.
Jim už měl v kokpitu připravený kyblík s vodou, ale kouř přicházel jako by odevšad, takže jsme nevěděli, kde začít hasit. Otevřeli jsme bakistu, abychom vytáhli člunek a vyvalil se z ní na nás další hustý kouř. Tyto lodě mají na pravoboku velkou skladovací bakistu hlubokou přes 2 metry, kde byl člunek pečlivě uložen pod hromadou smotaných lan, fendrů, přívěsným motorem a pětadvacetilitrovým kanystrem s naftou.
Vrátil jsem se na palubu a lapal po dechu. Člunek byl zaseknutý a nešlo s ním pohnout. Přelezli jsme na návětrnou stranu lodě, abychom se nenadýchali toxického kouře, zatímco se Freedom To začala stáčet. V průlezu do kokpitu se začínaly objevovat první plameny. Bylo to neuvěřitelné, ale naše možnosti na záchranu rychle mizely. Neměli jsme vysílačku, světlice ani záchranné vesty. Zbýval nám člunek zaseknutý na dně hluboké bakisty a dvě záchranné podkovy.
Zatímco se Jim vydal vyprostit člunek, já jsem začal uvolňovat podkovy. V kokpitu stále nebyly žádné plameny a Jimovi se nakonec podařilo člunek uvolnit. Vytáhli jsme ho do kokpitu. Jeho gumový materiál byl teplý na dotek a mírně lepil. Když jsme člunek nesli na návětrnou stranu lodě, olizovaly už plameny Jimovy jachtařské holínky. Nástavba salónu se začínala tavit. Plameny z ní šlehaly a vítr je stáčel do závětří. Stáli jsme s Jimem na přídi a zoufale se snažili člunek nafouknout ústy. Žár v našich zádech byl strašlivý a paluba se postupně propadala do oranžového pekla v podpalubí.
Když byl žár už nesnesitelný a plameny nás začaly přímo ohrožovat, hodili jsme člunek do vody, přestože byl nafouknutý jen asi z 20 procent a skočili za ním.
Museli jsme ústy hledat díry pro nafukování, které byly pod vodou. Člunek se i s námi snesl k pravoboku lodě a zůstal přibližně v jejím středu. Nafukovali jsme dál. Člunek začínal postupně nabývat tvar a vypadalo to, že nikde neuchází. Pak se přímo nad námi zřítil stěžeň. Kdybychom byli od trupu dál, spadl by na nás, ale protože jsme byli přímo u boku lodě, zůstal nám viset zaseknutý o palubu nad hlavami. O pár sekund později ovšem do vody těsně u člunku spadlo i ráhno, které bylo stále ještě připojené ke stěžni. Na ráhnu ještě hořely zbytky hlavní plachty, která na něm byla skasaná. Ráhno bylo celé rozžhavené.
Jim foukal dál a já mu poplácal po zádech, abych ho upozornil na nové nebezpečí.
Společně jsme začali rukama na ráhno šplíchat vodu, dokud jsme ho neuhasili. Naše další starost bylo 200 litrů nafty a plynové láhve, které mohly každou chvíli vybuchnout. Plavali jsme tedy s člunkem směrem od lodě. Tři, čtyři, pět, deset metrů. Ohlédl jsem se a uviděl na hladině ohnivý kotel, ze kterého do vody visel stěžeň s ráhnem. Nástavba byla pryč. Stále ovšem bylo možné rozeznat tvary trupu. Plavali jsme dál, a když jsem se na další vlně podíval před sebe, uviděl jsem asi půl míle od nás loď. „Ještě z toho nejste venku,“ pomyslel jsem si, „může být klidně na autopilotovi.“ Když se loď přiblížila, zahlédl jsem na palubě postavy a slyšel zvuk motorů spuštěných na zpětný chod. Prosolenýma očima jsem rozeznal nápis na přídi. Na jméno Moray Firth nikdy nezapomenu.
Když jsme se dostali na palubu a vycházeli na můstek, ozvala ze z hořící Freedom To první ze dvou explozí. Byla nahlášena jako vyhořelá až k vodorysce. Naštěstí jsme mohli informovat pobřežní stráž, že posádka je v bezpečí.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Světlice je nutné skladovat nejen v suchu, ale také na dobře přístupném místě, ne někde pod sezením, jako tomu bylo na lodi Freedom To. Výrobci se všemožně pokoušejí zajistit, aby světlice skutečně v suchu udrželi. Balí je do vodotěsných obalů, ale je na skipperovi, kam je v těchto obalech umístí. Jakýkoliv obal pro skladování světlic musí být nejen okamžitě přístupný, ale také snadno otevíratelný i za té nejtemnější noci, ve vlnách a lijáku, aby bylo možné najít správnou světlici bez tápání a zdržení. Světlice mají jasné datum použitelnosti, takže nečekejte, že po tomto datu budou fungovat.
Když začne na lodi hořet, nesmíte otálet s přípravami na její opuštění. Pokud máte ovšem člunek zaházený někde hluboko na dně bakisty, může to vést k doslova horkým chvilkám, jak se přesvědčila posádka jachty Freedom To.
Tyto lodě mají na pravoboku velkou skladovací bakistu hlubokou přes 2 metry, kde byl člunek pečlivě uložen pod hromadou smotaných lan, fendrů, přívěsným motorem a pětadvacetilitrovým kanystrem s naftou. Skipper musel kvůli kouři zpět na palubu a lapal po dechu. Člunek byl zaseknutý a nešlo s ním pohnout. Neměli vysílačku, světlice ani záchranné vesty. Zbýval jim člunek zaseknutý na dně hluboké bakisty a dvě záchranné podkovy. Když se jim konečně podařilo člunek uvolnit, byl už jeho gumový materiál horký a lepil se, takže to bylo jen o vlas. Museli ho bez pumpy nafukovat ústy. Když byl žár už nesnesitelný, hodili člunek do vody, přestože byl nafouknutý jen zčásti a skočili za ním. Bez vesel museli s člunkem plavat od lodě pryč, protože hrozil výbuch láhví s plynem a nádrže na naftu. Podařilo se jim člunek nafouknout dostatečně na to, aby je udržel na hladině, dokud je nezachránila okolo plující loď. Měli neuvěřitelné štěstí a jejich zážitky by měly být všem varováním, aby za plavby neskladovali člunky na špatně přístupném místě.